Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 8.

Hodiny splývají v celek, mění se v dny… Sedm dní přerůstá v týden, jejichž větší množství tvoří měsíce…

Bill s úsměvem došel s kyticí růží na smluvené místo. Sluníčko hezky svítilo a on spokojeně vystavoval tvář jeho záři. Byl to jeden z prvních skutečně povedených dní a on si ho naplno užíval. Konečně našel svůj specifický způsob života. V baru se mu líbilo, konečně byl na místě, kde se na něj nikdo nedíval s opovržením. Nikomu nepřišlo divné, že se líčí. Naopak, místní muži v opilém stavu ho shledávali skutečně atraktivním. Už dávno přestal počítat žádosti o číslo, které od něj ještě nikdy nikdo nedostal.

Posadil se na lavičku, pugét si složil do klína. Čekal. Občas se stávalo, že přišla pozdě a on jí to nevyčítal. Schůzky s ní se dřív snažil omezovat, protože ho akorát rozesmutnily, ale brzy přišel na to, že bez dalších informací nedokázal najít klid.

„Můžu si přisednout, mladý pane?“ vytrhl ho ze zamyšlení známý dívčí hlas.

„Vy vždycky, madam,“ odpověděl se smíchem a vstal, aby Bellu objal. Podal jí kytici růží.

„Čím jsem si to zasloužila?“ zeptala se s nevinným úsměvem Bella, když společně dosedli na lavičku.

„Nevím, přišlo mi to jako dobrý nápad. Občas je dobré potěšit někoho, kdo má tak složitý život,“ odpověděl zamyšleně Bill a Bellina tvář se stáhla do bolestného úšklebku. Bill se nezdržoval a okamžitě položil otázku, která od prvního slova visela ve vzduchu: „Jak je na tom?“

„Horší se to,“ povzdechla si Bella. „Občas, aniž by mi řekl jediné slovo, odejde z domu. Vrací se snad ještě zničenější, než odchází. Nemám nejmenší tušení, kam chodí, ale děsí mě to. Bille, bojím se o jeho duševní zdraví. Vždyť už to táhne na polovinu roku! Je normální strávit půl roku v neustálém stesku?“

Bill věděl, že mu Bella nic nevyčítá, ale i tak se cítil provinile. Vždyť to kvůli němu se Tom trápil.

„Mrzí mě to,“ špitl Bill. Bella přikývla a studovala pozorně strukturu růží, aby se na chlapce po svém boku nemusela dívat. Doposud nevěděla, co se mezi Billem a jejím bratrem stalo, ale oba ji zneklidňovali. Původně myslela, že Tom byl Billovi příliš lhostejný, ale když se jí dál vyptával a domlouval si s ní další schůzky, podezření opadlo. Billovi na Tomovi záleželo a zdálo se, že je to oboustranné, ale Bella se nikdy nechtěla dozvědět víc. Považovala to za jejich soukromou věc a nechtěla se v tom jakkoli vrtat. Až jí to některý z nich bude chtít říct, udělá to i bez jejích zbytečných otázek.

„Rád bych ho viděl…“ prolomil Bill ticho toužebnou myšlenkou, která se mu hlavou proháněla už několik dní. Věděl, že to není možné, protože by tím Tomův stav akorát zhoršil, a navíc by nejspíš nebyl schopen znovu odejít.

„Nejde to, viď?“ zeptala se Bella se zábleskem smutku v očích. Udělala by cokoliv, aby viděla Toma znovu se smát, i když už si pomalu zvykala na onu hromádku neštěstí, kterou vídala s lahví alkoholu v ruce u prosklené stěny v jeho ložnici.

„Bohužel…“ špitl Bill a sklopil hlavu. Chtěl Belle říct, co přesně se mezi ním a jejich bratrem stalo, ale bál se předsudků. Jediná Jessica znala skutečnou pravdu a on to nechtěl měnit.

„Pokud to takhle půjde dál a on nepřestane se svojí sebedestrukcí alkoholem, budu muset zakročit. Nechtěla jsem, aby se Henry nebo Linda dozvěděli o vážnosti jeho stavu, takže jsem je udržovala v domněnce, že se Tomův stav o něco zlepšil. Už jim nemohu dál lhát, Bille. Nezvládám to. Psychicky mě to vyčerpává a já pak nemám sílu pomáhat jemu s jeho problémy. Bojím se, že když rodičům řeknu pravdu, budou požadovat léčbu…“ Bill vykulil oči.

„Myslíš, že by ho jeho adoptivní rodiče nechali zavřít do bláznice?“ zeptal se s náznakem nedůvěry v hlase. Nepřišlo mu to reálné. Spíš viděl Lindu se strachem ve vlídné tváři a vrásky na Henryho čele. Nevěřil, že by zašli tak daleko. Ale ostatně, on je neznal…

„Nemyslím, že by ho nechali zavřít přímo do blázince, ale do léčebny určitě. Možná by byl Henry tak štědrý a platil mu osobního psychiatra… Kdo ví… Ale vím, že pověst by si tak nezdařeným synáčkem kazit nenechal.“

*

Ten den se Bill vracel domů rozpolcený ještě víc než kdy jindy. Aniž by myslel na to, co dělá, zasunul klíč do zámku a zakroutil jím po směru hodinových ručiček. Dveře se před ním otevřely a on vstoupil dovnitř. Celou cestu domů přemýšlel, jak by mohl napravit situaci, kterou on sám zavinil. Kdyby se Tom dostal do bláznice nebo léčebny, nikdy by si to neodpustil. S povzdechem se přezul do domácí obuvi a namířil si to do kuchyně, kde tušil Jessicu. Chystala jim něco dobrého na večer do práce. Bez pozdravu se sesunul na stoličku, která postávala nečinně vedle linky.

„Taky tě ráda vidím, Bille,“ zamumlala Jessica a dál se věnovala své práci. Bill jí něco zabrblal v odpověď; nejspíš nic konkrétního. Otočila se k němu a opřela se zády o linku. „Děje se něco?“

„Jo.“

„A řekneš mi to?“

„Jo.“

„A?“

„Tom je na tom stále hůř. Bella ho přestává zvládat. Pokud se Tomův stav nezlepší, bude to muset sdělit svým rodičům, kteří ho nejspíš nechají zavřít do blázince,“ vychrlil na ni v rychlosti Bill. „Nevím, co mám dělat, Jessi. Cítím se… zodpovědný za to všechno. Tom se nesmí dostat do blázince.“

Jessica se nad tím chvíli zamyslela. Mlčky došla k němu a klekla si před něj. Bradou se mu opřela o kolena a vyhledala jeho pohled plný starostí.

„Nemyslím si, že bys mohl něco udělat. Možná bys tomu měl nechat přirozený průběh. Občas je to tak lepší, víš? Už dávno jsem pochopila, že ty se Toma jen tak nevzdáš, a ber to tak, že i kdyby v blázinci skončil, postarají se tam o něj dobře, a když bude hodný, brzy ho propustí. Tom není beznadějný případ. Spíš mi přijde, že svoji naději bez tvé pomoci nedokáže najít. Možná bys mu ji měl dát…“

„Nedokázal bych od něj znovu odejít, Jess.“

„Nemyslím, že by po tobě někdo chtěl, abys odcházel…“

autor: Helie