Got’s Clothes 20.

Tom

Dívám se na tebe. „Nepochopil jsi to,“ zašeptám. Ale nic neříkáš, tak pokračuju. „Vím, že takový nejsi, a proto bych to po tobě ani nechtěl. Lhal bych, kdybych řekl, že na to ani nemyslím, nebo si to nepředstavuju, ale… nahlas bych to před tebou nevyslovil.“ Vstanu a přijdu k těsně k tobě, pohladím tě po tváři. „Jenom jsem si myslel, že ti polibky se mnou nevadí, že ti nevadí, když se tě rád dotýkám… já si nedovedu vztah bez takových malých něžností představit, bohužel. A pokaždé, když se tě snažím nějakým způsobem hýčkat, začneš se ohánět tím, že nedáváš lidem na počkání, jenže nikdy jsem to po tobě nechtěl, vždy jsem ti opakoval, že já takový nejsem.“ Nakloním se a dám ti malou pusu na čelo. „Pokud ti připadalo, že na tebe tolik tlačím a že dělám něco, co ještě nesmím, stačilo říct.“ Odmlčím se. „Teď už je pozdě,“ šeptnu a vidím, jak se mi zadíváš do očí.

Začnu se do těch tvých dívat taky, oči máš trošku zarudlé a z koutků se ti tlačí malé, zatím téměř neviditelné slzy. „Ne, Bille, já tohle nebudu poslouchat pořád dokola, jako by to byla všechno jenom moje vina. Jako bych byl nějaká úchylná svině, která se tě snaží jenom dostat do postele za každou cenu.“ Odstoupím od tebe. „Máš pravdu, vím, kde dveře jsou.“ Zašeptám a pomalým krokem odejdu ke dveřím. Když nic neříkáš, otevřu je a odejdu, za pár desítek minut už jsem doma. Otec už se vrátil, ale poznal jsem to jenom podle auta zaparkovaného v garáži, nikde v domě jsem ho neviděl. Možná je to dobře, nemám náladu ještě na něj. Když si uvědomím, jak jsem na něho křičel a snažil se, aby konečně pochopil, že to s tebou myslím vážně, připadám si teď ještě hůř…

Když se v pokoji posadím na postel, dám obličej do dlaní a přemýšlím. Po chvilce cítím, jak mi po tvářích tečou horké slzy, ani jsem je nějak nevnímal. Začne mi v kapse vibrovat mobil, podívám se, kdo volá… když uvidím tvoje jméno, odhodím mobil do peřin. Utřu si slzy do rukávu a odejdu si dát ledovou sprchu.

Za dva dny stojím před tvým obchodem a jen letmo se přes výlohu podívám na tebe. Nejdu sem kvůli tomu, abych se omlouval, protože alespoň podle mě nemám za co. Na internetu jsem se dočetl o nové kolekci čepic New Era LA, kterou vám měli včera přivézt. Když vejdu dovnitř, nepodívám se na tebe ani jedním očkem. Uvidím tu krásnou modrou čepici položenou na poličce mezi ostatními novinkami. Hned ji popadnu a beze slova ji položím k tobě na pult. Čekám, co uděláš.

Bill

Kouknu na tebe a chvíli se na tebe koukám, když nic neřekneš ani se nepohneš, tak beze slova odejdu dozadu. Zavřu za sebou dveře. „Běž tam, prosím tě,“ řeknu Evě. Ta se na mě jen podívá.

„Co blbneš?“ zeptá se a rozbaluje další krabici. Před pár dny došlo nové zboží a není toho zrovna málo, tak tu je, aby to vybalila. Já v pracovní době nemůžu. Kouknu na ni a prosebně hodím hlavou směrem ke dveřím.

„Je tady,“ šeptnu, jako by nás snad měl Tom slyšet. I když jsme za zavřenými dveřmi a v obchodě hraje hudba.

„Ok,“ prohodí a já se koukám, jak vychází a jde Toma obsloužit u pokladny. Zavřu dveře a sednu si na židli k malému stolku, co tam máme. Vezmu do ruky čepice, co přišly včera, a koukám na ně, když po chvíli vejde Eva, zvednu hlavu.
„Už je pryč,“ řekne jako nic a začne znova vybalovat.

„Díky,“ řeknu a jdu do obchodu, když mě ještě zastaví větou:

„Budeš to dělat pokaždé, když přijde?“ Zakroutím hlavou.

„Ne, asi si najdu jinou práci,“ řeknu jednoduše a odejdu zpátky do obchodu.

Tom

Stojím tam u pultu a dívám se do dveří, ze kterých jsi přišel. Hned se ale podívám na tebe, když si povzdychneš s pohledem na mě. Už se ale nevrátíš a jdeš za pult.

„Řekl jsem jí, ať ti řekne, že už jsem odešel.“ Zašeptám, když se na mě taky letmo podíváš. „Myslel jsem, že… já nevím, stýskalo se mi a možná jsem tě chtěl vidět, já… zeptat se tě, jak se máš… a tak,“ pořád mluvím tiše a propaluju tě přitom pohledem, ale ty se pořád díváš někam dolů na stůl a ne na mě. Když je chvíli ticho, pokračuju. „Asi si myslíš, že… já vlastně nevím, co si myslíš, ale… neudělal jsem nic špatně, Bille.“ Zvednu ti jemně hlavu za bradu a donutím tě podívat se na mě.

Bill

„Takže já ano?“ zeptám se a přitom pozvednu obočí. „Dobře, asi ano…“ řeknu po chvíli, když neodpovídáš. „Nevím, co bys rád. Přišel jsi jako moje svědomí nebo něco takového?“ nejsem moc milý, protože mě už tohle přestává bavit. Chtěl bych mít s tebou hezký vztah a neřešit takové věci, ale než tohle, tak radši budu sám. Doteď jsem byl sám a přežil jsem to, tak to zvládnu i pár roků teď.
„Víš, měl by sis vzpomenout, co se doopravdy stalo… u nás. Přesto, že jsem ti řekl věci, které tě asi ranily, tak jsi odešel. V podstatě jsi mě utvrdil v tom, že jsi opravdu v ten den stál jen o ten sex. Jenomže já blbec jsem ti ještě volal, chtěl jsem to napravit. Myslel jsem, že se ti omluvím, že budu chtít, abys mi odpustil, ale tys mě jen ignoroval. Tak proto nevím, co tu děláš. Neřekl jsi před chvílí sám, že si neudělal nic špatného? Já bych tě měl podle tvého mínění prosit za odpuštění a omlouvat se. Tak pořád nevím, proč jsi sem dneska přišel.“

Tom

„Bille…“ zašeptám a trochu se smutně pousměju. „Nemusíš se omlouvat, je mi jedno, co se tam stalo. Máš pravdu, asi jsem v ten den myslel na jiné věci, ale mrzí mě, když podle tebe stojím jen o sex… možná se to tak dalo pochopit z toho, že jsem odešel, ale já… nechtěl jsem to pořád řešit, dal jsem do našeho vztahu už všechno, co jsem mohl, dokonce i můj otec už mě nechce zabít. Zatím mě jenom ignoruje, ale i to je pokrok. Víš, jak bych se cítil, kdybych mu řekl, že na ten večer může zapomenout, že už to neplatí? Po tom všem, co jsem řekl? A já bych mu to ani neřekl, protože to tak nechci… Oba dva jsme udělali nějakou chybu a já se omlouvám, ano? Za to, že se občas asi chovám jako zvíře, za to, jestli jsem na tebe někdy tlačil tak, jak jsem neměl… Odpustíš mi to, prosím?“ Šeptnu a po tom dlouhém proslovu k tobě konečně zvednu oči.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel