Zeiten ändern dich 21.

„Odveď mě odsud. To je taky to, co nechápeš,“ skoro zoufale pronese a já v tu chvíli zahodím všechna pravidla v sobě. Rozhodnu se ho vzít sebou do útulku, protože nejenom, že nevím, jak bych ho dostal sám k němu domů, ale taky bych možná jeho stavu mohl trochu využít a dozvědět se konečně o všem pravdu.
„Sice nechápu hlavně sám sebe, ale pojď, je to kousek. Zvládneš jít?“
„Ty si snad myslíš, že jsem opilej?“ vyvalí na mě oči a postaví se tak, že nemá šanci upadnout, ale ani udělat krok. Chtě nechtě se mu musím začít smát.
„Tak hlavně pojď.“
„Tys nebyl na tý párty, protože víš, co děláš. Nemusíš se s nikým z nich stýkat. Já ti vlastně závidím,“ snaha o pokrčení rameny je sice úspěšná, ale trochu se z té vehementnosti zamotá. Opatrně chytnu Malou dámu do jedné ruky, a druhou nastavím Tomovi. Ten se zastaví a s přihloupým úsměvem zírá na mou nabízenou ruku.

„Co?“ nechápu momentálně situaci.
„Za mou ruku se ale draze platí.“
Pozvednu obočí a tentokrát pokrčím rameny já. Stáhnu ruku zpět.

„Chtěls pomoct, a já ti právě pomoc nabízel,“ kouknu na něj rozhodnut, že se vydám vpřed i bez toho, aniž bych ho podpíral. Jenomže jeho pohled je čím dál tím směšnější, a proto mi jakási umíněnost v tuhle chvíli fakt není nic platná. S přicházejícím smíchem zavrtím hlavou a skutečně vyjdu vstříc tmě. Vzápětí na to mne ale dojde, a jeho prsty se propletou s mými. Mám pocit s jeho dotykem, jako by mnou náhle projela elektřina. Koutkem oka kouknu na propletené ruce, a pak na něj. Netuším, zda je tohle jako opěra dobré, ale jeho pousmání ve tváři mi značí, že mu to nejspíš stačí.

Než dojdeme k útulku, panuje mezi námi téměř ticho, které narušuje neustálé vyzvánění jeho telefonu. U branky ho pustím, abych si mohl vyndat klíče z kapsy, ale když vidím, že to asi nebude úspěšné, opřu ho raději o sloupek branky. Usměje se a vyndá si krabičku s cigaretama.
„Tady nebudeš kouřit,“ zmařím jeho plán a otevřu již odemčená vrátka.
„Proč ne, mami?“
„Protože jsou tu živí tvorové, kterým nechci, abys kouřil pod nos.“
Na to se Tom s úsměvem rozhlédne po okolí, a když vidí jen tmu a nic živého, pokrčí rameny.
„Budiž no. Doteď jsem myslel, že opilej jsem tu jen já, ale holt tu jsou nějací tvorečkové,“ se smíchem zastrčí krabičku zpátky do kapsy. Zasměju se a raději ho zatáhnu dovnitř.
„Absolutně nevím, proč to dělám, ale nechám tě tady přespat,“ mluvím si spíše pro sebe a vedu ho k domečku.
„Ty bydlíš tady?“
„Ježiši ne. Jsem tu jen dočasně, a buď za to rád. Kam bys šel, když jsi nechtěl ani domů, ani zůstat na té párty?“ oddechnu si, když se mi ho jakž takž podaří usadit na postel.
Pokrčí rameny a rozhlídne se.

