The Movie On Your Eyelids 7.

pairing: Bill/Brian Molko

Bill

Ráno jsem procitl s výbornou náladou, a dokonce ještě dřív než Tom. Byl jsem odpočatý a spokojený jako už dlouho ne. Vzbudil jsem brášku, spáchali jsme hygienu, oblékli se a v 11 jsme se připojili k ostatním v jídelně. Byl jsem vážně v neobvykle dobrém rozmaru, a tak jsem ani neremcal nad kuchařem připálenou omeletou. Monotónně jsem míchal lžičkou v kávě a s přiblblým úsměvem zíral do prázdna, myšlenkami u bezchybného včerejška. Proto jsem si ani nevšiml Gustava, proradně skrytého za svým pravidelným denním tiskem, který mi s poťouchlým křeněním bohatě přisolil můj ananasový džus.

„Bill se nám zamiloval!“ zanotoval najednou Georg a mně ujela ruka, kterou jsem si podpíral hlavu, a dezorientovaně jsem na něj zamžoural. Tom se pronikavě kabonil. „Tak kdopak je ten šťastný?“ šaškoval. „Snad ne ten dramaticky vypadající kovboj, co s ním randíš už pár dní?“

Věnoval jsem mu svou nejpofidérnější grimasu.

„Kde jsi přišel na kovboje? A kde na zamilovanost?“ rozhořčeně jsem potřásl vlasy.

„No jaký jiný důvod by snad mohlo mít to, že se po ránu takhle culíš? Po ránu býváš zásadně nepříjemný,“ dělal chytrolína. Odfrknul jsem si.

„Ty jsi teda znalec. To se nemůžu jen tak usmát?“ hájil jsem se a s nevěřícnou dotčeností sáhnul po džusu. Obratem jsem ho vyprsknul z úst. Gustavovy noviny schytaly přímý zásah a všichni jsme se rozesmáli, kromě něho, samozřejmě. To měl za ty jeho věčné šprýmy. A příhoda alá ´zamilovaný Bill´ byla rázem pasé.

V pracovním tempu den v mžiku uběhl. Půlnoc minula a já si hověl v posteli. A ačkoliv jsem byl unavený z nastupující nervozity a vyčerpávajícího vybírání outfitů pro VMA, převaloval jsem se z boku na bok a čumákoval do tmy. Pilo mi to krev! Tom se mnou tentokrát nespavost nesdílel; přes dveře jsem slyšel jeho oddechování. Býval bych za ním mohl jít, aby mě rozptýlil a nebo přijal k sobě, kde bych určitě vytuhnul hned, přitulený k němu, jenže mi bylo líto ho budit, a navíc by mě jistě poslal do patřičných mezí. Od rána byl zase nafouklý a přehlížel mě. Jako kdybych mohl za to, že Georg mluví ptákoviny! Tohle všechno bylo tak nespravedlivé.

Zabručel jsem a převrátil se na záda. Pohrával jsem si s myšlenkou napsat Brianovi. Je třeba utužovat vztahy! Zašmátral jsem pod polštář pro mobil a v cuku letu, než bych si to rozmyslel, jsem vyťukal textovku.

AHOJ, DOUFAM, ZE TE NEBUDIM… MEL BYS NA ME CHVILKU?

Položil jsem si telefon a minutu zíral do stropu. Potom zavibroval.

AHOJ, MALICKY. CO ZE NESPIS PRED TAK VELKYM DNEM, JAKYM BUDE ZITREK? RISKUJES KRUHY POD OCIMA. 😛

„Aww,“ zachichotal jsem se. Maličký? Tak hezky mi ještě nikdo neřekl.

NA KRUHY MAM MAKE-UP. 😛 A NEMUZU USNOUT…

TAKZE SIS VYVOLIL ME JAKO ROZPTYLOVATELE?

PRESNE TAK. 😉

VIS, CO BUDE LEPSI? ZAVOLAM TI. SMS KONVERZACI NEMAM PRILIS V OBLIBE. ASI ZACINAM BYT STAROMODNI…

Trochu jsem vytřeštil oči vzrušením. Nebyl jsem připravený na rozhovor! Nicméně, přístroj mi hlásil příchozí hovor. Zhluboka jsem se nadechl pro uklidnění nervů a přijal jsem.

