Side by side 3.

Už dobrých patnáct minut sedím ve třídě. Mé místo je v prostřední řadě, v poslední lavici. Nejen, že se sem perfektně s vozíčkem dostanu, ale mám tady navíc úžasný výhled na celou třídu, tudíž vím, kdy a kde se co děje. Opravdu si stěžovat nemůžu.

Nakrčím nervózně obočí. Je 7:50 a zvoní. Za deset minut začíná vyučování a můj nejlepší kamarád Fabian ještě ve škole není. Známe se od dětství. Přesně si pamatuji den, kdy jsme se potkali. Byl jsem s rodiči na dětském hřišti a hrál jsem si na pískovišti, když tam přišel. Půjčovali jsme si navzájem bábovky a kyblíčky. Od té doby jsme se přátelili jak my, tak naši rodiče. V osudný den nehody se mnou Fabian nebyl, což na tom bylo to nejhorší. Ne, že bych si přál, aby se mu něco stalo podobného co mně, to v žádném případě. Vadilo mi to, protože se tím trápil snad ještě více než já, je-li to vůbec možné. Skoro celý půlrok si vyčítal, že mě na party pustil samotného.

„Bille, máš ten úkol z matiky?“

Bílé dveře od třídy se po lehkém zaklepání otevřely. Nakrčím obočí, že by Fabian poprvé zaspal a nedal mi to vědět…? Divné.

„Ahoj Billy,“ naklonil se s pozdravem na jazyku ke mně, aby mě líbnul na tvář, stejně jako každé ráno. Zdravíme se takhle odjakživa. Pousměji se, když cítím jeho rty v lehkém otření o moji tvář. Natočím k němu obličej, zadívám se mu do očí.

„Chlapci v poslední lavici, pokud látku zvládáte i bez mého výkladu, pojďte nám to předvést před tabuli.“

**

„Povídej,“ pousměju se na Fabiana, jakmile zazvoní a profesorka ze třídy odejde. Nevypadá na to, že by se mu do rozhovoru zrovna chtělo, přesto, že mi ho slíbil.

„C-co? Tati, já to hned uklidím, hlavně mi už prosím neubližuj,“ zašeptal zoufale a zároveň prosebně. Moje oční víčka se urychleně rozpohybují v rychlém pohybu mrkání, na čele se mi vytvoří podlouhlá vráska údivu. Nechápu to, táta mu zase ublížil? To jen kvůli němu se takhle opozdil? Vím, jaké to má Fabian doma s otcem, co se tam děje, ale tohle už opravdu překročilo i nejvyšší meze.

„Fabianku?“ zašeptám tiše a pohladím ho opatrně po tváři. Nelíbí se mi stav, ve kterém je. Vůbec ne.

„Zase ti ubližoval?“ zašeptám neslyšně Přeci jen… Ve třídě jsou spolužáci a nejsem si jistý, že by Fabi opravdu chtěl, aby tenhle rozhovor slyšeli. Slyším vedle sebe hlasité povzdechnutí, pootočím hlavu do strany. Pohladím Fabiana po tváři a dám ruku níž, aby se mě mohl chytnout.

„Odpoledne si zajdeme na zmrzlinu, ano? Přijdeš na jiné myšlenky. A pak půjdeš k nám, můžeš u nás zůstat i v noci,“ pohladím ho pod stolem po ruce, za kterou mě chytí. Stiskne ji a oddaně se mi podívá do očí. Vypadá jako malinké štěňátko, prosící o nějakou laskominu za poslušnost. Nemůžu odolat a pohladím ho po tváři. Cítím, jak se do mého doteku opřel.

Už před patnácti minutami zvonilo, profesorka zatím nepřišla. Podívám se po třídě, nevypadá to tak, že by to někomu vadilo. Vytáhnu obočí. Tohle tady bylo už jednou. Celou hodinu nikdo nepřišel a nikdo to nebyl oznámit ve sborovně. Byl z toho akorát… Problém. Možná by nebylo od věci, kdybychom za někým zašli a zeptali se, jestli je profesorka vůbec ve škole, nebo co se děje.

„Jste 4.B?“ zeptá se chladně, třídu jenom sjede pohledem. Pravděpodobně to byla jen řečnická otázka, protože na odpověď nečeká a začne svým monotónním hlasem mluvit dál. Podepřu si hlavu levou rukou a kouknu na ní. Opravdu by mě zajímalo, kdy se dostane k tomu, proč tady vlastně je…

„Billle, já nechci být doma tak brzo,“ zašeptá. Stisknu mu pevněji ruku, za kterou se mě drží, a kývnu. To je ten problém, chápu ho… Taky bych nechtěl domů, kdybych věděl, co mě tam čeká. Podívám se mu do očí.

autor: Catherine