Who am I? 69.

TOM

Svléknu si triko a přistoupím k zrcadlu. Otočím se k němu zády a natočím hlavu tak, abych si na ně viděl. Tolika škrábanců… Kdyby to Bill viděl, mohl bych mu říct, že jsem se popral nebo se něco stalo. Ale ty zaryté nehty na lopatkách už bych neuměl odůvodnit. Vzpomínám, když mi takhle silně zaryl Bill nehty do ramen. Omlouval se mi další den, když si jich všiml ve sprše. Líbal mi je a opečovával. Trápil se tím. Jsem si jistý, že si pamatuje, jak to vypadalo. Rozhodně by mu došlo, od čeho to mám. A ty ostatní škrábance, které se mi táhnou od ramen až po kostrč… Je to strašné…

*“Tome, ještě! Jo, šukej mě! Ještě! Ooh!“ křičí Christian při každém mém dalším přírazu. Zaryje mi silně nehty do lopatek.

„Au,“ syknu. Stisknu mu boky a zarazím se až nadoraz. Stáhne se a s křikem mi sjede nehty po celých zádech. Zakloním hlavu a zasténám.*

Setřu si slzy z tváří a popotáhnu nosem. Díkybohu, že už zítra ráno letíme pryč. Co to Christiana popadlo, sakra? Už se všechno lepšilo. Dokázal jsem se s Billem smát i líbat, aniž bych musel mít ty strašné myšlenky. Všechno už se mělo jenom zlepšovat. Jenomže najednou se musí Christian objevit, skočit mi před Billem kolem krku a div mě tam nezačít líbat. Copak nepochopil, že to byl jenom sex a já zákazník?! Sakra! Všechno se to zase posralo! Měl jsem takovou chuť ho od sebe odhodit a vzteky si do něj kopnout. Prej že to Billovi řekne, jestli se neuklidním. Hajzl zkurvenej. Vztekle kopnu do dveří a schovám si obličej do dlaní. Chci, aby byl konec. Konec všeho.

Spustím ruce podél těla a znovu se na sebe zadívám do zrcadla. Jak mě může milovat? Jsem tak hnusný a odporný. Chce se mi ze sebe zvracet. Pohled mi sklouzne na lahvičku s mými prášky. Mám, nebo nemám? Jsem tu zamčený, Bill se ke mně nedostane. Možná už ani nemá snahu… Možná odešel. Možná ho už nebavím. Možná mě má plné zuby. Nedivil bych se mu… Také bych tohle nesnášel. Vezmu lahvičku do ruky, odšroubuju víčko a vysypu si několik prášků do dlaně. Vrátím lahvičku na původní místo a napustím si do sklenice studenou vodu. Naházím do sebe všechny tabletky a zapiju je vodou. Natočím si ještě trochu vody, kterou vypiju a odložím. Obléknu si triko a vrátím se vedle do pokoje.

Vejdu do našeho pokoje, rozepnu si kalhoty a nechám je ze sebe spadnout. Jen je odkopnu stranou. Bill tam posedává na posteli. Jakmile jsem vešel, vzhlédl ke mně. Zastavím a bezmocně povzdechnu. Nevím, co mu mám říct. Pro moje chování není žádná omluva. Proto před ním jenom tak postávám a čekám, co se bude dít.

„Promiň,“ pošeptá a zvedne se z postele. Oči má napuchlé, uplakané. Ne, prosím, neplač.

„Já-já… Neomlouvej se, nemáš za co. Promiň,“ skloním pohled, abych se nemusel dívat na jeho utrpení, které si prožívá jenom kvůli mně. Zakroutí hlavou na znamení, že ne, a přejde ke skříni. Začne vyndávat všechny svoje věci. Asi už si chce sbalit. Možná chce pryč ode mě. Posadím se na postel a tiše ho sleduji. Nechci, aby se kvůli mně takhle trápil. Už jenom kvůli tomu musím být normální. Kdybych mu řekl pravdu, trápil by se ještě mnohem víc než teď.

„Měli bychom si sbalit,“ šeptne a dál vyndává svoje oblečení, které má složené v přesných komíncích.

