The Movie On Your Eyelids 8.

pairing: Bill/Brian Molko

Bill

Ploužili jsme se přes liduprázdný bulvár v důvěrném mlčení. S ním bylo všechno tak magicky nenucené a samozřejmé. Naše ruce se téměř dotýkaly. K něžnému propletení prstů scházelo jen přerušit centimetrovou propast, ale přesto, když se jeho jemná pokožka náhodně setkala s mou a Brian setrval pohledem svých mátových očí na našich dlaních, zakolísal jsem. Inkriminovanou ruku jsem schoval do kapsy kalhot a plaše se na něj usmál.

„Tak povídej, jaký byl včerejšek?“ optal se a já mu byl moc vděčný za tohle nahození udičky. Vycítil moji rozpačitost a dal mi příležitost ji zamluvit, jelikož to byla disciplína, která mi šla nejlíp.

„Dekadentní, abych pravdu řekl,“ ušklíbnul jsem se. Rozesmál se.

„Jo, to je trefný výraz.“

„Sledoval jsi to?“

„Trochu,“ zamručel vyhýbavě. Zachtělo se mi dobírat si ho po téhle odpovědi, ale jsem hodný kluk, a tak jsem to neudělal. Místo toho jsem si zaháknul prstíky za poutka džín a rozšafně pohodil vlasy.

„Byla to ještě větší opičárna než obvykle. Totiž, když máš zkušenosti s obcházením předávaček, jsi zvyklý na určitý standart, ale tohle bylo, oh, tak nabubřele-„

„Snobské?“

„Přesně! Celou dobu jsem si tam připadal jako póvl. A to jsem měl tak dokonalé outfity!“ odfrknul jsem si uraženě. Brian schoval pobavený úsměv.

„My na tyhle akce proto radši nechodíme. Navíc ani nemůžeme. Úplně se to vymyká naší hudební kategorii,“ pronesl hrdě.

„Ale ty jsi jednou předával na EMAs.“

„Pár let zpátky, ano. Spolu s Amy Lee z Evanescence. Předávali jsme cenu pro nejlepší alternativu a vyhráli to, tuším, Muse.“

„Jo, a tobě blbnul mikrofon. Vzpomínám si. Vím, že jsem přemítal nad tím, koho asi napadlo dát vás dva do dvojice, když máte společného maximálně tak to, že nosíte černou a make-up,“ s despektem jsem povzdechl a poťouchle zahýbal obočím.

„Tak naprosto totéž mě napadlo taky,“ zasmál se, nemohl jsem se k němu nepřidat. Dnes byl vážně nějak dobře naladěn.

„No ale povídej dál, přerušil jsem tě.“

Stydlivě jsem se usmál.

„Ale ne, vlastně k tomu už nemám co říct.“

„Ty a nemít co říct? To není možné,“ zlobil mě. Uzarděle jsem se durdil.

„Vidím, že už mě máš prokouknutého.“

Oslnivě se usmál.

„Snažím se. Tak povídej.“

„Prostě to bylo divné. Všude ty jejich místní americké hvězdičky,“ naznačil jsem prsty uvozovky, „které neznám, protože nemám zrovna chuť sledovat zdejší pop scénu, když nenabízí nic, co by stálo za obětování mého drahocenného času. Neznali jsme ani ty, vedle kterých jsme byli nominovaní. Nikdo si nás tam nevšímal, a když už, pozorovali nás s výrazem ´co je to, proboha, za nuly?´, ovšem jakmile jsme vyhráli, to bylo potom na after zájmu! Je mi na blití z tohohle pokrytectví a mám ho kolem sebe pořád,“ rozčiloval jsem se. Brian skepticky vzdychal.

„Ano, tohle čeká každého, kdo je v naší branži aspoň trochu úspěšný. Taky s tím mám zkušenosti. Najednou máš všude tolik známých, z tvých odvěkých nepřátel se takřka přes noc stanou přátelé…“

„Přesně jako bys popisoval situaci na mojí střední, která nastala, jakmile jsme se proslavili skrz náš první klip. Do týdne nás znalo celé Německo a krátce nato jsme se s Tomem po prázdninách vrátili do školy. Všichni ti, co se k nám odjakživa chovali arogantně a odporně, uráželi nás a pomlouvali, nás zničehonic milovali. Moje linky a extravagantní vlasy najednou už nebyly divný, ale cool!“ vyjekl jsem afektovaně a Brian se rozesmál.

„Z toho jsi musel šílet! My jsme se hned v našich začátcích úplně nechtěně stali oblíbenci britských médií. Byli jsme pro ně tak glamour a nekonvenční a vraceli jsme se k duchu kapel 70. let – můj look a tak, víš.“

Kývnul jsem.

„Na první dvě desky padaly samé superlativy, prodejnost byla úctyhodná, vyneslo nám to i nějaké to umístění v hitparádách, i když to nám bylo celkem fuk. A potom s Black Market Music se všechno kompletně otočilo. To je taková tradiční specialitka britských médií. Vytáhnou tě na výsluní a po nějakém čase uznají, že toho úspěchu už bylo dost, totálně tě sepsují a upadneš v nemilost. Takže my jsme teď v dlouhotrvající nemilosti všech domácích hudebních časopisů a stanic,“ uchechtl se. „Nicméně, vzhledem k tomu, že s posledním albem jsme byli rok a půl na turné, nemůžu soudit, že by nám to nějak škodilo.“

Zachichotal jsem se. Obdivoval jsem jeho nevzrušený pozitivní přístup.

Brian

Byl jsem hrdý na to, že ho dokážu bavit. Ale přesto na něm byly patrné neblahé známky flámu. Nebyl tak čiperný jako obvykle.

„A oslava teda stála za to?“ optal jsem se.

„Jop. Tom nás všechny vzal a řekl, že nás opije tak, že spadneme pod stůl. Nechal jsem se; naposledy jsem pil na Cometách a to bylo v květnu.“

Aha, ty inkriminované Comety. Ty už jsem znal. Odměřeně jsem se ušklíbl nad tou vzpomínkou, načež jsem si uvědomil, že Bill stále mluví a já ho vůbec neposlouchám.

„… ani nebylo špatně od žaludku, což je zázrak, ale mám migrénu a jsem mrtvý z nevyspání. Na hotelu jsem stihnul jenom prášek a RedBull. Jestli mám přežít do večera, potřebuju pořádnej korbel kafe ze Starbucks.“

„Tak to honem pro něj!“ zahlaholil jsem. V kavárně, která se nacházela nedaleko, si obstaral vodu a ´pořádnej korbel kafe´, a pak jsme se vydali do parku zdejší čtvrti – toho samého, kde se mi minule udělalo tak špatně. Byl velký a opravdu krásný. Sice jsem celý svůj život bydlel ve městech, pokud pominu ty dětské chvíle v Africe, na něž jsem si stejně nepamatoval, ale přesto, nebo možná právě proto, jsem rád pobýval v hezké přírodě.

Rozprostřeli jsme si deku na posekaném trávníku pod rozložitým stromem a vegetili jsme, občasně sledujíc pejskaře, matky s kočárky či běžce ve sportovním. Idylka. Můj společník dopil svoji kofeinovou dávku, pravil, že migréna ho už pustila, převrátil se na břicho a houpaje nohama ve vzduchu, nadechl se, připraven znovu o něčem intenzivně žvatlat. Pohotově jsem promluvil.

„Pověz mi něco o sobě. Pořád tě vůbec neznám.“

Lehce se usmál a stáhnul si z očí sluneční brýle.

„A co?“

„Něco, co ví každý tvůj fanoušek. A i něco, co neví.“

Zarazil se. Než jsem si stačil vyndat za svou drzou a nemístnou zvědavost, hravě se zaculil.

„Ach tak. No dobře. Ovšem něco za něco. Potom mi povíš pro změnu něco ty. Mám pocit, že žvaním pořád jenom já.“

Nejistě jsem si projel prsty vlasy. Nebyl jsem zrovna zvyklý o sobě někomu vyprávět. Nic zvláštního na mně nebylo.

„Myslel jsem, že už dávno víš všechno z netu.“

„Ále, tam nic není. Rád bych to slyšel od tebe,“ podíval se na mě zpod svých hustých řas a já pochopil, že to chce proto, že mu tím dokážu, jakou k němu mám důvěru. To mě značně povzbudilo.

„Domluveno.“

„Tak fajn!“ tlesknul si a čile se posadil. „Hm, co já bych ti o sobě mohl povědět? Už taky víš spoustu věcí. Určitě jsi vypozoroval, že mám ke všemu co říct a pořád se něčím aktivně zabývám. Kluci z kapely mě kvůli tomu titulují stíhačkou a ke konci dne už mě většinou mají dost, ale je to od nich veliká křivda,“ zahýbal obočím a legračně kývnul prstíkem. Nasadil jsem úsměv a pohodlně se opřel. Jeho líčení bude zajisté opět přehlídkou komentářů a grimas.

„A prý jsem taky egocentrický. Zřejmě na tom bude něco pravdy, protože si to nechci připustit.“

Vida, shoda se mnou.

„A taky jsem netrpělivý, pořád všechny kritizuju, nenechám nikoho, aby dělal něco za mě, absolutně neuznávám autority a jsem chorobný perfekcionista. No, to by mohlo být k výčtu mých špatných vlastností všechno.“

„Mluvil jsi o sobě nebo o mně?“ zasmál jsem se.

„Těžko říct! A počkej, až uslyšíš, jaký jsem antitalent na sport.“

„Taky?“

„Jo. Umím vlastně jenom plavat. A ještě jezdit na kole,“ zahihňal se. „Učitel tělocviku mě úplně nenáviděl, protože jsem byl strašné nemehlo a všechno jsem akorát kazil. A málem jsem měl neklasifikaci, nechtěl mě pouštět na hodiny nalíčeného a s piercingy. A tím jsme se dostali k tomu, že mám vážnou posedlost zdobením těla. Za pár dní se chystám jít na další kérku, povede přes celý bok.“

Zainteresovaně jsem vytřeštil oči.

„Tak tu mi pak musíš ukázat.“

„Uvidíme,“ rošťácky na mě vypláznul jazýček. „Říkal jsi, že jsi taky jednu chtěl. Co to mělo být?“

„Takový malý démonek, na rameno. Nic akutního. Mluv dál,“ pobídnul jsem ho.

„Mhm, tak co jsem ještě neřekl? Když jsem byl hodně malý, chtěl jsem se stát profesionálním jezdcem na koloběžce.“

Zacukaly mi koutky, ovšem to už vyprávěl o tom, jak má rád bílé růže a Dior.

„Sbírám kožené bundy. A miluju boty. A psy. Zatím máme s Tomem tři, ovšem určitě to není konečný počet. Jsem alergický na hmyzí bodnutí… a mám fobii z létání letadlem. I to sdílíme, není – liž pravda?“ zaculil se a než jsem stačil překvapeně reagovat, dodal: „Navíc jsem si v pubertě přičichnul k divadelním prknům. Sice jsem nevystudoval herectví jako ty, šlo jenom o školní kroužek, ale i to se počítá, ne?“

Užasle jsem se usmál.

„To je krásné…“

Byl to zvláštní pocit, vědět, že mám s někým tolik shodných vlastností, koníčků i zkušeností. Něco mě napadlo.

„Ještě řekni, že si taky libuješ v nošení dámských šatů,“ vyhrkl jsem nadšeně a naklonil se k němu blíž.

„V šatech zas tak úplně ne, ale mám jedno pikantní tajemství, které nezná ani Tom. Ale tobě ho říct můžu, ty mě za to odsuzovat nebudeš,“ zašvitořil potutelně a napodobil můj posez. Museli jsme působit jako dvě klevetnice.

„Ulítávám na dámském prádélku,“ pověděl mi delikátně a mně se zaručeně musely rozšířit zorničky. „Takové ty podvazky, korzety a všechny tyhle holčičí hlouposti, víš? Jsem do toho blázen. A ještě do dámských botiček. Akorát se v tom nemám komu předvádět,“ trucovitě pokrčil rameny a zamrkal na mě bezelstným koketkovským způsobem a já se bránil zástupu nestoudných představ, které dotíraly na mou mysl. Nezapomněl náhodou při výčtu svých schopností zmínit, že to umí s muži? Protože občas jsem si s ním připadal jako loutka řízená přízemními pudy.

„Jsi manipulativní malý intrikán,“ řekl jsem mu s předstíranou záští a do zvuků jeho smíchu se zvedl na nohy. „Jdu pro jídlo.“

Bill

S dohasínajícím úsměvem jsem sledoval jeho vzdalující se elegantní siluetu až k nedalekému stánku, než jsem se poklidně položil na záda. Díval jsem se na nebe, na mírumilovně plynoucí mraky. Klížily se mi oči. Propletl jsem si prsty na bříšku a zapřemýšlel, jestli by nebylo pohodlnější převalit se na bok, když tu mi výhled překryl závoj jemných uhlových vlasů a Brianův obličej.

„Nespi. Nebo ti to sním.“

Podepřel jsem se na loktech, a vzápětí jsem si sednul, aby mi mohl vložit do rukou tácek se sýrovým dortíkem s malinami a sezamovým preclíkem.

„Oh, to jsou dobroty,“ oblíznul jsem se a zvednul k němu zrak, přimhouřil oči proti sluníčku. „Děkuji, že sis na mě vzpomněl,“ zaculil jsem se. Pobaveně si odfrkl.

„Bille, na tebe se nedá zapomenout.“

„Mám to brát jako poklonu?“

„Samozřejmě!“ zakřenil se a přisednul si, kousnul do prvního ze svých dvou corn dogů, což je typické americké pouliční jídlo na způsob hot dogu – párek obalený v kukuřičném těstíčku. Já zobal soustečka svého koláče a vyčkávavě se na něj usmíval.

„Well,“ povzdechl, složil nohy do tureckého sedu a zastrčil si vlasy za uši „když si to žádáš, povím ti o temných stránkách povahy tvého idola.“

Plácnul jsem ho.

„Nemáš žádné.“

„Takže ješitnost, marnivost, žárlivost a nezkrotný exhibicionismus jsou v pořádku?“

„Jistě, zvlášť když tím vším oplývám i já,“ blahosklonně jsem se zašklebil. Tentokrát plácnul on mě, načež sklopil oči a začal si pohrávat s tyčkou ze snědeného corn dogu.

„Nesmím nic s mlékem, to už jsi věděl, a jak si předem nedám dva panáky vodky na kuráž, nedostal bys mě do letadla. Jsem hodně svobodomyslný, upřímný, občas trochu netaktní… Nemám rád hádky, lži, lidi bez názoru, povýšeneckost Angličanů, kteří si hrají na seriózní a doma pak šukají jako zvířata, holení se a celé zatracené vousy, svůj bezohledný egoismus, svoje břicho a prsa-„

„Tvoje prsa?“ přerušil jsem ho udiveně.

„Jo, jsou divná.“

„Mohl bych nesouhlasit, ostatně, viděl jsem tě bez trička, ale já sám taky nesnáším svoje uši, takže…“

Trochu ostýchavě se usmál. Jejej, asi jsem neměl vzpomínat na…

„Pokračuj,“ vyzval jsem ho omluvně.

„Uf… Jsem workoholik, neumím odpočívat. Nemám rád nepořádek a chaos. Jsem nezdravě štědrý, velmi rád někoho obdarovávám, ale pro sebe toho moc nepotřebuju. Sbírám kytary a libuju si v tom dávat jim jména. Nenávidím interview a novináře, kteří se šťourají v mém soukromí. Beru věci takové, jaké jsou, a moc je neřeším. Kdysi jsem opravdu zbožňoval Bowieho a právě kvůli němu jsem začal hrát na saxofon. Přál bych ti ho poznat, je to úžasně osvícený a charizmatický člověk. Miluju Paříž. Jsem závislý na kofeinu a cigaretách. Mám rád dobrou hudbu a rád maluju, když mám na to výjimečně čas. A škodolibě rád využívám všech těch ženských výstřelků, co by mi měly být zapovězeny, abych provokoval společnost. No… a to je snad všechno.“

„Ještě jsi pozapomněl zmínit, že jsi v nitru citlivý, ale nedáváš to znát,“ pohlédl jsem na něj s něhou, vraceje se ve vzpomínkách k noci, kdy jsme se poznali.

„To jsem nemusel zmiňovat, evidentně jsi na tuhle třináctou komnatu přišel sám,“ pousmál se, a poté se zamyšleně podíval na oblohu. „Možná proto mi tak vyhovovalo herectví, kdy jsem se v podstatě vydával za jinou osobu a přejímal její osobnost. Odmala jsem měl problémy s tím vyjevovat se světu, ačkoliv jsem paradoxně exhibicionista, i když to spíš z té vnější stránky. Doma jsem nikoho nezajímal, táta měl svoje prachy a máma svého boha. Když mě někdy v sedmnácti přistihla navlečeného v jejích šatech, myslela si, že je to součást mé divadelní role,“ štěkavě se zasmál. Ani jsem nedutal. „Hodně mi pomáhá psaní textů, v tom… otevírat se. Vlastně sám dobře víš, co všechno v nich je.“

Potichu jsem kývnul.

„Je v nich všechno. Právě proto tak oslovují. Pak mi stačí text písničky, abych měl pocit, že ti vidím do duše a nepotřebuju drby z tvého soukromí. A navíc ty sám v sonzích práskáš věci na své ex,“ zašklebil jsem se a lehnul si na záda. Ledabyle jsem si vytáhl tričko a odhalil značnou část břicha a vystavil ho tak slunci. Brian se potměšile zasmál.

„Ano, kdo se mnou prožil nějaký dramatický milostný vztah, má velkou jistotu, že ho zvěčním v nějaké skladbě. Když jsme u toho… chtěl bys slyšet příběh ´My Sweet Prince´? Není z těch, které bych vyprávěl na potkání, ale ty by sis to zasloužil už jenom proto, že máš tu písničku tak rád.“

„Povídej!“ vydechl jsem dychtivě.

Brian

V podstatě k téhle nabídce z valné většiny přispělo i to, že jsem se nutně potřeboval soustředit na něco jiného než na dokonalou oblast jeho těla, kterou mi tu zrovna předváděl. Z jednoho letmého podívání jsem spatřil ušlechtilou slonovinovou kůži, vystouplé kyčle, téměř celou božskou vytetovanou hvězdu a lem černých boxerek Hugo Boss, které mám ve svém šatníku také. To bylo až moc.

„My Sweet Prince je dvěma paralelními milostnými příběhy, odehrávajícími se najednou. A… já jsem ten princ.“

Čokoládové oči mě pronikavě pozorovaly.

„Jednou mi Někdo napsal zprávu na zeď mého pokoje: „Můj sladký princi, ty jsi ten jediný!“ Náš vztah skončil katastrofálně a ten Někdo je už nejspíš mrtvý. Tou smrtí je heroin.“

Zorničky se mu rozšířily poznáním.

„Tak proto ty pasáže textu ´Me and the dragon can chase all the pain away´, ´Close up the hole in my vain´…“

Přisvědčil jsem. Zakryl si ústa dlaní.

„Sakra. To muselo být těžké…“ špitnul a s empatií se dotknul mého ramene. Nevěděl jsem, kam s očima. Neříkal jsem mu to proto, abych vyvolal tohle.

„No, mohl jsem si za to sám. Za život jsem měl velmi mnoho vztahů a drtivá většina těch skutečně vážných byla se ženami. On byl celkem výjimka. Znamenal pro mě opravdu hodně. Téměř jsem se od něj nechal stáhnout na dno. Ale Stef a Steve, tamten Steve, náš bývalý bubeník, mě z toho vytáhli.“

„A to bylo v té době, kdy…“

„Jsem v devadesátých letech tak experimentoval, jo. Nejsem na to moc hrdý. Byl jsem dobrodružnej kluk, kterej byl najednou slavnej, a po několika letech bez práce se mu do rukou dostaly peníze. Tak jsem je vrazil do cracku. Nebyla to hezká doba. Bylo mi tělesně špatně, byl jsem hnusnej na novináře, do toho deprese a ty moje zkázonosný vztahy. Drogy prostě nejsou pro ty, co chtěj žít,“ dopověděl jsem a tak nějak se cítil jako by očištěný. Bill mlčel a hluboce upřeně sledoval svá pokrčená kolena.

„Co? Ty… něco bereš?“

„Ne,“ řekl k mé úlevě „Jenom jsem v pubertě vyhulil pár jointů. Ale… několikrát jsem si s tou myšlenkou pohrával. Občas mám pocit, že už nemůžu dál, že nezvládnu další týden tohohle života, mám potřebu zapomenout na to, kdo jsem, a na tu zlatou klec, ve který žiju. Zapomenout, že jsem mediální děvka, na který všichni vydělávaj,“ mumlal apaticky a ve špičkách prstů svíral přívěšek řetízku. „Bylo by fajn šlehnout si třeba PCP a mít na chvíli pokoj.“

„Nedělej to,“ apeloval jsem na něj ustaraně. Pousmál se.

„Neudělám.“

Můj hanebný pohled opět padnul na jeho bříško. Měl jsem plnou pusu slin. Styděl jsem se za to, jenže co naplat. Mám hormony a on je půvabný, přitažlivý a svůdný a moc dobře ví, jak v tom chodit.

„Půjdeme se projít?“ navrhl jsem raději.

„Fajn.“

Věci jsme nechali být a vyrazili jednou z mnoha pískových cestiček. Zase se nenechal vzít za ruku. Proč? Před pár dny to přece bylo v pořádku. Byl tak tajemný. Vůbec jsem se v něm nevyznal. Líbilo se mi to. Ovšem o něčem jsem chtěl vědět. Například…

„Kdo je Bushido?“ pronesl jsem nenuceně a v tu chvíli si ani v nejmenším zákoutí mysli neuvědomoval, že ho vlastně beru jako svého soka. Bill se zastavil na místě a vykulil oči.

„Kdože?“

„Bushido.“

Zarazil se. Naprázdno pootevřel ústa a pak si založil ruce v bok, čelo zkrabacené.

„Odkud znáš Anise?“

Aha, tak Anis.

„Proklepl jsem si tě přes youtube, neříkal jsem to?“ poškádlil jsem ho. Dotčeně zalapal po dechu.

„Hej, kdo ti to dovolil?!“ zasmál se a drcnul do mě bokem.

„A kdo dovolil tobě vědět o mně skoro všechno?“ oplatil jsem mu to a hned jsem pokračoval.

„Narazil jsem na pár videí z akce jménem Comet…“

„Oh…“ uhnul pohledem, znachovatěl. Bavil jsem se. Přál jsem si vidět mu v tom okamžiku do hlavy. Pokračovali jsme v chůzi.

„Anis je nejúspěšnější raper Německa,“ začal vykládat. Zrak mu klouzal po trávě. „Je fenomén ve svojí branži. Jakmile vydá desku, má číslo 1 v prodejnosti a nejen u nás, ale i v ostatních německy mluvících zemích… Známe se už dlouho. Je jedním z mála lidí v šoubyznysu, kdo to má v hlavě v pořádku. Prostě fajn chlap.“

To už se mi neposlouchalo tak hezky.

„Dvořil se mi. Dokonce i veřejně. Dlouho jsem to protahoval, ale… nakonec jsem ho vzal na milost. Občas spolu spíme,“ zahuhňal. Tak. A mám to černé na bílém.

„Když se někdy stane, že jsme oba v Německu, domluvíme se na schůzce, no a… hm.“

Bill hlasitě vydechl a potřásl krásnými vlasy.

„Možná bych se do něj mohl i zamilovat… Ostatně, je atraktivní, milý, zábavný, ale má jednu vadu – je slavný. A já bych nikdy nemohl být s někým, kdo je v tom kolotoči taky. To by nebyl žádný vztah. Vůbec bychom se nevídali, naše termíny by se zaručeně křížily a vím, že bych nevydržel mít známost po skypu se všemi těmi polibky na dálku a věčným „stýská se mi“,“ mumlal hořkým tónem. „To radši nic. A je jisté, že to tak dopadne, protože s neslavnými lidmi vůbec nepřicházím do styku.“

Cítil jsem soustrast.

„Je to kruté. Jsi mladý. Měl jsi nejdřív něco zažít.“

Bezradně si zajel rukou do vlasů, už po několikáté.

„Já nevím, nepřipadá ti, že se moc lituju nebo tak? Kdyby ano, tak… Chtěl jsem ti o sobě jen říct víc.“

„Tak to beru,“ uklidnil jsem ho s drobným úsměvem. Nejistě ho opětoval.

„Za svoje vztahy se až trochu stydím. Vlastně jsem chodil jenom s jedním klukem. A to už je dávno…“

„Vyprávěj.“

autor: Fee