Doppelleben 42.

„Miláčku, moc rád bych tě odnesl domů, ale všude kolem je moc lidí a nebudilo by to dobrý dojem,“ šeptal mi Tom do ucha před garáží v zoufalé snaze vzbudit mě.

„No a co? Kašli na lidi,“ zabručel jsem.

„I kdybych chtěl, nikdy bych v garáži neotevřel dveře tak, abych tě bez problémů vynesl,“ povzdechl si. „Je mi to vážně moc líto, ale musíš si vystoupit.“

„Nesnáším lidi,“ zavrčel jsem. Se značně znechuceným výrazem a vzteklým brbláním si pod nos jsem vylezl z auta a vyrazil domů, ignorujíc usměvavé tváře zdravící mě i Toma, který mě rychle doběhl. Chtěl jsem si co nejdřív zalézt někam pod deku, tiše mrouskat a s trochou štěstí vůbec nic nedělat.

Sotva za námi zaklaply dveře našeho bytu, svalil jsem se na gauč a hlasitě vydechl, abych dal patřičně najevo mou otrávenost nad dnešním dnem. Až po nos jsem se zachumlal do deky, která se nevinně povalovala vedle mě, a unaveně jsem sledoval Toma, který líně přecházel po pokoji, uklízeje ve spěchu rozházené věci.

„Nech to být, Tomi, já to pak uklidím,“ zamumlal jsem.

„Dobrý, je to jen pár věcí,“ pousmál se. „Ale co ty? Hodláš strávit další noc na gauči nebo půjdeš se mnou nahoru do postele? Protože já bych byl rád, kdybys dnes v noci spal vedle mě,“ naklonil se nade mě.

„A nechceš zůstat ty tady?“

„Bolela by nás záda.“

„V tom případě si mě musíš odnést,“ krátce jsem se zasmál, ale vzápětí překvapeně vypísknul, jelikož Tom si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor, přičemž mě nezapomněl kousnout do zadku. Vsadil bych boty, že mi tam zůstal pořádný otisk, jak moc to bolelo!

„Co to mělo být?“

„Odměna,“ rozesmál se. „Za to, že tě nesu až nahoru, jsem si vzal malou odměnu. A lepší odměnu, než kousnout si do tvého malého zadečku, jsem si nemohl přát.“

„To je mi jasný, ale teď můj malý zadeček bude mít modřinu, Tomi,“ hraně jsem zafňukal.

„No,“ s hlasitým vydechnutím mě odhodil na postel. „V tom případě bych ho měl asi hodně často ošetřovat, že?“ svalil se vedle mě. Zapřel se o levou ruku a pravou mě, s mojí malou pomocí, vysvlékl z kalhot a boxerky mi stáhnul těsně pod zadek, aby mohl podrobně zkoumat moje zranění.

„Je to vážné?“

„Je to smrtelné,“ prohlásil s vážnou tváří. „Zdá se, že vás kousnul nějaký hodně velký a jedovatý tvor, mladý pane. Myslím, že byste měl podstoupit operaci.“

„Oh, a myslíte, že byste ji zvládnul i vy?“ zakoulel jsem na něj očima, ve snaze udržet vážnou tvář.

„Samozřejmě!“ hrdě se nadmul. „Je to velmi složitá a komplikovaná operace, ale nemusíte se bát. Jsem vysoce kvalifikován a nebude to pro mě žádný problém. Jen v klidu ležte a důvěřujte mi,“ svlékl se do boxerek.

„Dávám vám svůj život, pane doktore!“ zavzdychal jsem a položil hlavu zpátky na polštář.

Tom se pomalu sklonil nad mé tělo. Ve chvíli, kdy mi dýchnul na kůži, naskočila mi husina, a já se lehce ošil. Z Tomových rtů se ozvalo nesouhlasné zamlaskání, ale vzápětí jazykem přejel po celé mé levé půlce. Při cestě zpátky se zastavil u zarudlého kousance, který několikrát obkroužil a nakonec ho vsál do pusy.

Slastně jsem vydechl pod náporem toho, jak to ve mně všechno vřelo a svíralo, ale než abych se nějak pohnul, raději jsem se pevně chytil polštáře, kterým jsem si podpíral hlavu. Zatímco Tom jazykem kroužil po mém zadku, rukama bloudil po mém těle.

„Tomi!“ zavzdychal jsem.

„Už jdu,“ zamumlal. Naposledy mě políbil na zarudlý flek na mém zadku, navlékl mi boxerky a vyšplhal se nahoru ke mně. „Už je vám lépe, mladý pane?“

„Myslím, že jste mi zachránil život, pane doktore,“ jemně jsem ho políbil.

„Teď vám nařizuji klid na lůžku.“

„A já vám odpočinek,“ s úsměvem jsem si ho stáhnul do objetí. Prsty jsem smýkal v jeho vlasech, které sice toužebně volaly po zásahu kadeřnice, ale stále byly neuvěřitelně jemné, zatímco Tom v klidu odpočíval na mém hrudníku a na břicho mi kreslil různé obrázky.

„Měli bychom se vyspat, zítra bude dlouhý den.“

„Souhlasím,“ zvedla se, aby se ode mě odvalil, ale něžně jsem ho zatlačil zpátky.

„Jen lež, mně to nevadí,“ s úsměvem jsem se k němu natáhnul pro polibek, jenž mi ochotně věnoval. „Hezky se vyspi, miláčku.“

„Dobrou noc,“ usmál se a pevněji objal můj pas.

***

„Máme sebe, máme strach. Přišli jsme odnikud, jsme snílci,“ s úsměvem jsem dozpíval Träumer a hbitě praštil Toma mikrofonem do ramene, jelikož celou druhou polovinu písničky se na mě hrozivě šklebil a snažil se mě rozesmát, což se mu párkrát povedlo. Samozřejmě, David nás zpražil všeříkajícím přísným pohledem, a ne jednou, ale Toma to nezastavilo. Fracek. „Dej pokoj, Tome, nebo budeš spát na gauči,“ štěkl jsem na něj, ale vzápětí se plácl přes pusu, protože na mě všichni zírali, jako kdybych spadl z Pluta.

„Billova nová oblíbená činnost,“ pohotově zamumlal Tom, aby mě zachránil. „Zamyká všechny ložnice a klíče vrací až poté, co se vyspí do růžova,“ protočil oči.

„Řekni, Bille…“ otočil se na mě Gustav. „Jinak jsi v pořádku?“

„No dovol!“ naoko jsem se urazil, ale nenápadně silně nakopnul Toma, i když, přiznávám, nám zachránil zadek. Ale alespoň si bude příště pamatovat, že má říct něco chytřejšího a nedělat ze mě úplného kreténa před ostatními.

„Náhodou, minule jsem ho nechal spát u sebe.“

„Proč jsi ho prostě nepustil do jeho ložnice?“ nechápavě zabručel Georg.

„Potřeboval jsem namasírovat záda.“

„Bille, řeknu to hnusně, ale, jsi vychcanej jak mraky.“

„Někomu bylo přidáno do vínku víc, někomu míň,“ pokrčil jsem rameny. „Já mám tu výhodu, že se na mně sudičky vyřádily, v dobrém.“

„Výhodu?“ rozesmál se Gustav. „Spíš bys měl brečet, Bille.“

„Hej!“ nafoukl jsem tváře. „Jste se proti mně spikli, ne? Stačí jen, aby se přidal ještě Tom a já abych snad radši šel.“

„Je divný, že Tom mlčí,“ souhlasně přikývnul Georg.

„Dneska vaří večeři Bill, nechci být o hladu,“ zamumlal Tom a já se hlasitě rozesmál.

„Ne, dneska nakupujeme a jdeme do restaurace, Tomi. Vaříme až zítra,“ koktal jsem v záchvatu smíchu, zatímco Tom se tvářil jako malé štěně, kterému páníček vyhodil oblíbenou hračku.

„Takže jsem si z tebe mohl úplně v klidu utahovat?“

„Přesně tak. Škoda, že už se od toho tématu upustilo, že?“ soucitně jsem ho pohladil po stehně. „Buď v klidu, za celý život budeš mít ještě spoustu a spoustu příležitostí, kdy se do mě budeš moct strefovat a zesměšňovat mě.“

„To jediný mě drží při životě,“ ušklíbl se.

„Blbečku,“ znovu jsem ho praštil mikrofonem.

Zdá se, že jen na to reaguje bolestivým usyknutím. Asi si ho vezmu domů.

„Davide, budu tam mít svůj mikrofon?“

„Který?“ zvedl hlavu od telefonu.

„Ten s kamínky.“

„Bille, ten zůstal doma, během toho požáru,“ opatrně zamumlal Tom, aby mě to vzalo co nejméně.

„Oh. No, to znamená, že… Můžu si vzít tenhle?“ bezmocně jsem znovu vzhlédl k Davidovi, v ruce otáčeje se zkouškovým mikrofonem.

„Samozřejmě,“ okamžitě souhlasil.

„Bezva. No, ale budu si muset navrhnout nový mikrofon. Nemůžu pořád zpívat s tímhle,“ poukázal jsem na nástroj, který působil přinejmenším rozpačitě, vzhledem k tomu, že jsem ho používal už od začátku kapely. Asi bych nespočítal, kolikrát už jsem si ho dával opravit.

„To není problém. Přines náčrty a já je dám k výrobě,“ přikývl David a vrátil se zpět ke svému telefonu.

„Alespoň mám práci na víkend,“ usmál jsem se na Toma.

autor: Saline A.