Navěky souzené duše… 2/2

„Miluji tě,“ hlesl Bill tiše ta dvě slova, a přitom zněly pevně, vážně, bez pochybností. Navzájem si hleděli do očí, oboje stejně ztmavlé, s jemnou příchutí oříškové čokolády. Četli si v nich další vyznání lásky, ujišťovali toho druhého o svém opětování, o tom, jak moc si navzájem chyběli.

Těžce se ovládal, přeci jen dokázal ustát další sérii eskymáckých polibků. Nevydržel to, opatrně uchopil jeho tvář do svých rukou, jeho dlaně byly příjemně teplé a hladké, až Bill vypustil ze rtů tiché zasténání. Vyšel dlaním vstříc, sám se o ně otíral a povzbuzoval je k jemnému hlazení. Přiblížil se k nim rty, pokládal do nich malé polibky a oplácel mu tak láskyplnost, s jakou s ním zacházel.

„Miluji tě, Billy, vždycky jsem tě miloval a vždycky budu,“ vydechl, povzbuzen jeho hladovým pohledem. Bez varování popadl jeho tělo do náruče, zvedl se s ním a zlehka jej odnesl ke stoličce u piána. Posadil si ho na svůj klín, přitiskl na tělo a zcela se pohroužil do jeho úst. Jejich jazyky se kolem sebe hadovitě proplétaly, hrály spolu vášnivou hru plnou rychlého a ladného tance. Zatímco se Bill zachytil jeho pevných ramen, aby z něj nesklouzl, Tomovy horké dlaně hladově prozkoumávaly bělostnou kůži. Hladil jeho úzké boky, zajížděl zvídavými prsty jen kousek za okraj kalhot, vydráždil jej tak k nespoutané dravosti. Už to nebylo zdlouhavé, pomalé vítání, užívání si prvních doteků. Mezi dvěma těly vzplál pomyslný oheň, pohltil je oba náhle a hluboce. Probudil v černovlasém chlapci skrytého ďábla, ponoukal mu své nestydaté myšlenky a nutil jej představy měnit v realitu.

Černovláskovy rty se přesunuly k lahodně vypadajícímu krku, vzápětí jej poskvrnily divokými polibky. Doháněl jej k šílenství, prodlužoval jejich společnou chvíli, jen aby slyšel jeho nádherné prosby. Zanechal na něm bezbolestné ranky, označení, že patřil pouze jemu a nikomu jinému. A nebylo pochybnosti, že by Tom souhlasil. Tom zaklonil hlavu v narůstajícím vzrušení, hlasitě vydechl a nechal jej, aby ve své práci pokračoval. Vzápětí cítil jeho rty o něco níž, lépe než kdokoli jiný věděl o jeho citlivých místech a mezi ně patřila také klíční kost. Ochutnával jeho kůži kousek po kousíčku, nevynechal ani centimetr nepoznamenaný ladně se kroutícím jazykem.

Zničeně se sesunul na špinavou podlahu, propadl veškeré bolesti a plakal tak dlouho, dokud se jeho slzy nevysušily. Naříkal nad svým neštěstím, proklínal svůj osud, prosil za špetku slitování a modlil se za jejich lásku.

×××

Spěchal. Jel co nejrychleji, nedodržoval pravidla dopravy, předbíhal, riskoval svůj život. Cítil své srdce tak silně, až jej rozbolela hruď. Nevěděl proč, měl jen ten závratný špatný pocit. Jako když jdete po tmavé ulici a slyšíte za sebou neznámé zrychlující se kroky a víte, že si jdou pro vás a nemůžete utéci. Jako by jej něco pohánělo. A on to znal. Míval přesně ten samý bezdůvodný strach ve chvílích, kdy jeho dvojčeti něco hrozilo. Jejich propojení bylo tak silné, že mohl cítit jeho pocity, jeho strach, paniku, bolest. A nyní cítil to všechno.

Tom se stihl během hodiny natolik vyčerpat, až námahou usnul, zavřel oči a pohroužil se do trhavého spánku, ze kterého jej neustále budil chlad, jehož prsty si našly každou skulinku Tomova kabátu, proklouzly dovnitř a dotýkaly se jeho promrzlé kůže. Třásl se, avšak nedokázal zůstat vzhůru, propadával do bezesného limbu, kdy slyšel a cítil, ale nemohl se pohnout ani otevřít oči. Pak náhle zničehonic na pár minut zvedl víčka, avšak ta byla příliš těžká na to, aby je tak udržel déle.

Snažil si představit, že sedí v teple a bezpečí domova, pohodlně rozvalený na pohovce před krbem, jehož plameny prohřály celý dům, v rukou drží vroucí čaj a nechává svou porcelánovou panenku, aby se tulila k jeho hrudi a dodávala mu lásku malinkými polibky na bradu, líce, nos…

Jeho polibky byly suché a drsné. Jako by se do jeho úst probojoval plamen místo bratrova jazyka, a vyšlehával své další plamínky až do jeho útrob, kde zapalovaly vše, co se dalo. Vysály z něj všechnu živočišnost, lidskost, dělaly ho šíleným. Už jej nezajímalo nic jiného, než že se chtěl vyprostit z hořících dlaní, dostat se pryč z toho úděsného horka, pocítit na svém těle závan vánku, jenž by mu dovolil se nadechnout a zchladit si hrdlo. Nemohl dýchat, nemohl ani křičet, či naříkat, prosit. A zvyšovalo se to. Ta vášnivá horkost si jej brala bez sebemenšího náznaku citu, nebrala na vědomí jeho vzpouzející se tělo.

Zastavil tak zprudka, že málem vyletěl ze sedadla. Na nic nečekal, vyběhl z auta, ani se nenamáhal jej zamknout, nechal dveře dokořán. Utíkal o závod s drahocenným časem, před sebou hořící park a svou lásku v nedohlednu. Oheň švihal své plameny vysoko k nebesům, během několika vteřin pohltil vysoké stromy, z jejich kůry zbyl jen zčernalý popel. Jeho pohled zmateně běhal po parku, snažil se jej najít se srdcem dávno rozervaným strachem a panikou. Věděl, že se mu něco stalo, tušil, že jej musí najít co nejdříve, že vteřiny nemilosrdně ubíhají a on ztrácí naději každým zrníčkem času, který uplyne.

Zarazil se asi metr od shluku kolemjdoucích. Jeho tvář zkameněla, naposledy prudce vydechl, dech dávno vyražen. Stál a nedokázal se pohnout, udělat jediný krok. Jako by mu někdo zezadu zapíchl dýku přímo pod žebra, strefil se doprostřed srdce. Jako by tam tu dýku nechal, a ještě jej dorazil svým smíchem. Stál s rozlomeným srdcem, s rozedranou duší, strašlivou předtuchou, nevěda, jak potlačit všechnu tu bolest, prázdnotu, náhlou ztrátu. Trvalo tak dlouho, než si jej někdo všimnul, přitom tam stál nekonečně dlouho.

Vytrhl se všem těm lidem, jako šílený se rozkřičel, křičel pro svou bolest, pro svou ztrátu. Jako posedlý se vrhl k jeho tělu, nedokázal pochopit, že je konec. Že odešel. Že už nikdy neucítí jeho přítomnost, neoplatí mu polibky, neschová se v jeho náručí, neutone v jeho oříškových očích…

Zapotácel se při dalším návalu úzkosti. Bylo jedno, kolik od té doby uplynulo hodin, dnů, měsíců. Bolelo to pořád stejně. Nezáleželo na tom, co se událo za tu dobu, kdy s ním nebyl. Už nemělo cenu zabývat se obyčejným každodenním děním, bez něj to nemělo smysl. Věděl, že už nikdy nepocítí radost, nebude se smát štěstím, nebude cítit tu spalující vášeň a ten křehký pocit štěstí, když zaslechl dvě něžná slůvka důkazu lásky.

×××

Počasí se podobalo slunečnému jaru. Zrovna odezněla bouře, držela se nad městem celou noc, ale konečně se nebe zdálo čistší, černé zlostné mraky pomalu, ale jistě odplouvaly. Několik prvních paprsků se prodralo stromy a zalesklo se v kalužích, jež na chodnících déšť zanechal. Několik ledových kapek se stále spouštělo z barevných promočených listů. A zrovna ty pokropily pozůstalý vyhořelý kruh kolem rozpadlého stromu. Už to bylo několik dní, a stejně každý, kdo se na něj podíval, spatřil vzdouvající se dým. Jako by byl jedinou památkou, jakousi připomínkou.

Upřímně toho chlapce litoval, i když jej znal pouze od vidění. Občas se s ním a jeho bratrem setkával v babiččině krámku, v němž jí dennodenně s radostí pomáhal. Oba mu přišli milí a sympatičtí, ale nikdy neměl odvahu je oslovit, natož se s nimi spřátelit. Líbilo se mu, jak vždy oba najednou sáhli po stejné věci, jak se hádali o poslední balíček gumových medvídků, a nakonec se stejně rozdělili. Vždy se schoval za krabice oříšků a tajně je pozoroval. Nemohl si pomoci, líbil se mu jejich vztah mezi sebou. Neznali se, ale svým způsobem k nim měl blízko.

Od té doby k nim do krámku Bill chodil ještě častěji, připomínal si tak staré časy. Často jej viděl, jak stojí před regálem s jejich oblíbenými bonbóny, zahloubaný do svých myšlenek a vzpomínek. Nikdy si je už nekoupil. Chodil tam jen vzpomínat. A i když jeho babička věděla, že si nic nekoupí a jde do krámku zcela zbytečně, vždy při zvuku zvonku u dveří pookřála, na chlapce se usmála tak, jak to dělávala, když lidem chtěla dodat ždibec síly, a snažila se s ním zapříst hovor. Vždy si chvilku povídali, pak jej nechala o samotě se procházet obchodem.

Pomalu došli k místu, kde se to stalo. Chlapec mlčky přistoupil k několika svícím a květinám, jež tam lidé nechávali byť jen při pouhé procházce parkem. Poklekl na studené a mokré listí, aby se pomodlil za jeho duši, poté udělal to samé i pro jeho bratra. Nevstával, zůstal tam klečet, do zkřehlých prstů uchopil zmáčený kus papíru, jenž někdo vytrhl z novin a zanechal jej pod jednou z hořících svící.

Poklidné nedělní ráno přerušeno tragickou smrtí

„Je mi to tak strašně líto!“ vyhrkl chlapec, jeho slzy dopadaly na utržený článek. Nesnažil se slzy zakrýt, otočil se tváří tvář ke své babičce a podíval se jí zpříma do očí. Čekal útěchu a ta také přišla. Tak jako vždy. Obdařila ho tím svým povzbuzujícím úsměvem, který si každé ráno schovávala pro Billa. Položila vrásčitou ruku na jeho rameno a promluvila klidně a tiše.

autor: xoxo_Lady