„Hello…“ zabroukal okamžitě, na jeho hlasu byl slyšitelně poznatelný úsměv. Zopakoval jsem pozdrav, špičkou prstu bezděčně mapujíc svůj spodní ret.

„Jsi opravdu moc milý, že jsi mi přišel na pomoc. Nevyrušil jsem tě?“

„Ne od ničeho důležitého. Naše pánská noční sedanka ve třech se koná skoro denně.“

Bylo zvláštně důvěrné slyšet jeho hlas tolik zblízka. Způsobovalo to, že jsem toužil dotýkat se sám sebe. Zastyděl jsem se nad sebou a raději jsem se otočil na bříško, mobil dal stranou na polštář a přepnul ho na handsfree. Začali jsme si nenuceně povídat. Po nějaké půlhodině jsme však byli přerušovaní mým zíváním. Snažil jsem se ho potlačovat, ale Briana jsem stejně neošálil. Pobízel mě ke spánku.

„A mohl bych mít ještě přání?“ skuhral jsem. Usmál se.

„Podle toho jaké.“

„Zazpívej mi…“

„Ah, že jsem si to nemyslel. Dobře, tak jakou bys chtěl tentokrát?“

„Prince.“

„Zase Prince?“

„Prosíím.“

„Máš ho mít. Bude to učiněná ukolébavka…“

Nikdy jsem si nemyslel, že se kvůli tobě budu potit
Nikdy jsem si nemyslel, že ti udělám to samé
Nikdy jsem si nemyslel, že budu naplněn touhou
Nikdy jsem si nemyslel, že se budu tak stydět

Já a drak můžeme zahnat všechnu bolest
Tak předtím než skončím den, vzpomeň si…
Můj sladký princi, ty jsi ten jediný
Můj sladký princi
ty jsi ten jediný

Vnímal jsem slova a tichou melodii té překrásnosti a oči se mi nezadržitelně klížily. Když po několika minutách utichl, přes zastřené vědomí jsem sotva postřehl přání líbezných snů, zašeptané nejmilovanějším hlasem na světě.

Brian

Maskérka úslužně přispěchala, zatímco asistent fotografa přenastavoval světla. Smířeně jsem pootočil tvář a nechal se přepudrovat. Zabíjeli jsme den shootingem. Neměl jsem v tom pražádné zalíbení. Život rockové hvězdy nabízel mnoho duchaplnějších a zábavnějších činností. Ale nebylo zbytí. Steva jsme měli v kapele nově a bylo potřeba mít v zásobě nějaké fotky, kde by také figuroval.

Naštěstí jsme po nějaké hodince byli hotovi. Sedli jsme do auta a po cestě do bytu se zastavili pro čínské jídlo. Miloval jsem všechny tyhle mastné nudle v papírových krabičkách. Doma jsme obsadili terasu a hodnou chvíli se bavili tím, jak Steve zápasí s hůlkami. Bylo zatím příliš brzy na to skypeovat do Londýna, časový posun mezi ním a západním pobřežím Států činil 10 hodin, takže můj kudrnatý brouček ještě spinkal.

Nesoustředěně jsem si pohrával se strunami své nejoblíbenější akustické kytary. Tenhle náš stereotyp relativního nicnedělání se mi celkem začínal zajídat. Tajně jsem dychtil po Billově společnosti, neboť vnášel do mé přítomnosti punc zajímavosti a novoty, ale tak otevřeně bych si to nepřipustil. Místo toho jsem nenápadně zabloudil k televizi a nahlédl do programu. Mhm, od pěti běžel přenos z červeného koberce. Ale jak to navléknout? Nebyl jsem zvědavý na další Steveovo utahování. V duchu jsem zaúpěl sám nad sebou a vrhnul zkoumavý pohled na balkon. Nikdo si mě nevšímal. Kašlu na to.

Naladil jsem MTV a musel se ušklíbat nad tou podívanou. Ty ´hvězdičky´, které se tam producírovaly, pro mě nebyly ničím jiným než bandou namyšlených nadutců, kteří vydělávali na zničeném hudebním vkusu svých posluchačů. Do hudby nevnášeli nic tvůrčího, pouze krákali na playback cosi plytkého, co jim vymyslel jejich producent. Celý přenos byl příšerný a strašlivě zkomercionalizovaný a nebýt Billa, který se tam několikrát mihnul, dávno bych to vypnul. Vyhráli tu svojí kategorii a já měl škodolibou radost, když kamera snímala tváře poražených, horko těžko skrývajících rozhořčení a vztek pod maskami přejícnosti. Jakmile to skončilo, šel jsem spát. S vírou, že příští den už zaneprázdněný nebude.

