Bouřlivý konec

autor: undercovered_person

Všem čtenářům, přeju pěkné svátky. Vím, že tady na TWC mám jednu rozepsanou povídku, ale škola mi teď dala zabrat, tak ji pošlu, až bude celá dopsaná, aby s ní Jaňule neměla tolik práce, protože věřím, že celá tahle starost o povídky není jednoduchá. Příjemné čtení. 😉

„Doneste mi další tequillu.“ Vážně dneska nepotřebuju jeden ze střízlivých dnů. Nechci se pokusit začít znovu. Kolem hlavy mám jeden velký, černý mrak. Je mi jedno, že na mě všichni civí jako na idiota. Proč bych se měl snažit vypadat dobře? Vždyť není pro koho. Seberu celou láhev právě přineseného alkoholu, na stůl pohodím nějaké peníze, s těžkostí se zvednu a následně opustím bar, který se stal již před delší dobou mým útočištěm.

„Nepotřebuju deštník!“ Vyjeknu na vyhazovače, který stojí u dveří a kouří. Proč bych ho potřeboval, když jsem sem přišel za toho největší slejváku a oblečení mám mokré ještě teď? Není jedno, jestli bude mokré méně nebo více? Je to jedno, stejně jako všechny ostatní věci. Nepotřebuju ani svetr, který jsem zřejmě nechal na sedačce, kterou jsem v baru okupoval. Nepotřebuju být v teple, když jsem chladný uvnitř. A to už dostatečně, za těch několik měsíců, co měsíců, možná i několik let.

Naštvaně jsem kráčel domů – lépe řečeno, snažil jsem se o to. Můj momentální stav mi nedovoloval uvažovat logicky, natož uvědomovat si, jestli jdu cestou, kterou jsem měl jít. Naštěstí jsem se po několika minutách opravdu dostal domů. V prvním momentě mě radostně přišla přivítat Jena, která mi dělá takovou paní domácí. Mám ji rád, je jediná, která to se mnou vydržela. Divíte se, že jsem řekl jediná? Ono to tak opravdu je. Nevydrželi se mnou ani přátelé, natož někdo jiný. Když si ovšem všimla mých zarudlých a opuchlých očí, lahve alkoholu v ruce, zase se vrátila ke svým rozdělaným věcem. Já se odpotácel do obýváku, kde jsem si lehl na sedačku, která byla jedinou vzpomínkou, že tady opravdu byl.

„Jak ses měl?“ Zeptala se Jena, když si přisedla spolu s šitím na křeslo, které stálo přímo proti sedačce.
„Já? Super.“ Odpověděl jsem jako pokaždé a flašku tequilly jsem si přitáhl blíže k hrudníku.
„Mám ti ji nechat vychladit?“ Divil jsem se, že už proti mému pití nic nenamítala. Vždy se snažila mi to vymluvit. Ještě aby se mi starala o chlast, to bych se jí teda odvděčil.
„Bude stačit led.“ Odpověděl jsem prostě a ona mi ochotně zašla do mrazáku pro led. Jsem rád, že mám někoho, jako je ona. Alespoň si nepřipadám, že jsem na to všechno zůstal sám.
„Tady to je. Tome, opravdu si myslíš, že je to to nejlepší řešení? Proč jsi pořád tak uražený? Proč mu prostě nezavoláš, nezeptáš se, jak se má. Víš, možná nejsi sám, kdo trpí.“ Naštvaně jsem se podíval Jeně do očí.

„Proč? Proč?! Opustil mě! Dělal jsem pro něj všechno! Vždycky jsem chtěl, aby byl šťastný, a on mi jednoho dne ve dveřích řekne, že se zamiloval?! Co všechny ty slova, který říkal mně? Nemiloval mě snad? Je to pokrytec, není schopný citu. Už nikdy nepřekročí práh tohoto domu!“
„Dobře, promiň. Tady,“ natáhla ke mně znovu ruku se sklenicí ledu. Já už si jen dolil potřebné množství alkoholu a celou sklenici do sebe obrátil. Nesnáším, když na něj příjde řeč. Je to všechno jeho vina. To, jak jsem dopadl, to, jak se cítím. Je to prachobyčejný lhář. Nezaslouží si ani jednu mou slzu.

Naštvaně vypnu rádio, které jsem měl zapnuté jako kulisu k práci. Nic jiného tam hrát nemohli. Ospale si promnu spánky a natáhnu se pro sklenici vody. Rozhlídnu se kolem sebe a pohled mi padne ven. Už je docela tma. Rozhodnu se to tedy dneska zabalit a jet domů. Jena má narozeniny, slíbil jsem jí, že je oslavíme spolu, když má rodinu daleko. Po cestě domů se zastavím pro kytku a nějaký řetízek, abych nepřišel s prázdnou. Přeci jen si to zaslouží, za všechno co pro mě dělá.

Nadšeně zaparkuju auto do garáže a vkradu se potichu do kuchyně.

„Někdo má narozeniny?“ Zakřičím mezi dveřmi. Propuknu ve smích, když Jena leknutím upustí talíř, který připravovala nejspíše k večeři.

„Tome, podívej se, cos udělal!“ Naoko naštvaně se na mě podívá, ale poté mě obdaruje milým úsměvem. Přejdu k té spoušti a velké střepy posbírám a hodím je do koše.

„To uklidíme potom, teď jsem chtěl něco důležitějšího.“ Spiklenecky na ni kouknu a předám jí kytku. „46?“ Zeptám se pro jistotu, protože si věk pamatuju opravdu špatně, a navíc, Jena vypadá mladší, než je.
„Správně, 46!“ Usměje se nadšeně. Docela se mi ulevilo. Byl by to řádný trapas, no ne?
Květiny dá do vázy a poděkuje mi velikým objetím.
„A slavnostní večeře? Popravdě, těšil jsem se na ni už od rána!“ Promnu si ruce a sednu si za stůl.
„Ani na tu jsem nezapomněla. Mimochodem, přišel ti dopis.“ Podala mi jej hned, co to dořekla. Nakrčil jsem obočí, když jsem si jej prohlížel. Není mi jasné, kdo by mi psal. Ještě k tomu z Ameriky.

„Mám to. To bude asi ten projekt, který jsem si tam rozjednal. Podívám se na to později v pracovně, teď šup sem s jídlem.“ Mile se usměju a dopis pohodím kamsi za sebe. S chutí se pustím do jídla. Jak jsem očekával, znovu skvělá práce. Neopomenu si přidat, jelikož jídlo od Jeny nemá nikdy chybu.

Po večeři jí ještě předám řetízek, který po protestech nakonec přijme. Když se chystám odebrat do pracovny, vyruší mě zběsilé zvonění.
„No vždyť už jdu! Snad nehoří!“ Zařvu, i když vím, že to jen těžko půjde slyšet. Zvědavě teda otevřu dveře a rozsvítím v chodbě, abych věděl, kdo je narušitelem mých plánů. „Co potřebujete?“ Vyhrknu na chlapa, který mi stojí ve dveřích. Nikdy jsem ho tady neviděl, asi si spletl adresu.
Místo odpovědi se dočkám toho, že se mi téměř zhroutí do náruče pod náporem breku.
„Ježiši, Bille.“ Šokovaně vydechnu, když ve tváři obrostlé vousy poznám svého bratra. „Bille!“ Proplesknu ho, aby mi věnoval pozornost. Pořád šokovaně třeštím oči, když vidím jeho tvář, na které se dost viditelně rýsují dvě modřiny. V téhle chvíli mě ani nenapadne pozastavit se nad tím, co se mu asi stalo. Mám v sobě zmatek a hlavně hněv vůči jeho osobě.

„Tomi, už mě nenechej odjet. Prosím, nech si mě tady.“ Naštvaně zatnu zuby a vezmu si jej do náruče. Odnesu ho do pokoje pro hosty a snažím se udržet, abych ho neprohodil oknem.

„Co já tady teď s tebou!“ Zaječím když mi omdlí přímo v náruči. Rychle jej položím na postel a zkontroluju, jestli dýchá. Když zjistím, že naštěstí dýchá, zajdu pro kapesník namočený v ledové vodě. Připlácnu mu ho na čelo a sednu si vedle něj. Když se po chvilce probere, plaše na mě koukne. Odolali byste? Já ne. Ještě pořád ho až moc miluju. Mírně se usměju, ale jen krátká vzpomínka na to, co udělal, a odvrátím pohled jinam.

„Co tady chceš?“ Zeptám se rovnou bez jakéhokoliv náznaku citu v hlase. Nezapomněl jsem na to, co mi udělal, a jen tak lehko mu to neodpustím. Nechal mě tu samotného a odjel si užívat s novou láskou. Opravdu nechápu, proč má potřebu, mě po tak dlouhém čase navštívit. Ještě v takovém stavu, v jakém je. Pochybuju, že brečel kvůli mně. Jestli se pohádali, tak je chlapec na špatné adrese. Tady se mu utěšujících slov nedostane. Ode mě rozhodně ne.
„Nebyl jsem šťastný.“ Šokovaně jsem na něj kouknul. Skvělé, chlapec nebyl šťastný, tak si přijel domů?! Tohle jsme si teda nedomluvili. Nebudu mu dělat kapesníček, když se cítí špatně.
„Beru ohled na to, jak vypadáš, takže tu přes noc zůstaň. Zítra vypadneš. Až se vrátím z práce, nechci tě tady vidět.“ Idiota ze mě, drahý bratře, dělat nebudeš. Já trpěl jako pes, a to, že ti tvůj rozmar odstěhovat se s novou láskou nevyšel, už není moje starost. S posledním nenávistným pohledem na něj kouknu a s řádným třísknutím odejdu k Jeně.

„Je tady…“ Zdrceně si sednu na její postel a kouknu na ni k psacímu stolu, u kterého právě sedí. Nevím, co dělat, jak se chovat, nevím nic. „Tak posloucháš mě? Říkal jsem, že je tady!“ Hystericky vyjeknu. Pokud je něco, co nesnáším, tak je to právě situace, když potřebuju, aby mi někdo poradil, a osoba, na kterou se obrátím, dělá, že mě snad ani nezaregistrovala ve své blízkosti. Dopadnu zády na postel a pozoruju strop. „Co bys dělala, ty?“
„Předpokládám, že se vrátil Bill, když tak vyvádíš. Je těžké ti poradit. Jsi vůči němu velmi zatrpklý. Ale být na tvém místě, asi bych jej nejprve vyslechla, a potom uvažovala o vhodném řešení. Ale jak tě znám, tak jsi vytvořil závěr, aniž bys‘ něco prodiskutoval.“
Nevěřícně k ní stočím pohled. Jak může vůbec něco takového říct, když moc dobře ví, jak to bylo? Chvíli mlčím, abych nevybouchl, a poté se pustím do sáhodlouhé odpovědi, která ovšem moc klidně nezní.

„Jeno! Pět let mě tahal za nos. Člověk, kterému bych svěřil do rukou vlastní život. Pět let mi tvrdil, že mě miluje, já nám pak jedu vydělat slušné peníze, abych měl alespoň na barák, který celou tu dobu chtěl, na dovolenou, o které snil od dětství, a to všechno jen kvůli němu! Pak se vrátím domů s kupou dárků, které jsem pro něj vybíral s láskou a myšlenkou na to, jak se bude tvářit, až to uvidí, a on mi skočí ve dveřích kolem krku se slovy, že se zamiloval a odjíždí do Ameriky?! O čem bych s ním měl, do háje, debatovat?! Proč bych mu vůbec měl dát prostor k tomu, aby mi věšel další bulíky, na nos?! To, že nebyl šťastný,mě vůbec nezajímá, protože já taky nebyl šťastný. Ale on sám si to tak vybral, já ne. Já nikdy nechtěl být bez něj, to on si vybral svou cestu, které jsem se musel s velkým sebezapřením přizpůsobit!“

„Byl to až moc bouřlivý konec. Vůbec nic jste si nevysvětlili, tak byste to mohli udělat alespoň teď. Pokud uděláš chybu, budeš si to vyčítat do konce života, mysli na to, Tome. Možná je to poslední věc, kterou můžeš udělat k tomu, abys‘ byl šťastný. Jen mu dát prostor na to, aby ti řekl jeho pocity. Nikdo po tobě nechce více ani méně.“

Zůstal jsem u Jeny až dlouho do noci. To, že mi někdo pomáhal s tak těžkým rozhodnutím, mě opravdu těšilo. Alespoň teď jsem věděl, že na to nejsem sám. Byla jako moje druhá matka a já si jejího názoru a jejích rad nesmírně vážil, jenže on mě zlomil, a teď byl čas odplaty za všechnu bolest.

Ráno jsem se na něj nešel ani podívat. V kuchyni jsem nechal vzkaz jak Jeně, tak jemu. Byl kratší, ale výstižnější než všechny předchozí. Slova „Nevracej se,“ si budu pamatovat už navždy, stejně tak jako jeho jméno. Obešel jsem jeho kufr dole v hale a odešel tam, kde mi bylo nejlépe. Nebyla to ani naše společná místa, ani práce ale…

… „Doneste mi další tequillu!“

autor: undercovered_person