Zeiten ändern dich 20.

Během pátečního odpoledne doprovodím Nelly z návštěvy v útulku zpátky k babičce, kde si ji má vyzvednout Gordon.
„Ahoj,“ pozdravím s úsměvem Gordona, jen co vejdu do obýváku. Babička se usměje taky, a hned za mnou doslova vletí Nelly.
„Tati, tati, Bill tam má kamarádku. Štěňátko, fakt. Je krásný, a furt se schovává,“ zachichotá se Nelly a padne Gordonovi kolem krku.
„A ahoj ti nic neříká?“ pokárá ji s úsměvem a lípne jí pusu na tvář.
„Ahoj,“ dodá urychleně na to, a já se musím usmát její roztomilosti.
„Bille, zlatíčko, nemáš hlad?“
„Ne babi, děkuju. Měl jsem z oběda až dost, vážně,“ ujistím ji a na důkaz toho si pohladím břicho.
„Bille, ty pojedeš teď s námi domů?“ sedící Nelly na Gordonově klíně na mě otočí hlavu.
„Ne, říkal jsem ti, že se tam musím vrátit. Viděla jsi Ferdinanda, jak byl nešťastný, že tam zas bude sám.“
„Jo, tati, nějakej pejsek se jmenuje Ferdinand, to je srandovní, co?“ řekne Nelly tónem, kterému se s Gordonem musíme zasmát.
„Jo a babi, Arga zase běhá po zahrádce. Vrátili jsme jí, ale Bill s ní málem upadl, jak utíkala.“ zahihňá se znovu a já na ní jen vypláznu jazyk.
„Ona je takový naše lumpačisko,“ usměje se babička.

„Budu muset jít, nechci tam Helgu nechat dlouho samotnou.“
„To je taky nějakej pes?“ udělá Gordon přihlouplý škleb na Nelly, jako by netušil, kdo Helga je. Ta ho jen jemně se smíchem plácne do čela.
„Ne, to je přece ta paní,“ zavrtí hlavou a vyhoupne se mu z klína, aby mne mohla ještě obejmout.
„Tak se nám hlavně brzo vrať.“
Se smíchem si k ní pokleknu, abych ji taky obejmul. „To víš, že jo.“
„A Bille, nepotřebuješ nic?“ optá se Gordon, když se znovu narovnám.
„Ne, děkuju. Tady ani není šance, aby mi něco scházelo,“ nasměruju milý úsměv na babičku a narovnám si tašku na rameni.
„Uvidíme se v neděli, tak se opatrujte, a hlavně pro mě nezapomeňte přijet.“
„Neboj se,“ s úsměvem se s Nelly a Gordonem ještě jednou rozloučím a zmizím zas ven.

V tak úžasném prostředí nemám ani čas vnímat, že je kolem mne město plné hluku, a že je plné lidí. Nemám ani šanci. Jsem uzavřen od toho všeho. Proto mě ani nepřekvapí, když se v sobotu večer kouknu na hodiny a zjistím, že už je půl jedenácté. Řekl jsem babičce, že když tady dneska není Helga, že bych chtěl přespat v útulku.
Přeci jen se mi nechce opouštět Malá dáma, která vždy, když tuší, že už půjdu, sedí a kouká na mě tím nejsmutnějším pohledem, jakým dokáže. Samozřejmě mi babička nezapomněla zabalit večeři i se snídání, ač prý doufá, že bych se mohl na snídani stavit doma.

Protáhnu se a kouknu na nebe. Dneska je úplněk a během úplňku spím vždycky špatně. Což má prý mnoho lidí, ale i přesto doufám, že dnes budou všichni spát, a já budu moct v klidu na procházku nočním městem. Kouknu na Malou dámu, která se právě baví kousáním tkaničky u mé boty.
„Ty stejně nevypadáš na to, že bys šla v nejbližší době spát,“ vyzvednu si ji do náruče a obdaruju jí úsměvem. Skočím si pro vodítko, všude pečlivě zamknu a vydám se vstříc potemnělým ulicím.
Miluju tmu, takže všechny strachy a ostatní věci tomu podobné musí jít stranou. Tma mě nutí přemýšlet, tma mě nutí se usmívat a tma mě nutí myslet na mamku. Často se mnou chodívala ven pozorovat hvězdy, když jsem nemohl usnout. Byla mi vlastně strašně podobná. Jen tak jsme seděli vedle sebe, tiskli se na sebe, mlčeli a koukali do nebe. Jednou takhle večer mi stiskla dlaň a řekla, že tou největší hvězdou jejího života jsem já. A já věděl, že to tak je. Věděl jsem, že ona je jedinou, a tou nejupřímnější osobou, která mne kdy bude skutečně milovat, a které na mně bude vždy záležet. Znamenala pro mne totiž to samé, a když nás opustil můj otec, přilnuli jsme k sobě o to více. Byla mi nejlepší kamarádkou, byla mi mámou, byla mi oporou. S úsměvem zdvihnu pohled k nebi a zamávám. Ona ví, že je to pro ni. Ona si to mávnutí odchytí.

Vrátím pohled před sebe, a hned na to ho strhnu na Malou dámu, když lehce kníkne.
„Copak?“ pokleknu k ní a zadívám se jejím směrem. Vedle chodníku je malá skulinka a ona marně packou pohrabává na samém okraji s upřeným pohledem dovnitř. „Máš tam myšku? Necháme ji spinkat, ano?“ podrbu ji za ouškem, a když nevypadá, že je schopná jít dál, vyzvednu si ji zase do náruče, abych odpoutal její pozornost.
„Jseš ještě miminko, nemáš mít takovýho elánu na honění myšek, a už vůbec ne takhle v noci. Ty holt vážně budeš celá po mně,“ pohladím ji a ona se mi s výdechem v náručí uvelebí. Porozhlédnu se po ulici, jen abych se orientoval, a rozhodnu se pro směr vlevo. Vypadá to tam klidně a vůbec okolí je příjemné.

Světla lamp pročesávají koruny stromů, a jejich paprsky lehce olizují chodníky, které jsou víc než nadmíru udržované. Vypadá to tady tak trochu na milionářskou čtvrť. Nebo alespoň na lidi, kteří si na peníze stěžovat rozhodně nemohou. Mám rád pozorování těchto domů. Zahrady mají krásně upravené, prostředí s bazény, jezírky s různými vodopádky, skalkami, v pozadí minimálně tři draze vypadající auta, a fasádu zdobí vždy alespoň dvě veselé barvy. Je to tu vůbec celé takové veselé.
„Ne… ježiš, já… nemůžu sám. Přijet,“ ozve se u předposledního domu hlas a já teprve teď zbystřím a zaostřím siluetu stojící kousek ode mne. Až pak si uvědomím, že se jakoby zdálky, zpoza toho domu ozývá hudba, hlasy a smích. Vypadá to na nějakou párty, a protože silueta už jen dle hlasu vypadá dosti přiopile, získám obavy, že by mohl mít nějaké opilecké narážky, a proto přitisknu k sobě Malou dámu více a vydám se rychlým krokem kolem té osoby. Jenomže čím víc se blížím, jakoby mi docházelo, komu ten hlas patří, aniž bych ho měl šanci slyšet znovu.

„Hm… pan Trümper je přítomen, jak milé,“ zaslechnu, když se dostanu těsně za stojící osobu, ztěžka se opírající o stabilní plot, a tím se potvrdí moje tušení. Nejenom, že mne překvapí, jak dokonale si pamatuje větu matikářky, ale překvapí mne vůbec celá jeho přítomnost. Rychle zauvažuji, zda se nemám třeba rozeběhnout směrem vpřed a neodpovídat, ale jak mne přesvědčila již cedule na začátku, je tahle ulice slepá, takže stejně cesta zpět by vedla zase tudy. Nemám šanci. Co jsem vůbec čekal na konci ulice? Zázrak?

Zastavím se tedy a trochu zpomaleně se otočím. Všimnu si pruhu bíle zářícího trika vykukujícího z rozepnuté mikiny, a malého oranžového světýlka, které zakončuje cigaretu v jeho ruce. Až pak nějak dostanu odvahu pohlédnout Tomovi do tváře, kterou ozařuje jedna samostatná lampa. Zaseknou se mi slova v krku, ač bych chtěl strašně něco říct.
„Jak to, že jsi… tady?“ trochu opožděně vysloví taky a potáhne ze své cigarety, kterou hned na to típne o sloupek plotu.
„Byl jsem vyvenčit…“ jen jakoby naznačím svou náruč s Malou dámou, která vypadá, že usnula.
„Ty ale přece bydlíš… jinde,“ asi mu taky nejde lehce přemýšlet. Jenže on z důvodu, že má v sobě alkohol, a já z toho důvodu, že v sobě cítím neurčité napětí.
„Jo, v Loitsche. Co tu děláš ty?“ zarazím se, když vyslovím tuhle otázku, ale vzít ji zpátky už nemůžu. A svým způsobem si odpovím sám, protože v tu chvíli si přečtu jmenovku na zvonku, a zjistím tak, že to je ta plánovaná oslava narozenin Jessicy.

On se pousměje a přehodí lehce nohu. „Potřebuju auto.“
„Ty ho máš tady? Ale nechceš snad řídit v tomhle stavu!?“ reaguju přehnaně rychle.
Tom pozvedne obočí a zpomaleně pohlédne na svůj mobilní telefon, který právě vyzvání. Chvilku na něj mlčky zírá a pak ho zvonící vhodí do kapsy. „Chtěl jsem si zavolat taxíka, ale už nechci. A nechci už být ani tady, tak nevím.“
„No, já ti asi nepomůžu. A ona usnula, tuším, takže bych měl zase jít.“
„Nemůžeš mě tu přece nechat. Teď mě máš na svědomí.“
„Prosím?“
„Nechci být tady, nechci být doma, nemůžu odjet… a ty řekneš, že půjdeš. Vždyť já nejspíš nemůžu ani jít,“ pokrčí rameny a upře na mne svůj pohled. Jestli jsem kdy tvrdil, že Malá dáma na mě kouká smutně, budu muset na první místo těch nejvlivnějších smutných pohledů vrazit právě teď ten jeho.
„Ale já ti přece nemůžu nijak pomoct, když nechceš nic. A oni tě jistě tady budou postrádat. Každopádně ti nepřestává zvonit telefon,“ upozorním na jeho kapsu.
„To jsou rodiče. Vem mě prostě pryč,“ usměje se a odpíchne se od zdi. „Nechci být tady, krmit ty laciný holky lacinejma řečičkama, přetvařovat se mezi davem bláznů a…“ utne větu v půli, protože dojde až ke mně a pohlédne na Malou dámu, která se právě probrala, nejspíš hlukem, a kouká stejně jako já na Toma. „Ahoj,“ zaculí se na ni a já mám co dělat, abych se nerozesmál naplno tomu, jak roztomile právě vypadá.

Sakra já vím, že se chovám ne zrovna tak, jak bych chtěl, a cítím se úplně proti své vůli, ale nějak to nedokážu ovládnout! On mi tu ukazuje právě svou tvář, kterou jsem doposud nepoznal, a když o tom uvažuji hlouběji, je takhle natolik neškodnej, že by přece byla škoda to promarnit tím, že zbaběle uteču.
„A kam chceš jít?“ zeptám se stylem, jako kdybychom byli staří přátelé.
On se ale usměje způsobem, který mi napoví jen jediné, což ale okamžitě zavrhnu: „Ne, vypils toho dost, nepůjdu s tebou nikam… něco pít.“
„Hej, nečti mi myšlenky, ano?“ s poťouchlým úsměvem do mne píchne prstem.
Znervózňuje mě zvonění toho telefonu. „Jestliže ti volají rodiče, měl bys to zvednout, mají o tebe jistě strach. Vůbec myslím, že máš dnešní noc již za sebou a měl by ses jít domu leda vyspat.“
„Ježiš, nechci domů, vždyť ti to říkám. Doma o to taky nestojí, jen se snaží tak tvářit,“ mávne rukou. „A ty taky nic nechápeš.“
„Je tu něco, co bych chápat měl?“

autor: Mintam

betaread: Janule