Zeiten ändern dich 23.

Podívám se na něj a skousnu si lehce spodní ret. Přisunu k sobě čaj, usadím se zpátky, a začnu hladit Malou dámu, která si začne hrát s mým náramkem.
„Všechno v pohodě?“ zkusím se pak opatrně zeptat.
„Už to nikdy nebude v pohodě,“ pokrčí rameny, aniž by z Malé dámy spustil pohled. Aha, ok. Takže asi nevhodná otázka.
„Jestli máš hlad, klidně si ber,“ naznačím na pečivo a sám se konečně zakousnu do croissantu.
Zavrtí ale hlavou a pousměje se. „Můj žaludek si myslí své.“
„Můžu jen dotaz?“
„Hm,“ řekne jemně a zvedne pohled ke mně. Zato já ztratím odvahu se mu podívat do očí, takže po chvilce trochu nápadněji pohledem uhnu.
„To, že se ti nechce domů, se od včera nezměnilo, že?“
„Promiň, já vím, měl bych jít,“ nadechne se odhodlán se sbalit.
„Ne ne ne, tak jsem to nemyslel. Jen podle toho rozhovoru mi přišlo, že se domů zrovna netěšíš, a mně přitom tvoje mamka přišla včera po telefonu hrozně milá. A měla o tebe starost, měl bys jí pochopit.“

„Ale to není o tom. Ona první, co udělá, že se mě zeptá na auto. Jí vůbec nezajímá, co já. Ne, že bych si za ty roky už nezvykl, ale alespoň slůvko o tom, jestli jsem v pohodě, jestli sem živej, ne. Podstatný tady je, že to auto bylo drahý a neměl bych ho nechat stát jen tak na ulici. Mně je úplně ukradený, kolik stálo, chtěli mi ho koupit, tak mi ho koupili. Jejich problém. Až se v něm zabiju, teprve pak to bude můj problém. A ještě mi řekne, že Andreas se o mě bál a nemohl se mi dovolat, takže volal jí, a já si z toho mám sednout na zadek a obvolat celý město, že se nemusí strachovat, že moje auto je celý. Jenom já nejsem!“ zahodí telefon na postel a s těžkým výdechem se zase zadívá z okna. Telefon se odrazí od měkké matrace a dopadne na zem. Malá dáma sebou cukne a okamžitě chce z mého klína na zem, aby dopadlý předmět prozkoumala. Nedovolím jí to. „Sorry, tohle tě nezajímá,“ dodá tišeji po chvilce.
„Omlouvám se, jestli jsem neměl včera ten telefon zvedat, jenže jsem myslel…“
„Ty s tím nemáš vůbec nic společnýho, nic jsi neprovedl. Ohledně tebe nechápu jinou věc, a to, že jsem teď tady. Po tom všem,“ strašně opatrně se na mne podívá, až mi z toho přejede mráz po zádech.

Na chvíli se zaseknu, a pak ze mne vypadne jen: „Já taky ne.“
Tom jen přikývne a opět se normálně posadí, aby si obul boty.
„Ale vím alespoň konečně celou pravdu.“
„Celou?“ řekne jen, aniž by vzhlédl od bot.
„Nevím, co všechno si pamatuješ z toho, co jsi mi řekl, ale už alespoň vím, co má Nelly co společného s tebou. Teda, víš jak to myslím. Na to jsem chtěl odpověď, a teď ji mám.“
„Jak myslíš,“ pokrčí rameny stále jakoby nezúčastněně.
„Jak to myslíš?“ znervózním.
„Prostě jak myslíš. Možná tu ještě jsou věci, které…“ nedořekne ale větu, a místo toho zatřepe hlavou, „zapomeň na to,“ sebere telefon ze země a postaví se.
„Ne, nemůžeš odejít dřív, než tu větu dokončíš,“ reaguji rychle.
Tom s výdechem na mě pohlédne, ale hned na to pohledem zas uhne. „Díky za všechno, ale už musím jít,“ vstane a vydá se ke dveřím.
S jakousi nechutí odložím croissant, který obvykle zbožňuji, a s nechápavým výrazem se za ním rychle otočím. „Tome, už nechci zas další tápání v ničem,“ připraven, že ho zastavím, postavím dožadující se Malou dámu na zem. „Prosím.“

Tom se ale před dveřmi zastaví sám a s výdechem lehce hlavu zakloní. Najednou vím, že nejsem schopen se hnout z místa, takže by se mi ho stejně asi nepodařilo zastavit. Avšak když se ke mně otočí zpátky, mám pocit, jako bych z toho očekávání snad nadskočil. Během milisekundy, kterou nemám šanci zaznamenat, mne vytáhne na nohy a za týl si mne přitáhne k sobě. Jeho rty se tvrdě setkají s těmi mými, a já jako bych se náhle nohama nedotýkal země. Bojující anděl s ďáblem v mém těle mne nepřesvědčí, že bych měl toto přerušit, a proto mu začnu na polibek odpovídat se stejnou jemností. Jemnost, jediné, co si momentálně uvědomuji. Jeho překvapivá jemnost, kterou do toho polibku vkládá. Jakmile po chvilce ucítím jeho jazyk, ztratím absolutní kontrolu i nad realitou, a můj žaludek udělá kotrmelec. Pocit toho, že jsem celou tou situací naprosto strnulý, naruší až okamžik, kdy se přistihnu, jak opatrně a jemně jeho jazyk opečovávám.
Se stále stejnou jemností se i pomaličku odtáhne ve chvíli, kdy už mám pocit, že skutečně nutně potřebuji kyslík. Hledajíc nový dech nechám oči ještě chvíli zavřené. A jako by do mne vjela elektřina, když mne jeho prsty jemně pohladí po tváři. Leč zdrženlivě, pohlédnu mu zpříma do očí.

„Jsou věci, které nevíš,“ jeho pohled vydrží jen chvíli na úrovni toho mého, „a možná ani vědět nechceš.“
„Myslíš, že nemám právo mít vysvětleno tvé chování?“
„Asi jo,“ řekne po chvilce váhání. Celou tu dobu mne nepouští, a já bych si pomalu na jeho dotek zvykl, kdyby… „Jenže nelhal jsem. Vážně musím jít, jestli nechci mít průser ještě jinde. Takže… uvidíme se zítra.“
Jenže zítra to nebude takové jako dnes! „Ok,“ přikývnu nakonec, protože mi právě došla slova.
Dveře se za ním zavřou dnes podruhé, a já mám náhle pocit, jako bych spadl z nějaké výšky zpět na zem. S tvrdým dopadem. Tak rychlý přechod je do reality. Pocítím tlačící se slzy, a aniž bych to dokázal nějak ovládnout, v pláči se sesunu na zem, přitáhnu si nohy k sobě a nechám se jím pohltit naplno. Malá dáma starostlivě začne pobíhat okolo mě.

Nevím, zda bych dokázal přesně popsat to, co právě cítím, ale s přesností vím, že slovy už vůbec nejde popsat to, co pláč vyvolalo. Možná je to něco jako volnost, světlo… touha? Nebo alespoň něco, co to vzdáleně připomíná. Je ve mně vodopád otázek a odpovědí, vodopád z myšlenek protkaných realitou, a uprostřed toho vodopádu stojí Tom a žongluje s tím vším jako s balónky. Jako s balónky, které nemají ani start ani cíl, jen se vždycky objeví projdou rukama Toma a zase zmizí na pár okamžiků. Možná jedním tím balónkem jsem já. Existuju, čas od času se mu dostanu do rukou, vyletím do vzduchu, a pak dopadnu na zem nezachycen. Jako nepovedený trik v žonglování.

Odpoledne, když přijde Helga, nemám už odvahu dát cokoliv najevo, takže se věnuji práci, abych zahnal veškeré myšlenky.
„To jsi vymyslel moc dobře, že si to přemístil šikovně blíž ke klecím,“ pochválí mne Helga za můj nápad ulehčit jí práci.
Otočím k ní hlavu a usměju se. „Jsem rád, že se ti to líbí. Neměl jsem jen včera večer co dělat.“
„Byl jsi tady večer?“
„Jo no, Malá dáma škemrala,“ pokrčím rameny s úsměvem.
„Aha, to se mi stává často,“ přitaká mi a přiloží pomocnou ruku, když se právě snažím odtáhnout příbytek Sally, abych jí to tam uklidil.

Večer se s Helgou a Malou dámou rozloučím a přidám do kroku, abych byl u babičky co nejdříve a Gordon na mne nemusel dlouho čekat. A o patnáct minut později už téměř vesele vejdu do zahrady u babičky. Spatřím Nelly hrající si s Argou. Ta sice zbystří při mém příchodu, ale Nelly je natolik ponořená do vyčesávání její srsti, že mne nepostřehne. Proto k ní potichu zezadu dojdu a dlaněmi jí zakryji oči.
„Tatí?“ řekne zvesela. Nesouhlasně zamumlám a nechám jí hádat dál. „Tak děda?“
„Ach, tak dlouho jsem byl pryč, že mě už ani nepoznáš?“ pronesu naoko smutně.
„Bille!“ Nelly vypískne a rychle se mi ruce snaží odhodit, aby se ke mně mohla otočit čelem. „Taťka říkal, že si myslí, že už nepřijdeš.“
„On mne doma nechce?“
„Ale neee,“ zavrtí hlavičkou, chytne mne za ruku a táhne dovnitř.
Všechny s úsměvem pozdravím a pustím se do rychlého balení věcí. Skutečně jsem se zdržel, a proto chci alespoň něco dohnat.

„Tak jaký byl víkend?“ vezme mi Gordon tašku, když vycházíme od babičky.
Přidržím mu dveře a s úsměvem pokrčím rameny. „Možná plánuju jít na závěrečný večírek školy.“
„Co se stalo?“
„Mhm, říkal jsem si, že když už tam nikdy nevlezu, že bych je mohl na rozloučenou vyděsit mým příchodem.“
Dobře, vlastně to pravda není, že jsem se touhle myšlenkou zaobíral, ale najednou přišla nějak sama. A abych pravdu řekl, nezní to jako špatný nápad. Jako zakončení by to nebylo vůbec špatné. Jedna polovina lidí bude v šoku prvních pět sekund, pak okamžitě na můj příchod zapomene. A ta druhá polovina si mne nevšimne vůbec. Takže by prošlo se tam nenápadně ukázat, okouknout to tam, což mne láká už dávno, a zase se tiše vypařit. Loni Mark chtěl, abych šel, ale já řekl ne z důvodu, že jsem den předtím slyšel přípravy gangu na akci o půlnoci. Nebylo to nic slušného, téměř nelegálního, řekl bych, a už vůbec ne pro mne. Doufám, že tentokrát budu Marka moct prosit já. Loni mi ale přítomnost gangu naháněla strach, letos tomu je trochu jinak, ba co víc, možná to je poslední šance vidět nepostradatelného Toma při nějaké akci. Kdo ví.
Gordon se pousměje. „Až přijde jednou den, kdy se v tobě vyznám, vyvěsím vlajku. Merkelová by to měla schválit pak jako státní svátek, protože co tě to zas napadlo?“
„Bille, ty tam půjdeš za nějakou strašidelnou masku?“ zeptá se Nelly a otevře si dveře u auta.

Začnu se oběma smát a mlčky si nastoupím.

autor: Mintam