Vstával jsem v jedenáct a o hodinu později mu už telefonoval, čemuž předcházela úvaha, zda to s tou nedočkavostí nepřeháním. Ovšem posledně se ozval on mně, byl jsem na řadě. Vyzvánělo to dlouho a už jsem si začínal myslet, že asi ještě neví o světě, když jsem ve sluchátku zaznamenal zakňourání. Nejistě jsem vyslovil jeho jméno.

„Briane?“ řekl na oplátku, nakřáple. Slyšel jsem šustění přikrývek.

„Vzbudil jsem tě?“ tázal jsem se provinile.

„Tak trochu… ale o to nejde. Já… oh Gott, mein Kopf…“ zaúpěl. Pousmál jsem se.

„Přehnal jsi to včera s pitím,“ konstatoval jsem s pochopením. Na tak hrozné akci bych sám neudělal nic jiného, než se opil a pořádně tam pobuřoval. Kdysi.

„Jo… A navíc mám pocit, že jsem zapomněl všechna anglická slovíčka. Mám hlavu jako střep.“

„To si nemyslím, zatím mluvíš docela dobře.“

„Z jakého důvodu mi pochlebuješ?“ Zašvitořil. Ačkoliv to nemohl vidět, zazubil jsem se.

„Nepochlebuju. Tak… myslíš, že bys zvládnul jedno odpoledne se mnou?“

„Absolutně! Ale podnikneme něco nenáročného, ano?“

„Samozřejmě. Cokoliv k tvému blahu.“

„Za hodinku budu u tebe. Doufej, že se mi povede se sebou něco udělat, protože by ses zděsil, vidět mě tak, jak jsem teď,“ vychrlil na mě patetickým tónem. To už jsem se musel zasmát nahlas.

„Nápodobně. Tak… za hodinu.“

„Určitě. Ahoj.“

Zavěsil jsem a snad minutu hloupě zíral na mobil ležící na stole. Cítil jsem takový lehký a příjemný pocit na duši. Ten malý se mnou dělal divy. Rychle jsem vyskočil a šel se přistrojit a namalovat, a ve zbytku neúnosné spousty času jsem bloumal bytem a ve svých myšlenkách. Oba mí spolubydlící měli přes pokročilou hodinu pořád ještě půlnoc. Steve na noc vyrazil do města a vrátil se až k ránu, takže dospával, a Stefan měl ve zvyku chrnět tak dlouho, dokud ho ze snů nevytrhly hladové křeče jeho žaludku. Zvlášť v jeho případě se mi nyní hodilo, že tu nešmejdil. Iritovalo mě, jak po Billovi šel, ač mu okatě dával najevo, že nemá zájem. A proč mě to tolik iritovalo? No… protože to bylo nedůstojné. Ano, jistě, proto.

Cinknutí zvonku utnulo můj zuřivý vnitřní monolog. Určitě mu to zase bude slušet.

Energicky podupával přede dveřmi, na sobě jednoduché černé kalhoty a bílé triko s apartním potiskem, v rozvrkočených vláscích zapíchnuté stylové brýle a nebyl skoro namalovaný. Jakmile spatřil můj unešený výraz, čarokrásně se usmál.

„Ahoj!“ zvědavě se zahleděl do hlubin bytu. „Proč tu máš takové ticho?“

„Kluci ještě spěj. Tedy… teď už asi ne,“ narážel jsem na jeho použití zvonku. Provinile se zachichotal.

„Tak to by chtělo urychleně vyklidit pole!“

„Žádný problém,“ zasmál jsem se.

„Mohli bychom jít třeba do parku?“

„Určitě. Vezmu deku.“

Hbitě jsem pro ni zašel, strčil ji do piknikového koše a i s Billem se odporoučel z domu dřív, než nás Stef mohl zmerčit. Ale tomu jsme stejně neušli. Zrovna okouněl na balkóně, když jsme vylezli na ulici, a všimnul si nás.

„Hej!“ křiknul a díval se za námi, mrzutě si uhlazujíc rozcuchané vlasy. Provokativně jsem mu zamával. To si ještě slíznu, až se vrátím. Bill mu poslal rozpustilou vzdušnou pusinku.

autor: Fee