Zeiten ändern dich 22.

„Zeiten ändern Dich Junge ob du willst, oder nicht glaub mir das hier ist kein Film…“
Skočím okamžitě po jeho telefonu a podívám se na displej. Jasně blikající jméno Andy mi rychle do mozku vyšle informaci, která můj prst donutí hovor vymáčknout, a tím telefon utišit. Položím telefon zpátky na stůl a podívám se na Toma. Na rozdíl od Malé dámy to s ním ani nehlo. A doufám, že jsem právě udělal dobře. Stejně bych neměl na výběr. Co bych mu asi tak měl říct? U telefonu Bill?

Když ráno zaslechnu budík mého telefonu, mám pocit, že jsem oči nezavřel ani na chvíli. Tak rychle, jak moje tělo po ránu zvládne, mobil vypnu a položím hlavu zpátky. Pak se ale opatrně otočím k pelíšku Malé dámy, jako bych tím chtěl oddálit pohled na další osobu v tomhle prostoru. Jenomže pelíšek je prázdný, a tak jsem nucen se rozhlédnout po celé místnosti. Spatřím ji u bot, jak opět žvýká tkaničky. Tomovy tkaničky.

S pousmáním odkryju deku a dojdu si pro ni. Koukne na mne vyčítavým pohledem a já ji jen pohladím, když už můj pohled zabloudí na postel. Jeho poloha se od večera nezměnila. Lehce zdvihající se hrudník mi naznačí, a zároveň mě uklidní, že Tom dýchá.
Jednou, když přišel domů skoro ráno opilej Gordon, mi mamka, která odcházela do práce, dala za úkol ho hlídat. Nějak mi neupřesnila, proč že ho mám hlídat, ale když Gordon začal kašlat a mně dle jeho výrazu došlo, že bude zvracet, došla mi i skutečnost, že by se mohl udusit.
Pamatuju si taky, že se jeho opilosti mamka sice smála, když mne přišla vzbudit, zda bych na něj dohlédl, ale přesto jsem jí z tváře četl, že má starost. V tu dobu mi ještě Gordon tolik nepřirostl k srdci, ale jí ano. Nicméně od těch dob, co mne poučila vlastní zkušenost, mám z opilosti vlastně respekt.
A takovou starost, jakou jsem do té zkušenosti neměl s Gordonem, mám naopak dvakrát tak velkou teď s Tomem. Nevím, co to ve mně způsobuje, ale je to tam. Nejraději bych nad ním teď takhle stál, než se vzbudí.

Je osm hodin, a Malá dáma se mi nervózně vrtí v náručí. Musí mít hlad. Vylezu s ní tedy potichoučku ven, a za chvilku už celá spokojená vrtí ocáskem u plné misky. Měl bych tohle provést u všech pejsků tady, ale nejdříve se rozhodnu, že na doporučení babičky navštívím tu místní pekárnu poblíž, která má otevřeno i v neděli, ač asi jen dvě hodiny.
Babička mi sice iniciativně dala s sebou snídani, a jsem jí za její ochotu moc vděčný, ale ráno jsem někdy vybíravý. A musím sám sobě přiznat i fakt, že to dělám trochu kvůli Tomovi.
Kvůli raní hygieně ještě musím vlézt dovnitř. Popravdě to v tomto domečku vypadá, jako kdyby tady paní Helga bydlela. Až na to, že tu není sprcha, tak mi přijde, že jako bydlení by to sloužit klidně mohlo. Je tu vše. Ani velké to tu není, ale pro jednoho akorát.
Vyprostím se ze svého zamyšlení, a bez dalšího ohlížení do čtvrt hodiny vcházím do branky útulku s již plným pytlíkem čerstvého a ještě trochu vlažného pečiva a džemu.

Když se mi po chvilce podaří nalézt schovanou Malou dámu, vydám se konečně odložit ten pytlík s pečivem. Vejdu s opatrností opět dovnitř, a když zjistím, že situace tady zůstala neměnná, jen dám pytlík na stůl, podívám se na displej jeho telefonu, zda ho již neshání jeho mamka, a protože Malá dáma mezitím proklouzne za mnou, opětovně ji sbalím a vydám se pracovat.

Utekla už další hodina, a můj žaludek začne hlasitě uvažovat o své prázdnotě. Na minutu zauvažuji, zda bych ho třeba neměl jít vzbudit, ale okamžitě tu myšlenku zavrhnu.
„Zlatíčko, nelez mu tam, ty už jsi jedla,“ s úsměvem pokárám Malou dámu, vylákám ji ven z klece Montyho a zavřu. Přižene se Ellie a začne Malou dámu prohánět po výběhu. Otočím se po nich s úsměvem a přejdu k další kleci. „Ahojky, ty už máš taky určitě hlad, viď?“ usměji se jen na Grepíka, který se choulí v koutě své klece. Má nehezký vztah k lidem kvůli svým předešlým majitelům, a nepodařilo se to u něho ještě odbourat. Věřím ale, že se to brzo odbourá, už jen protože má tak rozkošné jméno. Lidi jsou holt rozmanití, co se týče jmen pro své miláčky, akorát nevím, zda přišel tenhle ke svému jménu z lásky majitelů. Pokud ano, tak se jejich láska na něm moc nepoznamenala. Tyrani. Tihle lidé by neměli mít děti, ani zvířata.

Rychle oběhnu všechny klece, co mi zbývají, a rozhodnu se další práci nechat na dobu, až budu najedený. Malou dámu nechám pobíhat a vysvléknu se z mikiny. Je krásně a k poledni začíná být už teplo, takže když vlezu do domečku, nechám za sebou škvíru ve dveřích, aby sem prostoupil čerstvý vzduch.
Dojdu ke stolu a natáhnu se ke skříňce pro skleničku. Zbožňuji černý čaj, ale vzbudit Toma konvicí se mi vážně nechce, takže se spokojím zatím s láhví vody. Nevím, zda se dá pití nalévat potichu, ale jestliže ano, jsem prvním rekordmanem v obrovsky vynaloženém úsilí na tiché provedení této činnosti.

„Přijde mi to, jako v té pohádce, jak princ, když se s tou svou vyvolenou neshodl, řekl, aby odešla a odnesla si ze zámku, co je jí nejcennější. A ráno se on probudil u ní v chalupě.“
Ještě že jsem právě přestal vodu nalévat, protože bych ji teď jistojistě vylil, jak jsem mírně vylekán. Podívám se na něj. Má otevřené téměř obě oči, a nečitelný výraz ve tváři. „Už jsi vzhůru,“ je jediné, co při prvním pohledu vypustím. Krátce na to si ale uvědomím, co říkal, a musím se usmát. „Já tě na rozdíl od ní neunesl, šel jsi sám. Jediný, co máš nejspíš podobného s tím princem, že jste to podstoupili nevědomě.“
Tom se pousměje, protáhne a pomalu posadí. „Nevím jak princ, ale já si náhodou něco pamatuju.“
„No rozhodně jsi tak včera nevypadal.“
„Náhodou si pamatuju, že jsem odjížděl z domova. A taky že jsem potkal tebe,“ s mírným úsměvem oči zas zavře, a přiloží si dlaně na obličej.
„Ano, rozhodně víš více než princ. Je ti dobře? Našel bych tady určitě něco na hlavu, nebo tak.“
Tom ztěžka vydechne a spíše o mě pohledem jen zavadí. „To je v pohodě, nemusíš to dělat.“
„Ne, měl bys aspoň něco vypít,“ natahuju se už po druhé skleničce. „A zavolat svým rodičům. Slíbil jsem včera tvé mamce, že to uděláš hned, jak budeš schopný.“

Tom se mírně narovná, upře na mne pohled a pozvedne obočí. „Ty si s ní mluvil?“
„Měla o tebe strach, neustále ti volala, nechtěl jsem jí nechat v nejistotě,“ řeknu trochu opatrně, protože nevím, co z jeho pohledu vyčíst. Naleju do druhé skleničky vodu a postavím ji k němu.
Vydechne, promne si obličej a ujme se skleničky. „Díky,“ řekne, když se napije.
Musím potlačit překvapenost v sobě, protože slyšet od něho slovo díky je opravdu neobvyklé. Respektive mám tu čest slyšet to od něho vůbec poprvé v životě, a proto je to pro mne tak nové, až mírně šokující.
Najednou nevím, co bych řekl, a jsem tak trochu i nejistý kvůli reakci na ten telefonát, a proto si nervózně promnu prsty. A jako bych byl podvědomě přivolal nějakou pomoc na ticho, škvírou ve dveřích se protáhne Malá dáma, bez delšího rozmýšlení vyskočí na nízkou postel a oběhne Toma. Ten se po ní jen pohledem ožene s úsměvem, když se ale ona o něho jen otře a rozhodne se zase skočit na zem. To se jí nepodaří. Vychytá to totiž špatně a jako místo dopadu si vybere Tomovu botu, kam ovšem zapadne. S její miminkovskou velikostí to není nic překvapujícího, a když s nespokojeným zavrčením vykoukne její hlavička, začnu se smát, stejně jako Tom. Ona se ale jen ublíženě otřepe, dost nešikovně z boty vyskočí a žene si to zase ven.

„Patří tobě?“
„Zatím bydlí tady v útulku, ale jsem rozhodnutej, že ji odsud vysvobodím,“ řeknu s úsměvem a natočím do konvice vodu. „Chceš čaj? Myslím, že bych tu našel i kafe.“
„Ne, díky.“
Tak jo, Bille, tohle vydýcháš. Druhé díky během pěti minut. „Ok,“ pokrčím rameny a konvici zapnu.

„Zavolám domů, abys měl pocit zadostiučinění,“ pousměje se a natáhne po svém telefonu. Nechtěl jsem sice, aby to pochopil takhle, ale nechci ho o něčem jiném přesvědčovat, a proto mu na to jen kývnu a posadím se. Čekal bych, že bude chtít telefonovat mimo můj dosah, ale on zůstane sedět, a než o sobě stihne dát druhá strana vědět, opře se s výdechem tak, aby viděl z okna, kam okamžitě upře svůj pohled. „Ahoj.“

Vynadám si, že ho sleduji, a ač mne zaskočí, že vše, co řekne, je jen jedno slovo, začnu se raději věnovat přípravě svého čaje. Dovnitř vběhne opět Malá dáma, která má pro teď jen jediný cíl, a to ten, že si mi sedne k nohám a zůstane na mne prosebně koukat. Vezmu si ji na klín, z pytlíku s pečivem vytáhnu máslový croissant, ulomím z něho malý kousek a nabídnu jí ho. Čumáčkem do něj nejdříve strčí, koukne se na mne, jako kdyby se chtěla ujistit, že to myslím vážně, a teprve pak kousek rozžvýká.

„Co? Mně je úplně jedno, co on si myslí. Andreas se může jít vycpat peřím!“ zakroutí hlavou a pohled stočí na Malou dámu. „No a co já mám dělat s tím, že… Hele, tohle nech na mně. Auto jsem nechal u Olivera, takže si ho jen vyzvednu a přijedu. A táta odjíždí až večer, sám mi to říkal, takže se uvidíme večer.“ Pohled nespouští z Malé dámy, které ten kousek nestačil, takže začne koukat z croissantu na mne a zpět. S úsměvem ji pohladím a natáhnu k ní dlaň s dalším kouskem. Samozřejmě mi neuchází, jakým tónem Tom mluví se svou mamkou, ale musím zůstat klidný. Ač se mi to naprosto příčí, musím varovat sám sebe, že to není moje věc.
Konvice se vypne, takže vstanu a moje miminko položím na židli, abych si čaj zalil.
„Nechci se o tom bavit. Uvidíme se večer,“ ozve se cvaknutí telefonu a pak už jen výdech Toma.

autor: Mintam