Side by side 4.

Dojdu domů vyčerpaný z práce. Jsem celý mokrý od toho otravného deště. Ráno vypadalo počasí slibně, tudíž jsem si nebral deštník – taky na co bych ho zbytečně tahal, že? Stačí, že s sebou nosím pracovní aktovku. Velkou část pracovní doby jsem přemýšlel nad tím, že bychom mohli jít s Alexem třeba… na koupaliště nebo prostě někam. Všechny plány se ale zhroutily, jakmile jsem uslyšel na parapetu padající dešťové kapky. Všechna natěšenost mě rázem přešla. Lehneme si maximálně k nějakému filmu, opravdu výborný. Nebo bych si mohl sednout k počítači a psát si s Billem… Počkat, psát si s Billem? Za celou pracovní dobu jsem si na něho ani nevzpomněl. Zvláštní, obzvlášť, když v práci na něj myslím téměř nepřetržitě. Ačkoliv neví, že jsem na něj nemyslel, cítím se vůči němu provinile. Nechápu to, nechápu sám sebe. Nemám důvod cítit vinu, nic jsem přeci neprovedl.

Sundám si mikinu, která je nasáklá vodou, a pověsím ji na věšák, aby alespoň trošku uschla, než s ní udělám další proces. Vyzuji si botasky a složím je na hromadu vedle Alexových. Jdu chodbou, zastavím se před zavřenými dveřmi obýváku. Slyším odtamtud… Fotbal? Tiše se zasměji. Jak by taky ne, když je to nějaké mistrovství, či co to je. Opravdu nevím, tyhle věci mě na rozdíl od Alexe příliš neberou. Potřeboval bych se jít usušit, ale nemůžu. Nejdříve se musím přivítat s Alexem. Fajn, udělám to rychle, protože mi je nepříjemné mít na sobě mokré věci.

Pomalu dveře od obýváku otevřu a sjedu celou místnost pohledem a usměji se. Večer tady byly nějaké věci rozházené, teď je vše v naprostém pořádku. Znamená to, že Alex uklízel? Jak milé… Jdu k němu, tiše našlapuji. Nemám v plánu, aby si mě všimnul. Postavím se za ním, chvilku se dívám na pořad v televizi. Samozřejmě, že jsem se nemýlil. Běží tam fotbal. Přešlápnu a dám mu dlaně na oči. Zasměji se, jakmile polekaně nadskočí.

„Lásko?“ zamrká a otočí ke mně hlavu. Usměji se a pohladím ho po tváři. Skloním se, abych ho políbil.

„Tak moc jsi mi chyběl, zlato,“ zašeptá mi proti rtům a vysvlékne mi tričko. Podívám se mu do tváře a lehce ho polechtám na boku. Zajímavé, jak rychle dokáže převést myšlenky jinam, než k fotbalu. Ale… Ne, že by mi to vadilo. Samozřejmě, že jsem rád.

Vydechnu a zvednu se.

Nemám náladu na hádání se s Alexem, kvůli tomuto. To si opravdu raději zalezu k notebooku, nebo půjdu spát. Vyjdu z obýváku a ještě se otočím. Alex zase kouká na fotbal, jako by se nic nestalo?! Znamená to, že všechno dělal jen kvůli tomu, abych mu dovolil zasunout? Pche, to určitě. Nebudu mu roztahovat nohy, když si zrovna vzpomene. Nejsem jeho děvka, jsem přítel. Ušklíbnu se a dveře zavřu. Nemám hlad, ani nevím, jestli je něco k obědu a náladu na vaření nemám.

Ležím na břiše v naší posteli, před sebou mám zapnutý notebook. Jsem přihlášený na chatu, ale Billa tady nikde nevidím. Nechápu to, vždycky je online takhle odpoledne. Navíc… Nepamatuji si, že by mi říkal, že někam dneska půjde. Počkat… Já mu neodepisoval a pak tady nebyl. Stisknu víčka a opřu si lokty o měkkou matraci. Promnu si spánky a vydechnu. Jsi tak neuvěřitelně patetický, Tome! Myslíš si, že Bill tady bude vždycky na zavolání? Má taky svůj život, je mladý, určitě ho nebude chtít strávit ve virtuálním světě! Navíc je pátek, určitě se někde baví, zní mi hrůzostrašné věty v hlavě. Nevím proč, ale… Bojím se toho. Nechci, aby Bill byl někde jinde. Moment… Jak nechci?! Může mi to být úplně jedno. Nejsem jeho táta, jenom kamarád. Možná je ale přeci jenom neviditelný…Probleskne mi hlavou.

Vydechnu a otevřu si konverzaci s Billem. Párkrát jenom tak přejedu prsty po klávesnici, rozmýšlím, jestli mu mám opravdu napsat, nebo to mám nechat být. Chtíč je opravdu silný, stýská se mi po Billových slovech, smajlících… Eh? Mně se stýská po smajlíkách? Opravdu nejsem normální.

Tom 17:23

Ufff, opravdu jsem mu napsal. Teď můžu jenom čekat, jestli napíše nebo nenapíše. Hypnotizuji pohledem obrazovku, myslí se snažím tlačit čas. Nikdy jsem na žádnou odpověď nečekal takhle… dlouho. Znamená to, že tady opravdu není? Cuknu sebou, když mi zapípá zpráva.

LittleB. 17:27

Tom 17:28

Vydechnu. Fajn, tak není venku, ale má kamaráda u sebe. Znamená to ale stejnou věc, tak jako tak nemá na mě čas. Zrovna dneska, když jsem chtěl probrat to, co udělal Alex dole. Vždycky, když se něco stane nebo se trápím, tak mi pomůže. Pomalu si sednu do tureckého sedu a notebook si položím na klín. Spojím ruce propletením prstů nad hlavou a prokřupnu si prsty. Úlevně vydechnu a sám pro sebe se usměji. Olíznu si rty a podívám se na dveře. Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel kroky po schodech?

Super, tak mám už i halušky, bleskne mi hlavou, jakmile nikdo dveře ložnice neotevře. Protočím sám nad sebou oči a ušklíbnu se. Vypadám jako malý mimino. Lépe to už vypadat opravdu nemůže. Podívám se na chatovaní okno. Nic, pořád je to stejné. Vydechnul jsem, lehnul si a chystal se notebook zaklapnout, když najednou opět zapípala zpráva. Málem jsem vyskočil do sedu, jak jsem se polekal.

Frustrovaně vydechnu. Super, měl mě poslat do prdele rovnou, nemusí to dělat takhle. Nejsem vůl, abych to nepochopil.

Tom 17:37

Vytáhnu obočí a pousměji se. Proč bych se na něj měl zlobit? Ale ty se zlobíš, Tome! Agrh, jak já nesnáším svůj vnitřní hlas. Proč bych se měl na něj zlobit? Neudělal nic špatného, jenom má prostě i reálné přátele. To, že u něj spí, nemusí snad nic znamenat, ne? Podle toho, co mi kdy psal, nevypadá jako děvka… Počkat, jak to kurva uvažuji?! Přemýšlím, jako by byl můj přítel. Nechápu sám sebe, nechápu tohle. Pravděpodobně jsem se zcvoknul. Yeah, správné vysvětlení tohohle všeho.

Rozloučím se a odhlásím. Notebook zaklapnu a vydechnu. Natáhnu se s ním ke stolu, kam ho položím, a na posteli si lehnu na břicho. Ruce si složím pod hlavu, dívám se do polštáře. Stisknu k sobě víčka. Možná jsem byl na Billa nepříjemný? Asi. Navíc… Úplně neprávem. Zabořím si prsty do vlasů a zatahám se za ně. Bolestí zasténám. Shit. Proč to musí tak bolet, když se tahám za copy?! Položím hlavu obličejem do polštáře a přidušeně zakňučím. Kdyby alespoň došel Alex a pohladil mě, třeba i objal. Udělalo by se mi lépe, nemyslel bych na Billa, všechno by bylo v pohodě. Hlavně bych se nemusel trápit tím, jaký jsem na něj před okamžikem byl!

Cuknu sebou, jakmile se po chvíli rozrazí dveře. Nakrčím obočí a posadím se. Zamrkám, když opravdu ve dveřích stojí krásný blonďák – můj Alex. Trošku se na něj pousměji. Že bych opravdu dokázal přimět myšlenkami někoho za mnou přijít? V tom případě bych mohl donutit i Billa. Bill, Bill, Bill. Sakra! Opravdu jím jsem posedlý! Párkrát se nadechnu a vydechnu, tohle opravdu musí nějak… skončit. Jinak se díky Billovi definitivně zcvoknu.

„Štěňátko, ty máš nějaké trápení?“ zašeptal mi do ucha Alex, jakmile se ke mně posadil. Přitáhl si mě do svojí veliké náruče a políbil mě na čelo. Pohladil mě po břiše. Uvolněně vydechnu, tohle jsem potřeboval. Chci se s Alexem pomazlit, být jenom… Jeho.

autor: Catherine