Prayers to Stars 16.

„Vůbec se mi tam nechce,“ stěžoval si Bill, zatímco kráčel vedle Toma. Vedl jej pískem zasypanou cestičkou, v dálce se vzdouvala vysoká budova, mohutná a už na první pohled zlá, poznamenaná lidmi, kteří ji zajali.

„Nezdržíme se dlouho. Kdyby to nebylo nutné, tak tam nejdeme,“ uklidňoval ho Tom. Zastavil se a trpělivě čekal, až si Bill vysype z vysoké šněrovací kozačky otravný písek. V cestě pokračovali v tichosti, ale jejich hlavy už tak tiché nebyly. Honilo se v nich tolik myšlenek a každá patřila tomu, jemuž kráčeli po boku.

Tom se s Billem nerad vracel do věznice, avšak utěšoval se tím, že se tam nezdrží déle, než bude nutné. Dnes měl volno, ani večer nemusel hlídkovat, což bylo dost neobvyklé. Měl služby často, a nejen kvůli svému postavení, jelikož mu ostatní chtěli dát najevo, že o něj ve svém gangu stojí. Otroci se ho báli více než ostatních, poslouchali jeho rozkazy na slovo a bez sebemenšího odporu. A piráti z něj měli respekt od doby, co měl Billa. Nebáli se ho, však byla většina mužů starších, zkušenějších a daleko silnějších. Ale on měl svého otce, jeho moc, a díky němu i vysoké postavení, a jeho otec by nikdy nedopustil, aby nebyl některý z jeho mužů potrestaný pouze za křivý pohled. Nezpochybňoval by jen svého syna, kterého tak úmorně vychovával, ale také jeho samotného, a to bylo pro někoho tak hrdého zcela neodpustitelné. Piráti věděli, že Tom svého postavení nevyužívá často, raději stál sám za sebe, ale přeci jen tento mladý a urostlý chlapec neměl v povaze jen tak prominout. Jeho rány byly tvrdé a nelítostné a trvalo dlouhé dny, než se zahojily. To věděl každý, kdo se pouze pokusil o odpor.

V tomto jediném byl Tom stejný jako jeho otec.

„Navštívíme i Elizabeth?“ zeptal se Bill, když obezřetně vkročil do chladného stínu chodby. Zbytečná otázka, zjistil, když zahlédl na Tomově tváři úsměv.

„Jistě, dlouho jsem za ní nebyl. Poslední dobou sloužím na jiných místech, takže se k ní nemám jak dostat.“

Bill věděl, že to nebylo dlouho, co Tom s Elizabeth byl naposledy. Nanejvýš týden. Ale i dva dny byla pro Toma dlouhá doba. Býval s ní velmi často a rychle si na její přítomnost zvykl.

Když vstoupil do cely, Bill se nenápadně schoval za Tomova záda. Byl sice v ženské cele, ale některé z žen byly na pokraji šílenství a nepřemýšlely nad svými činy, proto se měl radši na pozoru. Ani Tom příliš nevěřil na pohled slabým ženám. Už několikrát mu málem vyškrábaly oči, jak moc toužily po svobodě. Narovnal se v ramenech a hlavu posadil vysoko, hrdě, nebojácně. Vypadal tak ještě urostleji a svaly se mu napínaly zcela samy pod přívalem adrenalinu, jenž do něj udeřil příchodem do cely.

Neuhýbal pohledem před zvědavýma očima, díval se přímo před sebe, na cíl své cesty. Nesměl dát najevo strach, který se ho zmocňoval. Nebylo to poprvé, měl strach pokaždé.

Uchopil do rukou zbraň, doteď se klidně pohupující přes jeho rameno. Cítil se bezpečněji, když měl takhle navrch. Sáhl za sebe a zlehka se dotkl Billovy dlaně. Cítil, jak sebou škubnul. Nechtěl ho polekat, proto počkal, až ho těmi pár kroky, jež je od sebe dělily, dojde, a poté jej vlastnicky objal kolem boků a přitiskl blíž na tělo. Billovo tělo se otřásalo. Ty ženy se nedívaly na Toma, upíraly pohledy na něj. Záviděly mu volnost, svobodu. Nenáviděly jej za to, a přitom prahly po tom, aby s nimi promluvil a prozradil jim, jak se mu podařilo dostat se ven.

Hledal ztracenou oporu u Toma a dostal ji. Jediným hlubokým pohledem ho ujistil, že se mu nemůže nic stát. Ne když byl s Tomem, jelikož on by nikdy nedovolil, aby mu kdokoli zkřivil byť jen pouhý vlásek. A Bill mu věřil, vkládal mu opětovným stisknutím ramene svou veškerou důvěru.

„Dobré ráno, Elizabeth. Jak se ti dnes daří?“ vyhrkl Tom potěšeně, když ji svým ostřížím zrakem konečně vyhledal. Seděla jako obvykle v koutu cely, s nikým nemluvila a nikoho si nevšímala, proto ji překvapilo, když zaslechla známý hlas. Trochu sebou škubla.

„Tome! Bille! Tak ráda vás dva vidím. Díky vaší návštěvě se mám výborně!“ Obdařila je širokým potěšeným úsměvem a zmoženě se zvedla ze země. Ani si neoprášila kolena, bylo to zbytečné v této prachem a špínou zajaté místnosti.

„Jsi v pořádku? Nezlobí tě zase klouby?“ vyptával se Tom ustaraně a oplatil staré ženě úsměv.

„Nedělej si starosti, Tome. Brzo přijde můj čas, musím se smířit s tím, že tady nebudu napořád.“ Moudře pokývala hlavou, přičemž stiskla ruku, kterou ji pohladil po rameni. Nechtěla, aby byl smutný či ustaraný. Tušila, že se nedá její čas oddálit. Byla s tím naprosto smířená, jelikož přesně věděla, co ji čeká.

„Takhle nemluvte, Elizabeth, vždyť jste ta nejhodnější osoba, kterou znám a Bůh vám určitě poskytne více času,“ ozval se Bill, přitočil se k ní s lesklýma očima a nechal se obejmout. Přes rty mu přeběhl sladký úsměv. Cítil se, jako by jej konejšila vlastní babička. Byl v bezpečí její náruče, cítil teplo, lásku a důvěru, a kdyby mohl, zůstal by tak už napořád.

„Poznám, kdy je můj život u konce. Co se má stát, stane se.“

Tom Billovi položil ruku na rameno a jemně jej od Elizabeth odtáhl. Nechtěl ho od ní odstrkovat, ale Elizabeth vážně nevypadala nejlépe a Tom měl o ni strach, to bylo přeci naprosto samozřejmé. Potřebovala si odpočinout, a on ji chtěl nechat v klidu.

„El, nechceš si jít raději odpočinout? Vážně nevypadáš dobře,“ přemlouval ji, přičemž očima těkal po její unavené tváři plné vrásek a modrých žilek. Oči měla zčervenalé a pod nimi se rýsovaly výrazné propadliny a fialové kruhy. Její kůže byla pobledlá, skoro průsvitná.

„Oh, děkuji ti za potěšující kompliment, mladý muži.“ I když vypadala nemocně, na náladě jí to neubralo a nezabránilo jí to ani lehce zavtipkovat.

„Víš, že jsem to takhle nemyslel, jen mám o tebe strach,“ omlouval se Tom rychle.

„Vždyť já vím, zlatíčko. Máš pravdu, necítím se zrovna nejlépe, ale-“ zvedla ruku, aby Toma umlčela a pokračovala. „Ale vy si nebudete dělat žádné starosti. Odejdu ráda, bude to pro mne vysvobození. Jen bych si s vámi chtěla ještě promluvit, než odejdu. Mohli bychom dnes večer na střechu?“

Ač si Tom nepřál, aby takto mluvila, musel si přiznat, že jsou její slova pravdivá. Smrt by byla pro každého vězně vysvobozením a někteří o ni prosili, dokonce i žebrali.

Přikývl na souhlas. Udělal by pro ni cokoliv a dostat se v noci na střechu věznice bylo to nejmenší.

Bill s Tomem se neradi se strhanou Elizabeth loučili, ale měli povinnosti, a ty se nedaly odložit. Šli dlouhou chodbou, doprovázeni křikem, nadávkami, výhrůžkami i žebráním. Bill se snažil nic z těch neznámých slov nevnímat. Zamířili po schodech dolů, stísněné zdi tunelu utlumily všechny hlasy a jejich nářky, zato znásobily ozvěnu jejich kroků a pravidelných dechů.

„Děsí mě to, co Elizabeth řekla,“ promluvil Bill po zdlouhavé době strávené spěšnou chůzí. Jeho hlas se nesl ještě dlouho poté chodbami. Tom nespěchal s odpovědí, odpověděl, až co ozvěna dávno umlkla. Pohltilo ji zvídavé, avšak mlčenlivé zdivo.

„Mě taky.“ Neutěšil ho, nesnažil se mu namluvit, že mluvila z cesty a rozhodně ne pravdu. Nelhal mu proto, že by tím lhal hlavně sobě. Musel se s tím smířit. Přál si, aby Elizabeth usnula věčným spánkem, v němž ji nebudou pronásledovat žádné noční můry ani starosti. Aby vstoupila do stavu klidu a spokojenosti. Ještě ale nebyl připravený ji nechat jít, stále ji potřeboval. Smrt však nikdy nečeká, nikdy se neptá, jestli je ten správný čas. Vezme si svou oběť, kdy sama uzná za vhodné.

A ona uznala, že to bude brzo. Velmi brzo.

Když vešli do místnosti, kterou tak dlouho hledali, Bill se otřásl odporem. Pohled na železné klece, vypadající jako pro zvířata v zoo, pouta vbitá do kamenných zdí, zaschlé kaluže krve, na něj zapůsobily hrůzostrašně. Místnost byla tmavá, svítila pouze jediná žárovka, opuštěně zavěšená za hák, jenž vybíhal ze stropu. Páchlo to tam stářím, zatuchlinou a… mrtvolami.

„Tohle je mučírna. Nic pěkného na pohled, chápu,“ pokýval Tom chápavě hlavou, když do něj Bill narazil zády, jak vyděšeně a s odporem couval k východu.

„Ty chceš… tohle použít?“ kývnul Bill neurčitě do místnosti.

„Bude to vypadat důvěryhodněji,“ připomněl mu Tom a opatrně, aby se nepolekal, jej vzal kolem ramen a snažil se ho tak uklidnit. „Ale jestli nechceš, můžeme to nafotit bez těch… klecí a tak.“ I když na to měl plné právo a vůbec by se s ním neměl bavit o tom, co chce a nechce, nemohl jej nutit. Příčilo se mu to. Tohle by udělal jakýkoli jiný muž z jejich pirátského gangu. On ne. Teď už v tom měl úplné jasno.

„Ale ne, máš pravdu, bude to… důvěryhodnější, jak pro mou rodinu, tak tvého otce.“ Billa stál souhlas hodně přemáhání, nakonec ale ustoupil. Chtěl se odtud přeci dostat co nejdřív. Nebo snad ne? Byl by blázen, kdyby nechtěl zpátky domů, zpět ke své rodině, přátelům, ke svému normálnímu životu. Ale on bláznem nejspíš byl, jelikož přesto všechno, co se zde stalo, si neuměl představit, že odejde a Toma tady nechá. Pak už jej nikdy neuvidí.

„Jsi si jistý?“ ujišťoval se Tom. Jeho oči zkoumaly Billův výraz, ale nenašly nic víc než odhodlanost.

„Jsem.“ Bill bez dalších zbytečných slov přešel ke sloupu, na němž visely okovy. Se sklopenou hlavou čekal, až mu v nich Tom uvězní ruce a krk zatíží hrubým želízkem. Cítil se nepříjemně, ale byl rozhodnutý to vydržet. Uklidňoval se pohledem do Tomových očí. Pomáhalo to. Přestával myslet na ten svíravý pocit, jenž mu bral svobodu, a místo toho v něm vzplál nový, zato až dobře známý žár.

„Dobře, takže… mysli třeba na to, že tohle všechno jsou jen kulisy, že fotíš pro nějaký časopis,“ radil mu starostlivě Tom, zatímco udělal několik prvních snímků.

„Takže si mám představit, že fotím v želízkách a zamknutý v kleci?“ ujistil se nenuceně, přičemž přivřel oči při představě, jak pózuje před několika fotografy. Miloval to. Věděl o sobě, že je přitažlivý a rád toho využíval. S nevinným kukučem a ďábelským pohledem si pohrával se všemi kolem a posmíval se těm, kteří proti své vůli podlehli. Bral lidem dech, nezáleželo na tom, jakého pohlaví byli, stejně si je podmanil.

Tom jen náznakem přikývl a pohledem se jej zeptal, jestli může začít. Bill déle neotálel, věděl, že nepózuje pro žádný významný časopis, přesto se mu srdce rozbušilo. Nemohl vrcholící vzrušení zastavit, skousával si rty, aby se nezačal šibalsky uculovat, čímž by Tomovi prozradil, že na něho něco chystá.

Tom mu připoutal pouty ruce o sloup, Bill si všiml jeho zaváhání, když od něj ustupoval, aby udělal několik dalších snímků. Nečekal na pobídky či rady, otočil se k němu bokem, lehce jím přitom zavlníc. Pomalu zvedl pohled a upřel jej do objektivu. Díval se na něj rozvášněně, jako by se mu právě hlavou honilo tisíc myšlenek a představ jeho polibků. Několikrát změnil pozici, zakláněl hlavu, otočil se k němu předem, odfoukl si spadající pramínky vlasů z očí… Hrál si na divokou šelmu, nevinného andílka, roztouženého milence…

Viděl na něm překvapení a váhání. Nechal ho v tom se topit, soustředil se pouze na to, aby působil co nejnevinněji. Určitě si myslel, že si Bill své přitažlivosti není vědom. Mýlil se, neznal jeho ďábelskou, vášnivou, hravou stránku, kterou dříve brával dech.

Jakoby nevelká železná klec byla stvořena přímo pro něj. Nasoukal se do ní s předstíranou a rozkošnou nevinností, a přitom špetkou ladnosti. Vražedná kombinace, jak vyčetl z Tomovy tváře. Dělal ze sebe ustrašené a křehké koťátko, olizující si zraněnou packu. Působil na jeho ochranářské pudy. Zpříma hleděl do jeho očí, snažil se o hluboký pohlcující kontakt. Tom před ním nejdříve statečně uhýbal, poté se lapil do jedné z nastavených sítí, a pak už nechtěl být puštěn. Stál nad ním jako přimražený, trvalo mu, než se vzpamatoval a pohlédl na něj přes foťák.

Černovlásek pootevřel rty, smyslně se prohnul v zádech a tiše zasténal, tak, aby to vyznělo nechtěně a naprosto nevinně. Tom to postřehl, nevědomky přestal mačkat spoušť a oddálil se, aby mezi jeho a Billovou tváří nebylo nic kromě napjaté atmosféry.

Ďáblík se pousmál a špičkou jazyka si navlhčil rty, zavadil kovovou kuličkou o zuby a několikrát jím o ně zacinkal. Pohrával si se svou obětí jako kočka s myší. Bavil se jeho značným vzrušením a jeho potlačováním. Líbilo se mu to, nedokázal přestat, stále přidával na smyslnosti, bláznil z jeho sevřeného hrdla, potícího se čela a naběhnutých svalů, stejně jako Tom šílel z jeho hry.

V okamžiku, kdy se k němu Tom otočil zády, aby si mohl nenápadně zhluboka oddechnout, si Bill sám pro sebe pošeptal několik slov, jejichž obsah nevěstil nic dobrého.

„Tahle hra jen tak neskončí, broučku.“

autor: xoxo_Lady