autor: GossipGirl
Tom koukal jak na zjevení. Zvednul oči a na konci ulice, nedaleko od sebe uviděl toho, koho chtěl vlastně najít. Ale dosud nevěděl, jak to provést. Rychle uvažoval, jeho tělo se chtělo vydat směrem, kam Bill utekl, a druhá jeho část chtěla zůstat sedět a přemýšlet nad svým zpackaným životem. Ale nohy neposlouchaly mozek, zvedly tělo z chodníku a rozeběhly se za roh ulice. Na poslední chvíli uviděl mizet černou hřívu za jedním z cihlových rohů staré části města. V tohle ani nedoufal, a přece měl strach, jak tohle celé dopadne. Nevěděl, co by řekl. Nejspíš by ze sebe nedostal ani slovo, kdyby se podíval Billovi do očí. Proto, i když uviděl, jak hubená černovlasá postava vylézá otevřené schody na zadní straně jednoho ze starých domů, nešel za ním. Stál na začátku ulice a podivoval se zvláštnímu klidu, který prostoupil jeho tělem. Neměl kde spát, neměl kam jít a stejně se cítil štěstím bez sebe. Neuměl to vysvětlit ani sám sobě. Horečně zvažoval, co by měl udělat. V nemocnici měl hodně času přemýšlet, ale na tuhle situaci zatím ani jednou nepomyslel.
S taškou přehozenou přes levé rameno se vydal zpátky, aniž by věděl, kam jde. Minul pár nevýrazných, nudných lidí, jeho pozornost zaujal až jeden blonďák, který na něj nepokrytě zíral. Nervózně se ošil, proč měl pocit, že ho zná? Kde ho jenom mohl vidět? Jeho unavený, zpomalený mozek ale nespojil jasné souvislosti, a tak zůstal v nevědomosti. Myšlenky se mu přelévaly ze strany na stranu, aniž by jedinou vnímal jasněji. Jako by spal, a přitom vnímal jako napůl probuzený člověk. Akorát Tom se z té mlhy nemohl vytrhnout.
Šumění moře, dvě propletená těla a všudypřítomný písek, který je obklopoval jako jemné hedvábí. Znali se dobře, milovali se a jejich štěstí nenarušovalo absolutně nic. Bill si nemohl představit, že by byl šťastnější. Cítil teplo Tomova těla, jak se propojuje s tím jeho. Zakláněl hlavu, vášeň ho stále ještě obklopovala a zahalovala jejich těla. Horečně vyhledal ty plné rty s piercingem v levém koutku, jazyk se dal do boje o dominanci. Vzdychnul Tomovi do úst a lehce se odtáhnul.
„Miluju tě…“
S trhnutím se posadil na posteli, ve tvářích celý zrudlý a pořádně zpocený. S výdechem složil hlavu do dlaní. Zase ten sen. Pronásledoval ho jako zběsilá lavina, která se nemohla zastavit. Chvíli unikal a v dalším okamžiku přišel znovu. A ta poslední slova…
Nemiloval Toma. Nenáviděl ho. Nemohl ho vystát a nestál mu ani za pár slov. Vymazal ho ze svého života a…
„Kurva!“ zaječel, až se Andreas vedle něj probudil a zmateně na Billa mžoural.
„Bille, co blázníš? Je sedm ráno, před chvílí jsem usnul,“ zamumlal a rozhodil blonďatou hřívu zpátky na polštář, kompletně neochotný vstát a něco dělat.
„Nemiluju ho!“ Bill popadl Andrease za ramena a zatřásl s ním. „Nemám ho ani rád! Zapomněl jsem na něj, věř mi, sakra!“
Blonďák rychle zamrkal a chytnul Billa tak, aby se nemohl hýbat. „Bille, prosím, uklidni se. Já vím, věřím ti, ale uklidni se.“
Bill se třásl, koukal na svoje vlastní zkřížené nohy. Byl jako blázen a uvědomoval si to. Jeho třas ustupoval, jeho tělo se uklidnilo a zbyla z něj zase jen hromádka velkého trika na spaní a černých, zacuchaných vlasů.
„Je ve městě,“ odvážil se Andreas promluvit, chvilku potom co Billa pustil.
Bill kývnul. „Viděl jsem ho.“
„Vážně?“
„Jo. Byl tu za mámou.“
„Nevěděl jsem, že bydlí tady ve městě.“
Bill si lehl zpátky na zpocený polštář. Nemohl tomu uvěřit, proč se mu pořád zdálo o tom jednom místě, o tom jednom člověku? Zbláznil se? „Já to tušil.“
„Kolik jsi toho o něm věděl?“ zeptal se Andreas v upřímné snaze udržet konverzaci. Nebylo moc chvil, kdy by se s ním Bill bavil, a bylo dost dobře možné, že téma ‚Tom‘ mu trochu rozváže jazyk. Nemohl uvěřit, co se stalo s jeho černovlasým, hlasitým a vždy uvolněným kamarádem. Na předměstí se z Billa stal tenhle uzlíček nervů.
„Nechci o tom mluvit.“
„No ták, Billé…“
„Andy… chci na něj zapomenout, a ty mi to vůbec neulehčuješ.“
„Chci si s tebou jen povídat.“
Bill otráveně protočil oči. „Tak změň téma.“
„Jiný téma tě nezajímá.“
O pár hodin později seděli oba před televizí, napůl rádi, že je sobota a nemusejí nic dělat, napůl otrávení, že tu sedí v dusivém tichu, které zaujímá celý byt. Bill ani nevěděl, na co to koukají, nevnímal nic jiného než svoje zmatené myšlenky. Nebylo to tak dávno, co viděl Toma sedět v té špinavé ulici, a celou tu dobu si kladl jedenu otázku za druhou. Každá další vedla k jiné, a ta zas k ještě jinačí. Poznal mě? Co cítil? Bylo mu to jedno? Nechtěl mě vůbec vidět?
Povzdechnul si asi příliš hlasitě, protože si vysloužil Andyho káravý pohled. Odvrátil zrak, který padl na černé rifle válející se na podlaze, a černou koženou bundu visící přes kliku u dveří. Beze slova se zvednul a navlékl si oblečení. Stále mlčky zamířil do koupelny, kde si upravil alespoň vlasy, jediným pohledem odsoudil make-up. Neměl náladu. S pár slovy, že musí přemýšlet, se vytratil z bytu.
Špinavé ulice mu téměř splývaly v jednu masu, i když jich proběhl snad miliony. Míjel hrající si děti, postávající teenagery a zastavil se až na dobře známém, rozlehlém místě. Skatepark na kraji města poskytoval mnoho tmavých zákoutí a pomalovaných zdí. Čerstvá graffitová barva zaplnila místo specifickou vůni. Pár kluků posedávalo po rampách, snad jako by se báli vrhnout se do tmy a přejet na druhou stranu parku. Bill věděl, že se nebojí. To jen na něj působilo tohle místo tak zlověstným, a zároveň uklidňujícím dojmem. Svezl se na jednu studenou rampu a s pohledem upřeným do začínajícího soumraku nechal mysl, aby si dělala, co sama chtěla.
Nevěděl, kolik času uplynulo, měřil dobu jen podle počtu nedopalků, ležících vedle jeho pravé nohy. Uvažoval, jak rád by si sednul do prvního baru a zpil se do němoty, ale jeho přesvědčení mu v tom bránilo. Nikdy nepil, ne tolik, aby skončil pod obraz. Když se kompletně setmělo, donutil svoje nohy, aby zvedly ztěžklé tělo. Musel domů, musel se Andreasovi omluvit. Dospěl k několika závěrům.
Chová se jako blbec, který si neváží kamarádovy pomoci.
Nemůže si pořád vymlouvat, že Tom je mu ukradený. Jeho sny dokazují přesný opak, a on by se neměl snažit zapomenout na jednu z nejlepších částí jeho života. Ty okamžiky, když byl Tom ještě hodný, ohleduplný a milý byly… zatřepal hlavou, aby zaplašil další myšlenky, které se mu draly do hlavy. Vzpomínky byly bolestivé, stále ještě ano.
Celou cestu známými ulicemi směrem k jejich malému bytu měl pocit, že ho někdo sleduje. Vymlouval si tu myšlenku za každou cenu. Nikdo za mnou nejde, neotáčej se… šeptal jemný hlásek v jeho hlavě. Konečně vkročil do smradlavé chodby posprejované na každém volném místě. Nikdy za ni nebyl tak rád. Nikdy tak rychle nevyběhl schody. A nikdy tak zběsile nebušil na Andreasovy dveře.
Blonďák zmateně otevřel dveře, skoro sražen zběsile dýchajícím Billem.
„C-co se děje?“
„Omlouvám se,“ vypravil ze sebe mezi rychlými nádechy. „Neměl bych se k tobě chovat… takhle.“
„Bille, o čem to mluvíš?“
„Jsem nesnesitelnej! Nemluvím s tebou, ječím na tebe, nechci mluvit o… jo… promiň,“ vykoktal Bill a opřel se o zeď.
„Nemusíš se omlouvat,“ usmál se Andreas a hodil si patku z očí. „Stačí, že ti to došlo.“
Bill mu věnoval polovičatý úsměv a lehce svého kamaráda objal. Zaplavil ho pocit klidu, který rozdávala Andreasova dobrá nálada.
„A teď, když jsme si to vysvětlili, někdo tu na tebe čeká…“
„Ale kdo… Andreasi, nikdo tady mě pomalu nezná,“ argumentoval Bill a chtěl Andyho obejít. Ale blonďák mu zahradil cestu.
„Nejdřív mi slib, že to přežiju.“
Billovi došla trpělivost, procpal se ke dveřím do obýváku. Pomalu otevřel a zavřel pusu, neschopen tomu uvěřit. Šok. Úlek. Paralýza. Připadalo mu, jako by měl nohy vrostlé do země. Nemohl se pohnout, jenom sledoval čokoládové oči, jak přejíždějí po jeho těle a obličeji.
„Bille…“ spíš zašeptání vyšlo z jeho rtů a probudilo Billa z prvotního šoku. Otočil se do malinké předsíňky, ale Andreas byl pryč. Zcela nepozorovaně se vytratil a nechal Billa v téhle situaci, o které se mu nezdálo ani v nejhorším snu. Nebo nejlepším…?
„Co tu děláš?“ zeptal se studeně, skoro až lakonicky. Nechtěl dát najevo nic z toho, co cítil. V minulosti vždycky přišel tvrdý dopad, když odhalil svoje city, a nikdy už nechtěl tuhle chybu zopakovat.
„Přijel jsem ti něco říct…“ řekl Tom tiše, pomalu vstal z gauče. Krok měl váhavý, ale v očích byl rozhodnutý.
„Ale já nechci poslouchat, nechci tě sakra vidět!“ vyjeknul Bill a ucouvl, s každým krokem, o který se Tom přiblížil, on ucouvnul.
„Kdybys mě nechtěl vidět, už dávno bys tu nestál.“
„Ale…“
„Bille,“ přikročil k němu Tom, byl jen ve vzdálenosti necelých dvou kroků. „Nechci ti tu vykládat, jak jsi krásnej, nebo jak si mi chyběl. Já ti chci jenom říct, že jsem pochopil, proč jsi tohle udělal. Chápu, proč si odešel a není mi jasný, proč jsi to neudělal dřív. Omlouvám se a nečekám, že mi to někdy odpustíš, i když se mi možná časem zvládneš znova podívat do očí.“ Tom mluvil sice tiše, ale naprosto jistě. Bill by přísahal, že na temeni cítí upřený pohled, ale jeho odvaha nestačila na to, aby hlavu zvednul. V hlavě měl zmatek, co si mohl myslet? Tom… omluvil se a myslel to upřímně. Nebo ne? Zdánlivě ignoroval skoro všechno, co Tom řekl, když potichu promluvil.
„Až teď jsi pochopil, že ses choval jako sráč?“ ušklíbnul se. „A přijel jsi takovou dálku jen proto, abys mi to oznámil?“
„Přijel jsem do města, abych zjistil, že moje matka se vůbec nezměnila. A v nemocnici jsem měl hromadu času přemýšlet, proto… nezůstanu tady. Chci pryč, protože… tady na mě stejně nic nečeká.“
Já čekám. „Možná máš pravdu.“
„Bille, prosím…“
Bill sklonil hlavu ještě víc. „Um…“
„To se mi vážně nemůžeš ani podívat do očí?“
Zavládlo ticho, kdy Bill koukal do země, nic netuše o Tomově smutném výrazu v očích a vlhkých řasách. Tom si povzdechl, ruce vytáhl z kapes a v náhlém popudu si zapletl jeden Billův černý pramen vlasů na prst. V tu chvíli hrozně litoval. Litoval všeho, co kdy udělal, že kdy tomuhle človíčkovi ublížil. Ale nemohl čekat odpuštění, poznal to. Bill možná časem pozapomene, ale nikdy mu to neodpustí.
Svěsil hlavu i ruku, odlepil se od stěny a loudavým krokem došel ke dveřím. Nechtěl odejít, nechtěl zmizet z jeho života. Bylo to to poslední, co si vůbec přál, ale co mohl…? Už před sebou viděl špinavou, tmavou chodbu a připravoval se, kolik pater bude muset sejít, aby se dostal ven…
„Tak počkej!“
Tom se rychle otočil a ke svému překvapení se setkal s rozhodným, tvrdým pohledem.
„Co si… proč sis mě vůbec všimnul? Proč sis tenkrát vybral mě?“
„Já… asi jsem si tenkrát chtěl dokázat, že dostanu každýho jen proto, kdo jsem a jak vypadám, ale potom… asi jsem…“ Tom sklonil hlavu a naprázdno se nadechnul.
„Potom co…?“
„Asi jsem nechápal, jak moc mi chybíš a jak moc tě vlastně potřebuju k životu. Nikdy jsem…“ Tom těžce polknul, „nikdy jsem nikoho neměl rád tak jako tebe.“
Bill se zavěsil mezi panty, pohled zabodnutý do neurčita. „Nikdy se ke mně nikdo nechoval tak jako ty. Choval ses, jako bych byl jen přítěž, vyhýbal ses mi, abych nezjistil, kde celý noci seš. Chceš mi říct, že tohle jsi dělal proto, že mě máš rád?“ Bill se nemohl ubránit ironii, která mu přetékala z hlasu. Jedna jeho část se chtěla rozeběhnout k Tomovi a obejmout ho, ale mozek byl proti. Nemohl prostě zbořit všechny obrany, které si kolem sebe postavil, a začít myslet jinak. Jeho hrdost pořád stála pevně na svém místě.
„Omlouvám se. Vím, že to nestačí, ale upřímně se ti omlouvám, Bille. Vím, cos kvůli mně obětoval, odešel jsi z města a vykašlal se na svoje kamarády, a lituju, že jsem tě k tomu donutil, ale co se stalo, už změnit nemůžu. I když bych třeba chtěl.“
Bill poslouchal se zatajeným dechem. Nikdy by nevěřil, že Tom dokáže říct něco takového. Proč ho vždycky považoval za málomluvného, protivného člověka? Choval se tak a Bill za celou tu dobu, co Toma znal, nedokázal úplně odhalit, že Toma vlastně vůbec nezná.
„Neodcházej…“ zašeptal skoro neslyšně, ale Tom už sbíhal schody a nemohl jeho zoufalou prosbičku slyšet.
autor: GossipGirl
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Ještě že to Andy udělal. 🙂 Třeba se za Bill za Tomem rozeběhne a zastaví ho. Kéž by… Krásný díl. Ach jo… To je tak dojemný všechno… 🙂
no já tu brečím jak blbá :DDDD moc krásný :)**** uplně sem se zamilovala …doufám ale že pokračování nebude takový romantický slaďák že bill tomovi všechno odpustí a budou spolu šťastně žít až do smrti :DDD na to si klidně ještě několik dílů počkám :))))
To je krásně dojemný honem dááál :)))
to bylo tak dojemný..tak moc bych chtěla,aby to Bill Tomovi odpustil a dopadlo to dobře. Uvidíme. 🙂
Příběh je to pěkný to ano, ale jako zatvrzelá fanynka Green Day nesnesu jakékoli spojování Green Day s Tokio Hotel 🙂 mám TH moc ráda, je to jedna z mých oblíbených kapel ale proboha…na Green Day nemají 🙂 ale inspirace zrovna tímhle songem (můj oblíbený od Greenů) je vážně zajímavá 🙂
[5]: Neříkám, že s nimi mají co dělat, kapela Tokio Hotel v téhle povídce ani není, je to jen inspirace písničkou a jsou tam jen Tom s Billem, nebylo myšleno spojit obě kapely, to nedělám a pro tvou informaci, taky mám Green daye ráda a tahle povídka mi vůbec nepřipadá jako porovnávání těchto dvou kapel. 🙂
Jinak všem děkuji za komentáře 🙂
Tak na konci se mi chtělo brečet. Tomova omluva byla opravdu krásná a vůbec jsem nečekala, že by někdy mohl dospět k takovému názoru a všechno si uvědomit. Opravdu jsem za něj ráda, ale vím, že to bude mít v životě ještě hodně složité. Strašně bych chtěla, aby za ním bill utíkal a zastavil ho..ale nevím.Nechám se překvapit jak tohle dopadne 🙂