Jesus of Suburbia 5. (konec)

Bill utíkal po ulici, míjel lidi zahlcené šťastnými a smutnými konci. Vyhodili ho z práce, kterou si tak těžko sehnal, a mraky nad jeho myslí už nedokázal rozehnat ani Andreas, i když se o to usilovně snažil. Každý den, každou hodinu, co seděl Bill doma, Andreas věnoval veškerý svůj čas tomu, aby jej rozesmál. Ale Bill se nesmál. Nemohl. Blok v jeho hlavě se ozýval každým okamžikem a tlačil na jeho svědomí. Co by bylo, kdyby Tom neodešel? Co by bylo, kdyby… samé kdyby, jako vždy v jeho životě. Měl by konečně udělat pořádné rozhodnutí a přijmout ho s tím, co přinese. Už nebyl dítě, aby mu bylo dovoleno opravit svoje chyby, hned potom, co je udělá.

Pohádal se s mámou, okouzlil ho Tom a odešel na předměstí. Tři mezníky jeho života, které z něj v určité míře udělaly člověka, jakým je. Potom se vrátil z předměstí a nedalo se říct, že by byl šťastnější. Život na jednom místě mu připadal tak všední, tak nudný a tak jednobarevný, až se mu zvedal žaludek. Při představě, že by měl v tomhle bytě zůstat, zestárnout a ještě v šedesáti letech sedět u pásu, aby si vydělal na něco k snědku… otřásl se. Čím dál častěji se mu do hlavy vkrádala myšlenka na staré auto s Tomem za volantem a cesta napříč neznámou krajinou, která by je obklopovala a každý den přinesla něco nového…

Rychle myšlenku zaplašil, aby se zase nedostal do příliš nereálného snu. Tom odešel. A on se s tím bude muset smířit. Ale co když nechce? Jeho osobnost se potácela mezi hrdostí a láskou? Nechtěl tomu uvěřit, že ho tohle jenom napadlo.

Než se dostal do starého a známého, svým způsobem uklidňujícího skate parku, zaběhl do uličky, kterou snad v životě neviděl. Zmateně se zastavil a těžce dýchal. Ze stínu vystoupila tmavá postava se šátkem přes obličej a naraženou kapucou. Jediné, co z osoby bylo vidět, byly dvě nenávistné oči. Bill zalapal po dechu a přitiskl se na cihlovou zeď, která se zlověstně tyčila za ním.

„C-co chceš?“

„Tvůj kamarád mi něco dluží,“ zasyčel ostrý hlas. „Bude fér, když mi to splatí přes tebe, co říkáš?“ Už byl jen pár kroků od Billa a zlomyslně se šklebil.

„A-ale já… nemám s tím c-co dělat… prosím…“ Bill nevěděl, co má dělat. Byl bez sebe hrůzou a panikařil, i přes všechna varování, co slyšel.

„Andreas má jinej názor,“ zasmála se ta osoba neosobním, protivným smíchem.

„A-a-andreas?“ kníknul Bill a chtěl ještě couvat, ale červená zeď stála pevně. Nikde nebyly ani dveře ani okna, nikdo by neslyšel jeho křik. Kolem bylo jen pár popelnic a staré, otrhané zábradlí. Byl v pasti a moc dobře si to uvědomoval. Zpoza druhého stínu vystoupila další postava, ještě o trošku vyšší než ta první, a její smích byl ještě horší.

„Já myslím, že si vzpomene…“ štěknul právě příchozí a přistoupil blízko k Billovi. Mohl cítit jeho dech na své tváři.

„Iane?“ zalapal Bill po vzduchu, který mu v tu chvíli došel v plicích. „To nemůžeš…“

„A kdo mi to zakáže, Billíku?“

Bill uhnul hlavou, aby se vyhnul pichlavému pohledu, kterým ho propaloval Ian, Andreasův starý ‚známý‘.

„J-já…zaplatím ti…ten dluh,“ polknul, říkal první, co ho napadlo v primitivní snaze zachránit si tělo a život.

„A z čeho asi?“ zašklebil se Ian a strhnul si šátek. „Pěkně si tě vezmu a udělám si z tebe soukromou štětku! A zkus si jedinkrát zaprotestovat a tvůj Andy to nepřežije.“ Andreasovo jméno vyslovil s takovým odporem, že sebou Bill trhnul a praštil se zadní stranou lebky o tvrdou zeď. Třásl se strachy a jeho útroby svíral ledový oheň strachu.

„Já ne… ne… ne…“ koktal a uhýbal před hnusným dechem obou chlapů. Byl z nich cítit chlast, cigarety a zvětralý smrad hospody. Zvedal se mu žaludek.

V mysli si vybavil Tomův obličej, který se na něj usmíval. Oba leželi na Billově vysněné pláži a koukali do nebe, nalepení na sebe. Usmívali se a byli šťastní… Bill sebral veškerou svoji odvahu a nechráněným kolenem kopnul Iana pořádně mezi nohy. Ian zaskučel a složil se na zem. Bill využil okamžiku překvapení a rychle podkopnul nohu tomu druhému, jehož neznal. Na nic nečekal, jeho volné tělo se dalo do běhu. Adrenalin a strach ho hnal po téměř prázdných ulicích nečekanou rychlostí, v hlavě mu bušil právě doznívající okamžik. Zběsile dýchal, jeho tělo se zmítalo mezi radostí a strachem, co bude dál. Kam má utéct? Kde ho nenajdou?

S hlasitým výkřikem narazil do nějakého člověka, loudajícího se po ulici. Oba se skáceli vedle sebe na chodník, Bill pořád zběsile dýchal a ve svém rozpoložení si neuvědomoval základní fakta.

„Bille…?“

Zamrkal a kouknul se do tak známé tváře, která mu před chvílí dodala odvahu bojovat. „Tome…“ kníknul. „Pomoz mi.“

„Co se děje?“ Tom se zvednul a natáhl k Billovi ruku. V jeho hlase znělo znepokojení.

Bill se třásl, až mu zuby cvakaly o sebe. Skoro si ani nevšimnul, když jej Tom popadl do náruče a konejšivě mu hladil záda.

Tom si povzdechl a chytil Billa pevněji. Trhalo mu srdce, když ho viděl v tomhle stavu. Nevěděl, co se stalo, ale jednal instinktivně.

„Hey, pusť ho!“

„Co jsi zač?“ opáčil Tom a rychle se narovnal. Billa opřel o kapotu černého mustanga a obraně si stoupnul přímo před něj.

„Splácí mi jistý dluhy…“ řekl hlasitě už od pohledu slizký kluk.

„Nic ti nesplácí, vypadni odsud.“

„Ani hovno. Dej mi ho a přežiješ to.“

Tom zatnul pěsti. „Přežiju to tak jako tak.“

„Co ti na tom sejde? Je to jen malá kurva, která jde za dobrý slovo,“ štěknul ten kluk útočně.

V tu chvíli ho srazila tvrdá pěst tak, že se musel sehnout k zemi. Tom na nic nečekal a ze všech sil výpady opakoval. V hlavě mu bušila ta hnusná slova a vůbec poprvé se nerval za sebe, ale za někoho jiného. Bojoval za Billa.

Poslední, co si pamatoval, byl chladivý a špinavý chodník pod jeho tělem, na který se zhroutil. Pamatoval si i změť hlasů, snad začínající hádku. Ale zaboha si nemohl vzpomenout, jak se ocitl v tomhle neznámém autě na neznámém místě. Zcela jistě spal…

Ledovými pouty jej pojal pocit hrůzy, když si vzpomněl, proč vlastně utíkal. Co když… co když jim neutekl a oni ho někam odvezli? Nechtěl se podvolit takovým… už začínal vážně panikařit, když mu došlo, že má úplně volné ruce. Kdyby ho tu drželi, jistě by ho spoutali. Nadechnul se, aby si dodal odvahy, a nejistýma nohama vystoupil z auta. Ocital se na konci města, tuhle čtvrť skoro neznal. Obklopovaly ji drátěné ploty a staré domky, které se každým rokem víc a víc řítily k zemi. Ale na všechno se díval shora, jako by z nějakého vyvýšeného místa… načež mu to došlo. Stáli na opuštěném mostě daleko za městem…

Ale kdo vlastně stál? Viděl krásného starého mustanga v černé barvě, a taky viděl tašku poloplnou oblečení. Proč měl pocit, že to oblečení zná? Ne, jeho nebylo…

„Už jsem myslel, že se neprobudíš…“ ozval se tak povědomý hlas za jeho zády. Poplašeně se otočil a ucouvnul.

„Tome…?“

„Neboj se, ty dva už nepřijdou.“

Až teď Bill zpozoroval Tomův roztržený ret a škrábanec na krku. „Co ti udělali?“

„Nic vážnýho, už jsem měl horší zranění,“ pousmál se Tom a zkusmo přistoupil blíž. „Pamatuješ si všechno?“

Bill pokýval hlavou. „Myslím si, že většinu, akorát nevím, jak přesně jsem se ocitnul tady a… s tebou.“ Přehodil si vlasy na druhé rameno a pomyslel si, jak strašně musí vypadat.

„Prakticky jsi mi omdlel na autě, tak jsem tě vzal někam, kde je klid… jsme na…“

„Vím, kde jsme…“ přerušil ho Bill rychle a ošil se. „Proč jsi mi pomohl?“

Tom zakroutil pusou a rychle se vyhoupl na kapotu. „Nemohl jsem tě tam nechat ležet.“

„Mohl jsi mě odvézt k Andreasovi.“

„A tam by tě nehledali?“ Ačkoli se Tom snažil zuby nehty působit uvolněně, Billova přítomnost najednou probouzela a dráždila každý jeho nerv.

Bill mu dal neochotně za pravdu a volným krokem přešel okolo malého odpočívadla, na kterém stáli. Tak moc tu chtěl být, a zároveň chtěl utéct. Daleko, pryč, jinam…

„Ty, Tome?“
Ozvalo se jen tiché zamručení.

„Pořád se chystáš na tu cestu ‚kolem světa‘?“ zeptal se Bill s notnou dávkou ironie. Vlastně ho ta představa lákala.

Další zamručení.

„A bereš s sebou někoho?“

Tentokrát se mu už dostalo odpovědi. „Ty se snad hlásíš dobrovolně?“ Tom nedokázal zamaskovat veškerou naději ve svém hlase.

„Možná.“

„Možná?“

Bill přikývl a z náhlého popudu se vyhoupnul na kapotu vedle Toma. Pomalu se šeřilo a mezi nimi panovalo smírné ticho. Nebyla to opuštěná pláž bůhví kde, ale Bill si stejně připadal, jako by konečně jel ve správných kolejích svého života.

Slunce úplně zapadlo za obzor a zbyl z něj jen lehký oranžový oblak nad horizontem. Bill ležel stále stejně, se zavřenýma očima a myšlenkami přichycenými v mrtvém bodě. Dosáhl té hranice klidu, kdy mozek vypne a vidí před sebou jediný obraz. V Billově případě obraz usmívajícího se Toma. Nevěděl proč a byl moc otupělý, aby nad tím dumal. Prostě to tak bylo a navždy to zůstane jen v jeho vzpomínkách. Skoro mohl cítit motýlí dotek na svých rtech, představoval si to a… najednou měl pocit, že jeho sen je živější, než by měl být. Rozlepil od sebe víčka a uviděl jenom záplavu dredů, maskující jeho výhled. Ale to, co cítil na rtech, mluvilo za vše. Chladivá kulička a rozpraskané, přesto jemné rty, se otíraly o jeho obličej tak jemně, že se to snad doopravdy dalo považovat za sen. Lehce vydechl a nedokázal se odtáhnout. Lehké dotyky jemných rtů přešly do skousnutí Billova spodního rtu a potom…

Tomovy rty zmizely. Bill zmateně otevřel oči a zamrkal do šera.

„Co…?“

„Nevím, proč mi trvalo tak dlouho to zjistit, ale miluju tě, Bille,“ zašeptal Tom slova, která Bill chtěl tak dlouho slyšet, a svoje přání považoval za ztracené. Když se to konečně stalo, připadal si jak paralyzovaný, nedokázal by souvisle odpovědět, a tak mlčel.

Po chvíli slyšel, jak Tom sklouznul z kapoty a jak kráčí se sklopenou hlavou k orvanému zábradlí na krajích mostu. Zadržel snad i dech, když sledoval, jak se opřel a díval se dolů. Nechal se ovládat jenom instinkty, když tiše sklouznul z auta a pomalým krokem prošel stejnou cestu jako Tom před chvílí. Viděl panoramatický výhled na chudé město, které sem tam problikávalo pouličním osvětlením. Připadal si tak malinkatý proti tisícům lidí pod nimi, kteří všichni měli vlastní myšlenky a pocity. Tomovo přiznání tepalo jeho hlavou a nějaký instinkt mu napovídal, že mluvil pravdu. Pomalu se na Toma zezadu natisknul a lehce jej objal rukama kolem ramen. Tahle chvíle mu připadala tak vzácná a zároveň tak všední… S napětím čekal, jestli jej Tom odstrčí, ale nestalo se.

Mohl slyšet jen jeho povzdech, když se na něj natisknul plnou vahou. Připadal si víc v bezpečí, než za celý svůj dosavadní život, a přesto jej na rtech pálila nevyřčená slova. „Každej večer jsi odcházel a já se smiřoval s vědomím, že máš nějakou další…“ Billův hlas byl tichý, ale přesto dost razantní, aby proniknul do Tomovy mysli, a zabodnul se tam jako nejostřejší nůž. „Byla to Mary-Jane, Ann-Kathrin nebo Nina? Nevím, protože já jsem doma vždycky jen brečel a nenáviděl svůj život. Smířil jsem se kvůli tobě s porážkou, s předměstím nebo s nevěrou, a asi jen já chápu tu ironii, proč jsem tě nikdy nedokázal nenávidět. Křičel jsem, jo, ale to bylo vždycky jen z frustrace, kam zase odejdeš. Měl jsem vztek, protože jsem vždycky věděl, že to může být lepší. Zní to celý tak strašně pateticky…“ povzdechnul si Bill a opřel si o Tomovo pravé rameno i hlavu. „Možná jsi měl pravdu, když jsi tvrdil, že jsem zoufalec.“

Tom musel párkrát rychle polknout, aby mu neselhal hlas. „Ty nejsi zoufalec.“

„Ty to nechápeš, já…“

„Ne, ty to nechápeš!“

„Ty!“

„Ty!“ Teď už stáli naproti sobě s odstupem několika kroků a rychle dýchali. „Ty si neuvědomuješ, co se děje… co se děje se mnou! Už se ti nikdy nebudu moct podívat do očí a… a… a je to moje vina, já to vím, Bille,“ Tomův hlas se třásl a kolísal. „Klidně do mě kopni, já vím, že si to zasloužím…“

„Nezasloužíš!“ vyjel Bill a rozhodil ruce. „Zmlkni!“

„Ty zmlkni!“

„Buď ticho!“

„Ne, ty buď…“

„Miluju tě, sakra!“ Zaječel Bill a rychle se otočil, aby Tom nemohl vidět ruměnec v jeho tvářích a zbloudilou slzu v koutku oka. Tahle slova… upřímně je říkal jen ve svém snu, který se už rozpadl na prach. Snad už ani nedoufal, že se je někdy odváží říct ve skutečnosti. Přemýšlel, jestli má odejít zpátky k autu, nebo sebrat odvahu a podívat se Tomovi do očí. Nakonec se váhavě otočil a zvednul oči, dosud zabodnuté do země.

„J-já…“

„Proč jsi to neřekl dřív?“ zeptal se Tom a jeho hlas se změnil na jemný, až snad soucitný.

„A jak jsem měl vědět, že mě pro jednou budeš poslouchat?“ zašeptal Bill, ale pohledem neuhnul. Ta změna, která se odehrála v Tomově pyšném, a co si pamatoval, i sebevědomém, obličeji, byla tak výrazná, že přebila všechny myšlenky putující jeho hlavou. „Měl jsem snad tušit, že mě pro jednou budeš poslouchat?“

Tom sklonil hlavu, stín z kšiltu mu přikryl část obličeje.

„Bille, já jsem se změnil. Ty si mě změnil. Porval jsem se kvůli tobě, přijel do města, a teď tu stojím jak největší troska, ale ničeho z toho nelituju. Lituju jen, že jsem si tohle neuvědomil dřív.“ Tom oči zase zvedl a střetnul se s všeříkajícím pohledem. Oba věděli, jak tohle skončí, ale ani jeden se neměl k prvnímu kroku. Dívali se na sebe pohledy se směsicí naděje a touhy a přemítali, jak dlouho vydrželi být od sebe. Bill nevědomky přemáhal slzy, které poprvé za dlouhou dobu nepocházely ze smutku a ze zoufalství, ale z nezměrného štěstí. I kdyby se teď jeho život měl podělat, stalo se to. Tom měl v očích poprvé upřímnou lásku, lásku k němu.

„Miluju tě…“ jejich hlasy utvořily souzvuk, když se oba najednou rozeběhli, aby se objali. Těch pár kroků jim v tuhle chvíli připadalo jako věčnost a ta doba, než se skutečně potkali, byla nekonečně dlouhá. Tak dlouho se jejich cesty proplétaly, až se snad konečně na nějakou dobu spojily. Jako jeden.

„Jako jeden,“ zašeptal Tom a nechal ukápnout zbloudilou slzu do Billových vlasů.

Černé auto brázdilo jednu silnici za druhou, jen cedule u cest jim říkaly, kde vlastně jsou. Jeli, neměli cíl. Prostě žili tak, jak si to vždycky oba podvědomě přáli. Naprosto volně a spolu. Když si Bill sbalil věci po noci strávené v autě a oznámil svůj odchod, Andreas nemohl vypadat šťastněji. Tak dlouho v to doufal…

„Tome?“ houknul Bill, rozpletl si nohy a ztlumil rádio. „Kde’s vzal sakra tohle auto?“ Když nad tím přemýšlel, nikdy se o tohle nezajímal. Už na to myslel pár dní, a teď si vzpomněl.

Tom skrčil ramena a zatočil na menší silnici vpravo.

„Máma mi ho… um, vypůjčila.“

„Vypůjčila?“ Ironický smích. „To je novej pojem pro ‚ukradl jsem jí ho z garáže‘?“

„Možná…“ zašklebil se Tom a zastavil na odpočívadle. „Ale slouží dobře, ne?“

„Jo, je všestranný,“ zubil se pro změnu Bill a už sahal po kličce, aby vystoupil a protáhl si nohy. To by jej ale Tom nesměl uprostřed pohybu zastavit a stáhnout zpátky, téměř sobě do klína. Oba se zasmáli a srazili se rty.

„Ale ale…,“ mumlal Bill. „Copak bys chtěl?“

„To samý co ty, hádám.“

KONEC

autor: GissipGirl