Zeiten ändern dich 26.

„Ale jak jsem se k tomu vlastně dostal,“ naznačí prstem, že pointu skrývá jinde, a zaloví v kapse svých kalhot. Když z nich na okamžik vytáhne kondom, jsem nucen jen pozvednout obočí. „Ne, nejsem jeden z těch, co nutí holky do sebe cpát ty nesmyslné věci, aby zabránili té případné smysluplné, leč nechtěné věci.“
„Považuješ děti za smysluplnou věc?“
„Pokud lidský život nemá smysl, pak už nic.“
Kdybych se vyskytoval momentálně v animovaném filmu, vypadal bych teď jako postavička, které překvapeností visí dolní čelist až na zem. „Fascinující.“
„Co přesně?“
„Jak lze z minuty na minutu změnit názor na člověka.“
„Proto nikdy nesázím na první dojem.“
„Ale…“ na okamžik zvážím, zda bych měl vůbec říct, co mám právě na mysli, „nemůžeš se mi divit, pokud jsem tě dosud vnímal jinak, než jako člověka, který považuje lidský život za tu největší vzácnost.“

„Ne, nedivím se. A možná by tě překvapilo, že já k tobě přístup nezměnil.“
„Eh, co?“
„Vážně. Nezměnil jsem k tobě přístup, ten zůstal stejný. Změnil jsem přístup k tý osobě, co tě viděla jinak než já. Ta osoba, co sice vypadala jako já, ale nechovala se tak. Nezáleželo mi na nikom, nezáleželo mi ani na tom, co si myslím já.“
„A když si to tedy byl neustále ty, jen pod identitou svého druhého já, jaký jsi ke mně měl přístup, který podle tebe zůstal?“
„Rozhodně ne ten negativní, ten který se mi snažilo vsugerovat mé druhé já.“
„Zmatenost.“
Tom se s pousmáním nakloní blíž a pozvedne lehce své obočí. „Proč myslíš, že jsme tady?“
„To se snažím zjistit.“
„Bille, jedině díky tobě jsem si uvědomil, kým jsem, jen jsem si to snažil odpírat, neposlouchal jsem sám sebe. Změnil jsem přístup k sobě, musel jsem říct dost a rozhodl se skoncovat s předešlým životem, díky čemuž se mi Andreas vyhýbá, protože on v té masce hodlá zůstat. Chtěl jsem ti jen říct, že vážně nejsem ten, kterého znáš. A nedostal jsi ani šanci mě poznat jinak. Avšak jedině ty mi můžeš pomoct.“

Polknu a nejsem schopen uhnout pohledem před tím jeho.

„Nemám ti jak pomoc.“
„Vážně nevím, co se se mnou děje, ale jediné, čím jsem si jist je, že se to děje kvůli tobě. Nevyznám se v tom pocitu, ale…“ vydechne, „nejsem schopen s ním dál žít jen sám.“
Jediné, na co se vzmůžu, je jen sedět a zírat nevěřícně na něj. Nemůžu uvěřit všem těm slovům, co vyšla z jeho úst. Nemohu zatím polapit jejich plný smysl.
On se ale najednou prudce stáhne a mírně nervózně si promne čelo. „Promiň, nechtěl jsem toho na tebe vybalit tolik najednou.“
Opět se objeví číšnice, ale protože mezi námi právě probíhá ticho trvající pár sekund, vychytala tudíž, Tomovýma očima, tentokrát tu správnou chvíli. Přinese nám skvěle vypadající, a ještě lépe vonící jídlo. Jenže já jsem schopen soustředit se momentálně jen na Toma.
„To nevadí, jen je toho skutečně moc na to, abych na to byl schopný teď cokoliv říct,“ řeknu po chvilce, co si to nechám projít hlavou a co se zase číšnice ztratí z dohledu.
„Chápu.“

Téměř k desáté hodině večer jsme už na zpáteční cestě z restaurace, celkem už blízko k mému dočasnému domovu, a mezi námi je rozpředen rozhovor o jídle.
„Vážně, ta ryba byla výborná. Do konce života nechci už jíst nic jinýho, než takhle upravenou rybu,“ zasměju se. Vážně jsem už dlouho nejedl něco tak dobrého. Byla to upravená ryba do jakési kapsy, která byla vyplněná různými druhy sýrů, rozmanitými druhy bylinek, a všechno bylo zapečeno v lehce citrónové krustě.
„To jsem rád. Ale bál ses nejdřív, že?“
„Bylo to tak vidět?“ usměju se a pohlédnu na něj.
„Jsi lehce čitelnej.“
„Za to ty mi vězíš v hlavě,“ reaguji okamžitě. Samozřejmě se pozastavím sám nad sebou, zda si uvědomuji, s kým že tady mluvím, ale za prvé, už sem to vyslovil nahlas, a za druhé je to pravda, takže… Jen mi nedochází, kde se ve mně bere ta jistota a opora, že mu smím říct najednou vše, co mne napadne.
„Řekl jsem ale už vše, co jsem chtěl.“ Auto zastaví u příjezdové cesty a já se jen s výdechem přes přední sklo kouknu na známá vrátka.

„Jen mám ještě jednu otázku, smím?“
Tom bez zaváhání přikývne a stáhne pohled na mne.
„Co bude teď?“
„Teď?“
„Myslím v nastávajících dnech.“
„To pondělí, jak jsi čekal před tou školou, co ti Andreas udělal?“
Jsem opravdu nervózní z toho, jak mi vždy neodpoví přímo, ale nějakou oklikou, a nebo se začne ptát on. Ach.
„Nic mi neudělal,“ zavrtím hlavou a přetočím prstýnek na prstě. „Ale slíbil, že udělá, když budu s tebou třeba jen mluvit.“
„A víš, co bude v nastávajících dnech?“
Zvednu k němu opět pohled.
„V nastávajících dnech se postarám o to, aby se Andreas o nic nepokusil.“
„Ale co když tam zase nebudeš?“
„Postarám se o to, aby ti Andreas neublížil,“ zopakuje znovu s větším důrazem.
„Všichni tě znají. Začnou tě nenávidět jako mě, když si všimnou, že mi jdeš za zády. A, zní to blbě, ale Andreas se chová, jako by žárlil?“

„Žárlil,“ pousměje se Tom a lehce přivře oči. Pak pohled strhne zas mým směrem a usměje se. „Já ti ale nebudu chodit za zády.“
„Tome, nechci, abys měnil svůj dosavadní život jen kvůli mně, kvůli tomu, abys měl dobrej pocit z dobrýho skutku. Vydržel jsem to doteď, a nechci, aby nenáviděli i…“ svůj prst přiloží na mé rty a já v tu chvíli jsem nucen zmlknout.
„Nebudu ti chodit za zády, budu chodit vedle tebe.“
Nadechnu se, že k tomu ještě něco řeknu, ale když se jeho prst zase stáhne, rozmyslím si to. Fajn, stále to ale nic neznamená. On má jistě život plný lidí, plný zajímavých zážitků a věcí, a já mu to zkazím jen proto, že se zrovna rozmyslel, že se začne chovat líp. To je celé. Zkazí si pověst jen tím, že zbývající mé týdny na téhle škole se bude snažit držet největšího outsidera dál od Andrease. A vlastním tělem. A možná je to jen noční nerozvážnost, zítra přijdu do školy a bude to všechno stejné. Ten stejný špatný sen.

Lehce pocítím slzy na kraji, a tak se jen rychle narovnám a nadechnu. „Ok, tak já půjdu. Díky za tu večeři,“ řeknu rychle, aniž bych se na něho podíval.
„Čeho se bojíš?“ zeptá se ale najednou on a lehce mne chytí za zápěstí. Otočím se k němu, a snažím se v sobě slzy co nejvíce a co nejrychleji potlačit.
„Nebojím, já…“
„Bojíš se, že ti teď tady lžu?“
„Bojím se, že tohle není realita, že se ten zlej sen zase vrátí. Všechno bude jako dřív. Všechno se to vrátí, ty se staneš zase tím Tomem, kterého jsem nejraději neviděl. Že ti zkazím dosavadní život, že na něm jistě nechceš nic měnit. Myslel jsem, že ten polibek něco znamenal, že mi chceš vážně něco říct, ale ne, nechtěl, a takhle to půjde furt dokola a dokola. A nejhorší je, že ty řekneš, že půjdeš na nějakou párty, a všechny holky si na ten den odřeknou všechno, jen aby byly tam, kde ty, a mezi nimi já nemůžu hledat konkurenci, jen protože jsi mě políbil. Protože jsem celej život naivní a pořád věřím, že je někde to dobro, ale prostě není.“ Setřu rychle zbloudilé slzy, které se přehouply přes okraj.

„A tohle tě trápí nejvíc? Proč teď pláčeš?“
„Brečím nad svou blbostí.“
Tom vydechne, volně pustí mou ruku a zahledí se před sebe. „Věř mi, je to pro mě taky těžký, protože je tohle pro mě něco… novýho? Něco, co se rozhodně nezměnilo jen tak ze dne na den. Trvá to ve mně už hodnou chvíli a možná proto se poslední dny chovám jako idiot. Na tý párty… opil jsem se, protože už jsem nemohl poslouchat ty kecy všech kolem mě. Nevím, proč jsem tam vůbec šel, neměl jsem na nic náladu, s nikým jsem se nedokázal pořádně bavit, protože jsem je stejně nevnímal. Všude jenom ty ty ty. Proto jsem taky brzo zmizel, protože se to nedalo vydržet. Chtěl jsem ti říct úplně všechno hned, vím, že chtěl. To, že tě potkám, bych nevymyslel ani v tom nejlepším snu, a to, co jsem původně chtěl, jsem pak úplně zvoral. A uznávám, můžou ti ty holky, a ty lidi kolem mě nahánět strach, ale není k tomu důvod. Ty lidi najednou patří k tomu druhýmu já. Nezajímají mě. Je to možná špatně, ale vůbec mi na tom teď nesejde. Nevím dost dobře, co s tím vším, a nejsem schopnej to vysvětlit sobě, natož tobě. Jediné, co vím, je, že to takhle chci.“
Rychle setřu ještě poslední zbloudilou slzu, která stéká po tváři, a opatrně se na něho podívám.

„Pomůžeš mi?“ podívá se mým směrem taky a lehce se pousměje.
„Já… vážně musím jít, babička bude mít starost.“
„A ta odpověď?“ Tentokrát se už usměje, a já, abych přiznal pravdu, nevím, a už vůbec nemám potuchy, kde teď leží realita. Kdy přijde pověstné zazvonění budíku, a já se proberu?
„Jsem ten poslední, kterej ví, co s tím.“ Nakloním se k němu, a lípnu mu lehký polibek na tvář. „Díky za ten večer.“ Vystoupím a bez jediného ohlédnutí vlezu do vrátek.

autor: Mintam

betaread: Janule