autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Uběhlo zhruba jedenáct hodin a letadlo přistálo, což mě probudilo. Hned jsem otevřel oči a podíval se na Toma. Usmíval se. Trvalo mi pár sekund, než jsem se rozkoukal, ale nakonec jsem zjistil, že jsme opravdu už v Německu.
„Jsme doma,“ vydechnu potichu. Sakra, to už?
„Jo, už jsme,“ potvrdí mi Tom s úsměvem. Jen se trošku usměju a protáhnu se.
„Tak to byla rychlost. Měl jsi pravdu, spát v letadle je to nejlepší,“ brouknu. Nad tím se znovu jen usměje a odpoutá se. Udělám totéž. Jsem ještě trošku v šoku. Před pár hodinami ještě v Americe a teď najednou zase tady. Tom už se zvedl a z repráku se ozval letuščin hlas. Posbíral si věci a čekal, až se také zvednu. Hned jsem rychle vstal, vzal i své věci a pak ho následoval. Šli jsme z letadla mezi prvními. Tom si mě přivinul k sobě, abych se mu neztratil a promotali jsme se mezi lidmi ke kontrole, a poté až k odběru zavazadel, kde jsme si vyzvedli všechny naše věci.
„Nesnáším tyhle hory lidí,“ brouknu nespokojeně a chytnu ho za paži.
„Už budeme venku,“ líbne mě na čelo. Jen kývnu. Po chvíli jsme konečně vážně venku. Tom nám chytí taxi, a když naskládáme kufry do auta, nasedneme a rozjedeme se domů. Celou cestu ho držím za ruku.
„Taky ti to přijde tak zvláštní, že jsme najednou tady?“ brouknu.
„Jo. Bude zvláštní spát zase ve své posteli,“ pousměje se. Bylo kolem pěti ráno. Blbý časový posun.
„Řekl bych,“ usměju se.
Asi za hodinu už jsme kompletně doma. Zaplatím taxikáři a vezmeme si s Tomem zavazadla. Všechno to vyneseme nahoru do bytu. Zavřu za námi dveře a nahlas vydechnu.
„Bože, domov,“ zasměju se. Tom položí kufry na zem a přejede prsty po zdi. Jen se zuje, sundá si bundu a jde dál do bytu. Udělám to samé a rozejdu se za ním. Je to tak zvláštní, být najednou tady. Nakonec se zastavil v obýváku a usadil se do houpacího křesla. Sladce se na něj usměju.
„Tohle jsi potřeboval, viď?“
„Pojď ke mně,“ vztáhne ke mně ruce. „Když jsem ho koupil, slíbil jsi mi, že se v něm budeme společně houpat. Ještě jsme to ani jednou neudělali, tak to pojď napravit.“ Jen se vlídně usměju a rozejdu se k němu. Posadím se mu pomalu na klín a obejmu ho kolem krku.
„Zase spolu,“ vydechnu mu do ouška.
„…sami,“ dodá.
„Byl jsi tam hodně svázaný, že?“
„Strašně. Tady jsme prostě doma,“ usměje se spokojeně. Je na něm vidět, jak se uvolnil. Snad i v tom taxíku byl uvolněnější, nežli v Americe.
„Jo,“ usměju se taky a dám mu pusu na spánek.
„No jo, ale co budeme dělat do rána, když jsme spali v letadle? Budeme vybalovat?“ zeptá se.
„Jak chceš, zlato. Ale klidně můžeme jen odpočívat. Já to když tak později vybalím.“
„Stačilo, že jsi to sám balil. Nebudeš to i vybalovat,“ pohladí mě po ruce.
„Prosím tě, mně to nevadí,“ usměju se a přivinu se k němu.
„Ale já jsem gentleman,“ zasměje se.
„Ano, to jsi,“ zasměju se s ním. „Sakra, jsi taky tak rozlámaný z toho letadla?“
„Nijak zvlášť. Podle mě tě spíš rozlámala ta moje úžasná masáž včera,“ kousne mě hravě do brady.
„Mhh, byla super,“ usměju se a líbnu ho do koutku rtů. Tiše se zasměje a pohladí mě po boku.
„Nemáš hlad, lásko?“
„Ne, je půl šestý ráno,“ zasměje se a políbí mě.
„To nemění nic na tom, že tvůj žaludek může mít hlad,“ usměju se a víc se k němu přitulím. Začnu ho celkem naléhavě líbat.
„Hmmh,“ zabručí, jako by chtěl něco říct, ale nenechám ho. Proto začne spolupracovat. Překroutím se na něm a posadím se na něm obkročmo. Začnu jazykem pronikat hlouběji do jeho pusinky. Vzrušeně zafuní a dlaněmi mi sjede po zádech na zadek. Začne ho tisknout. Přesně tohle jsem zase chtěl zažít. Jak se mě dotýká. Tak vášnivě a chtivě. Trošku se na něm zhoupnu a chytnu ho za tváře. Přizvednu se na něm. Oddechne a začne mě hladově líbat.
„Mmm,“ zakňučím trošku a nasaju víc jeho jazyk. Vzdychne, silně mi zmáčkne zadek a doslova se na mě vrhne. Víc stisknu objetí a vzrušeně se na něm začnu kolíbat. Zdá se to šílené, ale sex s ním mi zatraceně chybí. Byl jsem na to přece jen zvyklý.
„Tomi,“ povzdechnu a prudce nakláním hlavu, abych se k němu lépe dostal. Shodil mě z křesla a slezl za mnou. Přitáhl si mě k sobě a začal mě tvrdě líbat. Roztáhnul jsem nohy a vtěsnal ho mezi ně. Oplácel jsem mu to. Hladil jsem ho po bocích a zádech.
„Domov… mi chyběl,“ vzdychne Tom hlasitě a začne ze mě rvát svetr.
„Jo, mně taky,“ usměju se a zvednu ruce, aby mi ho mohl stáhnout. Jakmile tak udělá, serve ze mě triko a shodí mě zase do lehu. Lehne si na mě a začne mě divoce líbat. Jeho ruce mi bloudily po těle. Byly tak neposedné a divoké, stejně jako on.
„Sakra,“ vzdychnu a prudce boky přirazím proti těm jeho. Líbám ho tak dravě. Chtíč ve mně se probouzí každým jeho dotykem víc. Kousne mě do rtu a zakňučí. Silně mi nasaje ret.
„Chceš mě?“ vydechnu pak a kouknu se mu do očí.
„Chci tě vošukat, Bille,“ vzdychne mi do pusy a hladově mě políbí.
„Tak mě vošukej,“ vzdychnu taky a znovu pánví přirazím proti němu. Začal mi rozepínat kalhoty a dlaní mě hladit mezi nohama. Prohnul jsem se v zádech. Nadzvedl jsem trošku boky, aby mi mohl kalhoty stáhnout a začal jsem mu vyhrnovat triko, abych ho toho zbytečného kusu látky zbavil. Najednou se zastavil a polkl.
„Copak?“ kouknu se na něj. Díval se mi do očí a oddechoval. „Tomi,“ pohladím ho po tváři. „Co se děje?“ Jako bych zase udělal něco špatně. Co je tak špatného na tom, že bych mu svlékl tričko? Co přede mnou skrývá?
„Já nemůžu,“ hlesne.
„Proč ne? Je to pár vteřin, cos mi říkal, že chceš…“
„Bille, já… Já už nemůžu,“ vydá ze sebe se slzami v očích. Sleze ze mě a posadí se. Zaraženě na něj zůstanu koukat. Přisednu si k němu a pohladím ho po paži. Je to tu zase.
„Pověz mi, co se děje.“
„Už takhle nemůžu. Nemůžu se tě dotýkat, nemůžu se ti dívat do očí. Už nedokážu předstírat, že se nic neděje,“ rozbrečí se.
„Ne, ne, přestaň plakat,“ chytnu mu tváře do dlaní, „povídej,“ řeknu. Jenomže on se rozbrečí ještě víc. Vyvlékne se mi a otočí se ke mně zády. Začne si vyhrnovat triko, až si ho přetáhne přes hlavu. Po celých zádech má škrábance a na lopatkách má jizvy od zarytých nehtů. Ovšem ne od mých. Zavzlyká a zůstane ke mně sedět zády.
„Pane bože, co se ti stalo? Kdo… kdo ti to udělal?“ vydechnu a ihned si kleknu před něj. Nevypadá to tak, jako by mu někdo ubližoval. Opatrně ho pohladím po ramenu a zvednu mu hlavu. „Proto ses přede mnou nesvléknul,“ šeptnu potichu.
„Bille, ty to nechápeš?! Podvedl jsem tě! Spal jsem s Christianem!“ zakřičí mezi vzlyky. Položí si hlavu na zem a začne hystericky brečet. „Já už nemůžu takhle dál. Už ti nedokážu lhát.“ Jak to řekl, měl jsem pocit, že se mi na okamžik zastavilo srdce. Nahlas vydechnu a dám si dlaň přes pusu. Chce se mi brečet, křičet a vzlykat, ale nejde to. Jako bych se najednou nemohl nadechnout a ani promluvit. Zůstanu se na něj dívat. Jen se celý rozechvěju. Najednou se nahlas rozbrečím také.
„…s Christianem,“ zopakuju a odtáhnu se od něj. Jsem v šoku, nedokážu souvisle myslet a asi ani mluvit.
„Bille, mě to mrzí,“ vzlykal. Dám si dlaň přes oči. Druhou ruku semknu v pěst a třísknu vší silou do země.
„Kurva!“ křiknu.
Jak jen mohl, jak mi mohl takhle lhát a tahat mě za nos?! V tu chvíli se rozbrečí ještě víc a svalí se na bok. Tak špatně se mi dýchá, ale hruď se mi zvedá neuvěřitelně rychle. Zvednu se a zapnu si v mžiku džíny, natáhnu si svetr a opřu se o zeď.
„Proč? Řekni mi, proč,“ vydechnu. Ale on neodpověděl. Jenom tam dál na zemi brečel.
„Jestli… jestli jsem tak špatný v posteli, měl jsi mi to říct! Jestli s ním něco máš, tak prostě… měl jsi to říct, sakra,“ vydechnu a rozejdu se do haly.
„Bille, neodcházej, prosím,“ brečel tam. Stál jsem v hale a nahlas jsem brečel. Skoro jsem až naříkal. Nemohl jsem popadnout dech, zalykal jsem se slzami. Připadal jsem si, jako by mi právě vyrval srdce z hrudi a roztrhal ho na kousky. Byl jsem tak prázdný. Mísilo se ve mně tolik pocitů.
„Sakra, řekni mi za co?! Proč? Kurva, proč?“ Na to nebyl schopný odpovědět. Vzal jsem si tašku a začal do ní házet věci, které jsem měl mimo kufry. Ani jsem nevěděl pořádně co.
„Však proč ne, vždyť jsem jenom kluk od tyče! Obyčejná děvka!“ rozkřiknu se znovu.
„Christian je taky od tyče. Prostě jsem se opil,“ slyšel jsem z obýváku mezi jeho vzlyky. Vzedme se ve mně strašný vztek.
Tím chce říct co?!
„A to mě má uklidnit?!“ vlítnu zpátky do obýváku. Začal zase brečet ještě víc. Na to se nedokážu dívat. Nechci ho vidět zase brečet, i když teď bych mu to snad i přál. Tak strašně mě to bolí. Miluju ho, ale tohle nejde jen tak odpustit. Za nic bych se na něj snad nezlobil tolik, jako za nevěru. Po tom všem… Otočil jsem se a rozešel se pryč, obul jsem se a vzal si bundu. Slyšel jsem ho, jak pláče. Zavřel jsem oči a vzal si tašku. Pořád jsem byl na vážkách. Nevěděl jsem, zda zůstat nebo odejít. Možná bych to s ním měl řešit, jak se to stalo, proč to udělal, ale on mi stejně není schopen na nic odpovědět. Navíc, všechno bych v tenhle okamžik asi otočil proti němu a to nechci. Proto se seberu a jednoduše odejdu, zavřu za sebou dveře a přímo se rozutíkám po schodech dolů. Na ulici se rozejdu někam. Ani nevím kam, prostě tam, kam mě nohy ponesou. Neviděl jsem přes slzy na cestu. Nechal jsem ho tam plakat. Odešel jsem od něj. A on… podvedl mě. Došel jsem na svoje oblíbené místo. Chodil jsem sem vždy, když mi bylo nejhůř a teď ten okamžik nastal. Za městem byla stará továrna. Měla několik pater. Tuším, že dřív se tu vyráběly nějaké součástky.
Vyjdu asi tři patra a posadím se na staré rezavé schody. Na plno se rozbrečím, hlavu si dám do dlaní. Až teď mi to všechno dochází. Jak se mi vyhýbal, pořád plakal, stranil se mi, snažil se odbíhat od určitých témat. Vůbec nic mi nedošlo, když jsme potkali toho… Christiana. Tohle jméno mi uvízne v paměti asi do smrti. A do smrti k němu budu mít negativní vztah.
Vlastně, proč to udělal. Možná jsem nespravedlivý, když jsem jej tam ponechal, ale co jsem mohl udělat jiného? Utěšovat ho a říkat mu, že se to prostě někdy stane, že se opil, že to bude okay? Ne. Nemůžu ho omluvit. Nemusel pít. Nemusel věčně brát ty svoje zasraný prášky. Nemusel tam vlastně ani chodit. Ne, nechci mu nic vyčítat. Byla to zřejmě jeho volba. Já… já nevím. Nemůžu ho soudit, nic mi neřekl. Ale hlavní je, že vím, že Christian je děvka. Vlastně, děvka jako já. Zakroutím hlavou a vyndám si cigarety. Zapálím si a hned si silně potahuju. Možná jsem mu v posteli nestačil, chtěl si užít s někým jiným a udělat to prostě… jinak. Třeba ho to se mnou už nebaví. Pořád bych všechno chápal, ale proč mi to nedokázal říct?
Jo, určitě by mě to bolelo, ale pořád méně, než když na mě zakřičel, že mě podvedl. Stále mi to ještě nedochází. Je před Vánoci. Zemře mi táta. Ani nevím, kde je, vím jen, že je mrtvý. Odletíme do Ameriky, kde Tom řeší spor se svým otcem. Náhle nastane zlom a Tomovo chování vůči mně se změní. Je to obrat o 180°. Pořád se jej snažím utišit, dostat z něj, co se stalo, snažím se překonat to, jak mě odmítá. Dokonce to přebije moje myšlenky na tátu. Vrátíme se domů. Začne mi říkat, jak mě chce šukat a pak… pak mi řekne, že mě podvedl. Sakra, je to pohádka, noční můra, nebo nějaký americký horor? Ne, je to jen realita, Bille. Když se nad tím do hloubky zamyslím, stejně přijdu na to, že je to moje vina. Od otce jsem odešel a nechal jej na holičkách. S Tomem jsem si začal v klubu, kde jsem dělal děvku. Co bych vlastně od života čekal? Že mi bude vymetat cestičku a já po ní budu spokojeně kráčet?
Típnu cigaretu a v mžiku si zapálím další. Začnu se trošku pohupovat, je mi zima. Vůbec mi nedochází, co teď budu dělat. Od Toma zřejmě odejdu a vrátím se zpět do svého bytu. Budu chodit do práce a vydělávat si na nájem, na trošku jídla. Jo, to bude asi všechno. Pro koho budu vlastně žít? Sám pro sebe? Hah, jak vtipné. Nemám na tohle už sílu. Chci si s ním ještě promluvit. Říct mu vše, co momentálně cítím. Zeptat se, proč to udělal. I když na to právo vlastně asi nemám. Co je mi do toho, že? Je to jeho věc. Ale věděl bych ji rád.
V továrně sedím celý den. Tašku mám pohozenou vedle sebe. Vykouřil jsem krabičku cigaret. A teď nevím, co dělat. Kam vlastně jít? Než si vyřídím byt, bude to chvilku trvat. Teď je pro mě zavřený. Když půjdu na hotel, bude to stát příšerné peníze a nezbude mi potom na nic. K Tomovi jít je nemyslitelné. Ještě že je svět tak velký a je plný ulic.
TOM
Tak strašně dlouho jsem tam na podlaze brečel a nemohl přestat. Nešlo to. Nebyl jsem zoufalý. Byl jsem totálně v prdeli. Měl jsem chuť rozbít si hlavu o zem, všechno rozmlátit a křičet a brečet. Bill mě opustil. Ztratil jsem ho jednou provždy. Ale já už mu nedokázal dál lhát. Už jsem nemohl. Kam vůbec šel? Co, když se mu něco stalo? Bože můj…
Asi po dvou hodinách jsem se přetočil na záda a zíral bezmocně do stropu. Co teď budu dělat? Už nemám pro co žít. Navždycky jsem o něj přišel. Vždyť Bill je moje všechno…
Neměl jsem už sílu brečet. Slzy mi už došly. Zavřel jsem oči a v hlavě se mi začaly přehrávat vzpomínky.
*“Jen tak dál,“ zasměju se potěšeně a zatleskám. Usměje se a klekne si přede mě na čtyři. Napřed se jen tak vrtí a pohazuje hlavou, ale pak se ke mně natáhne a dlaní mi přejede po hrudi.
„Tvé jméno?“ šeptnu a udržuji oční kontakt. Olízne si smyslně rty a koukne se na mě… jako by mě probodával pohledem.
„Bill,“ šeptne.*
*“Ehm, ehm,“ odkašlu si pobaveně nad ním. Hned zvedne hlavu a usměje se.
„Ahoj,“ šeptne a odloží lak stranou.
„Ahoj,“ uchechtnu se a ihned ho zastavím. „Ne, pokračuj. Jen procházím.“
„Už je to hotové,“ uculí se. „Ani na chvíli si nepřisedneš?“
„Musím za šéfem,“ zatvářím se děsně tragicky.
„Aha, tak to raději běž,“ mrkne po mně. Kývnu a chci se zas rozejít, jenomže se opět zastavím a o krok couvnu. Možná bych mohl…
„Ale až to vyřídím, pozvu tě na drink, ok?“ usměju se.
„Wow,“ zasměje se. „Beru tě za slovo, budu čekat…“
„Za chvilku tu budu, je to určitě jen na chvilku,“ ujistím ho. „Tak počkej na baru… Billy,“ dodám s malým pobaveným úšklebkem a rozejdu se.*
*Zhluboka jsem dýchal v chodbě a tiše kňučel. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uslyší nebo ne. Najednou ke mně přiběhl Bill.
„Co je ti?“ řekne hned vyděšeně a trošku mě podepře.
„Ježiš!“ vykřiknu vystrašeně, jak se ho leknu a ucuknu. „Vyděsil jsi mě, proboha. Co tady děláš? Nemáš tancovat?“
„To je mi teď fuk. Co se ti stalo?“ řekne a podívá se mi do očí.
„Nic. Jsem v pohodě,“ uhnu pohledem a stále si držím pevně paži. Ruku mám celou od krve, jak mě ten zmrd postřelil.
„Vždyť… Sakra, ty krvácíš!“ koukne se na moji ruku. „Musíš do nemocnice nebo tě musí někdo tady ošetřit. Jdu za šéfem,“ řekne rozhodně.*
*“…řekl jsi mi… Tomi?“ zasměju se překvapeně.
„Ano,“ usměje se trošku a začne mi převazovat ránu.
„Tak mi vždycky říkala jenom mamka,“ skloním s úsměvem pohled ke své paži, jak mi ji ošetřuje.
„Tak promiň, já to netušil,“ klekne si ke mně.
„Mně to nevadí… Billy,“ uchechtnu se.
„Tomi a Billy, to se k sobě náramně hodí.“*
*“Dobře. Ale i tak, měl by sis s tím zajet do nemocnice, Tomi,“ šeptne a jemně mi tu paži pohladí. „Je to horké. Jestli se ti to zapálilo,“ řekne nervózně. Jen na něj dál omámeně zírám. Koho teď zajímá nějaká zapálená ruka.
„Zchladím to ledem,“ šeptnu jen a vyhledám si pohled jeho čokoládových očí.
„Uvidím. Pak se na to podíváme.“ Jako by můj pohled cítil. Podívá se mi do očí taky a rukou sjede až k mému loktu. Kdyby nám nebyl překážkou ten otravný stůl, jsem si téměř jistý, že bych ho začal líbat. Automaticky se mé tělo přesune trochu kupředu a dál mu hledím do očí. Nevím, co se to tu vlastně ani děje. Jsem dezorientovaný. Okolí mám rozmazané, jen Bill jasně září. Trošku mi po loktu přejede nehty a dál se na mě dívá. Jsme u sebe tak zatraceně blízko. Dovolím si tiše vydechnout a už jsem připravený se odvážit k tomu, abych ho políbil, ale ozve se otravný hlas servírky.
„Dobrý večer. Co byste si dali?“*
*“Ano,“ vydechne skoro až omámeným tónem a sklopí maličko hlavu. Beru to jako souhlas k tomu, co dělám. Líbí se mu to. Lehce se skloním a svými rty přejedu po jeho rtech, čímž mu hlavu opět vyzvednu. Raději zavřu oči a políbím ho. Billovo drobné tělo se ke mně hned trošku natiskne. Polibek mi oplatí, ale tak lehce, že je to spíš jen pohlazení. Vydechnu a znovu ho políbím. Pak se trošku odtáhnu.
„Tohle jsi tím myslel…?“ šeptnu.
„…jo,“ oddechne plaše a koukne se mi do očí tak, že trošku podzvedne hlavu, čímž se rty otře o mou bradu a spodní ret.*
*Miluju tě, jsem si jistý tím, co s tebou dělám,“ řeknu a přišoupnu se k němu blíž. Opře si čelo o mé a jen se mi dlouze dívá do očí.
„Chci se s tebou milovat,“ zašeptá. Cítím horko, šílené horko. On se se mnou chce vážně milovat. Chce být jedním.
„Já s tebou taky,“ odpovím a opatrně se k němu natisknu. Vyhledávám si jeho přítomnost. Hned toho využije. Zatlačí na mě, abych se položil, a poté si nade mě obkročmo klekne. Začne mě něžně líbat na rty a sát je.*
*“Myslím, že dnes se vyspím nejlépe za celý týden,“ šeptnu spokojeně a začnu ho hladit po nahých zádech.
„To naprosto souhlasím,“ šeptne a pod peřinou si vyhledá moji ruku. Jemně mu ji stisknu a políbím ho na spánek.
„Jsi moje všechno, Tome.“
„Ty moje taky, Billy.“*
*“Nechceš, abych z tebe vyšel?“
„Je krásný tě cítit uvnitř sebe. Líbí se mi to,“ pošeptám.
„Taky to mám rád,“ přizná a tiskne si mě k sobě. Jen klidně vydechnu a dál na něm ležím.
„Strašně děkuju,“ vydechne mi do ouška a obejme mě.
„Ne, já děkuju. Jsem rád, že jsem mohl poznat, jaký to je… jaký to je s tebou,“ šeptnu. „Miluju tě.“
„Taky tě miluju,“ sklopí co nejvíc hlavu a vyhledá si mé rty.*
*“Miluju tě.“*
*“Miluju tě.“*
*“Miluju tě, Tome.“*
*“Miluju tě.“*
*“Broučku, miluju tě.“*
*“Miluju tě, Tomi.“*
*“Navždycky.“*
*“Navždycky. Nikdy tě neopustím.“*
*“Jsi moje všechno, Tomi. Miluju tě.“*
S hysterickým brekem se zvednu, popadnu vázu a mrštím s ní proti zdi, kde je obraz. Oboje se rozbilo a střepy lítaly po celé místnosti. Měl jsem pocit, jako by to byly kousky mého nebo Billova srdce. Stejně takhle mi přišlo náhle rozprášené po zemi. Nedrželo vcelku. Zavzlykám, popadnu televizi ze zdi a vyrvu jí. Hodím jí obrazovkou na zem, ať se klidně celá rozbije.
Až se zabiju, aspoň tu po mně nic nezbude. Smetl jsem ze zdi všechny obrázky i fotky a nechal je rozbít se. Slzy po celém obličeji mě nechávaly klidným. Sebral jsem plazmovku ze země a hodil ji na skleněný stolek, který se rozprskl po celém pokoji. Měl jsem pocit, jako by se mi do celého těla zabodalo několik střepů. Možná i ano.
Pořád mi to nestačilo. Chtěl jsem ničit, rozbíjet a křičet. Muselo mi totálně přeskočit. Měl jsem chuť podpálit byt, aby nakonec celý barák lehl popelem. S hysterickým brekem jsem se došoural do chodby. Rozepnul jsem kufr a vyházel z něj všechno oblečení hned v chodbě. Přes slzy jsem neviděl, jaký to je kufr, ale když kolem mě leželo Billovo oblečení a omámila mě jeho vůně, došlo mi, že to byl špatný kufr. Otřel jsem si tváře, zavzlykal jsem a otevřel svůj kufr. Vyházel jsem z něj oblečení, dokud jsem nenašel naši fotku, kterou mi dal k Vánocům. Chvíli jsem na ni koukal, až jsem se znovu rozbrečel. Neměl jsem už sílu na nic. Nechtěl jsem se ani nadechnout. Po čtyřech jsem dolezl do obýváku, kde jsem se vyčerpaně položil do všech těch střepů a s pláčem jsem sledoval fotku v rámečku. Přejedu prstem po Billově obličeji a zachvátí mě další neovladatelný pláč.
Kde je můj Bill? Kde se toulá? Do bytu nemůže, ani nemá klíče. Nevím, co si všechno vzal. Má s sebou vůbec nějaké peníze? Co bude celý den jíst, pít? Kde bude spát? Vždyť tohle je jeho domov. Nemá kam jít. Musí se vrátit. Musím mu všechno vysvětlit a třeba se před ním plazit po kolenou, aby mi odpustil. Nemůže mě opustit. Pokud ho ztratím, můj život skončí. A já nejsem připravený zemřít, i když bych si to teď přál víc než dýchat.
Našel jsem někde v tom bordelu iPhone a vytočil jsem jeho číslo. Měl jsem o něj strach a starost. Kdyby se mu kvůli mně něco stalo, nikdy bych si to neodpustil. Několikrát to vyzvánělo, ale nikdo to nezvedl. Vypnul jsem hovor a po chvíli se o to pokusil znovu. Pokaždé, když jsem mu volal, to jen vyzvánělo. Poslal jsem mu během dne několik zpráv, že se o něj bojím a aby se vrátil. Chápal jsem, že mě nechtěl vidět a musí mě nesnášet, ale potřeboval jsem vědět, že je v pořádku a v bezpečí.
Znovu jsem vytočil jeho číslo. Zvonilo to tak dlouho, až jsem spadl do hlasové schránky.
„Ahoj, Bille, já… Já vím, že jsem to posral a nenávidíš mě. Chápu to a… Jen se prosím tě vrať. Mám o tebe strach. Alespoň se ozvi, že jsi v pořádku. Záleží mi na tobě. Jsi to jediný, co mám. Když tě ztratím, všechno pro mě skončí… Odpusť mi to, prosím…“ Raději jsem hovor ukončil a svalil se do hromady špíny a střepů. Přivinul jsem si k tělu Billovo nejoblíbenější triko a nanovo se rozbrečel. Byl jsem bezmocný. Nevěděl jsem, kam šel, kde bych ho mohl hledat. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Proto jsem jen brečel a pozoroval svůj smysl života na fotce. Najednou jsem nemohl dýchat, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem se hýbat. Všechno ztratilo svůj řád i smysl. Bez něj jsem byl nic. Byl jsem jen troska, která už nechtěla ani dýchat. Chtěl jsem konec.
Nejspíš je to takhle lepší. Když se ohlédnu za naším životem, od začátku jsem stále chyboval. V jednom kuse jsem mu něčím ubližoval. Nikdy jsem nebyl dobrý přítel. Nejsem pro to stvořený. Neumím si vážit lidí kolem sebe. Každému jednou ublížím. Myslel jsem, že je Bill výjimka, ale není. Ublížil jsem mu i přes to, co k němu cítím. Co jsem? Bezcitné, ubližující monstrum, co dřív vraždilo? Bill si zaslouží někoho lepšího, kdo bude schopný mu lásku oplácet tak, jak si on přeje. Všechny naše řeči byly tvořeny jenom zamilovaností. Nikdy jsme nebyli jako jeden. Nikdy. Jsme naprosto odlišní. On je někdo úžasný. Já odporná zrůda.
Už mu nebudu stát v cestě. Zařídím, aby se mohl vrátit do bytu, a také zařídím pohřeb jeho otce, jako poděkování za všechno, co jsem s ním prožil. Pak odletím za rodiči nebo někam… Možná to skončím. Teď už není proč tu zůstávat.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
On mu to řeků…Bože… doufám, že mu to Bill odpustí =o( Bylo by škoda, kdyby nebyly spolu =o(
je to všekto tomova chyba… tam to má.
ajaj 🙁 no tak tohle me mrzelo celej ten dil…. a zacal tak pekne….. ani se neodvazuju ptat se co bude dal… bojim se ze spolu uz nebudou ale kdo vi 🙁
Bože.. to je tak dojemný.. Tom nemůže umřít.. ;(
Ne!!! Ne!! Ne!!! Tohle ne!!! Takhle ne!!!! Necekala jsem ze by se to mohlo obratit o takovychle miliony stupnu!!!! To se mi nelibi:-( uz to vypadalo tak nadejne, ale Tomovy nervy to neunesly:-( pani i kdyz tuhle povidku miluju, takovyhle udalosti me vzdycky rozhodi… 🙁 ted se tri se budu strachovat a budu si prat, aby to dopadlo dobre!!!:-( doufam ze je nenapadne sebevrazda!! To by se mi ale vubec,vubec nelibilo!!!:-(
Aaaaaaaaa jsem z toho uplne na vetvi….:-( doufam ze mu to Bill odpusti!!!! Prosiiiiiiiiiiiiiim at to dobre dopadne!!!!!!! Nechci, aby to dopadlo spatne…..:-(
Ale jinak je to zase bravurne napsane,moc se mi to libi<3 miluju to!!!!<3 asi si to v brzke dobe prectu :-))<3
Mischule! Nemám tě ráda!! 😀
Takhle týrat moje emoční buňky!
Čekala jsem, že se to Bill dozví a čekala jsem nějakou hystericky historickou scénu, ale že až takhle? Au!!
Jestli to skončí bad-endem, tak si mě nepřej. Sice nesnášim happy konce, protože je to až moc kolikrát přeslazený a mě se z tý vší lásky zvedá kufr, ale tahle povídka nebude mít prostě smutnej konec, zakazuju ti to! :DD
Tedle díl mě děsně bavil… ale bulim tu jak malá 😀 :'( :'(
Já věděla, že to nakonec vypluje na povrch. Tom nevypadal, že by se s tim měl v pohodě srovnat.
To je tak emotivní! a ten poslední odstavec s tim "Miluju tě" mě doslova odrovnal. To už jsem bulela na plný pecky..
ježííííš! holky! vy mi přivedete infarkt! pane bože.. to je snad zlej sen tohle.. čekala jsem, že se to Bill dozví, ale nečekala jsem, že to dopadne takhle drasticky.. ty vade.. 🙁 ach jo.. doufám, že se to nějak urovná a bude to v pohodě, protože přeci nemůže Tom umřít a Bill být bez Toma.. to nejde.. kdyť oni si sou souzeni. to nejde takhle.. skoro jste mě rozbrečeli tyjo.. :/
konečně to toho vola napadlo, se pochlubit!!! a dobře mu tak, za všechno utrpení, které Bill kvůli němu prožil!!!
jen doufám, že se Billovi nic nestane…
Konečně mu to řekl ,ale zase na jednu stranu opět zle :((( Achju a já se těšila "mmm No uvidíme cop bude dál" :)))
Ja vim, že Tom urobil chybu, ale aj tak mi ho je ľúto. Je mi ľúto aj Billa, a nedivím sa že odičiel z bytu .
Ja si myslím, že to Tomovy odpustí, keď, to predícha a prejde ho počiatočný hnev.
O______________________O takový šoky! Myslela sem si, že Tom mu to všechno řekne. Může si za to sám, blbec. Sem napnutá jak kšandy! 😀
?!!!! nééé prosím at' jsou spolu :/
proste a jednoducho: mňa jebne!
nutne potrebujem dalšiu časť…ach jaj…
Páni, nějak se tu hromadí komentáře. =D
Mockrát vám děkujeme za názory, protože je vážně zábava si je číst. =D Snad vás konec nezklame. =)
[6]: Nepíšu to jenom já, takže nejsem na vině sama. =D I když vlastně asi jo. Já to vymýšlím. =D
Pane bože, tak mu to už řekl :/ Doufám, že se udobří a budou spolu!Sice bylo od Toma hnusný, že ho podvedl, ale dost ho to mrzí:/ Tak snad se k němu Bill vrátí
Vůbec to neznám, ani nevím co mě sem zavedlo, ale kouknu se na to ! Podle textu to vypadá zajímavě 🙂