Who am I? 73.

TOM

Dnes bylo 31. prosince. Den, kdy o půlnoci končil rok. Byl to pilný rok a já jsem část z něj strávil s tím nejúžasnějším člověkem, kterého znám. Jsem vděčný za každý okamžik s ním a budu na tento rok vzpomínat jako pěkný, i když hezky nekončí. Bill byl v hotelu, alespoň podle mých informací. Skoro denně jsem běhal po městě a po úřadech, abych zajistil jeho byt. Papíry už jsem měl, ale skoro nikdo přes svátky nebyl ochotný mi je podepsat, protože měli téměř všichni dovolenou. Alespoň ti, které jsem já potřeboval. I přesto se na mě v poslední den v roce usmálo štěstí a já sehnal někoho z realitky.

„Moc vám děkuju, že jste si na mě udělala čas i takhle o svátcích. Bál jsem se, že už do konce roku ten byt nebudu mít,“ pousměju se na mladou pracovnici, která mi přinesla papíry i klíč od Billova bytu až domů, i když už bylo 6 večer. Byt už jsem měl uklizený a nábytek dokoupený. Vypadalo to tu opravdu příšerně. Nejspíš mi tehdy vážně přeskočilo.

„Ale, o nic nejde, pane Kaulitzi. Je to moje práce,“ věnuje mi úsměv plný ochoty a podá mi ruku k potřesení. „Bylo mi ctí s vámi uzavřít smlouvu.“

„To mně taky. Peníze budou do dvou dnů převedeny, jak jsem slíbil a podepsal. Ještě jednou děkuju,“ stisknu jí lehce ruku a doprovodím ji ke dveřím.

„Mějte se hezky a přeji vám šťastný Nový rok,“ popřeje mi.

„Děkuju. I já vám. Nashle,“ oplatím jí a zavřu dveře.

Vydechnu a vrátím se do obýváku pro smlouvu. Takže Billův byt je teď můj. Neboli jsem ho spíš já koupil pro něj, aby už nemusel být v hotelu. Nejspíš se na mě bude zlobit, že jsem za něj opět utratil tolika peněz, ale jenom kvůli mně ho prodal. Přemluvil jsem ho, aby byt prodal, když se ke mně stěhoval. Věřil jsem, že už se ode mě nikdy nebude muset odstěhovat. On tak udělal. Teď, když jsem ale já všechno pokazil, je také na mně, abych mu obstaral nové bydlení. Šel jsem i s papíry do ložnice, usedl jsem k laptopu a najel na své konto. Odeslal jsem uvedenou částku na uvedené konto na papíře, a když mi přišlo potvrzení o zaplacení, zavřel jsem to. Teď už je definitivně můj. Musím zavolat Billovi, že se může nastěhovat. Chvíli jsem přetáčel mezi prsty iPhone a nevěděl jsem, zda mu zavolat, až jsem se nakonec přinutil zelené tlačítko zmáčknout. Bál jsem se rozhovoru s ním. Nevěděl jsem, jak se chovat a co říkat.

Párkrát se ozvalo zazvonění, až to Bill zvedl.

„Ano?“ vydechnul potichu.

„Um… Ahoj, Bille,“ pozdravím ho nejistě.

„Ahoj,“ šeptl nervózně. „Eh, děje se něco?“

„Ne, ne, neboj… Já…“ polknu a zavřu oči. No tak, Tome, nebuď tak nervózní. „Jak se máš?“

„No, děkuju,“ vydechne. „Ujde to. A jak se máš ty?“ Má se ucházejícně… I beze mě. Ach jo… Hlavně, že se má fajn. O mě nejde.

„Mám se…“ Nebudu mu bulit do telefonu, na to není zvědavý. „No… Říkal jsem si, jestli by sis na mě nenašel chvilku času. Potřeboval bych s tebou mluvit a něco ti dát.“

„Samozřejmě, jen nestalo se nic?“ ujišťuje se vystrašeně.

„Ne, ne, nic. Vážně nic. Neboj se,“ vyhrknu hned. Pak se uklidním. „Kdy teda můžu přijet nebo… se chceš někde sejít? Nechám to na tobě.“

„Řekni si, kde bychom se mohli sejít, já přijdu,“ broukne potichu.

