Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 7.

Samota je horší než jed. Zabíjí člověka, aniž by si to uvědomoval…

Bill seděl s blokem u okna. Hleděl ven, jeho pohled se ztrácel mezi bílými vločkami, které klesaly k zemi. Nechtěl s nikým mluvit, nechtěl nikdy nikoho vidět. Přál si, aby mohl být jednou z těch drobných vloček. Představoval si, že by měl štěstí a narazil na něj. Zachytil by se jako pouhé smítko mezi jeho copánky, dokud by postupně neroztál, protože by jej rozehřívalo jeho tělesné teplo. Přál si znovu spočinout v jeho náručí, avšak to už pro něj nějakou dobu bylo místo zapovězené.

Tiché zaklepání ho vrátilo zpátky nohama na zem. Tedy zdánlivě… Jessičina blond hlava nakoukla dovnitř a úsměv se vypařil ze rtů, když spatřila Billa sedícího u okna. Doufala, že už se pomalu začal spravovat, ale poslední dobou se zdálo, že klesal znovu ke dnu. Vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Dřepla si vedle Billovy židle a položila mu ruku na stehno. Ani k ní neobrátil pohled.

„Bille,“ zamumlala, aby si přitáhla jeho pozornost. Když se k ní Billův pohled konečně obrátil, našla v něm pouze prázdnotu. Odhodlaně se nadechla, aby pokračovala: „Už je to týden, co jsi nebyl venku. Možná bys se mnou měl jít dnes do práce. Pořád ještě sháníme někoho na pozici barmana, a ty potřebuješ něco dělat. Ta věčná samota tě akorát ubíjí…“

„Já nechci mezi lidi, Jessi,“ zašeptal Bill a pohled vrátil k vločkám sypajícím se z nebeské výšky. Jessica svěsila hlavu. Tak nějak doufala, že se Bill konečně poddá a přestane být sám. Zůstala ve své pozici, nechtělo se jí odcházet. Celý týden s ní Bill nepromluvil jediné slovo a ona se pomalu začínala bát o jeho zdravotní stav.

„Je nešťastný, Jess. Před týdnem jsem v jednom obchodě potkal jeho sestru. Řekla mi, že je na tom špatně. Hodně špatně. Víš, co mě skutečně mrzí? Že jsem už dávno někde neumrzl nebo mě nepřejelo auto. Nebýt mě, byl by šťastný. A on si zaslouží štěstí, Jessi,“ zašeptal Bill a zadusil vzlyk, který chtěl opustit jeho rty. Jessica mu konejšivě přejela po ruce.

„Měl jsi mi o tom říct dřív. Bille, netrap se už kvůli němu. Na světě žije sedm miliard lidí… Já vím, že je to tvůj bratr a že spolu vždycky budete mít nějaké pouto, ale pochop, že byste stejně nemohli být spolu. On to překousne a ty musíš taky. Když se budete oba trápit, akorát si budete ničit životy…“

Bill se odmlčel. Neměl nejmenší tušení, co by na to Jessice měl říct. Velice dobře si uvědomoval, že má pravdu, ale nemohl to ani přiznat. Moc dobře věděl, že je na světě sedm miliard lidí, ale také věděl, že nikdy jeho ztrátu nepřekousne.

„Kam jsi chtěla, abych šel…?“

*

„No tak, pojď!“ popoháněla Jessica chlapce, který se pomalu šoural za ní. Teď už to bylo relativně v klidu, ale dostat ho z domu byl problém. Vůbec nechtěl nikam jít, bránil se, ale Jessice se nakonec povedlo dostat ho ven. Teď se s ní pro změnu nebavil a odmítal pokračovat v cestě.

„Ksakru, pojď!!! Nechci kvůli tobě přijít pozdě do práce. Pošlou mě zase na pokoj,“ zabručela Jessica a chňapla po Billově ruce, aby trochu urychlila jeho kroky. V momentě, kdy zaznělo slovo pokoj, jeho kroky zrychlily. Věděl, jaké byly noci na pokoji pro Jessicu peklo, a rozhodně ji nechtěl tomuhle trápení vystavovat. Poslušně šel po jejím boku jako dobře vycvičený pes.

Růžové neony zářivě blikaly do tmy a Jessica zaregistrovala úsměv na Billově tváři, když se blížili k budově místního nevěstince. Jessica už pomalu vcházela dovnitř, když se Bill zastavil.

„Nikdy jsem vevnitř nebyl…“ zamumlal a fascinovaně zíral na neony nad vchodem. Jessica viděla nekonečný obdiv v jeho očích a dokonce i špetku klidu.

„No tak teď se tam konečně podíváš. Možná se ti tam bude líbit…“ Natáhla k němu ruku a on se jí opatrně chytil. Nemohl popírat, že má strach, ale obrovské nadšení pohlcovalo většinu jeho těla. Vždycky se chtěl dostat dovnitř, chtěl vidět to, o čem mohl roky na ulici uvažovat.

První dojem z klubu byl těžký kouřový pach spolu s tuctem silných voňavek. Také mu přišlo, že cítí vonné tyčinky, ale jen náznakem. Byl překvapen vším osazenstvem, které se buď vlnilo na parketě spolu s některou profesionální tanečnicí, nebo posedávalo u stolků podél zdí a popíjelo chutně vypadající drinky. Jessica pevně svírala Billovu ruku, aby se jí někde mezi tanečníky neztratil. Vedla ho přímo k šéfovi. Její šéf vždycky požadoval někoho extravagantního; byla si jistá, že Billa na místo barmana přijme.

Zastavili před velkými dubovými dveřmi, na které Jessica jemně zaklepala. Z vnitřku místnosti se ozvalo nevrlé Dále a Jessica vtáhla Billa dovnitř. Rozevřel se mu pohled na malou temnou kancelář, ve které nebylo vidět pomalu ani na nohy. I tady voněly vonné svíčky, ale daleko silněji než na baru. Bill se snažil přivyknout tmě, ale chvílemi se to zdálo být nemožné.

„Dylane?“ zavolala Jessica do tmy. Ozvalo se tlesknutí a na stole se rozsvítila lampička. Bill se rozhlížel na všechny strany, ale stále nikoho neviděl. „Přivedla jsem ti zájemce o práci na baru,“ zahlásila ještě Jessica.

Do kroužku světla vešel muž, pokud se tomu tedy tak daleko říkat. Spíš se podobal plastové panence Barbie. Vlasy mu svítily všemi barvami, stejně tak tričko. Do obličeje mu moc nebylo vidět, ale Bill by přísahal, že zahlédl barevné čočky v očích.

„Jméno?“

„Bill.“

„Zkušenosti?“ zeptal se Dylan a vstoupil ještě víc do světla. Za ramena si k sobě přitáhl Billa. Zkoumal ho spíš jako jednu ze zaměstnankyň než jako barmana.

„Pracoval jsem v džus baru,“ odpověděl Bill za Jessicu a ucuknul před růžově nalakovaným nehtem, kterým se mu Dylan pokoušel zvednout hlavu. Dylan se nepříjemně zachechtal.

„Vzpurný hřebeček, že?“ zeptal se Jessicy s úšklebkem. Bill se zamračil, ale nijak to nekomentoval. Mohlo by to ohrozit jeho šance a on si postupně uvědomoval, že Jessica měla ve všem pravdu. Když se bude udržovat v přítomnosti lidí, nebude tolik myslet na něj.

„Myslím, že tu práci bys dostat mohl, Bille,“ ušklíbil se.

„Díky, Dylane. Všechno mu ukážu,“ slíbila Jessica a vyvedla Billa ze dveří. „Tady ti začíná nový život, Bille,“ usmála se na něj.

autor: Helie