Vrah 4.

„Bille, odpočiň si taky. Od chvíle, co jsme přijeli, sis ani nesedl,“ objal Tom Billa zezadu kolem pasu.

„Nechci,“ odvětil Bill. „Jídlo bude za pět minut.“

Tom ho tedy zklamaně pustil, načež se sklesle posadil na židli, která stála v čele jídelního stolu z tmavého mahagonového dřeva. Chvilku bez jediného mrknutí zkoumal strukturu dřeva, vzápětí však stočil zrak k člověku, pro kterého dýchal. Bez kterého by tu nemohl být.

„Díky,“ pousmál se na něj Tom, ale Bill mu úsměv nevrátil. Vteřinu ho jen propaloval pohledem, načež začal beze slova jíst. To ticho, které v následujících několika minutách panovalo, bylo až děsivé. Jedinými zdroji zvuku byla puštěná televize v obýváku a cinkání příborů. Tom se na černovláska už radši ani nepodíval. Možná se bál, co uvidí. Viděl by slzy? Nebo snad nepříjemný pohled směřující přímo na něj? Ani jedna z možností se mu příliš nezamlouvala. Přesto se však odhodlal k jednomu, jedinému pohledu na Billa.

Ten stále seděl na židli, v ruce svírajíc vidličku, a nepřítomně zíral z okna kamsi do neurčita.

„Jak?“ vyprskl Bill tím neironičtějším a nejfalešnějším smíchem, který se Tomovi zabodával bolestivě pod kůži jako ledová ostří. Ale Tom skutečně nevěděl jak.

„Bille…,“ opět začal s hlazením jeho ramenou, „potřebujeme se víc, než kdy dřív.“ Černovlásek potlačil bolestné povzdechnutí. Ironie ho dávno přešla. „Já vím.“ Otočil hlavu na Toma s tím nejnevinnějším a nejbezbrannějším pohledem, jakého byl schopen, ačkoli to dělal nevědomě a obrátil se celým tělem tak, že už k němu nebyl zády, ale bokem. Tom si před něj klekl na koleno, jako by ho chtěl pořádat o ruku, vzal jeho dlaně do svých a usmál se: „Přísahám, že tě ochráním vlastním životem.“

Bill se lehce pousmál, přičemž Tomovi poskočilo srdce radostí, ale pak zavrtěl hlavou: „Ne, nedovolil bych ti to. Tvůj život je pro mě cennější, než můj.“

„Během posledních pěti hodin byla nalezena další dvě těla mladých dívek, věk kolem 16ti let. Jen rychlý popis. První dívka měla dlouhé blond vlasy, oblečena do černého, vysoká asi 170 cm a štíhlá. Druhá měla černé vlasy, modrou mikinu a bílé kalhoty, a byla o něco menší – kolem 165 cm. Prozatím se dívky nepodařilo identifikovat, protože u sebe ani jedna neměla žádné doklady. Pokud si myslíte, že některou z nich znáte, neprodleně kontaktujte policii. Zřejmě se jedná stále o stejného pachatele, který posledních pár týdnů vraždí a obětí přibývá,“ oznámil hlasatel dnešních zpráv.

„Do hajzlu,“ zavrčel Tom, opatrně, ale jak nejrychleji to bylo možné, vytáhl ruku z Billových vlasů a prudce se zvedl. V tu chvíli mu zazvonil mobil. Strážník Ahrends.

„Haló?“

„Pane Kaulitzi, viděl jste zprávy?“

„Ano.“

„Ty útoky nebyly dva. Byly tři. Třetí dívka přežila, ale je v kritickém stavu v nemocnici. Jen to nebylo uveřejněno pro média, aby tam nikdo nejel.“

Tom vytřeštil oči: „Můžeme tu dívku vidět?“

„Ano, ale pospěšte si. Každá minuta může být její poslední.“

„Děkuji, nashle.“ Každá minuta může být její poslední. Ta slova se mu vryla do srdce. Ona umírá…

„Bille, zvedej se a okamžitě jdeme,“ zavelel Tom s odhodláním v očích.

Co myslíte, pomůže jim dívka? Mně samotné přijde, jako bych to ani nepsala já. 😀 Prostě jenom moje prsty cvakají do kláves, a pak jsem občas sama překvapená, co jsem to vlastně napsala. 😀

autor: Rose