„Ne, to je na tobě. Bude to jen chvilka, opravdu. Nebudu tě zdržovat dlouho,“ vydechnu. Tolik mi chybí…

„Ale já tě rád uvidím. Nikdy mě nezdržuješ. Stejně jsem tu sám a koukám do stropu,“ šeptne smutně.

„Jo, já už teď taky,“ povzdechnu. Kromě téhle ženské tu jsem celé dny sám. Většinou se užírám vlastními myšlenkami, nebo lítám po městě a sháním papíry a potvrzení od Billova bytu.

„Mmm, tak se sejdeme, ano?“ Musel se pousmát. Rozeznám každý tón jeho hlasu a dokážu si přesně vybavit jeho výraz při tom tónu. Nemůžu bez něj žít. Je to tak… těžké. Ach jo…

„Kdy a kde?“ zeptám se nadějně.

„Tak v centru u Toxicu, hm?“

„U Toxicu?“ zamyslím se. Ah, to je ten bar. Už vím, kde je. „Jo, jo, dobře. V kolik?“

„To nechám na tobě,“ broukne vlídně.

„Mně to je vážně jedno. Nemám už nic na dnešek v plánu. Nemám za kým pospíchat. Můžu jet autem nebo jít pěšky. Jak chceš… Opravdu mi na tom nezáleží,“ povím mu pravdu.

„Jak se sem dostavíš, nechám na tobě. Tak v osm, okay?“ Už jenom ten hlas… Bože můj… Nedokážu se s ním sejít a chovat se jako cizí. Neobejmout ho, nedotknout se ho, nepolíbit…

„Dobře. Tak zatím,“ povzdechnu.

„Těším se, Tomi,“ řekne. V očích mě začnou štípat slzy. Zavěsím a odhodím iPhone na stolek. Otočím se s křeslem, opřu se do něj a přikryji si oči dlaní. Proč jsem to vůbec udělal… Teď mohl být se mnou a mohli jsme v klidu u televize odpočívat nebo se líbat. Mohli jsme si udělat hezký večer. Místo toho budeme šaškovat někde venku a Bill na mě bude křičet, kolik jsem zase utratil za jeho byt.

Šel jsem městem a nestačil jsem zírat, kolik lidí bylo na ulicích. Na Nový rok jsem obvykle byl doma, takže jsem si neuvědomoval, kolik lidí slaví Nový rok venku. Byl jsem už skoro na místě, ačkoli mi zbývalo ještě čtvrt hodin. Raději chodím včas než pozdě. Hlavně, co se Billa týče. Když jsem došel k Toxicu, Bill tam ještě nebyl. Upravil jsem si trochu šálu, opřel jsem se o zeď a díval jsem se na lidi kolem.

Při tom čekání jsem si musel zapálit, protože jsem byl z našeho setkání nervózní. Snažil jsem se přestat kouřit i chlastat. Nepřinášelo mi to nic dobrého. Postupně jsem ubíral i dávky prášků, ale s těmi to bylo horší. Byl jsem na nich zkrátka závislý. Ale držel jsem se, nebylo to tak strašný.

Potáhnu kouř s cigarety, vdechnu ho do plic a spokojeně zakloním hlavu. Neměl jsem cigaretu celý den. Náhlá dávka nikotinu je téměř opojná. Odendám tyčinku od úst a vyfouknu kouř stranou. Odklepnu z cigarety a potáhnu znovu. Blaženě přivřu oči.

„Zase Marlboro?“ ozve se vedle mě najednou. Zpozorním a otočím hlavu za hlasem. Vyfouknu kouř a pousměju se.

„Ahoj, jsem rád, že jsi přišel,“ přiznám. Odpíchnu se od zdi a típnu cigaretu o zeď, načež hodím vajgl do trávy. Začnu si ho pozorně prohlížet. Hned mě zaujme změna. Vlasy má o něco kratší, ačkoli má stále svůj mohawk. V ofině měl ale světlý proužek. Vzpomínám si, jak říkal, že když skončil s Alexem, potřeboval změnu. Tohle je… změna. „Sluší ti to,“ brouknu jen. Mám chuť se podívat jinam, ale neukážu mu své zklamání. Už ho bylo dost.

„Ahoj,“ oplatí mi pozdrav a stoupne si naproti mně. „No, děkuju, i tobě.“

„Myslím hlavně ten… proužek. Je to… pěkný,“ vynutím ze sebe úsměv. Koukne se směrem nahoru na svoje vlasy.

„No, spíš jen malej experiment, ale děkuju,“ broukne a nervózně přešlápne. Jen experiment… Zjišťuje, jak bude vypadat, až udělá další dokonalou změnu a vydá se do další části svého života? „Jak se máš, Tomi?“ Miluju, jak vyslovuje ‚Tomi‘.

„Žádná sláva to není, ale ujde to. Držím se. Jen bez těch prášků to je docela těžký,“ pousměju se a kývnu.

„Je dobře, že jsi s nima přestal. Dej tomu čas a bude to lepší, uvidíš,“ pošeptá mi vlídně.

„Ještě jsem nepřestal, ale snažím se. Ale přestat s kouřením není tak těžký… Jo, já vím, teď jsem kouřil, ale vážně byla moje první za den. Byl jsem nervózní,“ zasměju se trochu a podívám se na ten vajgl. Je mi ho trochu líto.

„Měníš se, co to?“ vydechne a zadívá se mi pak do očí.

„…ty se taky měníš,“ řeknu jen tiše a uhnu pohledem.

„V čem jsem se viditelně změnil?“ Beze slov se podívám na ten jeho melír.

„To není až tak velká změna,“ broukne. „No, s tím kouřením a těmi prášky je to ale jedině dobře. Měl bych si z tebe vzít příklad.“

„…a alkoholem,“ dodám výrazně. Ten mi dělá odjakživa největší problém.

„Je to dobře, děkuju ti za to,“ pošeptá. Zadívám se mu do očí a povzdechnu.

„Proč jsem tě sem vůbec vytáhl…“ začnu a vyndám papíry. „Slib mi, že nebudeš křičet.“

„No, co to je?“ svraští obočí.

„Je tam můj podpis, ale je samozřejmě tvůj,“ vysvětlím mu. Dám mu papíry od bytu a poté mu podám i klíč. Pootevře rty a vezme si to. V rychlosti si to přečte, i když na to sotva vidí.

„Ale… to ne,“ vydechne.

„Já tě přinutil ho prodat, a když teď nejsi u mě, je mojí povinností ti ten byt obstarat zpátky, takže si křič, jak chceš, ale nechci, abys byl v hotelu. Takhle můžeš být zase doma,“ povzdechnu. U sebe doma… Ne u nás… V jeho obličeje je znát děkovný výraz, ale zároveň zklamání.

„Děkuju mockrát, ale já bych si to přece obstaral. Neměl sis dělat starost. Musíme se nějak finančně vyřídit.“

„O nic nejde,“ šeptnu a skloním pohled. Přál bych si, aby bydlel u mě, to je samozřejmé. Jenomže to už se zřejmě nikdy nestane. Tak ať je alespoň ve svém bytě, a ne v nějakém prostém hotelu.

„Ale ano, jde,“ vydechne. Je očividně smutný. Chvíli ho pozoruji. Nechápu jeho výraz.

„Myslel jsem, že… budeš rád. Proč jsi smutný? Chceš raději jiný byt? To-to není problém. Něco ti klidně najdu,“ nabídnu mu hned. No jo, to dává logiku. Tam by mu to všechno připomínalo. Logicky chce bydlet někde jinde.

„Ne, ne je to v pořádku,“ pousměje se. „Moc ti děkuju.“ Znám ho už dost dlouho a poznám, když se usmívá od srdce. Tohle to rozhodně nebylo.

„…co se děje, Bille?“ zeptám se polohlasem.

„Nic, nic,“ šeptne a papíry složí, „chybíš mi,“ vyhrkne pak.

„Jo… To ty mně taky,“ povzdechnu. „A bojím se, že to jenom tak nepřestane. Věř, že bych se nejradši odstěhoval. Každý den jsem v tom bytě sám… Když přijdu domů, čekám, že vyjdeš z koupelny a skočíš na mě jako vždycky, ale pak si uvědomím, že už to je… pryč.“ V očích mě začaly štípat slzy, tak jsem rychle zamrkal a vynutil ze sebe úsměv.

„Chtěl bys, abychom byli zase spolu?“ pošeptá po chvilce ticha, co sleduje zem. Opravdu nad tím uvažuje, nebo ho to jen zajímá?

„Víš, že ano, Billy,“ odpovím tiše. Snažím si vyhledat jeho pohled, ale stále hledí do země.

Udělá krok ke mně. „Taky bych to chtěl.“ Cože??? Slyším a vidím dobře?

„Opravdu?“ ujišťuji se, zda jsem dobře slyšel. Zdá se mi to nepravděpodobné.

„Myslím to vážně,“ podívá se mi do očí. Bože můj… Vydechnu pod jeho pohledem. Ucítím, jak mi rychleji bije srdce.

„A ty bys byl schopný mi to někdy odpustit? Byl bys schopný jít dál i přesto, aniž by se mezi námi něco změnilo?“ zeptám se rozechvěně.

„Jinak bych ti to neříkal,“ přivře oči. „Já o tom pořád přemýšlím. Není to rozhodnutí z minuty na minutu. Ale přemýšlel jsem o tom všem, co se stalo. O tom, co jsme si spolu všechno zažili, o nás dvou. A já chci… jít dál, ruku v ruce s tebou. Já… nevím, jak ty, ale chci, abys to věděl. Ale do ničeho tě nenutím.“

„Bille,“ vydám ze sebe jen zaraženě. Srdce se mi snad na několik sekund úplně zastavilo. Do očí se mi vlévaly slzy a já už neměl sílu je udržet. „Ty… Ty víš, že bych chtěl. Je to to jediný, co si přeju.“

Opravdu mi chce odpustit a vrátit se ke mně i přes to, co jsem udělal? On není člověk, nemůže být. Někdo tak úžasný jako on snad nemůže existovat. Tohle musí být sen, nebo on je anděl, kterého mi seshora seslali přímo do náručí.

„Bál jsem se, že už ne,“ přizná a zhluboka se nadechne. „Když jsem dnes přišel na hotel, přemýšlel jsem o tom, co vlastně dneska budu dělat. Je Silvestr a já budu sám. Už v Americe jsem přemýšlel o tom, jak budeme trávit Silvestr spolu a Nový rok také. A já… Já ho nechci trávit s pocitem, že jsem bez kusu sám sebe, bez tebe,“ vydechne.

„Bille,“ vzlyknu. „Přestaň s tím. Nechci tady před lidmi brečet jako malý dítě,“ zasměju se a setřu si slzy. „Tak strašně tě miluju. Udělám všechno pro¨to, abych to už znovu nepokazil. Budu pořád s tebou a už nikdy neudělám takovou blbost.“ On se mnou opravdu chce být. Nejen teď, na Nový rok. Chce se mnou trávit čas po celý rok. Odpustil mi a chce se ke mně vrátit. Bože můj… Vůbec mi to nedochází. Tohle je sen nebo nějaký pitomý vtip… Já… Oh bože… Nemůžu ani přemýšlet. Jsem úplně v háji…

„Pššt,“ vydechne a dá mi prst na rty. „Neříkej to, neslibuj. Chyby dělá každý a někdy nejdou ovlivnit. I když je hezké to slyšet, děkuju,“ usměje se trošku. Potom zvážní. Sjede mi prstem ze rtů do prázdna. „Taky tě miluju.“

„Nechci o tebe už nikdy přijít. Jsi moje všechno, a když se mnou nejsi, mám pocit, jako bych ani nežil. Nemám sílu se smát a ani chuť dýchat. Miluju tě víc, než cokoli na světě. Díky tobě jsem to, co jsem, a jsem ti za to vděčný. Nebýt tebe, už tady dávno nejsem… Bille, já…“ vydávám ze sebe. Nejsem schopný souvisle přemýšlet, natož mluvit. Vezmu jeho tvář jemně do dlaní. Vpije své čokolády do těch mých a ani se nepohne.

„Ty?“ vydechne potichoučku.

Po chvilce jeho ruce chytnou ty moje. Jemně mi po nich přejede bříšky prstů. Mám pocit, jako bych v rukou právě držel celý svůj život. Stačilo by jenom přimáčknout a byl by konec. Znamenal pro mě tolik moc, že jsem to nedokázal vyjádřit slovy. Neexistovala slova na mé city, které jsem k němu choval. Nic nestačilo na to, abych mu vyjádřil svoji lásku. Žádné metafory, žádný jazyk, žádné projevy… Nic nebylo tak silné a lehce vystižitelné. Nestačilo by tisíce slov na to, co jsem cítil, když jsem byl s ním. Byl jsem si na 100% jistý, že on je ten, s kým chci strávit zbytek svého života.

„Bille, vím, že jsi ten jediný, pro koho budu žít až po zbytek života. Nikdy tu nebude nikdo jiný. Chci s tebou být už do smrti. Jsem si tím jistý jako ničím. Pojďme udělat další blbost. Já-já… Nemám tady žádný prstýnek ani nic, ale… Vezmi si mě. Bille, chci se s tebou oženit. Chci už být jenom s tebou… Vezmi si mě, prosím…“ zašeptám naléhavě těsně u jeho rtů. Po celou tu dobu se mu dívám do očí. Jeho oči jako by najednou byly skleněné. Má v očích tolik slziček, až mrkne a stečou mu po tvářích.

„Tome, to… Bože můj,“ vydechne nahlas a stoupne si ke mně blíž. „To je tak šílené a úžasné. To myslíš vážně? Chtěl by sis mě vzít?“ Znovu je donucen mrknout.

„Chci si tě vzít. Chci s tebou být už navždycky. Miluju tě,“ řeknu jasně. Řekni ano, řekni ano, prosím. Sklopí na chvilku oči. Bille, prosím… To nemůžeš…

„Je to moc rychlé,“ povzdechne. Pak zvedne oči zpět k mým. „Ale ano, vezmu si tě. Chci ti patřit, chci s tebou být do smrti.“ Bože můj… Opravdu mi řekl své ano. Naléhavě se přitisknu k jeho rtům, a co nejněžněji ho políbím. Chvilinku to trvá, než mi to oplatí, ale nakonec se do mých rtů vpije také. Ještě jednou ho políbím a podívám se mu do očí.

„Miluju tě, broučku,“ pohladím ho palcem po tváři a znovu ho líbnu. „Děkuju.“

„Taky tě miluju,“ vydechne spokojeně a skoro až stydlivě sklopí zrak. „To je tak šílené,“ pousměje se a přitom mu steče další slzička. Jemně mu ji slíbnu a dám mu pusinku na nosánek.

„Někde ještě musejí mít otevřeno. Pojď si vybrat prstýnky,“ pošeptám s úsměvem.

„Tome,“ usměje se a stiskne mi ruku. „Teď už asi nikde nebudou. Navíc, chceš tohle všechno vážně tak rychle?“ koukne se mi do očí. On nechce… Není si jistý, nechce si mě vzít. Je zmatený. Nechtěl mě odmítnout a ublížit mi… Co když…

„Nezáleží mi na tom, jak je to rychle nebo ne. Můj názor už nic nikdy nezmění. Pokud nechceš a zdá se ti to rychlé, tak-tak já to chápu,“ dostanu ze sebe. Chvíli si mě prohlíží.

„Chci,“ řekne pak naprosto vážně a trochu se ke mně přivine. Pohladím ho po tváři, něžně ho políbím a obejmu ho. Podívám se na hodinky. Je chvilka po osmé. Někde ještě musejí mít otevřeno, sakra. Jestli ne, tak se dovnitř třeba prokopu. Já chci prstýnek a chci mu ho navléknout na prst. Teď hned. Odtáhnu se od něj a vezmu ho za ruku.

„Pojď, někde musí být otevřeno,“ zasměju se. Propletu si s ním prsty a rozběhneme se ulicí.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne