Procitnul z dlouhého spánku a zamrkal, jeho oči jen pomalu přivykly slunečnímu jasu dřív, než se rozhlédl kolem sebe. Celý jeho pokoj byl prozářen ranním svitem, koupal se ve zlatavé záři slunce, jež za malým oknem právě vycházelo, probouzelo chlapce svými hřejivými doteky.
Pootočil se a pohlédl před sebe. Po jeho boku, ve sněhobílých peřinách ležel ten nejkrásnější skvost, jaký kdy směly jeho oči spatřit. Nahé, dokonalé tělo. Tělo, jež včerejší večer patřilo jemu, jen jemu. Tělo, jež oné noci tolik vášnivě a něžně pomiloval.
Jeho pohled jen velmi pomalu sjížděl dolů, po jemné, alabastrové pokožce, zpola zahalené bílou látkou pokrývky, jeho myslí proplouvaly vzpomínky z včerejší noci.
Jeho rty ji hýčkaly a rozmazlovaly něžnými polibky, jeho polibkům patřil každý její kousek, každý sebemenší záhyb. Jeho dlaně ji hladily, dotýkaly se její hebkosti, všechny jeho doteky patřily jen jí. On byl tím, komu patřila po celý večer, po celou noc, po celé jejich milování.
Onoho osudného večera, kdy jej vzal z baru, zavedl jej do svého domu, do svého pokoje. Tenkrát, kdy mu bylo dovoleno alespoň na malou chvíli pohlédnout do klidné, spící tváře, alespoň na malý okamžik se nechat unést její nadpozemskou krásou.
Ten krátký okamžik, ten jediný pohled do jeho tváře jej přesvědčil. Od té chvíle věděl, byl si jistý, že v srdci spícího mladíka je mnohem víc. Víc, než všechen ten led a chlad, na nějž tolik mužů před ním narazilo. Víc než pýcha, sebestřednost a bezcitnost, jíž svému okolí ukazoval, s níž si kolem sebe vytvořil vysokou, neproniknutelnou zeď, za níž nesměl vstoupit nikdo. Nikdo z jeho milenců.
Stačilo několik dní. Poznával jej blíž a blíž, každé jejich, byť jen krátké, společné setkání mu dalo víc. Dozvěděl se o něm všechno, celou mladíkovu minulost, jeho předchozí život, jejž se před lidmi snažil skrýt, na nějž chtěl navždy zapomenout a již nikdy se k němu nevrátit.
Stýkal se s ním, pomalu se dostával pod ledovou masku nepřístupnosti, za níž se mladík před ostatními skrýval. Pomalu kráčel skrz led a chlad, kousek po kousku zdolával tu pevnou, nepřekonatelnou zeď a jediné, po čem toužil, bylo spatřit jeho pravou tvář.
Věřil, že právě on objeví v mladíkově srdci to místečko, o němž si ostatní mysleli, že jej nemá. Místečko citu, všech emocí, jež je schopno cítit, vnímat. Jež je schopno vzplanout láskou. Tím citem, na nějž on před lety zanevřel, nevěřil, že vůbec existuje.
Rozhodl se jej najít v tom ledovém, zatvrzelém srdci, ať už by jej to mělo stát cokoli, ať už by to trvalo jakkoli dlouho, dříve či později. Objevit jej, probudit v něm city bylo jeho nejtoužebnějším přáním.
„Bille.“
Jeho něžný, zastřený hlas zašeptal do ticha jedno, jediné jméno a on se osmělil, pomalu vztáhnul dlaň, jeho prsty něžně odhrnuly malý, černý pramínek, jenž přistál na dlouhých řasách.
Avšak již neuhnuly, nestáhly se zpět. Opatrně, lehce přejely po klidné, spící tváři, bříšky pohladily jemné dívčí rysy, jež jí přidávaly na výjimečnosti. Zastavily se na bílé líci a pomalu postupovaly dolů, jen lehce pohladily malé znamínko.
Ležel vedle něj, po jeho boku a jen tiše, nehnutě pohlížel do tváře před sebou.
Dlouhé, jemně se chvějící černé řasy, lemující spící víčka, jež by mu mohla závidět každá sebekrásnější dívka. Pod jejich hustým závojem, pod dvěma víčky, se skrývalo hluboké čokoládové moře, v němž se již tolikrát utápěl, uhrančivý pohled očí, jemuž nedokázal odolat, jenž jej tolik přitahoval. Tmavé, pečlivě upravené obočí, jež dalo vyniknout bledému obličeji. Uhlově černé vlasy, jindy pečlivě sčesané v půvabné, nadýchané vlně, byly nyní mírně zacuchané, volně se rozběhly po polštáři a neposedně spadaly do spící tváře.
Avšak nevadilo to. Neměnilo to nic na tom, jak dokonalým a půvabným v jeho očích byl.
Díval se do jeho tváře bez ustání, několik dlouhých chvil. Mohl by počítat ten nádherný, chvějící se závoj, každou malou řasu, stále znova a znova. Mohl by jen nesměle pohlížet do čarokrásné tváře, vnímat každý její sebemenší detail, každou její maličkost, nechat se unášet jejím kouzlem a jen tiše obdivovat tu nadpozemskou krásu. Přát si, aby tato chvíle nikdy neskončila.
Zamrkal řasami a vrátil se zpět do reality, až teď si uvědomil úsměv, zasněně pohrávající na jeho rtech. Byl zamilovaný.
Jeho pohled sklouzl níž ze spánkem semknutých víček přes úzký nos až ke dvěma narůžovělým rtům, na nichž se zastavil.
Kolikrát již na ně pomyslel. Kolikrát již přemýšlel nad jejich příchutí, nad hebkostí, jež mu byla dosud odepírána. Před mladíkem by své myšlenky nikdy nepřiznal, jeho stud mu nedovoloval na ně myslet v jeho přítomnosti.
Avšak o samotě… o samotě nad nimi směl přemýšlet, jak chtěl, představovat si jejich jemnost, jejich plnost a snít o tom, jaké by to bylo, kdyby je směl políbit. Jen jednou, jen na malou chvíli, jen na okamžik ochutnat jejich příchuť, jíž nikdo z těch mužů před ním nepoznal. Jen jediný, malý, nevinný polibek.
Procitl ze svého snění a pohlédl před sebe, bříška jeho prstů stále něžně hladila mladíkovu tvář, zatímco jeho pohled se stále, bez hnutí upíral ke dvěma plným, na pohled sametovým rtům. Jeho rtům.
Neodolal. Přisunul se blíž a sklonil svoji tvář k té spící, jeho rty se jen jemně, něžně otřely o ty mladíkovy.
Nemýlil se. Jejich příchuť byla sladká, sváděla k líbání, k něčemu víc, než byl jen malý, drobný polibek. Osmělil se, otřel se o jeho rty o poznání víc, cítil, jak se pod jeho drobnými polibky začíná probouzet.
„Miluji tě,“ tiše vydechl do polibku, aniž by přemýšlel nad svými slovy, aniž by si uvědomil jejich význam.
Lehce, přesto vášnivě nasál jeho spodní ret, bříška jeho prstů přejížděla po mladíkově líci, něžně hladila jeho probouzející se tvář.
Cítil, jak pod jeho polibky ztuhl, neodpojil se od něj, avšak ani s ním nespolupracoval. Ani jeden z jeho něžných polibků nebyl oplacen.
„Neodcházej… neodcházej, prosím… prosím, zůstaň,“ naléhavě zašeptal proti jeho rtům, jako by věděl, cítil to, co mělo přijít.
Jako by četl mladíkovy myšlenky, zoufale se snažil zabránit tomu, co měl v úmyslu. Avšak cítil, ve skrytu duše věděl, že to nestačí.
Odtáhl se od něj a sklopil tvář, nemohl vidět pohled těch upřímných, nevinných očí, jenž se na něj upíral. Ne, teď se v něm již nenacházela plachost, bázlivost a strach. Zračila se v něm láska, něha a zamilovanost. Odrážel se v něm čistý, ničím neposkvrněný obraz chlapcovy duše.
Tiše vydechl a pevně semknul víčka, ani na okamžik nepřemýšlel nad svým rozhodnutím. Ani na okamžik jej neobměkčily chlapcovy prosby. Nebo snad…
„Nemůžu.“
Odklonil se od něj a posadil na posteli, jeho odpověď rychle přebila ten pocit plný vzdoru, vzrůstající v jeho nitru, jenž se jen na okamžik pokusil zvítězit. A přesto opět prohrál.
Vstal z postele a posbíral své svršky ležící na podlaze, jen rychle do jejich látek zahalil své obnažené tělo. Nedbale zapnul drobné knoflíčky na bílé košili, a aniž by věnoval chlapci jediný pohled, pootevřenými dveřmi rychle vyběhl z jeho pokoje.
autor: Rachel
No…wau. Tenhle díl byl moc nádherný,ale už podle názvu jsem tušila,že Bill odejde. Bylo dokonalý,jak si Tom uvědomil,že Billa miluje,políbil ho..a vyslovil ta slova lásky♥ Tom už ví,co k němu cítí a Bill to v jeho pohledu poznal..Teď je to na Billovi,jak se k tomu postaví…jestli si připustí,že láska přece jenom existovat může,i když na ní zanevřel. Jsem zvědavá,jak to bude pokračovat.
Taky bych chtěla aby mě někdo takhle miloval 🙂 ♥ Nevím co mám napsat tahle povídka je prostě dokonalá 🙂
No..tak nějak jsem tušila že Bill Tomovi city neustojí a odejde 🙂 Ale kdyby to bylo jinak..nebylo by to ono 🙂 A věřím že Tom bude o něho bojovat protože ví, že Bill je ve skztečnosti jiný než jak vypadá 🙂
Krásné Vánoce Rachel 🙂 Tenhle díl byl pro mě krásný vánoční dáreček 🙂
🙁 Bože Bill 🙁 ty si ale sedlák… Tomov spôsob, ktorým povedal, že ho miluje, bol perfektný. Júúj, bolo to krásne :). Bill je tak neoblomný, to mu fakt ide len o sex ? Ja mu to už nežeriem 😀 nech sa pekne prizná 🙂
Jsem rada, ze ten pokrok je jen pomaly a kostrbaty. Kdyby Bill z niceho nic roztal a z ledove kralovny se najednou stal dobrak a Tomovy city s vervou opetoval, asi bych byla zklamana. Tak je to mnohem vic realisticke a myslim si, ze jsi to pojala dobre. Jsem zvedava, co bude dal.
No… já jsem docela zaražená, abych řekla pravdu. To byla docela pálka, přímo mezi oči. To jsem nečekala, to mě dostalo. Mě jako samozřejmě z předešlých dílů vyplývaly Tomovy nálady, city, pocity ×DD takže jsem vnímala ten posun jeho citů k Billovi, už i to, jaký na něj měl vždycky názor, že se prostě jakoby namáhal, aby dospěl k tomu pohledu na jeho skutečnou tvář. Abych to upřesnila a nevypadalo to, že tady ze sebe třepu nějaký bludy×DD
O Billovi už kolovaly pomluvy atd. měl svoji určitou pověst a když Tom přišel a třeba zaslechl tyhle věci od svých spolupracovníků, tak mnohem snažší by bylo na tyhle pomluvy dát, jakože si říct: "Na tom asi bude pravdy" a uvěřit tomu. Ale on ne, vy*ral se na to, co říkaj ostatní a ověřil si to na vlastní pěst, postupně ho poznával a ucelil si o něm svůj názor, nezakládající se na žádných pomluvách nebo čemkoli jiném. Z tohohle jasně vyplývá, že mu Bill nebyl jedno už od začátku×DD kdyby jo, tak by mu bylo u p*dele, co tam o něm kdo vykládá nebo jestli se to zakládá na pravdě.
No ta jeho náklonost se postupem času ubírala plnou parou vpřed×DD takže z toho všeho ty city byly patrný a bylo mi jasný, že Tom jednou dospěje k tomuhle závěru, ale tak nějak jsem nečekala, že už to bude teď. Ne, že by to bylo moc brzo, přijde mi to dost realistické, ještě s ohledem na to, že Tom nikdy nikoho neměl a Bill byl první s kým sdílel intimní věci ze svýho života. Jen jsem tu jeho přímost nečekala a nemyslela jsem si, že k tomu jeho přiznání dojde tak náhle. A ještě jednou píšu, tím náhle nemyslím, že to bylo urychlené, jen k tomu nebyly žádný náznaky, že by se něco takového mohlo v tomhle díle stát nebo jsem je tam alespoň neviděla, ne nadarmo nosím okuláry×DD Takže mě to trochu víc zaskočilo.
No a k Billově reakci už nemám moc co dodat, ta je naprosto realistická a taky předvídatelná, mě bylo jasné, asi jako všem, že mu tam neskočí kolem krku, nedaj si tam ještě jedno ranní číslo na posteli a nezačnou tancovat novambu×DD
Takže já se těším na další díl, už by se tam taky mohla oběvit Tomova mamča, dát vo sobě nějaký echo, jestli v tý nemocnici na ty šlichty, co tam do ní dopujou neumřela předčasně a to je asi vše, co bych k tomu řekla×DD
páči sa mi ako sa venuješ detailom tejto poviedky;či už pocitom,myšlienkam alebo takýmto zdanlivo nedôležitým scénam…ale pri tom to je taká kľúčová scéna a ty si ju vystihla krásne s noblesou a s jemným úsmevom na perách,ktorý sa mi usadil po prečítaní tejto časti…i ked sa možno zračila na mojom čele vráska rozpačitosti a nepochopenia voči Billovmu správaniu sa… ale krása Rachel 🙂 ^^
už som to raz rozoberala s kamoškou a zhodli sme sa na tom,že máš veľmi pekný,zaujímavý a na jazykové umelecké prostriedky požehnaný štýl písania 🙂
proste radosť čítať to,balzam pre oči a nádej,že dobrí spisovatelia nevymreli 😉
Jsem jako vždy uchvácená nádhernem.
Každá věta, každé slovo tam patří. Nic navíc a nic míň – a to na tvém Psaní zbožňuji.
no jo. že je Tom zamilovaný, bylo asi tak jistý, jako že v létě nenasněží. ale přesto mě Billův útěk překvapil. teda.. aspíš mě asi překvapilo, že se Tom odhodlal ho políbit a vyslovit všechny své city na hlas, protože to pak bylo úplně jasné, že Bill zdrhne. tím si to docela podepsal sám. :/ tahle povídka už od prvního dílu na city prostě nehraje, tak tu snad není žádný čtenář, co by opravdu čekal na to, jak mu Bill skočí nadšeně kolem krku.
ách jó, to bude ještě komplikovaný. Bill má v sobě zeď, na kterou Tom docela narazil. bude to chtít mnohem víc, aby se přes ní dostal. hlavně trpělivost, Tomi!