„Na tom nesejde, když jsi mě zachránil.“
S výdechem položím polospící Malou dámu do jejího pelíšku a otočím se zpátky k němu. Dost neskrytě mne pozoruje, a kdybych nebyl momentálně při smyslech, řekl bych, že je to pohled až chtivý.
„Ale co kdybych se tam neobjevil?“
„Kdyby kdyby. Kdybych nešel na tu párty, tak bych tam nebyl. A bylo by to to nejlepší. Protože ty nevíš, co si se mnou proved, ty nemáš vůbec tušení,“ zúží oči na minimum a nespouští ze mne pohled. Sjede na posteli znatelně níž, a jestli si nelehne, budu nucen ho jít za chvilku zvednout ze země.
„Myslel jsem, že na žádném tom večírku nesmíš chybět. Vždycky to tak vypadalo.“
„Jo jasně. Leda na to, aby tam pak po mně lezli ty, kterým raději nedávám jméno, a kterým nestačí říct, že o ně absolutně nestojíš. Oni to nechápou. Nikdo to nechápe. A Andreas už taky raději ne.“
„Cože?“
„Nevidíš to? S Andreasem se nedá bavit, protože si myslí, že tohle jsme už my, ale tohle my nejsme. Byli jsme úplně jiní! Pohltila mne ta nechutná změna, než sem viděl Joy v Nelly. Nedochází ti to?“
Najednou působí naprosto střízlivě a vyčítá mi tady sled věcí, které nemohu nějak polapit a pochopit, natož mu na to odpovědět. Každopádně by tohle vysvětlovalo mnoho věcí. Ta změna. Tu změnu způsobila Nelly. Najednou se mi rozsvítí. Jak to, že jsem to nepochopil už tehdy, když mi sdělil to o Joy? Panebože tak jasné to bylo!

„Ale já tě neznám takového, jakým jsi byl kdysi,“ špitnu.
„Ta nenávist k světu, že mi vzali Joy. Změnila mě. Ta nenávist mě úplně polapila a pak sem tě viděl s Nelly a došlo mi, jak chci být zase taky takový. Její starší brácha, kterej půjde a pomůže jí, když bude potřebovat. Který jí denně bude číst pohádky před spaním,“ rozhodí rukama a jeho pohled směřuje kamsi do vzduchu.
„Kvůli tomu si změnil postoj i ke mně?“
Otočí hlavu a zaměří pohled na mě. „Vzali mi Joy, na nikom jiném mi nezáleželo. Až doteď.“
Pořád si nějak nic neuvědomuju a on taky nevypadá, že zrovna jeho pozornost vydrží ještě dlouho takhle živá.
„Nic nemá a nebude mít smysl. Nikomu nezáleží na ničem,“ řekne těsně před tím, než se svalí na postel úplně. Přitulí k sobě polštář a s již zavřenýma očima se lehce pousměje. „No a co, nikdo nikoho nepotřebuje, když může být tady.“

Chvíli ho ještě pozoruju, než je mi víc než jasné, že absolutně vytuhnul.
Mám absolutní zmatek v tom, co všechno právě vyklopil. Nějak mi nic nedává smysl, a přitom všechno. Asi vážně nic nemá smysl, ne, pokud je noc. A ráno je vždy moudřejší večera.
Potichoučku dojdu ke skříni, kde má Helga několik dek. Pár jich naskládám na zem a s jednou dojdu k Tomovi. Vyzuju mu boty a maličko mu levou nohu posunu na postel, aby během noci nespadl. Deku přehodím přes něj, když se najednou ozve zase ta melodie. Přísahám, že bych si ji mohl po dnešku už zpívat nazpaměť.
„Zeiten ändern Dich Junge ob du willst, oder nicht glaub mir das hier ist kein Film…“ jasně v tom rozeznám Bushida. Rychle ale zároveň opatrně zas deku odkryju, abych se mu dostal do kapsy u kalhot pro zvonící telefon. Díky velikosti Tomových kalhot se mi podaří telefon vyndat celkem snadno, aniž bych ho nějak vyrušil ve spánku. Podívám se na displej. Mamka. Chviličku váhám, ale pak hovor přijmu.

„Tome, volala jsem Benovi, přijede pro tebe, jen mi prosím tě řekni, kde přesně jsi.“
„Dobrý večer, paní Kaulitzová. Omlouvám se, ale u telefonu Tom není, a ani to nevypadá, že by ještě dnes byl schopný s vámi mluvit.“
„Kdo jste?“
„Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jmenuju se Bill. Potkal jsem Toma a snažil se ho přesvědčit ať vám zavolá, ale on nechtěl. Ani taxíkem nechtěl odjet. Je teďka u mě a právě usnul, takže myslím, že už s ním nic nehne. Chtěl jsem vám ale jen říct, abyste se o něj nebála. Postarám se o něj, a hned jak ráno bude schopný, řeknu mu, ať vám zavolá.“
Na druhém konci je ticho. Nevím, co z toho vydedukovat, ale stále slyším její dech, takže tam rozhodně ještě je. Nepoznávám snad ani sám sebe. Připadá mi, jako když s ní mluvím nějakou cizí řečí. Má strašně příjemný hlas, a momentálně zní hrozně ustaraně a já naopak všechno nervózně diktuju do telefonu rychlostí blesku, takže musí pochytit jen polovinu toho, co říkám.

„Dobře. Prosím vás ale, slibte mi to. Hlavně ho nenechte jet autem. Prosím vás.“
„Ne, z toho jsem ho už zradil. Slibuju, že ráno ho donutím hned se ozvat.“
„Nevím, jak poděkovat, ale jsem z téhle noci natolik už vysílená, že vám bude muset stačit jen poděkování přes telefon. Strašně vám děkuju, Bille. A omlouvám se za něj.“
„Chápu vás, že máte strach. Nemusíte mi děkovat ani se omlouvat. Tohle se prostě stává.“
Vydechne a jako bych jí viděl, jak si sáhne na čelo rozbolené hlavy. „Vy asi Toma neznáte. Dobře, ráno mu to vyřiďte a snažte se vyspat, to mi taky slibte.“
„Nedělejte si starosti, také můžete v klidu spát. Přísahám. Ráno budete mít Toma doma, i kdybych ho tam měl donést.“
„Dobře, děkuju. Dobrou,“ v mžiku hovor na druhé straně skončí a já se na telefon zamyšleně podívám. Zdálo se mi to, nebo při tom posledním slově plakala?

Telefon položím na stůl kousek od postele a kouknu se ještě naposled na spícího Toma. Vybaví se mi její věta: „Vy asi Toma neznáte.“ Musí to být strašně milá paní, a já jen Tomovi žeru každé lživé slovo, když říká, jak byl lepším. Jenže jak mu to mám nevěřit, když ho vidím takhle? Najednou si uvědomuji, že tenhle kluk má snad tvář anděla. Vypadá takhle tak nevinně.
Upravím mu deku, protože ho nechci přikrývat příliš. Je docela teplá noc a on má na sobě ještě i mikinu, kterou nemám představu, jak bych sundal.
Zatřepu hlavou a raději si ustelu na té hromadě dek, kterou jsem si připravil. Mám moc myšlenek na to, abych byl schopný usnout, a tak jen, než zmizí světlo měsíce z okna, pozoruji jeho dlouhé prsty na ruce, která vyčuhujíc zpod deky, navíc visí tak napůl a ledabyle přes postel. Zakazuji si přiznat, co se mnou jeho přítomnost dělá, stejně jako se snažím zapomenout, jakou to skýtá situaci.
A už vůbec se raději nesnažím ani přemýšlet o tom, co bude ráno. Bude si něco pamatovat? Bude stále takový přístupný a výřečný jako v opilosti?
Rychle se ještě natáhnu po svém telefonu, abych si nastavil buzení. Byl bych zapomněl, že se nic nemění s jeho přítomností, vstávat do práce musím tak i tak. Když se zase ozve ta melodie!

autor: Mintam