Got’s Clothes 19.

Bill

Začnu se taky smát, a když dojím ty svoje nudle, tak krabičku vyhodím a jdu dozadu, odkud přinesu takovou střední krabici. Nožíkem to rozbalím a po očku sleduju Toma, jak dojídá svou porci a přitom ubrouskem čistí svoje triko. Pousměju se a z krabice vytáhnu jedno triko. Ukážu ho Tomovi.

„To ráno přišlo,“ jen vidím, jak Tom vykulil oči, odložil svou krabičku s jídlem a s nataženýma rukama se blížil ke mně. Udělám krok dozadu, ale dál to nejde. Tom ho vezme a začne vykládat o nějaké nové kolekci a tom, že až na to přijdou, tak to bude hned pryč, že on má ale štěstí. Pousměju se. Po pár minutách je už Tom v kabince i s haldou oblečení a skoro všechno, co si zkusí, si taky vezme. Pravda je, že tržba díky němu ten den trochu poskočila, ale dal jsem mu na to aspoň zaměstnaneckou slevu. Stejně bych ji nikdy nevyužil, co by si tak tady mohl koupit.

Tom je v obchodě se mnou až do zavíračky, když zamknu, tak jdeme k nám. Po cestě si koupíme pizzu. Když vystoupíme z výtahu u nás v domě, tak se zrovna potkáme s mámou. Hned jí dám pusu.

„Jak bylo v práci, fajn?“ zeptá se. Ptá se mě skoro každý den. „Přivedl sis na večer společnost?“ zeptá se znova a vidím, jak je z toho Tom trochu v rozpacích.

„Mami, tohle je Tom. Tome, tohle je moje máma,“ řeknu a máma mu hned dá ruku na pozdrav.
„No, tak moc nezlobte,“ mrkne na mě ještě z výtahu. Máma je v pohodě.
Vejdeme do bytu, a když se sebe shodím boty a bundu, kouknu na Toma. „Nevadilo ti seznámit se s mojí mámou?“

Tom

„Ne, ne to vůbec… jen mě překvapilo, jak je milá a… jak se usmívala. Přišlo mi to… zvláštní.“ Pousměju se. Jsem z domu zvyklý na jiný přístup, jasně, že by určitě nezačala vyšilovat jako můj otec, ale tohle jsem taky zrovna nečekal. Taky se usměješ.

„Chceš něco k pití, nebo tak něco?“ Zeptáš se. Jenom zakroutím hlavou, udělám o jeden krůček blíž k tobě a chytnu tě za boky. Tiše vydechnu a potom ti dám malou pusu.

„Spíš by mě zajímalo… kde máš ložnici.“ Zachichotám se a pohladím tě po zadečku. Když mě chytneš za ruku a vedeš pravděpodobně k tobě, projdeme kuchyní a něčím jako malým obývákem. Vypadá to tady strašně malé, ponuré a skleslé… ale s tím, jak jsi vyváděl, že k tobě nemůžeme, jsem si teda představoval větší hrůzu, myslel jsem, že to tady bude opravdu někde jako u bezdomovců… teď si připadám jako idiot, že jsem si tohle o tobě mohl myslet. Tvůj pokoj poznám hned, na zdi máš vylepené plakáty a všechno je sladěno do jedné tmavé barvy, prostě to vypadá přesně jako ty. „Vypadá to tu… skvěle.“ Usměju se a dotlačím tě k posteli, kde se posadíš a já jednou nohou stojím na zemi a druhým kolenem si kleknu na postel vedle tebe, abychom si byli co nejblíže, ale aby sis zase nemyslel, že na tebe moc tlačím. Seshora tě políbím ve vláscích, potom na čele, až nakonec doputuju až k tvým rtům a pomalu tě začnu líbat.

Bill

Polibek ti oplatím, ale po chvíli se odtáhnu. Vstanu a dojdu k poličce naproti postele.

