Cizinec 4.

Neznámý chlapec spal celou noc, ale Tom nezamhouřil oka. Bál se, že by se chlapec s ranními paprsky rozpustil stejně rychle jako ve snu. Až nad ránem se Tomovi začaly oči klížit. Brzy nebyl schopen udržet je otevřené, proto se na chvíli oddal limbu. Zrovna když zadříml trochu víc, chlapec se začal budit. Promnul si temně čokoládové oči, jemně přejížděl prsty po černém tetování kolem nich. Vyhrabal se z deky, nechal ji pouze překrývat intimní místa. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Na židli vedle pohovky seděl chlapec s hlavou plnou černých copánků. Vypadal, že spí. Chlapec ho chtěl probudit, aby se zeptal, kde se tu vzal. Otevíral ústa, aby promluvil, ale nevyšla z nich ani hláska. Jako by zapomněl, jak má mluvit. Hlasivky ho vůbec neposlouchaly, a tak zůstal sedět, mezi prsty si nervózně mnul jeden dred a čekal, dokud se chlapec naproti němu neprobudí. Měl své vychování a věděl, že doteky jsou příliš intimní. Nechtěl chlapce budit, jako by byl jeho milencem. Nebylo to správné a on si to uvědomoval. Syn panovníka by neměl porušovat tak přísná pravidla a on ani nechtěl. Mohl by tím chlapce vyděsit. Radši počká, dokud se sám neprobudí, než aby narušoval jeho osobní prostor.

Rozhlížel se po prostoru, který ho obklopoval. Neměl nejmenší tušení, jak se sem dostal, ale líbilo se mu tu. Nikdy nic takového neviděl. On byl zvyklý na své vzdušné zámky, na svůj domov. Bolestně si uvědomil, že čím víc nad domovem přemýšlí, tím víc vzpomínky na něj mizí. Čím víc se soustředil na vzpomínky na svůj vlastní pokoj, tím víc se rozpadal na kousky. Vhánělo mu to slzy do očí, a když se pokoj rozplynul úplně, nebyl schopný je držet. Tiše si složil hlavu do dlaní a vzlykal. Křišťálové modré slzy mu stékaly po tvářích, ale ústa nevypustila jediný zvuk. Deprimovalo ho to. Vždycky brečel hlasitě.

Tom sebou zacukal na židli. Pod nos se mu vetřela výrazná vůně nějaké chemikálie. Poplašeně otevřel oči, aby viděl chlapce, jak tiskne tvář mezi kolena a usedavě pláče. Najednou nevěděl, co by měl dělat. Tom nikdy nikoho nemusel utěšovat, v jeho blízkosti nikdo neplakal. A teď se tu najednou kroutilo tohle klubíčko nervů a slzy mu tekly po tvářích jako vodopády. Tom si sedl za něj na sedačku a nemotorně mu položil ruku na záda. Neznámý chlapec sebou okamžitě cuknul, oči rozšířené údivem.

Ten copánkatý chlapec vniknul do jeho osobního prostoru, nerespektoval pravidla. Nebyli milenci a nebyli svázáni, aby se jej mohl dotýkat. Chlapec velmi úzkostlivě dodržoval pravidla a neuvěřitelně jej pohoršilo, že ten copánkatý to nedělá. Odtáhl se na druhý konec pohovky, propichoval ho pohledem a skoro až zoufale si k sobě tiskl deku. Tom se okamžitě začervenal, nechtěl toho chlapce nějak pohoršit nebo vyděsit.

„Promiň, já… nechtěl jsem. Vyděsit a… prostě… Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe Tom a provinile sklopil hlavu. Nevydržel to však dlouho a znovu se na chlapce zadíval. Překvapovalo ho, že chlapec nijak nereaguje. Na omluvu se přece většinou nějakým způsobem zareagovat má.

„Já jsem Tom,“ zamumlal Tom. Chtěl, aby chlapec nějak reagoval, ale dostalo se mu opět jen mlčení. „Jak se jmenuješ ty?“ zkusil to naposledy. Tentokrát chlapec zareagoval alespoň pohybem- pokrčil ramena a potom si ukázal na ústa a promnul si krk.

„Máš žízeň?“ zeptal se Tom a chlapec razantně zavrtěl hlavou a překryl si rukou ústa. Potom na ni začal zběsile ukazovat prstem.

„Nemůžeš mi to říct?“ Černovlasý dredáč naklonil hlavu prvně k jedné straně a potom ke druhé, aby dal Tomovi najevo, že to není tak úplně přesné.

„Nemůžeš mluvit?“ zkusil to do třetice Tom a chlapec naproti němu zuřivě přikyvoval. „Pak se asi nedozvím tvé jméno. Leda… umíš psát?“ Chlapec naproti němu pokrčil rameny. Uměl psát, ale nezapomněl to stejně jako schopnost mluvit?

Tom se zvedl ze sedačky a rychle dospěchal pro nějaký blok a tužku. Podal je neznámému chlapci a netrpělivě čekal, co vytvoří. Avšak chlapec jen krčil obočí a potom vrátil tužku i blok Tomovi. Tom si je od něj zase vzal a sledoval, jak si chlapec nešťastně složil obličej do dlaní. Odhodil blok někam do pokoje a opět si sedl na pohovku. Potřeboval chlapce nějak utišit. Pach chemikálie opět zesílil, jak chlapec ronil světle modré slzy.

„Neboj se, naučíme tě mluvit a psát. Určitě za to mohl ten pád. Sice nevím, jak ses sem dostal, ale jsem si skoro stoprocentně jistý, že jsi anděl, který za mnou spadl z nebe,“ usmál se Tom. „Dokud nebudeš schopný říct mi své jméno, budu ti říkat třeba… Bille! Může být?“

Chlapec se nad tím chvíli zamyslel. Vlastně už neměl nejmenší tušení, jak se jmenuje ve skutečnosti. Váhavě přikývl a oslnivě se usmál. To jméno se mu líbilo.

„Dobrá, Bille. Nemáš hlad? Nebo žízeň?“ zeptal se Tom a Bill se zamračil, jak nad tím přemýšlel. Usoudil, že má žaludek přehnaně stažený starostmi, takže by stejně nic sníst nedokázal, ale napadlo ho něco, co by skutečně potřeboval. Zvedl ruku do úrovně krku a sjel s ní vzduchem opět níž. Tento pohyb opakoval, dokud Tom nepochopil. Poznal to podle zablýsknutí v jeho očích a zběsilém úprku někam pryč. Bill zatím vstal z pohovky a obtočil si deku pod pažemi, aby poskytovala ochranu celému jeho tělu. Se zvědavým výrazem ve tváři se vydal hledat Toma.

Tiše procházel chodbou panství, která byla bohatě zdobena. Všechno v Broken Manor bylo naprosto přepychové, i když moderní vybavení pokojů, které Simone a Tom obydlovali, se rozhodně k tak staré budově nehodilo. Bill si jednou rukou úzkostlivě přidržoval deku u hrudníku a druhou si dovolil natáhnout k bohatě zdobené stěně. Jemně přejel po kudrlinkách, které zdobily kamenný sloup podepírající přepychovou klenbu chodby. Bill by ke stěně nejradši natáhl obě ruce, nejradši by pevně objal nádherný sloup. Už jako malý chlapec se věcí rád dotýkal. Daleko radši komunikoval doteky než slovy. Zřejmě se mu to šeredně vymstilo.

Jak tam stál s rukou na sloupu, opět se ponořil do myšlenek na domov, ze kterého si nepamatoval už vůbec nic. Teď tu však poletovala i jiná otázka – vzpomene si vůbec někdy? Osud to tak chtěl, chtěl jej připravit o paměť. Neměl by se s tím prostě smířit a začít nový život? Tom by mu určitě pomohl, kdyby ho nechal. Přál si, aby mohl na chlapce promluvit, aby se ho mohl na všechno ptát. Beze slov se zdálo být všechno naprosto ztracené.

„Ah! Tady jsi!“ vyrušil ho z jeho rozjímaní Tomův hlas. „Donesl jsem ti do obýváku nějaké oblečení. Běž se na něj podívat a já zatím půjdu najít Scottyho – svého psa.“ Bill se na Toma zadíval s pozvednutým obočím. Neměl nejmenší ponětí, kam ho chlapec posílá, a už vůbec nevěděl, co je to pes…

autor: Helie