Doppelleben 45.

První koncert, absolutní euforie. Druhý koncert, jen euforie. Třetí koncert, nadšení. Čtvrtý koncert, únava. Byl to už týden, co jsme s kapelou vyjeli na měsíční turné po Německu a já už litoval, že jsem se k tomu nechal přemluvit. Tempo, které nám nasadil David, bylo vražedné. Zatímco první tři dny jsme jen cestovali, od čtvrtého dne jsme měli na každý večer naplánovaný koncert, přičemž před každým byla alespoň hodina určená na meeting s fanoušky. Čas sloužící na odpočinek byl minimální, ale my jsme hvězdy, my to musíme zvládnout. Ale popravdě řečeno, já to nezvládal ani za mák. Před každým koncertem jsem si dal dvě kávy a několik energetických nápojů, a dokonce už i já jsem s hrůzou musel konstatovat, že mé na kost vyhublé tělo vypadá naprosto odpudivě, ale prostě nikdy nebyl čas na pořádné jídlo, kterého bych ještě cítil nějakou chuť.

A právě z toho důvodu jsem teď stál před ledničkou v našem tourbusu, který se ploužil noční krajinou, a přemýšlel, co si vezmu, abych to okamžitě nevyvrátil. Tom zmoženě oddechoval před televizí – byl tak unavený, že ani nemohl usnout.

Nakonec jsem s povzdechem vytáhl bílý jogurt, i když jsem věděl, že minimálně půlku vyhodím, a pomalu jsem se coural k Tomovi. Sesunul jsem se k němu, nadšeně jsem uvítal jeho ruku, kterou si mě okamžitě za pas přitáhnul k sobě.

„Hrozně jsi zhubnul,“ prostě konstatoval.

„Já vím, to je z toho shonu. Ale už jsem si na pumpě stačil všimnout, že se píšou články, jak extrémně hubený jsem a jestli náhodou nemám anorexii. Asi začnu nosit oblečení jako ty, aby nebylo nic vidět, nebo já nevím, co dělat,“ s povzdechem jsem odložil jogurt, přešla mě chuť.

„Nemáme ani čas se v klidu najíst, a když už ten čas máme, tak jsem tak nervní a unavený, že do sebe ani nic nedostanu. Nečekal jsem, že to turné tentokrát bude náročné o tolik víc, než to předchozí.“

„Lepší už to asi nebude nikdy, miláčku. Zlenivěli jsme během naší dovolené, a až budeme nahrávat nové album, pak teprve bude náročné evropské turné. S tím nic neuděláme,“ konejšivě mě hladil po stehně.

„Já vím. Jen… poslední dobou víc, než po čemkoli jiném toužím po klidném dnu u nás,“ zašeptal jsem. „Chci říct, miluju ten pocit, když vím, že můj zpěv se někomu líbí, a že někomu pomáhá, ale nejraději bych nahrál nové album a konec, žádné propagační turné. Nevím, asi stárnu.“

„Kdybych nevěděl, že jsou ty koncerty tak namáhavé, nevěřil bych, že někdo tak hyperaktivní jako ty, myslí to, co říká, vážně. Co myslíš, že by s tím šlo udělat?“ zvědavě se ke mně pootočil.

„Nevím, asi skončit s kapelou, ale nechci být sobecký vůči vám ostatním jen kvůli mé únavě. Vím, že vy tři milujete, když můžete hrát na pódiu. Nechci vám ten pocit brát.“

„Podívej, Bille. Víš moc dobře, že kluci mají přítelkyně a já nepředpokládám, že bude trvat nějak dlouho, než si budou chtít založit rodinu. Víš moc dobře, že Gustav vždycky pookřeje, když vidí malé dítě a Georg zase, když vidí šťastnou a úplnou rodinu. Myslím, že kdybychom jim řekli…“

„Dobře, oni možná,“ skočil jsem mu do řeči a pokračoval. „Ale co ty, Tomi? Nemluvíš o sobě…“

„Já? No, já ten pocit miluju, to máš pravdu. Ale vyměnil bych všechny mnou odehrané koncerty za pocit, který mám, když tě vidím usínat se spokojeným úsměvem na rtech a ne unaveným bručením z absolutního vyčerpání, Bille. Vyměním všechno za tvé štěstí.“

„To po tobě nemůžu chtít, Tomi. Neudělám to, nikomu nic neřeknu. Kluci k tomu rozhodnutí musí dojít sami,“ rozhodně jsem přikývl. „A ne, že tě napadne předhazovat jim nějaké myšlenky!“ varovně jsem vztyčil prst, když jsem spatřil jeho úšklebek. Bylo mi úplně jasné, že přemýšlel nad tím, jak jim to při první možné příležitosti vyžvanit, ale to mu neprojde. Ne, když já budu nablízku.

„Fajn,“ zamumlal. „No a co bys chtěl dělat, kdybychom kapelu vážně rozpustili?“

„Asi bych chtěl být návrhářem. Zas tolik jsem o tom nepřemýšlel,“ pokrčil jsem rameny.

„A co bych dělal já?“

„Byl můj model, společník, co já vím,“ rozesmál jsem se. „Nebo bys mohl učit hrát děti na kytaru!“

„Ty, hele, to ale vůbec není špatný nápad! Alespoň bych něco dokázal,“ uznale přikývnul.

„Vždycky budeš mít mé uznání za to, že ses se mnou spustil.“

„Ale jdi ty,“ něžně mě chytil za čelist. „To spíš ty máš ten můj.“

„Tak jsme si kvit,“ usmál jsem se. „Půjdeme si lehnout?“

„To víš, že jo. Pojď,“ nabídl mi ruku, které jsem se ochotně chytil.

Společně, ruku v ruce jsme došli do zadní části tourbusu skrývající naše lůžka, a pomalu vlezli do mé postele. Sotva jsem se pořádně uvelebil já, skočil za mnou i Tom, aby se mi ihned mohl vrhnout kolem krku. Líně mě líbal na rty, zatímco rukou jemně přejížděl po mých bocích. Ani dnes jsme neměli v plánu totální splynutí, ostatně stejně jako od začátku turné. Samozřejmě, oběma nám to scházelo, ale když jsme večer leželi schoulení vedle sebe naprosto vyčerpaní, nakonec nám stačila jen vzájemná blízkost.

„Chybíš mi,“ zašeptal mi Tom do ucha.

„Ty mně taky, Tomi. Ale už ve středu nám začnou dva dny volna, tak pak, ano, miláčku?“

„Dlouho jsme se v tourbusu nemilovali,“ zabručel.

„Dlouho jsme tu také nebyli. Ale o to víc si to užijeme,“ jemně jsem ho políbil. „Teď spi, abychom ráno byli alespoň trochu vyspalí.“

***

Přestože jsme včera šli spát víceméně brzy, stejně jsme se dnes probudili celí rozespalí a rozlámaní, což zavinilo to, že jsme se hned po probuzení pohádali. I když to nebylo nic velkého, trochu záště to v nás nechalo a my byli značně otrávení životem. Neměl jsem vůbec náladu, proto než jsme přesídlili do hotelu, zabalil jsem se do svetru, nasadil brýle, abych se nemusel líčit, stejně to pak udělá Natálie, a vyrazil jsem. Bleskově jsem se podepsal těm fanouškům, kteří byli vážně neúprosní a fotky mi rvali málem až do krku, a teprve až poté se za vydatné pomoci Sakiho dostal za dveře vedoucím k hotelu, do kterého fanoušci naštěstí nemají přístup, nebo alespoň většina z nich.

„Všechno v pořádku?“ ujistil se Saki, když jsem se unaveně opřel o stěnu výtahu. Jak jsem předpokládal, ostatní byli ještě venku a uspokojovali ostatní.

„Jsem jen unavený, díky,“ pousmál jsem se.

„Jo, to je na tobě vidět.“

„Já vím. Je toho na mě moc.“

„Neboj, brzo to zase na nějakou dobu skončí. Jsem si jistý, že je to jen z toho, jak rychle jste byli nucení skočit do toho shonu, ale ono se to zase uklidní, uvidíš, povzbudivě se usmál. „A navíc, ty jsi Bill Kaulitz, ty to všechno zvládneš. Znám tě.“

„Díky, Saki. Vážím si všeho, cos mi teď řekl. Zalezu si teď do svého pokoje, abych se dal trochu dohromady, tak si udělej hezké odpoledne, hm? Někam si zajdi, porozhlédni se po městě, prostě se bav.“

„Díky, Bille. Chceš něco koupit?“

„Pokud ti vyloženě padne něco do oka, co si myslíš, že by se mi líbilo, tak to. Jinak nic, Saki, děkuju,“ usmál jsem se.

„Zatím se měj, Bille. Něco ti přinesu,“ zamával mi, než vlezl zpět do výtahu, který ho zavezl do ruchu velkoměsta.

Zatímco jsem bojoval s přístupovým kódem k mému pokoji, z druhého výtahu se ozvalo cinknutí na znamení toho, že cestující právě dorazili do jimi zvoleného patra. Zvědavě jsem se tím směrem ohlédl, abych mohl s úlevou zaznamenat, že i ostatní z kapely byli prozatím od fanoušků propuštěni a tudíž, že i oni si mohou alespoň na pár chvil odpočinout před nadcházejícím koncertem.

„Hodím si věci k sobě a přijdu, hm?“ zastavil se těsně za mnou Tom, když jsem stále setrvával ve své pozici u dveří.

„Pokud se dostanu do pokoje,“ ušklíbl jsem se.

„Ukaž,“ elegantně odstrčil mou ruku, až jsem se vzrušeně otřásl. „Jaký máš kód?“

„4537,“ zašeptal jsem.

„Fajn,“ kývnul. „teď počkej, než se to rozsvítí zeleně, a až poté projeď kartou.“

„Nebaví mě čekat.“

„Buď čekej, nebo budeš bez mého sexuálního umění, protože na chodbě to dělat nemůžu.“

„Já si počkám,“ okamžitě jsem vyhrkl a sledoval, jak Tom s rozverným úšklebkem mizí za svými dveřmi. Když jsem se konečně dostal do svého pokoje, dveře jsem ani nezavíral, vždyť Tom hned přijde.

autor: Saline A.