Jesus of Suburbia 3.

Protivný zvuk telefonu probudil Billa z lehkého spánku. Otráveně po něm sáhnul a s nejasným zamumláním hovor přijal. Nechápal, kdo po něm co chce, nikdo mu nevolal. Nikdo ho nesháněl a nikomu pravděpodobně nechyběl.

„Pan Kaulitz?“ ozval se strojený hlas.

„Um, jo…“

„Znáte pana Toma Trümpera?“

Bill prudce otevřel oči, najednou se cítil naprosto probuzený. „No… znám. Kdo jste?“

„Jsem lékař Holis z oddělení jednotky intenzivní péče, znáte pana Trümpera už delší dobu?“

„Dalo by se říct.“ Bill si sám pro sebe kývnul, v rozespalé náladě nic nechápal. Pomalu mu ale docházelo, kdo mu vlastně volá. Jednotka intenzivní péče… „Co mu je?“ Jeho hlas nabral zoufalý podtón, naprosto podvědomě si v hlavě promítnul ty nejhorší scénáře.

>

Bill spěchal dlouhou chodbou skrz budovu, kterou tak nesnášel. Zápach dezinfekce a umělost všeho okolo ho mučila, nesnášel tohle místo. Už odnepaměti. Ale teď na to nedbal, hekticky se snažil probojovat do desátého patra. Na konci schodů ho ale někdo zastavil.

„Pane, sem nesmíte!“

„Jdu za doktorem… Holisem.“ Bill si v poslední chvíli vzpomněl na jméno.

„Ale…“

„Musím s ním mluvit.“

Sestřička, očividně nadmíru nervózní, se znovu ošila. „Ale já vás nesmím…“

„Zavolejte ho,“ stál si Bill za svým. „Prosím,“ dodal pro jistotu. Osud s ním zase vyběhl, nesnášel tu ironii. Mohl se konečně bavit, na nic nemyslet, a místo toho utíkal za Tomem. Ze všech lidí zrovna za ním.

„Pan Kaulitz?“ ozval se za ním klidný hlas. Poplašeně se otočil, díval se do tváře postaršího muže v bílém plášti. Přikývl.

„Co mu je? Co se stalo?“ snažil se o klidný tón.

„Pana Trümpera přivezli s poraněním hlavy a s tříštivou zlomeninou stehenní kosti. Nohu jsme zachránili, je v pořádku. Je to pár hodin, co se probral a ptal se po vás.“

„Po mně?“ pozvednul Bill překvapeně obočí.

„Ano. Ale není jisté, co si pamatuje, můžeme zde mluvit i o částečné ztrátě paměti. Je mi to líto, ale doopravdy vám nemůžu poskytnout záruku, co si v paměti uchoval, a co ne.“ Doktor Holis chtěl zajisté pokračovat, ale Bill nervozitou div neposkakoval.

„Můžu za ním?“

„Na chvilku ano. Řeknu sestře, ať vás obleče, pojďte za mnou.“

Bill žmoulal rukávy hnusné nemocniční kombinézy, kterou mu navlékli. Kráčel dlouhou bílou chodbou, snažil se udržet krok se sestrou. Byla to ta samá, která ho sem předtím odmítala vpustit. Zastavila se až před dveřmi, naprosto totožnými s ostatními v chodbě.

„Patnáct minut,“ odsekla a dala se na odchod. Billovi se třásla ruka, když sahal po klice a třas ovládnul jeho tělo, jakmile vešel dovnitř. Viděl Toma, jak leží na posteli, naprosto bezmocný a bezbranný. Hlavu měl otočenou k oknu, místností se rozléhalo jen tiché, ale pronikavé pípání přístroje, jako jediné narušující zdejší ticho. Na pravé straně hlavy u tváře mu chyběly dredy, skvěl se místo nich hrozivě vypadající bílý obvaz.

„Tome…“ Bill šeptal, sotva pohnul rty.

Viděl, jak sebou tělo na posteli trochu cuklo, skoro až bolestivě. Ale Billova slova stejně nedostala odezvu. „Tome…“ Bill to zkusil trochu hlasitěji, opřel se o opěradlo židle, která stála u postele. „Já vím, že nespíš.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi přišel.“ Tomův hlas byl slabý, spíš jako by mluvilo malé dítě, které se ocitlo poprvé u tabule. Bill to skoro přeslechl.

„Volali mi.“

„A kvůli tomu jsi tady?“

Bill přimhouřil oči. „Měl jsem o tebe strach…“ připustil.

Tom pomalu otočil hlavu, unavené oči upřel na Billův obličej. Léky a kapačka ho uspávaly, bojoval s únavou. Neměl ani sílu se usmát, i když by chtěl. Potichu zabodnul pohled do Billových očí, jak miloval tu barvu.

„Co se… co se stalo?“ polknul Bill při pohledu na Tomovu poškrábanou tvář. Vlastně mu to nikdo neřekl. „Co… co si pamatuješ?“

„Já… poslední, co vím, je červený auto a střepy všude okolo,“ vypravil ze sebe Tom potichu a pomalu. Snažil se nenechat víčka spadnout zpátky přes oči.

Bill se zatvářil nerozhodně, nervózně se usadil na židli. Nevěděl, co čekat, jak se chovat. Jeho intuice mu napovídala, aby odtud vypadnul dřív, než mu Toma začne být až moc líto. Ale srdce ho přibilo na tu bílou, nepohodlnou židli a nutilo ho zůstat.

„Nemusíš tu zůstávat…“ promluvil potichu Tom, Bill nedokázal identifikovat tenhle tón jeho hlasu. „Jestli nechceš.“

„Ale já…“ Bill se na poslední chvíli zarazil. Chtěl tu být? Bylo mu Toma tak líto, aby na všechno zapomněl? Nebo by se chtěl raději sebrat a odejít odsud?

Slyšel, jak se Tom suše a bolestivě zasmál. „Tak vidíš.“

Bill se prudce nadechnul a vstal ze židle.

„Jestli mě tu nechceš, fajn, odejdu. Jestli tu chceš Mary-Jane, tak si jí tu vychutnej. Chápu, že tě asi uspokojí líp než já, ale já už si kvůli tobě na děvku a na dítě ulice dál hrát nebudu, nikdy to nebyl můj sen nebo životní cíl. Chtěl jsem zůstat ve městě, najít si práci a poslední, co jsem chtěl, bylo vysedávat venku a krást v obchoďácích. Dělal jsem to kvůli tobě, uvědom si prosím tě, jak mi to vracíš. Přeju ti hodně štěstí.“ Proletěl malým pokojíkem a zabouchnul za sebou dveře. Nevšímal si pohoršených pohledů sestřiček a strhnul ze sebe ten mundúr. Něco se na ulici naučil, nikdy se neomlouval a nikdy nežádal o svolení. A teď, vztekem rozžhavený doběla, se o to nesnažil už vůbec.

S pomocí nechutné veřejné dopravy se dokodrcal zpátky na předměstí. Ruce se mu klepaly, dokonce i když odemykal dveře toho zanedbaného domu, kde bydlel. Byl na dně, nevěděl, co dál, nejschůdnější možnost byla zůstat, kde je. Ale to nechtěl. Nesnášel tuhle díru a dusilo ho celé tohle prostředí. Mohl vypadnout. Mohl to udělat. Ale zvládnul by to bez výčitek a bez lítosti? Pochyboval. Musel se rozhodnout, jestli mu stojí za trápení opustit tuhle díru a jít zpátky. Jenom si představil tu svobodu ve městě, klid a třeba i práci. Možná by si někoho našel…

Stisknul rty a sednul si na starou sedačku. Sáhnul po mobilu a vytočil číslo jediného člověka, který mu ještě snad zůstal.

Černé vlasu mu padaly do očí, když táhnul poloprázdnou sportovní tašku směrem na autobusovou zastávku. Byl pevně rozhodnutý, nebo v to alespoň doufal. Udělal jeden ze zásadních kroků v životě a opravdu nechtěl šlápnout vedle.

Dům opustil naprosto nepozorován, bylo mu jedno, co s tím vším bude. Skoro nikdo neznal jejich jména a majiteli bylo jedno, kdo tam bydlí. Hlavně, že dostával peníze. Bill si odplivnul na hnusný chodník a o pár minut později nastoupil do přijíždějícího autobusu.

Cestou se snažil o všechno, jen ne přemýšlet. A hned jak na nádraží ve městě uviděl Andrease, spadl mu ze srdce ohromný balvan. S úsměvem kamaráda obejmul a jediným pohledem mu naznačil, aby se nevyptával. To důležité řekl po telefonu a vyslovit to ostatní neměl sílu.

„Vážně mě u sebe necháš?“

Andreas se zatvářil skoro pohoršeně. „Co čekáš? Že tě vyhodím?“ zasmál se a vzal Billovu tašku. Společně se pomalým krokem rozešli ke čtvrti ve středu města, kde měl Bill strávit možná delší dobu svého života. Dokonce se sakra těšil.

Když vdechnul vůni známého, a zároveň nového bytu, usmál se a musel znovu poděkovat.

„Ale nech toho… pomáhám ti celej život, jednou navíc mě to nezabije,“ usmál se Andreas a otevřel dveře do jednoho z pokojů. „Ale budeš se muset spokojit spát vedle mě.“

Bill to odmávnul. „To je stejně jedno.“

Oba si se smíchem jednomyslně vzpomněli na školní rozlučku a na svoje… slabé chvilky pod vlivem alkoholu. „To byly časy,“ pousmál se Bill.

Andreas jen přikývl a tašku se všemi věcmi hodil do onoho pokoje. Jako by tím stvrzoval, že Bill se k němu doopravdy nastěhoval a Andreas má zase nového spolubydlícího.

O pár týdnů později seděl Bill uprostřed velké postele, rukama si objímal kolena a vlasy mu kompletně zakrývaly obličej. Přemýšlel. Nevěděl, jak dlouho tam sedí, než se postel prohnula pod dalším tělem. „B.?“ Andreasův tichý hlas přerušil tok jeho myšlenek, zvednul hlavu a pokusil se o úsměv. „Děje se něco?“ nevzdával se blonďatý kamarád.

Bill rychle zakroutil hlavou. „Ne, jen…“

„Chybí ti to, co bylo, viď?“

„NE! Teda… na předměstí se nikdy nevrátím,“ zatřásl zase rychle hlavou.

Andreas naklonil hlavu, zkoumal Billův výraz. „Chybí ti on.“ Nebyla to otázka, jen čisté konstatování.

Bill sklopil hlavu, Andreas si jeho mlčení jasně vyložil. Byl na vážkách, jestli odejít, nebo svého smutného kamaráda podpořit. Ten kluk už mu způsobil tolik problémů, a on ho stejně miloval.

Trvalo celé dva měsíce, než Toma pustili z nemocnice. Jakmile k tomu došlo, celé předměstí si začalo špitat. Někteří tvrdili, že byl ve městě, kde ho brutálně zmlátili, druzí nesouhlasili. Tvrdili, že byl na detoxu, což se později stalo tou rozšířenou verzí. Tom byl za upadlého feťáka, se kterým nestojí za to ani mluvit. Byl sám, opravdu sám. Nikdy nevěřil, jak to může bolet, uléhat zcela střízlivý a s pocitem, že je jinde, než by měl být. Prosil. Poprvé v životě prosil Boha o odpuštění. Věděl, že si tohle zaslouží. Smál se sám sobě, jak si nikdy nepřipustil, že po vzestupu nadchází pád. V jeho případě prudký a bolestivý. Viděl jeho tvář všude, i v tomhle prázdném pokoji, kam se vlastně vloupal, jen aby měl kde spát. Měl pár věcí v příliš velké sportovní tašce, jeho žaludek se kroutil a rána na hlavě pořád bolela, ale to bylo nic ve srovnání s tím, jak skomíralo jeho srdce. Vyhodil ho… vyhodil jediného člověka, který mu nahrazoval rodinu. Co to udělal?! Vjel si rukama do dredů a potichu zaklel. Odnaučil se brečet, proto jeho oči zůstaly suché, ale vnitřně brečel. Brečel takhle celou dobu, co Bill odešel.

Vyšel ven, nevnímajíc ty řeči všude okolo. Nezdravil je. Ukázali se být povrchní a zradili jeho chatrnou důvěru. Došlo mu to, nikdy neměl přátele. Ne…

Starý silniční most nad ošuntělými domky, kde přebývalo ještě poměrně normální obyvatelstvo, byl opuštěný a tmavý. Zadrátovaná konstrukce vrhala děsivé, protáhlé stíny, ale Tom se nebál. Neděsil se smrti, nikdy neměl sklony být zdrženlivý. Proto jako obvykle vyšplhal na zábradlí a ponořil se do dusivého ticha okolo. Zdálky zněla silnice, projíždějící kamiony a na několika místech zářily bilboardy. Ten výjev byl tak všední, až naháněl husí kůži. Podíval se dolů do tmy a poprvé uvažoval o tom, že by se pustil.

Pamatoval si jen prázdné plato od prášků a pěsti dopadající na jeho obličej. Nevnímal okolí, jen ji. „Ty děvko!“ zařval nepříčetně a vrhnul se na Mary-Jane. Ještě než dopadl na její uhýbající tělo, někdo ho odtrhnul a zasypal jeho obličej ranami. Cítil kov prstýnku, jak se zarývá do několika míst jeho těla, a připadal si mimo sebe. Jako by zápas sledoval shora. A kdyby vážně byl v tom těle, kterému ubližují, bylo by mu to jedno.

Z toho večera už nevěděl nic, kromě matné vzpomínky, jak vtrhnul do jejího bytu, popadl svoji tašku, kytaru a jak zase vypadl. Ocitnul se na studené zemi, kde pomalu usínal, unavený jak vlivem prášků, tak vlivem souboje, o kterém ani nevěděl, proč se vlastně stal. Věděl o třech krvácejících ranách na obličeji, ale nestaral se o ně. Přežil horší věci.

„Co v práci?“

Bill odměnil Andreasovu snahu o rozhovor jen zabručením a zhroutil se do křesla. Chmurná nálada přicházela stále častěji a se stále horším průběhem. Odmítal si to připustit, není mu smutno kvůli Tomovi. Ne. Na toho přece už vůbec nemyslel.

Zaklonil hlavu, když se Andreas chopil iniciativy a sednul si vedle něj. „Stalo se něco?“

„Ne, jen… jsem unavenej.“

„To já taky, Bille, ale ty vypadáš, jako by ses měl do minuty zhroutit.“

„Neboj se o mě.“

„Bojím,“ brouknul Andreas upřímně.

Bill se pomalu zvednul s úmyslem zavřít se do společné ložnice, nebo vylézt na opuštěnou střechu jejich domu. „Andy, přidělal jsem ti už dost starostí, nedělej si další, prosím tě. Jsem v pořádku,“ pokusil se o úsměv, který se nepodařil a rychle zmizel. Andreas, plný zoufalství, musel uznat, že nápad přitáhnout sem Toma možná nebyl tak špatný. Ale o to míň se mu chtělo lézt do těch děr, kde se pravděpodobně bude zdržovat. Zvednul se mu žaludek a zakroutil hlavou. Neměl na to, podívat se do očí zrovna tomuhle klukovi.

Nebo se pletl?

Bill seděl na té opuštěné střeše, viděl, jak se stmívá a jak v ulicích začíná noční život. Povzdechl si, nechtěl, aby to skončilo takhle. Představoval si město jako nový život, ale zjistil, že ho nějak nedokáže začít. Nechtěl se vrátit. Chtěl jen ještě jednou vidět jeho tvář, a říct mu… co vlastně? Miluju tě? Tom by se mu vysmál. Musí se smířit s tím, že ta štětka získala jeho Toma a on musí jít dál. Ale jak začít? Práci měl, bydlel si celkem dobře a nebyl ani úplně sám, přesto… chyběl jeden jediný kousek skládačky a on ho neuměl nahradit ničím jiným.

Uvažoval. Co by dokázal tím, kdyby tam zajel? Pravděpodobně by s nikým nemohl promluvit. Vrátil se do města a tím dal všem najevo svoje stanovisko. Bylo to už tak dlouho, co odešel. Tři měsíce mu připadaly jako věčnost.

Přesně ve chvíli, kdy Bill po vratkých schodech sestupoval ze střechy na chodník, Tom vystoupil ze špinavého autobusu na ještě horším parkovišti. Nesnášel tahle místa. Obklopovalo ho město a budovy mu padaly na hlavu. Připadal si tak stísněný. Přehodil si dredy na druhé rameno a rozhlédl se kolem. Uviděl pár aut, mezi nimi černého mustanga, který podle všeho zažil lepší léta. Otřásl se, nechtěl ji vidět. Ne tady. Ale musel…

Polknul, když z auta vystoupila blonďatá žena v potrhaných kalhotách. Vypadá jako větší kurva než Mary-Jane, pomyslel si trpce a sednul si na obrubník. Šla k němu, bez patrného podivu nad jeho zraněnou tváří.

„Tome…“ procedila skrz zuby, ruce překřížila na prsou. Bůh pomsty, napadlo ho.

„Čau mami.“ Vyslovil to s takovým opovržením, až se divil, že neschytal facku. V dětství jich bylo tolik…

„Co chceš?“ Přehodila si vlasy a vytáhla džíny. Tričko jí padalo až na pupík.

„Já… nemám kde bydlet,“ sklonil hlavu, nechtěl se jí podívat do očí. Slíbil sám sobě, že prosit nebude, ale… potřeboval střechu nad hlavou. Byl troska… i když, jakmile se podíval na svoji vlastní matku, vracela se mu chuť bojovat.

„To chceš? Abych se o tebe postarala?“ vyštěkla a jediným pohybem ho donutila, aby se postavil. „Pozdě.“

„Ale…“

„Za to, jaká jsi troska, můžeš jen ty sám,“ řekla klidně.

Tom pootevřel pusu, při pohledu do její strhané tváře mu vztek zamlžil mysl. „Je to jen kvůli tobě!“ zaječel. „Ty můžeš za to, kdo jsem!“

„Vážně?“ zeptala se nevzrušeně a odstoupila od něj. Jako by ho už nepovažovala za syna…

„Každý zkurvený ráno si chodila domů jen proto, abys šla do postele a vyhodila mě ven!“ křičel, bylo mu jedno, že na celou ulici. „Je to sakra nechutný, jak tu jen stojíš a odmítáš jedinej pohled na mě, ale přitom jsi mě celej život nutila, abych poznával TVŮJ pohled na svět! Tvoje výchova zavinila, kdo jsem! Dokážeš se, kurva, přestat tvářit, jako by se tě tohle netýkalo?!“ Mrkal, snažil se zastavit slzy. Ne, neudělá jí tu radost.

Dlouho si prohlížela jeho obličej, než bez jediné emoce v hlase odpověděla. „A co jsem tě teda naučila za špatnej pohled?“

„Že jsem jen nula a looser, kterej nikdy nic nedokáže.“

Posměšně zvedla koutky v odsuzujícím výrazu. „Oh… a kdo ti, kurva, dal tenhle názor? Je to jen výplod tvojí šílený fantazie… nebo je to možná tím, že jsi jen syn dvou zoufalců,“ dodala posměšně a zapálila si levnou cigaretu. „Jsi stejnej jako tvůj otec, oba jste chtěli zbořit město, ale ani jeden z vás si neuvědomujete, že tu na vás nikdo nečeká!“

Tom tupě koukal na její záda, když se otočila a bez jediného slova odcházela. Nemohl tomu uvěřit. Tohle… to byla jeho matka? Počítal s odmítavým postojem, počítal s tím, jak může vypadat. Ale netušil, že může být tak… cizí. V mysli mu probleskl obrázek ztrhaných obličejů mladých lidí z předměstí. Oni to věděli. Neměli jedinou iluzi, kdo je jeho matkou, a proto o ní nemluvili.

Zhroutil se na špinavý obrubník a ruce si složil přes hlavu. „Proboha…“

Bill nemohl uvěřit vlastním očím. Ne, vlastně… stál s pootevřenou pusou a nemohl se rozhodnout, jestli uteče, nebo zůstane stát na místě. Lehce otočil hlavu za tou ženou, která nadutě odcházela, s cigaretou pověšenou v koutku úst. Proto Tom nemluvil o svojí rodině, blesklo mu hlavou a pomalu zvednul oči k hromádce oblečení sedící na obrubníku. Cloumalo s ním nepředstavitelné množství pocitů, od lítosti až k neblahému očekávání.

Sledoval, jak Tom pomalu zvednul hlavu a pln šoku na něj zíral. Rozšířil oči a horečně uvažoval někde mezi útěkem a rozeběhnutím se k Tomovi. Pootevřel pusu, jako by i na tu dálku chtěl něco říct, ale odvaha došla ještě dřív, než mohla přijít. Spěšně se otočil a rozeběhl se ulicí pryč, dál o jeden blok, kde se nacházel Andreasův byt.

autor: GossipGirl