Doppelleben 47. (konec)

Seděl jsem na pohovce namačkaný mezi ostatními členy týmu, kteří s námi oslavovali úspěšný konce našeho turné. Čas utíkal mnohem rychleji, než si kdokoli z nás vůbec dokázal pomyslet, a díky tomu jsme teď všichni drželi v ruce skleničku s alkoholem, abychom oslavili fakt, že zítra můžeme domů.

Včera odpoledne, když jsme obědvali, se totiž zničehonic ozvali Georg s Gustavem s tím, že by s námi rádi probrali něco důležitého. Po půl hodině chození kolem horké kaše z nich nakonec vypadlo, že by rádi skončili v kapele, protože chtějí založit rodiny. Překvapeně jsem se podíval na Toma, jestli v tom náhodou nemá prsty, ale když jsem zjistil, že je stejně překvapený jako já, znovu jsem se obrátil ke klukům, kteří se začali překotně omlouvat. Tom je zastavil pouhým zvednutím ruky a pomalu jim převyprávěl rozhovor, který jsme spolu vedli my dva na začátku turné. Když pochopili, co se jim snaží říct, překvapeně zírali oni. Nedokázali pochopit, proč jsme jim to neřekli hned na začátku, a to ani poté, co jsem jim vysvětlil, že nechci, aby všechna důležitá rozhodnutí pocházela ode mě, a že jsem jim nechtěl zničit sen. Poté, co jsme to ještě hodinu podrobně rozebírali, jsme se rozešli do svých pokojů s konečným verdiktem, že skončíme.

Dnešní koncert byl velkolepý, na konci jsem se neubránil slzám dojetí, protože když jsem viděl ty tisíce fanoušků, došlo mi, co jsme pro ně znamenali, a že jim nejspíš zlomíme srdce.

Ve chvíli, kdy se ozval potlesk, jsem se nesnažil zahánět slzy. Stál jsem tam, obklopený všemi těmi lidmi a tiše brečel, vděčný za to, že jsem mohl prožít svůj sen. Pomalým krokem jsem zamířil k Tomovi, který na mě čekal pod pódiem, a pevně mě objal. Nic nebylo lepší, než vědomí, že i přes všechny konce jde Tom se mnou.

***

Ve chvíli, kdy jsme oficiálně oznámili konec kapely, strhlo se učiněné peklo. Po tiskové konferenci následovaly desítky rozhovorů a focení, novináři nám byli spolu s fanoušky v patách. Chodily nám výhružné dopisy, fanoušci stanovali na pozemku, tudíž sousedé několikrát volali policii, ale rozhodně jsem jim to neměl za zlé. Párkrát se nám s Tomem dokonce stalo, že nás fanynky sledovaly i za jízdy autem, což nebylo zrovna bezpečné pro nikoho z nás.

Teď, po několika týdnech, se situace trochu zlepšila, ale na mou psychiku to moc nepomohlo, proto každý týden docházím k lékařce, která mě pomalu vrací do života, zatímco Tom mi vrací chuť k jídlu a životu. Přestože má lékařka byla jedna z nejlepších v oboru, nedokázala žádné zázraky, na rozdíl od Toma, jelikož on mi dával vše potřebné – lásku.

„Tome, přemýšlel jsi o tom, co teď budeš dělat s tou spoustou volného času?“ sedl jsem si mu na klín, když jsme jednoho tichého odpoledne doobědvali.

Beze slov se se mnou v náručí lehce zvedl, a aniž by mě ze své náruče propouštěl, pomalým krokem mířil do naší ložnice. Během cesty mě několikrát opřel o zeď, aby mi mohl věnovat rychlý polibek, než zase mohl pokračovat v cestě, kterou jsem mu značně stěžoval tím, že jeho krk byl pod neustálou palbou mých rtů. Přestože jsem vůbec neměl v plánu s ním dnes začínat jednu z těchto her, nakonec jsem byl rád, když mě položil mezi hromadu polštářů a něžně se na mě položil.

„Proč se ráno vlastně oblékáme?“ zamumlal Tom, když ze mě sundával kalhoty.

Sklonil se ke mně na vzdálenost minimálně pár milimetrů a nosem se otřel o ten můj. Přestože to pro mnohé může být prachobyčejné, pro mě to gesto znamenalo něžné a tiché vyznání lásky, které mě natolik překvapilo, že jsem Toma omámeně objal kolem krku a stulil se mi pod rameno. Už od začátku jsem věděl, že tohle milování bude jiné, ale v prvních chvílích mě nenapadlo, že by mohlo být tak odlišné od všech ostatních, které jsme spolu prožili. V okamžiku, kdy do mě poprvé to odpoledne vstoupil, jsem se s hlavou zvrácenou prohnul v zádech, čehož Tom využil, aby mě se vší pečlivostí políbil na krk. Z hrdla mi unikl další hluboký sten, který Toma jasně přesvědčil o tom, že to, co dělá, dělá zatraceně dobře.

***

Dny, týdny, a dokonce i měsíce plynuly ta rychle, že od ukončení kariéry Tokio Hotel už si na nás téměř nikdo nevzpomněl. Samozřejmě, když jdeme s Tomem po ulici, párkrát se stane, že nás někdo pozná a požádá nás o podpis, spíše nám ale věnují milý úsměv a pokračují dál v chůzi, za což jsem jim neuvěřitelné vděčný, protože jsme se konečně mohli přestat maskovat, když jsme chtěli jít do ulic. Nutno ale přiznat, že s postupujícími měsíci mi vlasy konečně dorostly až do půli lopatek a já se tak mohl vrátit ke svému účesu, který často označovali za energický, smyslný nebo sexy, neboli zkráceně řečeno, vrátil jsem se k lehkému rozcuchu, který už si u mě moc lidí nepamatovalo. Miloval jsem ty chvíli, kdy jsem se skláněl nad Tomem a on se mi v nich labužnicky přehraboval.

No a co se Toma týče, splnil si svůj další sen v podobě vyučování prcků v hraní na kytaru. Děti ho doslova milují, stal se pro ně modlou, pro což se neskutečně nadchl a na každou hodinu chodí příjemně naladěn, to samé i po skončení.

A jinak, co se dětí týče, pomalu jsme s Tomem začali uvažovat o adopci nějakého drobečka, přičemž jsme měli možnost zavítat do jednoho z místních sirotčinců a dokonale si nás k sobě připoutala svýma modrýma očima sotva dvouletá holčička. Tomovi brzy došlo, že právě ji chci večer ukládat do postýlky a ráno ji probouzet, proto se tam zašel optat, zda je malá právně volná a po zjištění, že je, začal dávat dohromady všechny potřebné papíry, ovšem všechno tajně, abych o ničem nevěděl. Bohužel pro něj ale byly nutné psychologické testy nás obou, vzhledem k tomu, že žijeme ve společné domácnosti, takže jeho překvapení nevyšlo, ale stejně jsem mu byl neskutečně vděčný.

Právě teď jsme každým dnem očekávali rozhodnutí o přidělení dítěte do péče, ale ať už bude rozhodnutí jakékoliv, nejdůležitější ze všeho je, že jsme stále spolu, že se milujeme, a že jsme zdraví, a že spolu můžeme čelit nepříznivým nástrahám života, bok po boku, až do smrti.

KONEC

autor: Saline A.