autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Následující den pro mě byl čirým utrpením. Byl jsem absolutně nevyspalý a nebylo mi dobře. Vypadal jsem jako hromada sraček. Obličej jsem měl bledý a pytle pod očima mi dodávaly pravý šmrnc. Neměl jsem chuť vůbec nic dělat, ani mluvit, ani dýchat. Celý den jsem ve škole seděl bez jediného pohnutí a slova. Měl jsem pocit, jako by ze mě někdo vyrval duši.
Seděl jsem ve své lavici a zíral do prázdna, ačkoliv už bylo po vyučování. Přede mnou ležel mobil s pár nepřijatými hovory. Brian se po mně sháněl. Neměl jsem sílu se ani natáhnout a vzít tu ohavnou věc do ruky. Až když se otevřely dveře od učebny, trochu jsem zpozorněl.
„Tome,“ hned ke mně došel a kouknul se na mě. „Co je to s tebou? Proč mi nebereš mobil?“ Co mu na to říct? Že mám pocit, jako by mi někdo ukradl duši i srdce?
„Promiň… Já…“ brouknu a zavrtím hlavou. Otřu si oči od neposedných slz a začnu si balit věci. Ale on mě chytne za ruce a stáhne si mě k sobě.
„Co se ti stalo?“ podívá se mi do očí. Prsty mi setře lehce slzy a pohladí mě po vlhké tváři. Mlčky ho sleduji. Nemám mu co říct. Hlavně není způsob, jak mu to říct. Neexistuje možnost, jak mu to vysvětlit. Je to naprosto absurdní.
„Stalo se něco s Molly?“ řekne trošku vystrašeně, jako by se bál cokoli říct. „Udělal jsem ti něco já?“
„Ne, neboj…“ pošeptám a trhaně vydechnu. Na chvíli zavřu oči, abych se uklidnil. Nechci, aby se o mě zbytečně bál. I když nevím, jestli to je opravdu zbytečné… Nejspíš má právo.
„Myslíš… Myslíš, že můžu dneska zůstat u tebe? Nechci… Já nechci spát… sám.“ Otevřu oči, abych se mu mohl podívat do obličeje.
„Samozřejmě, že můžeš. Jen mi pověz, co se stalo. Udělal ti někdo něco?“ pohladí mě po ramenou a pažích starostlivě. Pouze zavrtím hlavou na znamení, že ne. Pohladím ho po tváři, dám mu malou pusu a sbalím si věci. Pak se nemotorně postavím. Mám pocit, jako by mě nohy nedokázaly unést. Je mi vážně hrozně a jsem slabý. Chytne mě kolem pasu a trošku si mě k sobě přitáhne.
„Odvezu tě, hm? Není ti dobře,“ pošeptá a dá mi pusu. Nemám sílu na protesty. Dnes sebou nechám manipulovat kýmkoli.
„Chceš jet ještě domů, nebo rovnou ke mně?“ pohladí mě po hlavě a prohlíží si mě.
„K tobě. Máma má dneska volno, tak je s Molly doma,“ odpovím. Teda myslím… Bylo to dneska? Bože, vůbec nic nevím… Jo, určitě to bylo dneska. Včera byla v práci. Dneska musí mít volno.
„Dobře, tak pojedeme ke mně,“ usměje se trošičku. „Tak pojď,“ chytne mě kolem ramen. Bezvládně se o něj opřu a nechám se vést pryč. Ještě si vezme u sebe nějaké věci a poté jedeme k němu.
Po celou cestu mlčím a dívám se z okna. Při tom si v hlavě stále opakuji včerejší sen, kdy jsem Billovi řekl sbohem a on tak strašně plakal. Vzal si s sebou všechno, co mi bylo cenné. Cesta utekla tak rychle, že jsem ani nepostřehl, že už jsme zastavili před Brianovým domem.
„Tomi,“ chytne mě ještě v autě za ruku a upře ke mně pohled. Snad nikdy mě neoslovil ‚Tomi‘. Vždycky mi tak říkala jenom Molly, mamka a děti v dětském domově. A… Bill. Musím vypadat asi vážně tragicky… Pootočím k němu hlavu. I to je pro mě v tuto chvíli namáhavé.
„Co se stalo?“ pošeptá vlídně.
„Nic se nestalo. Jen jsem mimo… Vůbec jsem nespal,“ řeknu přesvědčivě a pokusím se pousmát, abych ho přesvědčil o pravosti svých slov. Že mě to nenapadlo už dřív.
„Proč jsi nespal?“ vydechne a odpoutá se.
„Prostě… to nešlo,“ povím. Rychle se odpoutám a vystoupím dřív, než mi stihne položit další záludnou otázku. Po pár vteřinách vystoupí také a zamkne auto. Přejdeme společně ke dveřím od jeho domu. Vyloví klíčky z kapsy a pustí mě dál. Jakmile vejde, zamkne za námi. Vždycky to tak dělal. Nikdy jsem se nezeptal, proč to dělá. Zeptám se ho teď, aby viděl, že mám aspoň nějakou snahu komunikovat.
„Cítíš se bezpečněji?“ pokusím se aspoň trochu usmát. Položím si batoh na botník a zuji se.
„Je to zvyk,“ broukne a zuje se také. „Nevím vlastně, proč to dělám, ale je to tak.“
„Jsou i horší zvyky,“ pousměju se a pohladím ho po rameně. Vážně se dnes nedokážu normálně bavit.
„Jaký je můj ještě horší zvyk?“ usměje se a obejme mě kolem pasu. Ježiš, tak to je dnes ale podpásovka.
„Dávání bezdůvodných testů,“ pokusím se zavtipkovat.
Plácne mě hned po zadku a skousne mi ušní lalůček. „Nech si to, jo…“
„V tom případě nevím,“ pousměju se. Měl bych se sebrat. Brian je se mnou a záleží mu na mně. Proč ho zbytečně děsit, přidělávat mu starosti a odhánět ho od sebe. Snad se dokážu alespoň na okamžik odreagovat.
„Určitě bys jich našel tisíce,“ líbne mě něžně pod ouško a pomalu se mnou couvá do obýváku.
No fajn… Zavřu oči a zamyslím se. Pak si vzpomenu na naše postelové akce.
„Už vím,“ řeknu po chvíli.
„Hm?“ zvedne ke mně hlavu a koukne se mi do očí. Je vážný.
„Skoro vždycky si zapomeneš sundat kondom, když už je po všem,“ usměju se od srdce a chytím se ho kolem krku.
„A to je důkaz čeho? No?“ podzvedne obočí a sjede mi dlaněmi na zadek. Stiskne ho, pomalu mě k sobě natlačí a zacouvá se mnou až k pohovce. Položí mě na ni. „Že jsem stále v euforii a myslím jen na to, co se v daný okamžik odehrálo,“ líbne mě něžně na rty. „Teď budeš bez keců odpočívat, jasný?“ zasměje se.
„Ano, pane profesore,“ lehnu si poslušně a sleduji ho. Je zvláštní, jak se změnil za tu dobu, co ho znám. Nechápu, jak jsem ho mohl změnit. Proč zrovna já… Je to tak podivný.
„Dobře. Já ti zatím připravím něco k jídlu a sobě taky. Mám hlad jako vlk,“ přejede si po břiše a usměje se. Hned na to zmizí v kuchyni. Jenom zavřu oči a povzdechnu. Doufám, že usnu dřív, než se vrátí.
Týden utekl jako voda. Vše se mi poměrně dařilo. Jak škola, problémy doma i vztah s Brianem. Bill mi stále chyběl a zezačátku to bylo dost špatné, ale postupně se můj stav zlepšoval. Věděl jsem, že to tak bylo nejlepší a musím se hnout v životě dál. S ním by to nešlo. Na dnešek jsem měl místo školy naplánovanou návštěvu nemocnice s Molly. Musela zase na nějaké krevní testy.
BILL
Jakmile jsem prošel chodbu, rozepnul jsem si bundu. I přesto, že jsem šel znovu na testy, jsem měl poněkud dobrou náladu. Chodil jsem sem pravidelně, každý půl rok. Byla to pro mě jistota. Vážně bych nerad chytil HIV a nějaké další nemoci. Jsem gay a tohle je pro mě něco jako prevence. Ne, že bych byl nějaká děvka.
Zašel jsem do výtahu, který jako na zavolanou přijel. Hned jsem zmáčknul tlačítko, které mě mělo dovézt do 5. patra, a podíval se na sebe do zrcadla, které tu bylo jako jedna celá stěna. Upravil jsem si vlasy a zkontroloval, zda nemám rozmazaný make-up.
Je to výborné. Sám pro sebe jsem se usmál. Když výtah dojel do požadovaného patra, pomalu jsem vyšel. Prošel jsem další dlouhou chodbou a zabočil doprava. Tam byla už menší chodbička. Nebylo tam naštěstí ani moc lidí.
Nemíním tady čekat věčně. Mám ještě jiné povinnosti a tohle chci mít už za sebou. Všude to tady tak nechutně zapáchalo. Desinfekce a ten nemocniční smrad pro mě byl snad to nejhorší.
Došel jsem na konec chodby. Ah, kohopak to tu máme? Podíval jsem se na toho kluka, který do mě tehdy vrazil na ulici. Moc dobře jsem si ho pamatoval. Kdo by si také nepamatoval takové stvoření. Skočil mi kolem krku jako nějaký úchyl. Posadil jsem se nedaleko něj a prohlédnul si ho. Není zas tak špatně oblečený, ale tenhle hoper mě vážně nezaujal. Možná je to i tím, jak se choval na té ulici. Bože, bylo to absurdní. Doufám, že po mně nepoleze i tady. Hrál si s něčím v ruce. Po chvíli povzdechl a opřel si hlavu o zeď. Náhle mu spočinul pohled na mně. Ne, nečum na mě tak. Podivně vydechl a narovnal se. Taky jsem se na něj podíval a přehodil si nohu přes druhou. Pootevřu rty a důležitě se podívám někam do prázdna. Hlavně ne na něj. Tiše si odkašle, odvrátí hlavu a mlčí. Podívám se na hodinky a zase si stáhnu rukáv od bundy. Nervózně si začnu proplétat prsty. Měl bych si zajít na nehty. Tohle je už hrozný. Uslyším, jak začne poklepávat nohou. Očividně je také nervózní. Po chvilce se na něj podívám. Znovu si ho sjedu pohledem. Ten piercing je vkusný, to musím snad jako jediné uznat. Měl zavřené oči a zhluboka dýchal. Jako kdyby cítil můj pohled, otevře oči a podívá se na mě. Otevře pusu na znamení, že se chystá něco říct, ale nakonec ji opět zavře a sklopí pohled. Copak se mi chystal říct teď?
„Chmmm,“ zakroutím hlavou a narovnám se.
Ten kluk hlasitě povzdechne, a aniž by se na mě podíval, promluví: „Hele, já… omlouvám se za to na té ulici. Nepředpokládám, že bys to pochopil. Na to není vlastně ani žádné normální vysvětlení. Jen se ti chci omluvit, jestli jsem tě nějak… vyděsil, nebo naštval.“ Když domluví, upne ke mně čokoládové oči. Tak to jsem od něj nečekal. Ale nečekal jsem od něj ani to, že na mě skočí, div mě neporazí. Podívám se na něj a skousnu si zevnitř spodní ret.
„Jo,“ vydechnu, „…to děláš běžně nebo co to do tebe vjelo?“ zamračím se nechápavě.
„To bys nepochopil. Už tak ti určitě připadám jako dost velký blázen,“ pousměje se a skloní pohled ke svým rukám.
„Na psychiatrii nejsme, takže…“ pokrčím rameny.
Ale dojít by si tam pro jistotu měl. „Já to snad radši ani chápat nechci.“ Krátce se na mě podívá a nepatrně přikývne.
No, aspoň, že se omluvil. Ale nijak ho to neospravedlňuje. To, že se zachoval jako cvok, nezmění. Poté si poposedne, povzdechne a opět si začne hrát nervózně s iPhonem v ruce.
„Jen by mě zajímalo, odkud mě znáš. Já tady nejsem nijak známý a ani o to nestojím.“ Na to mi neodpoví, jelikož mu začne zvonit mobil. Zvedne se a odejde o kousek dál.
„Ahoj, zlato…“ uslyším jen a začne s někým mluvit. Podzvednu obočí. Která slečinka mu to asi volá? Stočím pohled ke své tašce a začnu se v ní přehrabovat. Kde je, zatraceně, ta žádanka.
„No ona je ještě uvnitř… Jo, asi jo… Nevím, dneska asi ne. Musím odvézt Molly domů a pak do práce… To mi povídej, ještě teď mě bolí zadek…“ začne se smát. Našpulím trošku rty a zvednu k němu pohled. Zadek? Jeho bolí zadek? Trošku se zamračím a sjedu si jeho postavu. Zaseknu se pohledem na jeho zadku, který není stejně moc vidět přes ty příšerné široké džíny a mikinu. Nesnáším tenhle nevkus. I když, značkové to oblečení má, hmm…
„Briane, přestaň, prosím tě. Já jsem v nemocnici, jo,“ slyším jeho další smích.
Briane? Mluví s chlapem? „Jen počkej na zítřek. Vohnu si já tebe a ještě si týden nesedneš… Jo… Aspoň nebudeš už tak nadrženej… Jasně…“ Chvíli mlčí, pak se znovu zasměje.
On je gay? On?! Ne, to není možné. Nevypadá na to. Když tohle zaslechnu, pusu trošku pootevřu. Párkrát zamrkám a znovu sklopím pohled do tašky.
Raději.
Kolem mě zrovna prošla nějaká starší paní. Otevřela pusu dokořán a koukala na něj.
„Že se nestydíte!“ pohrozí mu holí, o kterou se opírá. Začnou mi cukat koutky. Nechtěl bych takový trapas zažít.
„Nestydím. Nemáte poslouchat cizí hovory, paní,“ řekne jí jen ten kluk. Zakroutí hlavou, rozloučí se s tím svým a znovu si sedne na původní místo. Hlavně se nesměj, Bille. Nemusel by to unést. Zapnu si tašku a podívám se na něj.
„Ti lidé jsou dnes příšerní,“ odfrknu. Nechápavě pozvedne obočí. „Pletou se, do čeho nemají,“ brouknu s klidem v hlase.
„Ah,“ vydechne na znamení pochopení, „to máš pravdu. Obzvlášť ti staří,“ souhlasí se mnou.
„Nesnáším ty jejich řeči. Pořád se pletou do toho, do čeho jim nic není, místo toho, aby se starali sami o sebe,“ povzdechnu.
„Jo, to jo,“ uchechtne se. Náhle se zvedne. Přetáhne si mikinu přes hlavu, přičemž se mu vyhrne i triko, čímž odhalí své svaly na břiše.
No, musím přiznat, že břicho má pěkný. Kdo ví, co všechno se pod těma hadrama skrývá. Už mu na to nic neodpovím, jen si odkašlu a podrbu se ve vlasech. Složí si mikinu, hodí ji na židli vedle sebe a poté, co si stáhne triko, usadí se.
„Proč tu vlastně jsi? Jsi nemocný?“ zeptá se mě se zájmem v hlasu.
„Ne, jdu jen na testy,“ odvětím. „A ty?“ Že by taky prevence?
„Jsem tu se sestrou,“ odpoví.
„Se sestrou? Proč si sem nedojde jednoduše sama?“ pronesu nechápavě.
„…je jí 9,“ řekne už trochu jiným tónem a odkašle si.
„Aha,“ vydechnu jenom. „A vůbec, co… co děláš?“ Sice je mi to nějak jedno, ale nemuselo by tu být tak trapný ticho, když už jsme se dali do řeči.
„Pracuji v dětském domově, ale tam jsem tak 2 nebo 3 hodiny denně. Chodím na vysokou,“ podívá se na mě. Chytrej namakanej gay. To by do něj člověk neřekl.
„Hm, aha,“ brouknu trošku bez zájmu. „Na jakou vejšku chodíš?“
„Psychologie,“ odpoví jen. Poté se podívá na hodinky. Zvedne se a začne vynervovaně přecházet sem a tam. Už jen kývnu. Nevím, o čem bych se s ním měl bavit, je viditelně nervózní.
„Kurva, co jim tam tak dlouho trvá,“ zamumlá.
„To nevím,“ povzdechnu a založím si ruce na hrudi. Potom se otevřou dveře a sestra vyveze tu jeho malou sestru ven na vozíčku. Ona je postižená? Chudák holka. Kdybych tohle tušil, ani bych se ho neptal. „Já jsem nevěděl, že je dementní,“ řeknu tišeji a kouknu se na ni a pak na něj. V tu chvíli výraz v jeho obličeji ztvrdne.
„Ona není dementní!“ vyjede na mě rozhořčeně. Ou, ou, jak se hned rozčiluje. To jsem řekl tolik?
„Chtěl jsem říct postižená,“ řeknu a sleduju ho.
„Ani postižená,“ podívá se na mě hnusně.
„Tomi, já už chci domů,“ chytne ho ta malá za ruku. On se zhluboka nadechne a na chvíli zavře oči, aby se uklidnil.
„Už pojedeme, zlatíčko. Neboj,“ řekne jí. Pohladí ji po vlasech a vezme si od sestry výsledky. Ta malá si mě začne s malým úsměvem prohlížet.
Je to hezká holčička. Upřímně mě mrzí, že je nemocná. Trošku se na ni usměju, ale pak se podívám znovu naprosto vážně na něj. Raději se pak zvednu ze židle a rozejdu se směrem k ordinaci.
„Idiot arogantní,“ uslyším toho kluka.
„Mně se docela líbil,“ zasměje se jeho sestra.
„Jo, to mně dřív taky. A vůbec… Je to gay a je na tebe starej, takže nic pro tebe, andílku,“ řekne jí pobaveně. Jak může vědět, že jsem gay, sakra? A starej k tomu. „A teď se drž. Trochu tě povozím.“ Zaslechnu už jen tu malou pištět přes celou chodbu. Ještě jsem se za nimi otočil. Trošku jsem sklopil zrak. Tohle jsem přehnal.
„Pojďte si dál, pane Trümpere,“ vyzve mě pak už sestra. Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř. Doktor mi odebere krev a jako každý půl rok mi oznámí, že za týden bude výsledek. Jakmile je hotovo, rozejdu se pryč.
Ten kluk se choval nemožně, ale tentokrát jsem se zachoval nemožně já. Ani nevím, jak mi to z té pusy mohlo vyletět. Ta jeho sestra mohla být prostě jen nemocná, ale mě přišlo na mozek slovo dementní. No, tím ‚postižená‘ jsem to fakt taky vylepšil. Zakroutím hlavou a seběhnu těch pět pater po schodech dolů. Jdu rychle, skoro až popobíhám, ani nevím vlastně proč.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Bille, Bille, tys to zase podělal. 😀 No, zajímalo by mě, kde se potkají příště. 🙂 A už se na to těším. 🙂 Jinak, super díl. Vážně se mi moc líbil. :))
Konečně tam je i Bill =o) jen je to děsnej kretén občas =oD moc pěknej díl
Bille. Ty nemehlo.. :/ Jsem ráda, že se dali do řeči.. a taky jsem zvědavá, kdy se dostaneme do fáze, kdy budou v nějakém tom "vztahu" 😀
No konečně je tam Bill a hned mě vytáčel:-DDDD ,, No moje nervy díl užasnej tak honem další ;))
BOze ten Bill to opravdu torchu prehnal . .Snad se mu a Molly njak omluvi, nebo tak neco .. :/
Jinak ten vztah Toma s tim ucitelem se mi, ale vubec nelibi, doufam, ze brzy bude mezi nima konec .. No musime se nechat prekvapit ..
Whohou,dokonalost! Úplně jsem si představovala to,jak po sobě koukali,když se tam zpozorovali. To bylo skvělý.U toho Tomova telefonátu jsem si úplně představovala Billa,jak na něj kouká s otevřenou pusou…musela jsem se smát 😀 to bylo tak vtipný 😀 a ještě to s tou starou paní xD síla 😀 😀 😀 😀 Jo,Bill to fakt přehnal s tim,že je Nelly dementní…že by ho něco táhlo k Tomovi,když tak najednou pospíchá?:Duvidíme. Moc se těšim na další díl. Tenhle byl naprosto super!
[6]: teda Molly..bože já jsem debil 😀
Tak Bill se teda hned ze startu skvěle vyznamenal, to teda jo. Ale Tom to stejně zabil, když řekl, že je na ni moc starý a ještě je to gay. To bylo vážně luxusní. Celý tenhle díl se mi vážně moc líbil.
Vlastně i ta povídka je opravdu povedená. Moc se mi to všcehno líbí i to, jak Tom chodí s Brianem a skvělý byl taky ten telefon. Jde vidět, že jsou to vážně nadrženci.
No jen tak dál 😉
Bill to maličko přepísknul…. alespoň jsou si teď kvit… jsem ráda že se už do toho vložila i Billa role 🙂 krásnej díl :)))
Bill Bill ty si tomu zase dal, nedivím sa Tomovej reakcí.
No, Bille, tak tohle jsi vážně pokašlal… ani se Tomovi nedivím, že se naštval… taky by mě naštvalo, kdyby takhle někdo mluvil o mým sourozenci ať by mu bylo cokoli…
Když jsem začala číst a viděla, že to začíná zas Tomem, tak jsem si říkala, kdy přijde na scénu Bill. Pak sem byla ráda, že tam je, ale nadšení opadlo, když řekl to o Molly… Je fakt nafoukanej 😀 snad se brzy změní! 😀
A Brian je mi teď sympatičtější 😀 Akorát mě štve, že si vždycky ohne jen on Toma 😀 a Tom mu sice vyhrožuje že to bude naopak, ale myslím, že se Brian nenechá :D…
Ten telefonát mě dost rozesmál no 😀
mě dostala ta babka xD mohla mít dobrej šok xDDD a Bill bude říkat, že se Tom neumí chovat xDD
No jo, Bille, tos přehnal 😀 teším se na další díl ;))
furt nějak nechápu tu spojitost s tím snem…jestli to teda nějakou spojitost má. Asi si ale budu muset počkat na další díly:)
super díl:))
to je užasná povídka !!
OMG!!!!!!tenhle díl byl tak úžasný!!!!!!!!!!! Konečně se tam objevil Bill a prostě všechno!!!!§ těším se ja to bude pokračovat dál!!!! :-))