Doppelleben 41.

„Ahoj, pánové!“ šťastně jsem se usmál na Géčka a Davida, kteří byli v živé diskuzi. Po našem příchodu zvedli hlavu a s úsměvem kývli, ale neuniklo mi, že všichni zkoumají psychickou stránku mé osobnosti.

„Jak se máte?“ promluvil jako první Gustav.

„Dá se to, už jsme se trochu zabydleli,“ odvětil Tom.

„A co výsledky vyšetřování?“ ozval se David.

„Pravděpodobně nešťastná náhoda,“ pokrčil jsem rameny a posadil se na gauč, doufaje, že tohle hloupé téma co nejrychleji opustíme, protože jsem nebyl v pořádku natolik, abych o tom byl schopný bez problémů mluvit.

„Bille, měl by ses připravit, že hned jak vyjdete na světlo veřejnosti, média budou šílet po vašich vyjádřeních. Víš, jak moc dotěrní dokážou být, a já nechci, abys z toho měl nějaké problémy.“

„Proč se díváte jen na mě? Tom tam bydlel taky!“ rozhodil jsem rukama.

„Protože všichni víme, že ty jsi mnohem citlivější, Tom to zvládne.“

„Pch,“ odfrkl jsem si. „Nejsem z cukru, abyste věděli.“

„My víme, Bille. Ty jen tak sladce vypadáš,“ zacvrlikal Georg. To konečně uvolnilo trochu rozpačitou atmosféru a my se všichni hlasitě rozesmáli a téma shořelého domu bylo uzavřeno. O něco uvolněněji jsem se rozvalil na pohovce, zatímco Tom se snažil vedle mě nějak vecpat. Když jsme tenhle souboj ukončili s tím, že jsem stejně složil nohy do Tomova klína, vzhlédl jsem k Davidovi.

„Co sis pro nás připravil?“ pousmál jsem se.

„Vystoupení. V pátek večer, nějaká charitativní akce. Vybírá se na boj proti rakovině.“

„Výborně, první vystoupení po měsících a na dobrou věc, to je skvělé uvedení. Něco dalšího?“

„Různá předávání cen, nic zvláštního,“ pokrčil rameny.

„Ani nevím, že jsme někde nominovaní,“ rozesmál se Georg a my s ním.

„Je vidět, že jsme byli dlouho zalezlí,“ přikývl jsem, „budeme si muset nazkoušet nějaké písně, které bychom mohli zahrát. Davide, kolik písní máme mít připravených na to páteční vystoupení?“

„Pět, mezi nimiž má být ještě jedna balada minimálně.“

„Lass uns laufen nebo Zoom,“ prohlásil Tom rozhodně.

„Nebo obojí,“ usmál jsem se. „Jsou to dobré písně, myslím, že nebude žádný problém, když zahrajeme obě. Co dál?“

„Automatisch!“ vyhrkl Gustav.

„Humanoid,“ přikývl Georg.

„A já bych si vzal Träumer,“ s úsměvem jsem přikývl. „Budu si muset zopakovat texty, moc si je nepamatuju,“ přiznal jsem popravdě a zavrtal se hlouběji do sedačky.

„Tak to máme hotový výběr, teď už zbývá jen Billův outfit a máme hotovo.“

„To’s měl říct dřív, teď už je ve skluzu,“ zasmál se Tom.

„Hej!“ se smíchem jsem ho praštil do ramene. „Za trest půjdeš nakupovat se mnou.“

„Počkej, to není fér!“

„Neremcej,“ znovu jsem ho praštil. „Když budeš hodný, možná dostaneš nějakou odměnu, hm?“

„Dostanu to, co si budu přát?“ s nadějí se usmál.

„Když mě budeš často chválit, tak jo,“ přikývl jsem.

„Á, čekal jsem, kdy se Billova egoistická duše projeví,“ rozesmál se Georg.

„Hele!“ hodil jsem po něm polštářek, o který jsem se opíral. Vzhledem k prázdnosti za mými zády jsem strčil nohy pod sebe a opřel se o Toma. „Doufám, že ta odměna se bude týkat mě,“ zašeptal jsem mu do ucha tak, aby to nikdo z ostatních neslyšel.

„Kdybychom neměli za zády novináře, odměna bys byl ty ve zkušební kabince,“ zašeptal mi zpátky takovým způsobem, až se mi obličej rozzářil sytě rudou barvou.

„Tom ti vypráví o nějakých jeho prasečinkách, Bille, nebo co, že jsi tak zrudl?“ znovu se zachechtal Georg.

„Jo, vypráví mi o nějaké slečně, se kterou si to rozdával včera odpoledne, když jsem byl na nákupech.“

„Povídej, přeháněj, Tome,“ vzrušeně si poposedl.

„Jsi nadržený, Georgu,“ nakrčil jsem nos, ale Georg jen pokrčil rameny a dál sledoval Tomův smějící se obličej.

„Byla to černovlasá dračice s perfektně stavěnou postavou, takový zadek jsi ještě neviděl, kámo. Akorát do ruky! Rozdali jsme si to v kuchyni a bylo to tak divoký, že jsem skoro ani neměl sílu dojít do sprchy a do postele. Mám v plánu sejít se s ní znovu a vzít si jí zezadu, hodně tvrdě.“

„Víc podrobností nemáš?“ znuděně zafuněl Georg.

„Jo, její jazyk dokáže doopravdy neuvěřitelné věci a má tak velkou pusu, že se do ní dostanu úplně celý,“ namyšleně se usmíval.

„Nebo ho máš prostě malýho,“ se smíchem jsem mu srazil ego a plácnul si s Gustavem, kterého tyhle věci nezajímaly o nic víc než mě, přestože šlo o mou maličkost.

„No dovol!“ uraženě si odfrkl, ale vzápětí se na mě se smíchem vrhl s vážným úmyslem zlechtat mě.

„Bože můj, sundejte ho ze mě!“ šermoval jsem rukama, doufaje, že se ho zbavím, ale vzhledem k tomu, že mě zná až moc dobře, jednoduše mi jednou rukou sevřel obě zápěstí nad hlavou a druhou rukou hrál na má žebra jako na klavír.

„Fajn, my se loučíme. Uvidíme se tu zítra na zkoušce,“ znuděně se zvedli ostatní, když jim došlo, že víc toho od nás už nedostanou.

„Já ho mám malýho?“ prudce se sklonil nad mým obličejem hned, jak se za kluky zabouchly dveře.

„No…“ zatvářil jsem se zarmouceně. „To víš, že nemáš,“ usmál jsem se vzápětí. „Jen jsi zněl jako úplný idiot.“

„Možná, ale to s tím tvrdým sexem zezadu jsem myslel úplně vážně.“

„Tak si ho užij, ale s někým jiným,“ zasmál jsem se. „Já mám chuť se mazlit. Tak dlouho jsme se nemazlili! Mám pocit, že už je to zase jen o sexu.“

„Víš, že tě miluju,“ otřel se mi rty o ucho.

„Vím. Ale činy jsou víc než jen slova,“ pohladil jsem ho po tváři. „Zapomínáš totiž na to, že jsem malé přítulné koťátko, co miluje něžné dotyky a laskání.“

„Nezapomínám,“ zabručel.

„Fajn. Tak na to prostě vždycky vlítneme, ale jinak se už nic neděje.“

„Měl jsi něco říct,“ jemně mě rukou pohladil v pase.

„Měl jsi něco poznat,“ za tričko jsem si ho přitáhl k sobě a přitulil se k jeho tělu. „Ale alespoň to víš pro příště, hm?“

„Dobře,“ políbil mě na čelo.

„Co kdybychom jeli domů, zhasli všude světla a zkoušeli si ty písničky? Uděláme si hezký večer v přítmí pouličních lamp, bude to fajn.“

„Zní to jako skvělý nápad,“ souhlasně jsem přikývl. „Budeš řídit ty? Jsem nějaký unavený.“

„Bez problémů. Ale raději si vezmu Red Bull a žvýkačky, protože když ty budeš spát, mohl bych usnout nudou,“ líně se ze mě začal zvedat a rovnou přešel k lednici.

„Nebudu spát,“ zabručel jsem. „Spíš se tam nějak stočím do klubíčka a celou dobu se na tebe budu zamilovaně dívat, i když tě to bude znervózňovat. Co ty na to?“

„Nevěřím tomu, že dokážeš zůstat vzhůru při tak jednotvárné činnosti,“ krátce se zasmál.

„Ani nevíš, jak často jsem se na tebe v noci díval, když jsi spal. Vydržel jsem celé hodiny,“ pomalu jsem se posadil.

„Vážně? Co na mě bylo tak zajímavého?“

„Vypadal jsi neodolatelně rozkošně. Byla vidět všechna tvá něžnost, kterou na veřejnosti skrýváš pod maskou nemachrovaného týpka. Dost často jsem dokázal poznat, co se ti zdálo, protože jsi mluvil ze spaní. Odrážela se v tvém obličeji osobnost, kterou znají jen nejbližší. A dost často jsem se ti i tiše smál,“ rozesmál jsem se.

„Proč?“ nakrčil nos.

„Kvůli přesně takovýmhle grimasám!“ prstem jsem ukázal na jeho obličej. „A teď si vem, že v noci je to vždycky tisíckrát lepší.

„Počkej, jednou si počkám, než usneš, a taky tě budu sledovat,“ zavrčel.

„To je škoda, že já se velmi rychle budím, když se na mě někdo dívá.“

„Hm, na tenhle detail jsem zapomněl,“ povzdychl si. „No nic, nevadí. Pojedeme?“

„Ano, prosím,“ unaveně jsem přikývl a nechal se vyvést až k autu, kde mě pečlivě připoutal a těsně před odjezdem mi vtiskl něžný starostlivý polibek, načež jsem se zachumlal do jeho svetru.

autor: Saline A.