„Jo, já… Jo,“ vydechnu jen. Jak si asi mám sbalit po takové dávce prášků?

„Sbalím i tvoje věci, okay?“ nabídne mi.

„Já to zvládnu, díky,“ pokusím se na něj pousmát a protřu si oči. Skvělé načasování. Za chvíli jsem tuhej.

„Dobře, ale kdybys chtěl, stačí říct,“ nastrká všechno do kufrů a jde do koupelny. Povzdechnu, zavřu oči a plácnu sebou do peřiny. Cítím, jak mi těžknou oční víčka. Bill se po nějaké době vrátí s plnou taškou kosmetiky. Dá to do druhého kufru a podívá se na mě.

„Tomi, já ti fakt sbalím, klidně spi. Budu tiše,“ šeptne.

„Já si sbalím,“ zamumlám. Přinutím se otevřít oči, abych se na něj mohl podívat.

„Jsi unavený, vážně odpočívej,“ dojde k posteli a přisedne si vedle mě.

„To bude těmi prášky,“ zívnu a snažím se vyhrabat do sedu.

„Prášky? Kolik sis jich vzal?“

„Pár,“ brouknu a zavřu oči. Teď usnu a budu spát pekelně dlouho, dokud se situace neuklidní.

„Tome, zatraceně,“ vydechne. Cítím, jak se pak zvedne.

„To nic není. Jsem v pohodě,“ rozlepím oči a posadím se.

„Prosím tě, lehni si a vyspi ty prášky. Jdu nám sbalit všechny věci. Aspoň mě teď poslechni, prosím,“ povzdechne. No tak dobře. Zavřu oči a lehnu si.

„Už bych se radši ani nevzbudil,“ zašeptám si pro sebe.

„Nemluv tak,“ řekne mi káravě a začne balit. Jasně, já nesmím říct už nic. Teď je na mě ještě naštvaný za to, že jsem si vzal prášky. Bezva.

„Aspoň bys ode mě měl klid,“ přetočím se na bok a přitáhnu si nohy k tělu. Popotáhnu nosem a zavřu oči. Radši bych chcípnul. Už by se nemusel trápit.

„Tome,“ řekne rázně. „Ty víš, že to tak není. Prosím, nemluv takhle, prosím.“ Jeho hlas se opět zklidní a šeptá. Otřu si spánek, po kterém mi stekla slza, a mlčím.

Bude lepší nic neříkat. Stejně mě už nechce poslouchat. Kdo je zvědavý na ty mé sebedestruktivní myšlenky.

„Snad bude všechno zase dobré,“ řekne tiše a pokračuje. „Spinkej, je to ten nejlepší lék.“

„Jasně. Jen už abych držel hubu. Já se ti nedivím. Kdo by mě už neměl plný zuby,“ povzdechnu. Přelezu na svoji polovinu postele, otočím se zády do místnosti a vyndám si polštář, který si nakonec přitisknu k hrudi a obejmu ho. Po chvíli ticha ke mně dojde.

„Tohle jsi nemyslel doufám vážně,“ řekne smutně. „Jen chci, aby ti bylo lépe, abys vyspal ty podělaný prášky, aby ses uklidnil, a ty mi řekneš tohle? Ty víš, že to tak není. Nemám tě plný zuby, naopak. Já tě mám málo, protože… je všechno jinak,“ vydechne a pohladí mě po hlavě. Nic neřeknu. Přivinu si k sobě polštář pevněji.

Co mám dělat? Nejlepší by bylo se s ním rozejít. Nemusel bych nic předstírat, lhát mu. Nemusel by se trápit. Všechno by bylo lehčí. Jenomže představa, že bych ho ztratil, mě děsí.

„Miluju tě a nikdy tě plný zuby mít nebudu, rozumíš?“ pohladí mě znovu. „Mám o tebe starost.“ Stejně ho ztratím. Pokud nevyjde pravda navenek, spravedlnost si najde jinou cestu, jak mě potrestat za všechny lži, které jsem mu poslední dny navykládal. Položím si ruku na jeho ruku, kterou mě hladí, a propletu si s ním prsty. Až budeme doma, snad to všechno bude lepší. Nebude to lehké, ale bude lehčí zapomenout na to, co se dělo s Christianem, doma než tady. Trošku mě stiskne a palcem mě pohladí po hřbetu ruky.

„Obejmeš mě?“ zašeptám.

„Rád,“ pošeptá. Přilehne si ke mně a zezadu mě obejme. Přitiskne se ke mně. Dám polštář stranou a stáhnu si jeho ruku kolem pasu víc. Potřebuju ho cítit u sebe. Konejšivě mě hladí po břiše a tiskne se ke mně.

„Zvládneme to…“

„Bojím se, že ne,“ vydám ze sebe.

„Ale ano, zvládneme, jako jsme zvládli už spoustu jiných věcí. Věř mi,“ dá mi drobnou pusinku na krk. Kdyby jenom věděl… Stisknu k sobě oční víčka silněji a zadržím dech. Dlaní mi vyjede na hruď na místo, kde je srdce. Vydechnu a polknu.

„Věříš mi?“ zeptá se. Co mu na to říct… Neví, co se stalo. Kdyby to věděl, třeba by tohle neříkal.

„Já nevím,“ brouknu.

„Aha,“ vydechne a ruku trošku stáhne. Tak strašně mu chci říct pravdu, ale nemůžu. Přichytím jeho ruku a pevně ji stisknu.

„Myslel jsem si, že mi věříš,“ pípne tiše.

„Věřím. Jen… ne v tomhle. Protože… nevíš, co se stalo,“ pošeptám a polknu knedlík v krku.

„Rád bych to věděl,“ vydechne.

„Nejde to,“ šeptnu.

„Proč ne?“

„Protože bych…“ polknu a stisknu mu silně ruku. „…ztratil bych tě.“

„Tome, jak to můžeš říct, když jsi mi to neřekl. Nemůžeš si tím být jistý a já… já tě miluju. Neztratíš mě.“ Nepřežil by, kdyby se dozvěděl, že jsem ho podvedl. I kdyby mi odpustil jenom kvůli tomu, že mě opravdu miluje, jaký by byl sex? Byl by na nic. Stále by přemýšlel, proč jsem to udělal, jestli mi stačí a… Bože, ne, nesmím na to myslet. Bill se to nesmí dozvědět.

„Promluvíme si, až na to budeš mít dost síly a budeš hlavně chtít, ano?“ Takže nikdy… Vydechnu, vpletu si prsty do jeho prstů a pokusím se usnout. Bill mě jenom hladil a víc už neříkal. Díky tomu se mi podařilo za chvíli usnout.

Když jsem se probudil, venku už byla tma. Ale nemohlo být až tak pozdě, jelikož vedle mě Bill neležel a nespal. Protřu si oči a pomalu se posadím, načež zívnu. Odloudám se do koupelny, kde si opláchnu obličej a trochu se upravím. V pokoji si obléknu tepláky, převleču si triko a rozhlédnu se po pokoji. Bill už má skoro všechno sbaleno. Sbalil i mé věci. Nechal venku jen ty, které budeme ještě používat. Zavřel jsem za sebou dveře od pokoje a sešel dolů. Všude bylo ticho, což znamenalo, že táta ani máma tu ještě nejsou. Kde je ale Bill?

Nakouknu do kuchyně, ale když zjistím, že tam není, dojdu do obýváku. Bill tam stojí u okna a přes záclonu se dívá ven. Vypadá tak smutně. Tohle musí konečně skončit. Tiše k němu dojdu a zezadu ho obejmu kolem pasu. Jemně ho líbnu na krk, načež si položím hlavu na jeho rameno. Potichu vydechne a položí si ruce na moje.

„Je ti lépe? Jak ses vyspal?“ pošeptá.

„Docela dobře. Děkuju, že jsi mi sbalil,“ dám mu pusu na klíční kost. Čím víc budu přítulnější a budu mu ukazovat, jak moc ho miluju, tím lépe na všechno zapomeneme. Už s tím musím přestat. Ničím ho. Musím mu svoji lásku dávat, ne mu ukazovat, jak jsem z ní slabý. Umřel mu táta, tak ho budu podporovat. Už žádné já. Teď už jenom Bill.

„Nemáš vůbec za co,“ nahne hlavu ke mně. „Ale v noci asi nebudeš moct spát.“

„Aspoň budu moct koukat, jak sladce spíš,“ pousměju se a jemně ho líbnu pod ouško. Další polibek hned následuje na ouško.

„No, to teda bude podívaná,“ zaslechnu jeho smích. Zavrní potom pod mým polibkem a nahne trošku hlavu.

„Jsi rozkošnej, když spíš s pootevřenou pusou a usmíváš se,“ přivinu si ho blíž k sobě. Tohle křehké stvoření je mi vším. Musím se podle toho chovat. Musím si ho umět vážit. Nehodlám ho ztratit.

„Děkuju,“ broukne a přitiskne se ke mně, „ale nikdy jsem si toho nevšiml,“ zasměje se trošku.

„To proto, že vždycky spinkáš, víš,“ líbnu ho něžně na tepnu.

„Proto to říkám,“ šeptne a pak hlasitěji oddechne.

Začnu jeho hebký krk zaplavovat jemnými polibky. Nějak bezmyšlenkovitě ho při tom párkrát pohladím po břiše. Mám chuť ho líbat, laskat a… objímat. Jen potichoučku oddechuje, ale jeho dech a tep o něco zrychlil. Tohle je jeho citlivé místo. Uslyším bouchnutí vchodových dveří. Povzdechnu. Proč zrovna teď? Bill sklopí hlavu a nadechne se. Otočí se ke mně čelem a pohladí mě po tváři se slovy: „To bude asi mamka.“

„Nejspíš ano,“ odsouhlasím. Ta mě teď netrápí. Chci si ho trochu užít a pomazlit se. Jemně ho políbím a rukama mu sjedu na zadeček, abych si ho k sobě mohl trochu přivinout. Políbím ho znovu. Hned mi obmotá své dlouhé paže kolem krku a oplatí mi to.

„Ah, ta moje natlučená prdel,“ povzdechne a líbne mě znovu.

„Víš, co jsem ti tam slíbil?“ šeptnu a jemně se mu vpiji do rtů.

„Vím, pokud myslíš to, co já,“ zahuhlá.

„Nahřeju ti ručník nebo něco,“ pousměju se. Začnu ho hladit po zadečku a něžně a pomalinku ho líbat. Je to Bill, člověk, který tě miluje a kterého miluješ ty. Nemysli na nic ošklivého. Mysli na něj. Na jeho vůni, jeho úsměvy, jeho doteky a polibky.

„To je… dobrý,“ pošeptá a začne mě líbat také.

„Ahoj, kluci,“ ozve se mi za zády. Ještě jednou ho políbím, olíznu si rty a natočím k mamce hlavu.

„Ahoj, mami. Jak ses měla?“ zeptám se ze zájmu.

„Dobrý večer,“ broukne Bill a trošku vykoukne.

„Celkem dobře a vy? Zítra odlétáte, že?“ posmutní.

„Jo, ráno. Ale neboj, mami, my zase přiletíme,“ pousměju se.

„Ale kdy? Budete mi chybět,“ dojde pomalu k nám.

„Ale mami,“ usměju se. Pustím Billa a obejmu jí. Máma je hned po Billovi ten nejdůležitější člověk v mém životě. Kdyby někdo jednomu z nich někdy ublížil, tak bych ho našel a vlastnoručně zabil.

„Nebojte, přijedeme, jak to jen půjde. A navíc, mohli byste také přijet vy,“ broukne Bill.

„To je pravda, mami. Jste u nás doma vítáni. Budeme rádi, když přijedete,“ odsouhlasím ihned. Sice nevím, kde by spali, ale to se nějak dá vyřešit. Trošku se od mamky odtáhnu a přitáhnu k nám i Billa. Oba je hromadně obejmu.

„Mám vás oba moc rád.“

„A my tebe,“ řeknou ve stejný okamžik.

„Nechci o vás nikdy přijít,“ pošeptám. Dám oběma pusu a zase je obejmu. Nikdy mě nesmí opustit. Ani jeden. Jsou moji všechno. Bill mě pohladí po zádech a mamka mi dá pusu na čelo, i když si musí stoupnout na špičky. Odtáhnu se a pousměju se na ně.

„Mami, nemáš takovej ten… no ten… Já nevím, jak se to jmenuje, ale je to takový gumový. Napustíš do toho horkou vodu a pak si tím něco zahříváš. Víš, co myslím, ne,“ zasměju se. Bill se začne tiše smát.

„Ne, nemáte,“ řekne za ni.

„Na co to potřebuješ?“ podzvedne Simone obočí.

„No my jsme šli s Billem na procházku a ono mu to uklouzlo. Oba jsme nějak spadli a on si narazil kostrč, tak mu to chci to… trochu zahřát,“ uchechtnu se.

„Ah, Tome,“ povzdechne Bill.

„Měli jste mi rovnou říct. Hned to půjdu najít,“ řekne mamka.

„No, ale vy jste nebyla doma,“ zasměje se Bill.

„Díky, mami,“ řeknu už jen, než zmizí. Usměju se na Billa a obejmu ho rukou kolem pasu. „Co jsem slíbil, to dodržím.“

„No, to já vím, ale nebylo to nutné,“ usměje se trošku.

„Za všechny ty starosti si tě musím teď hýčkat ještě jednou tolik,“ pousměju se smutně. Pohladím ho po tváři a zlehka ho líbnu na rty. Tím vším, čím si se mnou už musel projít… Ach jo…

„Ale jdi ty,“ vydechne a oplatí mi to.

„Miluju tě.“

„Já tě taky miluju,“ dívá se mi tak upřímně do očí. Políbím ho jednou a ještě znovu. On mi to pokaždé oplatí. Pak se mi ale schoulí do náručí a obejme mě kolem pasu.

„Zůstaneme večer chvíli s rodiči a potom půjdeme nahoru, ano?“ šeptnu mu poté, co ho políbím na čelist. Kývne a líbne mě na krk.

„Hodně jsem odpoledne přemýšlel, znovu jsem myslel na tátu,“ povzdechne. Ach ne, tohle téma tak nesnáším… Obejmu ho pevněji a začnu ho hladit po vlasech.

„A na co jsi přišel?“ brouknu.

„Já vím, že to bude znít blbě, když jsem byl takovou dobu bez něj, ale vždycky mi chyběl, a teď mi chybí ještě víc. Nemluvě o mamce. Pořád to na mě padá,“ začne šeptat.

„Vůbec to nezní blbě. Najdu ho a vystrojíme mu pohřeb takový, jaký si zaslouží, ano?“ políbím ho na čelo.

Mamka se objeví ve dveřích a už se nadechuje, že něco řekne, ale když nás uvidí, ztichne. Položí tu věc na gauč a naznačí, že přijde později. Jenom kývnu na souhlas.

„Promiň, já… neměl jsem o tom teď mluvit,“ pošeptá a pohladí mě po zádech.

„Jsem rád, že o tom mluvíš, a vím, že tě to trápí. Byl jsem sobec, když jsem řešil jen svoje problémy. Omlouvám se ti za to, broučku,“ zašeptám.

„Takhle vůbec nemluv,“ vydechne a dá mi prst na rty. „Nejsi žádný sobec, máš problémy a já to chápu. Neomlouvej se mi.“

„Jenomže ty máš taky problémy a já ti jenom přidělávám starosti.“

„Ale ne,“ pohladí mě po tváři znovu. Jemně ho políbím.

„Půjdeme za mamkou? Jsme tu poslední večer, tak budeme s ní. Pak už budeme jenom spolu, dobře?“ šeptnu mu. Nechci, aby se trápil. S jeho tátou bohužel nic neprovedu, ale se sebou můžu. Mamka je ukecaná, zvedne mu náladu a odvede mu myšlenky pryč stejně jako mně.

„Jo, jo,“ pousměje se lehce. Dám mu pusinku a přesuneme se za mamkou do kuchyně. Společně jsme uvařili něco k večeři a večer jsme strávili s rodiči v obýváku. Povídali jsme si a vzpomínali. Když už bylo celkem pozdě, omluvili jsme se s tím, že půjdeme do pokoje. Popřáli nám dobrou noc a my odešli.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne