Doppelleben 39.

Celý rozlámaný jsem pomalu vstával z postele, do které ani nevím, jak jsem se dostal, ale s předpokladem, že mě tam odnesl Tom, jsem se konečně mátožně postavil. V rychlosti jsem na sebe natáhl Tomovo velké tričko, abych alespoň trochu zmírnil chlad objímající mé tělo. Dnes bylo prvního máje a já snad poprvé za celou dobu zatoužil slavit svátek zamilovaných právě v tento den, stejně jako jsem kdysi četl v nějakých novinách, kde o tom zvyku psali.

Jen po špičkách, abych se moc nedotýkal studené země, jsem našlapoval na schody, scházeje do kuchyně, kde už cosi kuchtil Tom. Tiše jsem se opřel o dveře a sledoval, jak jemně natírá topinky marmeládou a nutellou, a polévá to troškou másla.

„Měla to být snídaně do postele,“ ozval se náhle, až jsem trochu povyskočil leknutím.

„Promiň, nějak už jsem nemohl spát,“ omluvně jsem k němu přešel a vtiskl mu krátký polibek na rty.

„To je dobrý, hlavně, že ses dobře vyspal,“ objal mě kolem ramen.

„Skvěle,“ usmál jsem se.

„Tak se pojď najíst, miláčku,“ za pas mě odvedl ke stolu, kde mě posadil na židli a položil přede mě talíř s topinkami.

„Děkuju, lásko,“ pohladil jsem ho po tváři. Slastně jsem se zakousl, zatímco Tom mě pozoroval se vší něhou v očích. „Co máš dnes v plánu?“

„Myslel jsem, že bychom mohli na kávu s Gustavem a Georgem, nebo na návštěvu za Andym, a poté bychom mohli zajít někam na oběd, co říkáš?“

„Vyhovuje mi to,“ usmál jsem se. „Trochu se upravím a budeme moct vyjet.“

„A za Andym?“

S pokrčením ramen jsem pomalu přikývl a vstal, abych se mohl jít obléknout, zatímco Tom se dovolával Andymu, aby mohl ohlásit náš příchod.

***

Nervózně jsem podupával nožkou a nedůvěřivě se díval na panelový dům, ve kterém měl údajně bydlet Andreas, čemuž se mi nechtělo moc věřit. Andy v takovém… chlívku? Po Tomově pokynutí, že jsme tu správně, jsem se za ním opatrně vydal. Ve špinavém výtahu, do kterého mě Tom zatáhl, jsem se ostražitě rozhlížel, jen abych se nedotkl jedné z počmáraných zdí, přičemž mezi kresbami se vyskytovaly i plivance a žvýkačky.

„Nechce se mi věřit, že Andreas bydlí tady,“ zamumlal jsem.

„Uvědom si, že Andy nemá takové finanční prostředky jako my, Bille. A vzhledem k tomu, že nechtěl prodat dům po rodičích, musel si vybírat v rámci svých možností, nemůže si dovolit být zadlužený.“

„Mohl přeci říct, pomohli bychom mu.“

„Má svou hrdost, Bille. Víš, že on by si o peníze nikdy neřekl.“

„Já vím,“ s povzdechem jsem otevřel dveře výtahu, když jsme dorazili do správného patra. Zamířil jsem ke dveřím, ze kterých unikalo příjemné světlo a zvalo nás dovnitř. „Andy?“

„Pojďte dál, jsme v kuchyni!“

Pozastavil jsem se nad tím množným číslem, a kdyby mě Tom nepopostrčil, zřejmě bych mezi dveřmi stál ještě druhý den. Navzdory tomu, jak ohavně vypadal celý zbytek domu, nutno uznat, že Andreasův byt byl hned v předsíni krásně a útulně zařízený, Andreasův styl se poznal, přičemž jsem si všiml i několika Christianových znaků.

„Nazdar, pánové,“ s úsměvem vlezl do kuchyně Tom.

S hlubokým nadechnutím jsem ho pomalu následoval. Přestože jsem očekával, že uvidím Andyho s Chrisem, stejně jsem se zarazil, když jsem zahlédl lásku, se kterou se na sebe dívali, a trochu mě z toho zamrazilo. Na rozdíl od Toma jsem je pozdravil pouhým kývnutím a pohledem zarytým do země.

„Ahoj, Bille,“ šeptem mě pozdravil Chris. Neuniklo mi, že pustil Andyho dlaň, kterou doteď něžně svíral a kousek poodstoupil.

„Ahoj.“

Z rozpačitého okamžiku, do něhož jsme se dostali, nás dostal Andy, který mě vesele objal kolem ramen a vtiskl mi bleskovou hubičku na rty. S úsměvem jsem se k němu přitulil, abych získal ještě pár něžných chvilek.

„Jsem rád, že tě vidím,“ zašeptal mi do ucha, načež se ode mě trochu odtáhl.

„Tak, co jste si pro nás připravili?“ vykřikl Tom, nakukujíc pod jednu z pokliček skrývajících oběd.

„Dušenou zeleninu na smetaně s bramborami, Chrisův tajný recept,“ vyhrkl Andy, ale rychle si zakryl ústa, když si uvědomil, co řekl. Tak oni jsou spolu sotva dva měsíce a už ví své tajné recepty? Mně to tajemství nikdy nechtěl prozradit. Andy si rychle vyměnil místo s Tomem, který ke mně přicupital a nenápadně mě rukou pohladil po zádech. Okamžitě mi v těch místech naskočila husí kůže. Chtěl jsem se k němu pevně přitulit, ale bohužel jsem se musel spokojit jen s jeho dlaní na mých zádech.

„No, to bude určitě výborné,“ zamumlal jsem vyčítavě Chrisovým směrem.

„Možná,“ opatrně přikývnul.

„Ehm, co je u vás nového, pánové?“ znovu promluvil Andy.

„Nevím o ničem, co by nějak výrazně ovlivňovalo náš život a bylo by to z poslední doby,“ pokrčil rameny Tom. Posadil mě na židli ke stolu. Rukama se opřel o má ramena, která začal jemně třít palci, abych se uklidnil. Moc to ale nepomáhalo, protože jsem toužil po dalších dotycích a vědomí, že je nemůžu mít, mě akorát tak rozčilovalo. „Co u vás?“

„No… Chceme si koupit psa,“ usmál se Andy. „Nějaké větší plemeno, možná zlatýho retrievera.“

„Velké plemeno do bytu? To není rozumné, ten pes se bude trápit,“ zabručel Tom. Do jejich konverzace jsem vůbec nezasahoval, jen jsem mlčky přihlížel.

„Mně by se líbila třeba čivava,“ pokrčil rameny Chris.

„Ještě se musíme domluvit,“ souhlasně přikývl Andy. „No, myslím, že bychom mohli podávat jídlo, ne?“

„Pomůžu ti,“ s něžným úsměvem se k němu přitočil Chris.

***

Přestože jídlo bylo výborné, nedokázal jsem spolknout víc než pár soust a ve zbytku jsem se jen neurčitě šťoural vidličkou, až to tam vypadalo jako po útoku slepic. Zatímco všichni ostatní u stolu vesele klábosili o všem možném, já měl pohled zabodnutý do talíře a modlil se, aby tahle trapná šaráda co nejdříve skončila. Zároveň jsem byl pevně rozhodnutý, že tohle byla moje poslední návštěva na hodně dlouhou dobu, ne-li navždy.

„Hned se vrátím,“ zamumlal jsem, prudce se zvedl a odkráčel do koupelny. Opřel jsem se o umyvadlo, přičemž mi neunikl můj odraz v zrcadle. Oči jsem měl unavené, úsměv pohaslý a fakt, že se mi třásly ruce, jsem raději přešel bez poznámky. Kdybych nebyl nalíčený, opláchl bych si obličej.

„Bille?“ ozval se zpoza dveří tichý šepot doprovázený klepáním.

„Hned jsem venku.“

„Bille,“ s povzdechem vlezl dovnitř Tom. „Přede mnou se nemusíš schovávat.“

„Vážně bych byl hned venku,“ zašeptal jsem se sklopenou hlavou.

„Pojď sem,“ s úsměvem mě pevně objal. „Omlouvám se, Andy mi neřekl, že tu bude i Chris, kdybych to věděl, rozhodně bychom sem nejeli. Nechci, abys byl vystavený nějakému tlaku.“

„Všichni ze mě děláte hrozného chudáčka, ale já nejsem tak slabý, Tome. Já si na ty všechny změny zvyknu, jen mi dejte čas a úlevy si strče někam. Budu unavený, vyčerpaný, vystresovaný a vzteklý, ale zvládnu to. Nejsem přece z cukru,“ mírně jsem se odtáhnul.

„Nic takového neříkám,“ odsekl vztekle. „Viděl jsem, že nejsi ve své kůži a chtěl jsem, abys věděl, že jsem tu s tebou, vždy připravený pomoct ti. Když nechceš, nechceš. Fajn.“

„Nechci se s tebou hádat kvůli tomuhle.“

„To sis měl rozmyslet trochu dřív, nemyslíš?“ zavrčel a spěšně odešel zpět do kuchyně.

Tvrdě jsem dosedl na hranu vany, nespouštěje zrak ze dveří, ze kterých vystřelil Tom. Bylo vidět, že je vážně rozčílený a já se ze všeho nejvíc obával, že ho tak uvidím víc než často.

autor: Saline A.