„Mám mámu vážně rád, ona dokáže i na té nejhorší věci najít nějaké pozitivum,“ řeknu, přitom vezmu do ruky fotku, na které jsme jenom my dva. „Vždycky se dokáže smát… jen když vzpomíná na tátu, tak ne,“ posmutním. „Myslím, že ho vážně milovala. Řekla mi, že ten, kdo se nechá někým využívat, není hloupý, ale pokud je zamilovaný, tak nic z toho nevidí.“
Po malé chvilce cítím, jak mě Tom obejme zezadu, tak k němu nakloním hlavu.

„Miluju tě,“ zašeptá a já se k němu otočím.

„A já tebe.“ Usměju se a hned mu dám pusu na rty. „Nemáš hlad?“ zeptám se, když se vzdálíme a ty pokrčíš rameny.

„Možná trochu,“ zašeptáš a já tě hned táhnu do kuchyně. Když tam dojdeme, tak tě usadím do židle a sám začnu prohrabávat poličky, co tam máme, anebo spíše nemáme.
„Na co bys měl chuť?“ zeptám se tě a pozoruju tě, co z tebe vypadne.

Tom

„Bille, nemusíš mi nic dávat…“ pousměju se. „Spíš jsem se těšil, že… že budeme spolu… jako spolu, víš?“ Vstanu a přistoupím k tobě, dám ti pomalu ruce na boky a potom ti dám malou pusinku na čelo, tváře a nosík. Nakonec tě políbím na rty. Ty se ale jenom zachichotáš a odtáhneš se ode mě. Na malý moment se ti podívám do očí, ale opravdu jen na chvilku. Potom se zase vzdálím a zklamaně se znovu posadím na židli. „Tak ne, no…“ šeptnu a začnu se dívat do země. „Dej mi jenom něco k pití, chuť k jídlu mě přešla.“ Zašeptám a pokouknu na tebe, když se smutně pousměju. Nechci ti připadat jako nějaký úchylák, co se hned urazí, ale jenom mě to mrzí, to je všechno. Díváš se na mě zvláštním pohledem, nevydržím se na tebe dlouho dívat, tak hned po chviličce sklopím oči zase do země.

Bill

Podám ti sklenici s pitím a sám si sednu za stůl. Povzdychnu si.

„Já jen, nemyslel jsem, že to je to jediné, proč jsi chtěl přijít ke mně.“ Začnu tiše mluvit, přitom se na tebe a ten tvůj výraz ani nepodívám. „Ne… nemyslel jsem si, že přijdeme a skočíme na to. Jo možná to je proto, že to nebylo předtím úplně ono, možná taky proto, že chci, aby to bylo lepší, a proto to nechci uspěchat. Chtěl jsem, abychom měli hezký vztah, pokud o nějaký vůbec stojíš. Chtěl jsem, abys mi řekl něco o sobě, kromě toho, co nakupuješ za oblečení a že tvůj táta se chová jako blbec, o tobě nevím skoro nic. Já bych pořád něco povídal o sobě, ale po pravdě ani nevím, jestli o to stojíš,“ zastavím se a na malou chvíli se podívám na tebe. Zrovna se nadechuješ, že mi něco řekneš, zastavím tě. „Ne, měl by sis to nejdřív promyslet, než to řekneš. Vážně jsem byl nadšený, když jsem měl jít k vám na večeři, i přes to, jak to dopadlo, tak jsem o tobě alespoň věděl o něco málo víc. Jenomže si to vynutil stejně tvůj táta. Víš, s nikým jsem před tebou neměl vztah. Jasně, líbání a to okolo, ale skoro každý z těch kluků chtěl hned jedno a to samé. Já vždycky nesouhlasil, protože jsem si myslel, že se objeví někdo, kdo mě nebude chtít kvůli hezkému zadku a tváři. Možná jsem to mohl udělat, s každým, kdekoli, kdykoli, kdo by požádal, tomu bych dal. Teď bych ti to určitě neodmítl.“ Povzdechnu si a zvednu oči k tobě. Jen koukáš zarytě do země. Vstanu, a když se ve dveřích kuchyně otočím zpět, už se na mě díváš. „Ale bohužel, nedal jsem každému na počkání, takže pokud o to stále stojíš, tak víš, kde jsou dveře,“ dořeknu tuhle větu tak bez emocí nebo jakéhokoli výrazu ve tváři. Přitom se mi chce brečet, až bych se z toho dusil.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel