Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 12.

Posted on by Janule
autor: Helie

U tohohle dílu se vám chci předem omluvit 😀 Asi jsem až přehnaně sadistická, ale přísahám, že tohle už je všeho toho trápení skutečný konec 😉 Teď už to bude jen lepší a lepší 😀 Tak mi snad ten poslední „sadistický“ díl odpustíte =) Helie =)



Nikdy neříkej, že víš, co tě dalšího dne potká… Život je zvláštním systémem, který rád chystá spousty překvapení.

Bill radostně konverzoval s Jessicou. Mířili spolu do práce. Venku se pomalu stmívalo, ale lidí ještě neubývalo. Proudili v ulicích, udržovali zdvořilé rozhovory. To Bill na městě miloval. Ať se ocitl kdekoliv, lidé vůči sobě byli ohleduplní a přátelští. Odpovídal Jessice na otázky, zatímco se rozhlížel kolem. Líbilo se mu sledovat lidi, kteří chodili kolem. Brzy došli do práce. Pozdravili se s ochrankou, která stála u dveří. Vysoký svalovec se na ně přívětivě usmál. Bill obdivoval všechno, co se kolem něj točilo, už od té doby, co nastoupil do práce.

Josh nosil většinou černá upnutá trička, která úžasně podtrhovala pracně vytvořené tvary jeho těla. Když se ho Bill jednou ptal, jak toho všeho dosáhl, prozradil mu, že od patnácti let chodí každé úterý, čtvrtek a sobotu do posilovny. Ostatní dny chodil alespoň běhat do parku. Od pohledu to byl drsný chlapík, pokud se ovšem člověk nedostal dostatečně blízko, aby viděl jeho oči. Měly nádherně pomněnkovou barvu a oplývaly dobrosrdečností. Josh by ve skutečnosti neplácl ani mouchu. Proto ostatně skončil tady – u nezáživné práce v baru pro zábavu zbohatlých mužů. Avšak i zde si mohl získat dostatečný obdiv, pokud se dokázal spokojit s černovlasým fanouškem, který si za ním chodil ve volné chvíli povídat. Josh a Bill byli kromě Dylana jediný muži v baru. A on se až tak za muže považovat nedal.

Bill se rozloučil s Jessicou. Většinou s ní chodil ještě do šaten, ale dnes přišli neobvykle včas a on nechtěl vzbuzovat neklid v ostatních tanečnicí. Sice se dalo předpokládat, že jsou zvyklé, ale Bill je nechtěl zbytečně rozptylovat mimo pracovní povinnosti. Zalezl za bar a přepočítával si skleničky. Občas se stalo, že nějaká přišla k újmě. Proto Bill musel skleničky pravidelně ke konci měsíce počítat, aby Dylan mohl případně objednat novou sadu.

Do otevření baru zbývala ještě půlhodina a Bill se rozhodl, že nejlepší bude, když výsledky svého počítání nahlásí dřív, než je stihne zapomenout. Došel k Dylanově kanceláři a zaťukal na dubové dveře. Šéf mu došel osobně otevřít.
„Ahoj, Bille. Děje se něco?“ zeptal se Dylan mezi dveřmi. „Oh, jaké to mám vychování? Pojď dál!“ usmál se na Billa vstřícně. Chlapec s kapkou váhání vešel. V Dylanově zašívárně se nikdy necítil dobře. Extravagantní chlapík si sedl na desku stolu a přehodil si nohu přes nohu.

„Tak, co bys potřeboval?“

„Echrm, no, počítal jsem skleničky… a… přišel jsem ti říct výsledky.“
„Povídej,“ usmál se vřele Dylan. Možná až příliš vřele. Bill nervózně přešlápl z nohy na nohu. Sdělil Dylanovi výsledky svého počítání. Ten jen pokyvoval hlavou a poslouchal Billův monolog. Když domluvil, otočil se na stole tak, aby si něco mohl poznamenat do papírů. Když tak udělal, seskočil ze stolu a přešel k Billovi.

„Víš, Bille, je dobře, že ses stavil. Už nějakou dobu zde pracuješ a já jsem se tě stejně chtěl zeptat, jestli se ti tu líbí a jestli jsi spokojený,“ promluvil Dylan. Stál kousek od Billa a v prstech si pohrával s tužkou.

„Jsem spokojený,“ odpověděl neutrálně Bill. Okamžitě se mu vybavil incident z minulého měsíce, který mírně napravila Tomova náhlá přítomnost.
„Vlastně jsem si říkal, že je možná na čase, aby ses posunul o kousek dál. Víš, Bille, občas se stane, že moji zákazníci nejsou tak úplně spokojeni s mými děvčaty, protože je děvčata vlastně ani nezajímají. Ve městě není dostatek pracovišť a přiznejme si to, u nás je to nejlevnější, a jestli mohu soudit, tak i nejkvalitnější. Není divu, že nás navštěvuje vskutku dobrá klientela. Bohužel, jak už jsem předtím naznačil, někteří z nich prostě nejsou na holky… a já tu nemám žádného chlapce.“ Dylan se na chvíli odmlčel a výrazně na Billa pohlédl. „Nemusíš se bát, že by se to ke mně nedoneslo. Vím, že jsi tu měl menší potyčku s jedním z nich. A předem tě upozorňuji, že pokud se ještě někdy něco takového stane, dostaneš padáka.“

„Omlouvám se,“ špitl Bill a sklopil hlavu. Netušil, co přesně po něm Dylan chtěl, ale cítil se z toho všeho provinile. I přesto však věděl, že pokud po něm Dylan skutečně žádá, aby zákazníkům vyhověl ve všech jejich tužbách, nemohl jeho přání splnit. Dylan k němu přistoupil a jemně mu zvedl hlavu. Uvěznil ji mezi dlaněmi.

„Nechci, aby ses kvůli tomu trápil, ano? Jen mi slib, že odteď vyhovíš všemu, o co si kdo řekne. Jsi hodný chlapec, viď Bille? Poslechneš…“ Bill odpověděl formou tichého kníknutí. Za těch pár minut, co tu s Dylanem stál, mu stihlo sebevědomí klesnout na bod mrazu.

Dylan ho chytil za ruku a propletl si s ním prsty. Bill matně vnímal, jak ho někam odvádí.

„Teď mi hezky ukážeš, co v tobě je. Věřím, že pod tou rozkošnou tvářičkou spí pořádný ďáblík. Jen ještě nedostal možnost zasáhnout,“ usmál se Dylan a poplácal Billa po tváři. Chytil ho za paže a zatlačil do něj, takže Bill dosedl na měkkou matraci postele. Občas se nestačil divit, co všechno Dylanova kancelář obsahuje.
„Představ si, že usiluješ o hlavní roli nového filmu, o kterém si každý druhý myslí, že to bude největší pecka roku. Ty máš tak 50% šanci na úspěch. Musíš ze sebe dostat skutečně ten nejlepší výkon, abys mohl uspět. Představ si, že po té roli toužíš tolik, že dokážeš propůjčit i svoje tělo, abys ji dostal,“ zamumlal Dylan.

Bill ani nestihl postřehnout jak, ale brzy se octl položený na matraci zády. Ozvalo se cvaknutí. Na zápěstích ho studil kov.

„Já… ale… musím… otvíračka… nemůžeš!!!“ vzlykal Bill. Věděl, že sem neměl chodit. Nikdy se sem neměl dostat. Měl zůstat za barem a třeba znovu přepočítávat skleničky. Nebo mohl odejít za Joshem a povídat si s ním. Mohl poslouchat, jak mu Josh už asi po sté nabízí, aby s ním někdy zkusil zajít do posilovny. Ne… on musel jít za Dylanem.
„Někdo tě zaskočí. Buď klidný, Bille. Pokud budeš hodný a budeš spolupracovat, nic se ti nestane. Nezapomeň, že nad tebou ještě pořád visí výhružka. Prohřešil ses. Každý prohřešek přináší trest.“

Bill zoufale zakničel, když mu jeho vlastní šéf postupně pronikal do kalhot. Stahoval je až bolestně pomalu. Bill k sobě tisknul oční víčka, modlil se za brzký konec. Snažil se nevnímat to, co Dylan prováděl, ale přiznejme si to, dalo se to sotva ignorovat. Neměl nejmenší ponětí, co Dylan provádí. Se zavřenýma očima si nedokázal dostatečně dobře představit, co by mohl dělat. Proto ho tolik překvapilo, když na svém vstupu ucítil chladné vlhké prsty. Zuřivě škubnul rukama, když Dylan jedním z nich pronikl do jeho těla. Pouta se mu bolestivě zaryla do kůže. Kvičel a po tvářích mu tekly slzy, zatímco Dylan bezohledně pokračoval ve své práci.

*

Bill se choulil na posteli v Dylanově kanceláři. Smáčel ušmudlaný polštář záplavou slz. Sedací partie ho bolestně pálila. Daleko víc však bolel pocit zrady. Jeho duše nenávratně patřila Tomovi a on měl pocit, že jej podvedl. Rozpadal se na kousíčky, trápil se. Vracel se zpátky pod hladinu zdravého rozumu, propadal svíravému pocitu smutku. Z vedlejší místnosti slyšel zvuky. Nic jej nezajímalo. Byl raněný, byl sám. Navždy opuštěný. Nikdo jej nebude chtít. Už ne. Všichni se jej zřeknou, protože nedokáže být věrný. Nedokáže říct ne.

Jeho pochroumaná psychika mu zauzlovala jazyk. Vzlyky oněměly. Prozrazovaly je pouze otřesy, které ovládaly Billovo tělo. Chvěl se jako osika. Plakal tak dlouho, dokud neslyšel kroky, dokud k němu nepromluvil hlas, který se mu od dnešního dne protivil ze všech nejvíc.

Slyšel jsem pláč jeho duše, vnímal jsem jeho smutek, jako by patřil mně. Jenže jako vždy ta rozumná část mysli převážila nad tou, jež mu oddaně slouží. Nevěřila, že bych mohl cítit, co se s ním děje… Bohužel, ovlivnila všechno ostatní… Nemohl jsem zakročit, když se jeho křehoučká duše pomalu tříštila na kousky…

autor: Helie

betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21

9 thoughts on “Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 12.”

  2. Kruci, ty jsi vážně kruťas 😀 Ale beru tě za slovo, pokud se nám potom odměníš samou sladkostí a krásou, budiž ti odpuštěno.
    Mimochodem – krásně napsáno, jako vždy.
    Pokaždé když čtu tuhle povídku mám chuť se rozběhnout do ulic a najít taky jejich kouzlo.

    Odpovědět

  3. [1]: Jááá? 😀 Já nic, to Dylan :D:D

    [2]: Pokaždé, když píšu tuhle povídku, mám úplně to samé nutkání =)) Představivost je krásná věc, ale realita byla vždy ceněna daleko víc =)) Děkuji za odpuštění a komplimenty 😀

    Odpovědět

  5. Teda… Dylan má nehorázný štěstí, že není skutečný, protože kdyby byl, asi by byl moje první vražda! Zmetek jeden! Chudák Bill… :'( snad to příští díl nějak vyžehlí, alespoň trochu :'(

    Odpovědět

  7. [4]: Určitě vyvážím… časem 😀 Děkuji =))

    [5]: Kdyby byl skutečný a tohle udělat, tak by si nemohl přát ani mě 😀 ten by to pěkně schytal 😀

    [6]: Jen tohohle dílu? 😀 Já bych řekla, že od začátku celé téhle série je to docela děs 😀 A děkuji =))

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics