Who am I? 72.

BILL

Bylo kolem páté hodiny, když jsem se zvedl z těch studených schodů. Všude byla už tma a byl příšerný mráz. Oklepal jsem se, vzal si tašku a rozešel se po schodech dolů. Trošku jsem se uklidnil. Potřeboval jsem ze sebe tu bolest dostat, vybrečet se a o všem si pořádně popřemýšlet. Byl jsem rozhodnutý. Jdu za ním. Chci si s ním promluvit. Mám na něj milion otázek, ale předem vím, že mi zodpovězeny nebudou. I tak za ním chci jít. Potřebuju se přesvědčit o tom, zda je v pořádku. Mám o něj starost a strach. Pořád ho miluju a to nikdo a nic nezmění. O všem jsem přemýšlel, možná až moc přemýšlel. Ale i tak jsem rozhodnutý. Nechci ho opustit. Já to hlavně nedokážu, i když bych možná měl. Podvedl mě. Mnoho lidí, které podvedl jejich partner, už ho nechtějí ani vidět. Přestanou jej milovat. Ale já to nedokážu. I když mi ublížil, tak já se citů k němu nedokážu zbavit, nebo je změnit. Možná by teď bylo nejlepší, kdybychom se od sebe na nějaký čas odloučili, odpočali si a všechno si v klidu promysleli. Nechci se s ním rozejít. Chybu může udělat každý, a jak jsem viděl jeho trápení, není mu to jedno a nehází to za hlavu. I když tohle všechno můžou být jen moje plané naivní naděje a myšlenky. Jednoduše mě už třeba vážně nechce. Až teď mi vlastně dochází, že se to muselo stát to odpoledne, co jsem byl se Simone nakupovat. Byli jsme jinak celou dobu spolu. Ale sakra, jak se to jen stalo? Jak vlastně Christiana poznal? Nevypadalo to zrovna tak, jako by Christianovi na Tomovi nezáleželo. Až moc se k němu tisknul. Tu scénu vidím pořád před očima. Ale já si na nic z toho neodpovím. Na tohle mi může odpovědět jedině Tom.

Jakmile jsem z továrny vyšel, vydal jsem se městem směrem k Tomovi. Vypadal jsem asi hrozně. Oči jsem měl napuchlé, bolely mě. Vsadím se, že jsem měl všude rozmazaný make-up, ale to mi teď bylo volnější než kterékoli Tomovo tričko. Ta cesta k němu pro mě byla najednou tak dlouhá a těžká. Táhlo mě to tam a svým způsobem jsem měl pocit, jako bych každý krok dělal třikrát znovu. Když jsem došel před dům, kde byl jeho byt, zhluboka jsem se nadechnul. Otřel jsem si tváře a prohrábnul si promrzlé vlasy. Musíš tam jít, musíš, Bille.

Vchodové dveře byly otevřené, takže jsem tiše vešel a vydal se po schodech nahoru. Už po cestě jsem lovil v tašce a hledal klíče. Měl jsem strach, že je nemám. I když… zřejmě je nadobro vrátím. Vyndal jsem si i mobil. Bylo tam spoustu sms, zmeškaných hovorů a… od Toma. Všechno jsem si to přečetl a zavřel oči. Sakra, já to nedokážu. Nedokážu mu říct, že odcházím nebo že s ním končím. Miluju ho, kurva, miluju.Stisknu ten řetízek od něj v dlani a otevřu oči.

Sebral jsem veškerou odvahu a došel ke dveřím od jeho bytu. Mám zvonit, nebo si mám prostě odemknout? Nerad bych, aby to vypadalo blbě. Už beztak je všechno pokažené, takže tohle už asi víc nepokazí hloupé odemknutí. Odemknul jsem a vešel dovnitř. Snažil jsem se být tiše. Když jsem viděl tu spoušť, jen jsem nahlas oddechnul. Co to tu udělal, pane bože? Všude bylo poházené moje i jeho oblečení a veškeré věci. Do prdele, kde je a co je s ním?!

„Tome,“ řeknu nahlas. Zůstanu stát na konci chodby. Nic se neozvalo. Proto jsem se rozešel dál. Došel jsem do obýváku a zůstal stát.

„Tome,“ vydechnu znovu. Když ho tam vidím, chce se mi brečet. On tam ležel na stejném místě, jako když jsem odešel. S tím rozdílem, že celý obývák byl zničený, a teď místo na podlaze ležel na střepech. Byl snad celý pořezaný. U sebe měl naši fotku a… moje triko. Když mě slyšel, trochu pootočil hlavu.

„Pane bože,“ vydechnu nahlas, spustí se mi slzy. A tohle je jen kvůli tomu, že já idiot odešel. Ale zatraceně! Neměl tohle udělat, neměl mě podvést! Nemuselo se stát nic z toho. Rozešel jsem se k němu a ihned od něj začal vymetat rukou střepy. Už bez tak mu sem tam tekla trošku krev, jak se pořezal. Pomalu se posadil a otřel si oči. Díval se na mě, jako kdyby nemohl uvěřit, že mě tu opravdu vidí. „Prosím tě, nehýbej se,“ vydechnu a otřu si rychle oči, abych lépe viděl. Odházím ty střepy stranou a kleknu si k němu.

„Bille, já…“ polkne a vzlykne. „Volal jsem ti a… Měl jsem o tebe strach.“ Kouknu se mu do očí, ale potom sklopím zrak.

„Jo,“ vydechnu.

„Mě to opravdu mrzí. Nechtěl jsem to udělat. Já-já… Nikdy bych ti úmyslně neublížil, Bille. Bál jsem se, že tě ztratím, když ti to řeknu. Ale… už jsem to nemohl v sobě držet a takhle ti lhát,“ začal brečet. „Chápu, že mi nevěříš. Nemáš jediný důvod mi věřit. A… teď mě nesnášíš, protože jsem ti ublížil a… jsem hajzl. Já…“ zakroutí hlavou a přikryje si rukou pusu, aby ztišil své vzlyky. Přímo se pláčem zalykal.

„Neřekl jsem jediné slovo o tom, že bych tě nesnášel,“ povzdechnu. Nejradši bych ho objal a začal ho utišovat, ale nejde to. On to… udělal. Pořád to budu slyšet, jak to vykřikl. Musím se držet, musím. Budu raději hrát, jak moc jsem chladný, i když mi tohle všechno trhá srdce na kusy.

„Ani jsi nemusel. Je to jasný,“ šeptne a otře si tváře. Díval se do země a stále brečel.

„Když si to myslíš, tak si to mysli, ale já cítím něco jiného.“ Na to nic neřekne.

„Proč je to tu… takhle?“ poukážu na prostor kolem nás. Rozhlédne se, ale nakonec zavrtí hlavou a popotáhne. „Myslíš, že tím něco změníš?“ vydechnu a natáhnu ruku, abych ho pohladil, ale raději ji stáhnu. „Já… přišel jsem si promluvit, ale nechci tě nějak rušit a otravovat.“

„Vím, že tím nic nezměním,“ poví tiše a podívá se na mě. „A nerušíš… Není od čeho.“

„Jo, dobře,“ vydechnu a posadím se na zem. „Když jsi mi to řekl, byl jsem v šoku a nedokázal jsem to vstřebat, takže se omlouvám za svůj plachý odchod.“ Pokud nebudu chladný, aspoň trošku, tak se mu vrhnu kolem krku s tím, že ho miluju a je vše okay.

„Klidně jsi po mně mohl něco hodit a ještě mě kopnout. Zasloužil bych si to,“ přitáhne si nohy k tělu a obejme je. Hlavu si schová mezi kolena.

„Můžu mít prosbu? Přestaň takhle mluvit. Já takový nejsem, neudělal bych to,“ vydechnu. „Já jsem potřeboval být sám. Navíc… chci ti říct, že… já-já tě miluju. Nechci tohle skončit.“ Přestal dýchat a zvedl ke mně hlavu. Díval se na mě, jako bych se naprosto zbláznil. Ale hlavu jsem teď pro změnu sklopil já. Jo, a to je přesně ono. Kouká na mě jako na blázna. Zřejmě to chce skončit.

„Hodně jsem přemýšlel. Možná si to jen nalhávám. Já pochopím, že mě už nechceš, ale chci to vědět.“

„Jak tohle můžeš říct?“ zašeptá chvějícím se hlasem a vzlykne. „Miluju tě víc než cokoli. Jsi to jediný, co mám. Jak bych tě mohl nechtít?“ Už zase brečel.

„Chris… Christian se k tobě měl víc, než jako… úlet. Ne, já nevím, jak se to stalo, jak to bylo, ale vypadalo to prostě jako něco víc. Možná se mýlím. Prostě jsem si řekl, že jsi možná měl důvod to udělat. Já bych pochopil, kdybych tě už omrzel, Tome. To se stává,“ vzlyknu a stisknu si kořen nosu, abych neronil tolik slz, ale je to zbytečné. Potřebuju to ze sebe dostat, všechno mu to říct, a hlavně zjistit pravdu. „Ty jsi taky ten jediný, koho mám a koho miluju.“

„Nebyl ani úlet. Nebyl nic. Poznal jsem ho v klubu a pil jsem. On tam… pracoval. Pak najednou… najednou se mi postavil a byl jsem v prdeli. Chris řekl, že dávají něco do pití, aby měli větší tržbu. Já vím, jak to zní absurdně a nemáš ani jeden jediný důvod mi věřit po všech těch lžích, ale přísahám, že… že bych to neudělal. Chtěl mi jen pomoct. Seděli jsme vzadu a pak… Pak se na mně vrhnul a… Nedokázal jsem to zastavit. Nedokázal…“ Téměř šeptal, takže mu přes brek bylo jen stěží rozumět.

Naslouchal jsem mu. Každičké jeho slovo jsem se snažil co nejvíce vstřebat a uložit si ho do paměti. Potřeboval jsem z toho něco vydedukovat.

„Zase jsi pil,“ povzdechnu a sklopím hlavu. „Jo, možná jsi za to nemohl, prostě ti dali něco do pití a ty jsi byl vzrušený, ale… ty ses neovládnul. Chtěl ti jen pomoct. Tome, ty jsi dělal v klubu málo, že nevíš, že tohle není pomoc, ale jeho práce? Měl jsi čest s klukem, jako jsem byl… já.“

„Jenomže každý není jako ty…“ pošeptá. Otře si tekoucí krev z ruky a vytáhne si jeden střep.

„Tím chceš říct co přesně?“ kouknu se na něj. Opatrně ho chytnu za tu ruku a vyndám mu druhý střep. „Ošetřím ti to,“ pošeptám.

„O nic nejde,“ stáhne zase ruku. Ještě se odtahuje. Výborné, vážně.

„Tak promiň, nechtěl jsem ti ublížit,“ smutně odvrátím zrak. Protře si oči a chvíli mlčí. Pak se zhluboka nadechne.

„Vím, že… nemůžeš do bytu a tak, takže… pokud bys chtěl, můžeš tady zůstat. Jenomže chápu, že nechceš, tak ti alespoň zaplatím hotel, jo? Hlavně… hlavně, abys byl v pořádku a někde, kde se ti nemůže nic stát,“ dostane ze sebe.

„Ne, děkuju,“ šeptnu. Tohle bych nepřijal ani za nic. Nechci, aby se o mě staral. Zvlášť ne teď.

„…a kam půjdeš?“ hlesne.

„To je fuk,“ nasucho polknu. „Neměj o mě starost.“ I kdybych zůstal na ulici, tak za ním nepůjdu. Nedokázal bych to. Pokud od něj odejdu úplně, tak už o mně nebude vědět nic. Ale to je to, co nechci. Protože o něm chci vědět i já. Nechci to s ním skončit. Chci jen na nějakou dobu odejít a být sám. Od všeho si odpočinout. Možná bych mohl být ve skladě…

„Bille, prosím tě… Alespoň… Alespoň tohle mě nech udělat správně. Nedovolím, abys šel… někam bůhvíkam,“ šeptne s tichým pláčem.

„Neboj se,“ kouknu se mu vlídně do očí. „Já ještě peníze mám, takže si můžu spaní zaplatit. Nechci, aby sis s tímhle dělal starost.“ Chvíli mi pohled oplácí, až si obličej schová do dlaně a zase začne brečet.

„Nebreč, prosím tě o to,“ položím mu dlaň na rameno a mírně stisknu. „Já nevím, jak na to koukáš, co si o tom myslíš a co vlastně chceš, ale já to nechci skončit, Tome. Chtěl bych na čas odejít, prostě chci získat čas pro nás oba. Chci to všechno vstřebat a začít znovu.“ Vážně to pro mě není lehké a doufám, že to chápe. Jak mám koukat na to, že mi tu pláče? Je to tak složité.

„Už ne… Nehodlám ti znovu ublížit. Potřebuješ jenom čas a pak si najdeš někoho, koho si zasloužíš. Já pro tebe nejsem dost dobrý, Bille,“ pošeptá. Otře si tváře a zadívá se stranou. Začne rychle mrkat a rychleji dýchat.

„Chápeš, že tě miluju? Posloucháš mě vůbec? Říkej si, co chceš, říkej si, že jsi pro mě třeba ten nejhorší, ale tohle nechej posoudit mě. Pro mě jsi ten nejlepší člověk. Každý dělá chyby a je to lidský. A k tomu patří i odpouštět a já… já ti odpouštím.“

„Jenomže já sobě už nikdy neodpustím,“ podívá se na mě zoufale. Zakroutí hlavou a otočí ji, abych na něj neviděl. Zakroutím hlavou.

Neměl to dělat, když sám sobě nedokáže odpustit. Prostě to nezvládnul, ale já ho omlouvám. Já to zvládnu mu odpustit a zapomenout na to, alespoň částečně. Je to teď už jen na něm. Já mu dám další šanci. On si mnou může být jistý.

„Ty už mě nechceš,“ odtáhnu se.

„Já ti nechci ubližovat, sakra! Copak to nevidíš? Od začátku dělám všechno, čím ti jen ubližuju. Už se nechci dál dívat na to, jak ti znovu a znovu působím bolest. Já už nemůžu…“ rozbrečí se.

„Ty mi neubližuješ. Tohle se prostě stává. Pokud si myslíš, že se ke mně chováš špatně, tak se to snaž napravit a neházej tohle všechno z okna, Tome. Jestli mě máš rád, tak se toho drž a zkus to, jít dál a… třeba se mnou. Já se nebudu nutit. Víš, že tě miluju a že tomu tak bude vždycky. Něco ti řeknu,“ přiblížím se o trochu blíž k němu. „Po tobě už nepřijde nikdo, to ti přísahám.“ Možná to zní dětinsky, ale já nikoho jiného, než je on, nechci. Nedokážu si už představit život s někým jiným. Hlavně nechci. Pokud tenhle vztah skončí, skončí můj veškerý milostný život. Pak už bude vlastně fuk, jakou práci dělám, jak žiju a jestli žiju.

„Jenomže já si přeju, aby přišel. Chci, abys byl šťastnej, ať to bude kdokoliv. Nikdy ti nedám to, co potřebuješ,“ zašeptá a podívá se mi do očí.

„Smiř se s tím, že nikdo nepřijde. Já dokážu být šťastný jedině s tebou. A pokud tohle nepřijmeš, já už nemůžu víc dělat. Odpouštím ti, pořád tě miluju… Teď už je tohle na tobě, jestli mě chceš zpátky. Vlastně, já tu pořád budu.“ Dlouhou dobu mlčí a dívá se mi do očí. Taky se mu do nich dívám.

„Chci zpátky svého Toma,“ rozpláču se nanovo. Jsem už bezmocný. Nevím, jak mu to vysvětlit, jak získat zpět svého Toma. Jak tohle všechno dát do pořádku. Nechci od něj odejít, bude mě to ničit a jeho také, ale já musím. Musím nám dát čas, a hlavně šanci tohle všechno začít znovu.

„Bille,“ pošeptá zoufale. Vidím, jak mě chce pohladit, ale na poslední chvíli ruku stáhne. „Nebreč, prosím…“

„Vrať se mi, prosím,“ rozvzlykám se a pomalu vstanu. „Budu tady a ty to víš. Je to na tobě, já… miluju tě,“ vtisknu mu neuvěřitelně rychlý polibek a skoro se až rozeběhnu pryč. Jinak bych se neodhodlal. Nedokázal bych odejít.

„Bille, počkej, prosím,“ zavolá za mnou zoufale, a hned se zvedne. To už jsem se ale obouval. Slyšel jsem ho.

„Sakra,“ brouknul jsem sám pro sebe. Během chvilky byl u mě.

„Bille, neodcházej, prosím. Co když se ti něco stane? Kam půjdeš?“ zeptá se bezmocně.

„Nestane, nic se mi nestane,“ vydechnu a rychle si zapnu kabát. Potřebuju rychle zmizet. Jinak se neudržím. Už v tom obýváku jsem se neudržel, zatraceně! Jak to vydržím bez jeho rtů, doteků? Jak to vydržím bez něj?

„Kam půjdeš?“ zeptá se znovu.

„Někam… někam pryč, nevím,“ chytnu už kliku. Okamžitě mě vezme za ruku a zabrání mi v otevření dveří.

„Tak já tě alespoň odvezu,“ snaží si vyhledat můj pohled.

„Ne,“ řeknu hned a kouknu se mu do očí.

„Tak tu zůstaň a půjdu pryč já. Prosím…“ zašeptá zničeně.

„Ne, lá…“ zavřu bolestně oči. „Buď tady, dej se dohromady a pak… pak se uvidíme, ano? Musíme to zvládnout. Pamatuj si, že tu pořád budu.“

„Tak… tak počkej,“ pustí mě a začne hrabat ve věcech poházených po zemi, jako by něco hledal.

„Ne, nehledej nic. Já… miluju tě,“ otevřu dveře. Musím tohoto okamžiku využít a rychle odejít.

„Bille, sakra, stůj!“ chytne mě hned. Drží mě tak zatraceně pevně. Cuknu sebou. Zastavím se. Vyndá z peněženky peníze a podá mi je.

„Ne, nech si to. Já se o sebe postarám,“ vymaním se mu ze sevření.

„Bille, vezmi si to. Sakra… Bille,“ rozbrečí se.

„Nebreč, prosím. Já peníze mám,“ vydechnu. Tom popotáhne a přikryje si oči. Chvíli tam tak stojí, až peníze hodí na zem a s brekem odejde.

„Tome, počkej,“ řeknu nahlas a otevřu ještě dveře. Vezmu ty peníze rychle ze země. Zastaví a otočí se.

„Vezmu si je, dobře? Když je budu potřebovat, použiju to, okay?“ I přesto, jak jsem tohle nechtěl, tak to udělám. Stejně ty peníze neutratím, ale pro jeho klid si je raději vezmu.

„Dávej na sebe, prosím tě, pozor,“ pošeptá.

„Ty také. Ale já neodcházím, ne napořád, ano?“ natáhnu k němu ruku. Chvíli moji ruku pozoruje, až mě za ni nejistě chytí svojí. Stisknu mu ji.

„Zvládneme to,“ vydechnu. „Ale teď už půjdu. Drž se, Tomi.“

„Ty taky,“ vydechne bezmocně.

„Uvidíme se,“ pošeptám už jen rychle a pomalu jeho ruku pustím. Otočím se a rozejdu se pryč. Už jen uslyším, jak se zavřou dveře. S pláčem seběhnu schody a vyjdu ven. Peníze si uložím do peněženky na zvláštní místo. Potom se rozejdu někam do ulic. Přemýšlím, kam jít, ale nic mě nenapadá.

Nechci zalézt do žádného baru, ani restaurace. Nestojím o to být mezi lidmi, kteří na mě budou divně koukat a ptát se, co to je a kdo to je. Rozejdu se do města. Teď večer bude hezké. Ale kdybych se tudy v noci procházel s ním, bylo by to to nejkrásnější. Ale… bohužel.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne