Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 11.

autor: Helie

Zdravím všechny 😉 Nemám nic k tomuhle dílu, ale ráda bych vám řekla, že mě skutečně mrzí, že povídku komentují tak dvě, tři holky a víc nic. Možná si až příliš věřím, ale řekla bych, že vás čte přece jen o něco víc. Já se okrádám o svůj volný čas, aby tu díly přibývaly pravidelně, a vy to skoro neoceníte? Nechci vás do ničeho nutit, ale skutečně mě to mrzí… =( Helie



K temnému nebi stoupá kouř, v obláčcích opouští prostor kolem nás. A ta noc je příliš krásná na to, abych věřil, že znovu pouze nesním.

„Spíš co tu děláš ty,“ odsekl Tom. Bill pokrčil rameny a vydechl kouř z cigarety. „Odkdy kouříš?“

„Vždycky jsem kouřil. Teda, kouřím většinou výjimečně. Nechci si zlikvidovat plíce, ale vždycky mám krabičku u sebe. Úžasně to uklidňuje,“ odpověděl s klidem Bill a zašátral v kapse kožené bundičky. Otevřenou krabičku nasměroval k Tomovi.
„Chceš?“ zeptal se. Když Tom zakroutil hlavou, schoval krabičku zpátky do kapsy. „Tak mi řekni, co tu takhle v noci sám děláš?“
„Na stejnou otázku bych se mohl ptát i já tebe.“
„Sedíš na mé lavičce, o které vím, že víš, že jsem na ní často sedával. Mám snad právo ptát se, ne?“ blýskl po něm Bill lišáckým úsměvem.
„Šel jsem se projít… A tak nějak jsem zakotvil tady,“ pokrčil rameny Tom.
„Pracuji tu,“ pousmál se Bill a máchl rukou k nevěstinci. Rozesmál se, když Tom nechápavě vykulil oči. „Dělám na baru,“ dodal Bill s úsměvem.
„To jsem ani nevěděl,“ zamumlal Tom.
„Nemusíš vědět všechno, Tomi. Stalo se toho hodně za tu dobu, co jsme se neviděli,“ odpověděl Bill a tím vypustil ze zajetí úst další obláček tabákového kouře. „No nic, pauza končí, budu se muset vrátit,“ dodal, když pod podpatkem drtil nedopalek cigarety.

Při pomyšlení na návrat se neubránil otřesu. Bezděky si vzpomněl na událost, která ho vyhnala do noci, aby hledal ztracenou rovnováhu v cigaretovém kouři…


Flashback

Barem se nesla hudba smíšená se smíchem a hlaholem mužů, kteří zde hledali své potěšení. Bill poletoval za barem a chystal pro návštěvníky nápoje, které z části obnažené servírky roznášely po místnosti. Přímo naproti baru se u tří tyčí vlnily tanečnice podporované výkřiky, pískáním a oplzlými poznámkami ze strany nadšených mužů. Bill se je během doby své práce zde naučil ignorovat. Jediné, co ignorovat nedokázal, byla bolestná grimasa v Jessičině tváři, kdykoliv jí některý z mužů hrábl po kotníku, nebo vyhledal jakýkoliv jiný fyzický kontakt.

Ještě bylo příliš brzo na známé firmy, díky nimž bar stále žil. Zatím se místnost nezaplnila natolik, aby Bill nestíhal splňovat jejich požadavky. Když mu žádná ze servírek nepřinesla žádnou objednávku, stoupl si před pult a dovolil si chvíli sledovat představení. Díval se převážně na Jessicu, ale s úplně jiným zájmem než muži u kulatých stolků. Díval se na ni s obdivem, který však nepatřil dlouhým nohám, plnému poprsí a záplavě plavých vlasů; patřil její nekonečné odvaze, kterou každý večer dávala na obdiv. Věděl, jak strašně nesnášela ukazování svého těla a jakou měla panickou hrůzu z doteků cizích lidí. Přesto však stále zůstávala věrná své práci, i když se zdála být často velice nepříjemnou.

Bill si kvůli ní nevšiml muže, který si stoupnul vedle něj, dokud mu nesáhl na zadek. S úšklebkem uskočil stranou, schoval se za barem.

„Tady hledáte špatně,“ prozradil mu mírně pobouřen. „Tady se prodává pití. Nesahá…“
„Myslel jsem, že každý zaměstnanec tohohle pajzlu musí posloužit, když si zákazník řekne.“
„To se možná vztahuje na tanečnice, ale na barmana ne,“ ušklíbl se na něj Bill. Každý jiný by v téhle situaci už ustoupil, ale tenhle muž hodlal diskutovat dál. Billovi jeho přítomnost nebyla vůbec příjemná. Nevypadal, že by byl nějak zvlášť opilý, a to Billa děsilo ještě víc.
„Ale já si vybral…“ argumentoval muž. „No tak, nebraň se. Pokud nebudu první já, bude první někdo jiný. A neříkej, že by se ti to nelíbilo, proto tu přece děláš, ne? Vsadím se, že s chlapem už jsi to dělal.“ Bill zrudl. Už rozhovor nepovažoval za značně nepříjemný, teď měl sto chutí rozbít tomu kreténovi držku.
„Omluvte mě,“ zavrčel Bill a vzdálil se. Potřeboval nějak uklidnit pocuchané nervy…

Konec flashbacku

„Vrať se domů, Tome. Dnes to tu bude možná pořádně horké,“ zamumlal Bill a vstal z lavičky. „Pozdravuj Bellu.“ Tom se díval, jak se vrací zpátky do baru, ale nezvedl se. Dál zařezaně seděl na lavičce a přemýšlel, co to všechno mělo znamenat. Zdálo se, že vyhýbat se Billovi bude stále víc nemožné. Se zakroucením hlavou se zvedl. Přemohl touhu jít místo domů do baru. Naposledy se ohlédl k růžovému neonu. Možná, kdyby sledoval pozorněji, všiml by si Billa, který stále ještě stál pod jeho růžovou září a díval se za Tomem. Připadalo mu, jako by se s ním naposledy loučil. V jeho životě přibývalo nejistot, a co se týče Toma, těch bylo nejvíc. Dalo se předpokládat, že už nebudou mít to štěstí a už nikdy se nepotkají…

Říkal jsi… tolik slov a mně teď splývají. Ve velkou neurčitou změť, která tvoří část mého života. Byla vyrvána spolu s tvým odchodem, a dokud se nevrátíš, nepoznám, kdo skutečně jsem a kam patřím. Pak už tu zůstává pouze světlo pouliční lampy, která svítí do tmy, aby mi pomáhala hledat moji dávno ztracenou cestu…

Tom poklekl do trávy vedle pouliční lampy. Už to byl nějaký ten pátek, co viděl Billa naposledy. Bella mu zákazala chodit ven na noc, protože měla stále ještě strach z jeho stavu, který se každým dnem mohl znovu zhoršit. A pokud nechodil v noci ven, neměl šanci Billa potkat. Sám sebe se často vyptával, jestli je to tak dobře nebo ne. Snad stokrát už mu na mozek přišla myšlenka, že by měl konečně zapomenout a jít dál, ale on to nedokázal. Postrádal v sobě jeden kousek, stejně jako tomu bylo celých osm let v péči Lindy a Henryho. Aniž by si to kdy chtěl připustit, musel uznat, že Billa skutečně potřebuje. Bez něj nemohl být nikdy úplně naplněn. Jenže předsudky, leč je to slovo krátké, jsou příliš ošemetná záležitost.

Zdálo se, že oba chlapci stojí na rozcestí, ale ani jeden z nich neví, kam dál. Jedna cesta je mohla spojit dohromady a druhá jim měla navždy odepřít přístup jednoho k druhému…

Sype se na mě tolik věcí… Všechno je tak zmatené. A občas mi připadá, že i hvězdy se proti mně spikly… že bez tebe nikdy nebudou zářit tolik, jako když jsi tu byl.

autor: Helie

betaread: Janule

7 thoughts on “Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 11.

  1. [1]: Hah, nechutný je Daryl 😀 Tohle je ještě slabý kafíčko =))

    [2]:[3]: Předem vám můžu slíbit, že Bill s Tomem spolu budou… Sice ne hned, ale jednou určitě 😀 Už stokrát jsem psala, že tuhle povídku ukončím happíkem… a pořád na tom trvám =))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics