autor: Darkbeth
Ahoj, tak tu máte ode mě další díl. Je mi jasné, že jisté osoby budou po tomto dílu trošku naštvané 😀 ale nebojte, však všechno bude, jak má, ale Bill se musí nejprve hodně poučit. Děkuju moc za předešlé komentáře, moc mě potěšily a nemusím snad připomínat, že čím více komentářů, tím větší motivace psát. 😉
„Opravdu si to nechcete ještě rozmyslet?“ Zeptal se ředitel gymnázia s vráskou na čele. Kaulitzova rodina vždy přispívala značnými částkami do fondu školy a přijít o Billa znamenalo přijít i o velké finance.
„Ne, budu nyní studovat soukromě,“ utvrdil ho ve svých slovech Bill a mírně se zhoupl na špičkách. Otravovalo ho to. Měl být touto dobou už někde jinde, a akorát se zde zdržoval. „Pokud je to už vše, mohu už jít?“ Zeptal se a podíval se na hodinky. Udělat to jiný student, tak bude osočen za nevhodné chování, ale Billovi by nikdo nikdy nic neřekl.
„Jistě jen mi to tady podepište,“ rezignoval ředitel a unaveně se posadil do svého křesla. Bill vytáhl z obleku pero, a spěšně se podepsal. Rozloučil se s přítomným učitelským sborem, otočil se na podpatku a odešel. Nasával atmosféru té školy. Byly doby, kdy tudy procházel bezstarostně. Bezstarostně. Při tom slově se ironicky ušklíbl. Nikdy nebyl bezstarostný. Už odmalička musel na svých bedrech tahat ortel svého rodu a své rodiny. Teď už žádnou rodinu neměl. Když se nad tím ale zamyslel… měl někdy vůbec nějakou rodinu? Dal se jeho otec považovat za rodinu? Zázemí? O tom velmi pochyboval.
Myšlenky se mu honily hlavou, ale najednou ho nějaký impulz donutil se zastavit. Tušil, kde se vyskytuje. Pomalu se otočil a stál čelem ke dveřím, které tak důvěrně znal. Když se zamyslel, tak vlastně měl důvod na ně zaklepat. Jenže to ani nemusel. Dveře se samy prudce otevřely a na prahu stál zkoprnělý Tom.
„Podívejme se. Pan Bill Kaulitz,“ ušklíbl se pak Tom. Oba si vzpomněli na jejich první setkání.
„Ano, to je mé jméno,“ odvětil Bill a sám pro sebe se usmál. Moc dobře si to setkání pamatoval.
„Potřebujete něco?“ Zeptal se Tom, pokračujíc v té hře.
„Ano, tentokrát ano. Potřebuji potvrdit formulář, že jsem psychicky schopný sám soukromě studovat,“ odpověděl velice formálně Bill a dal si záležet na tom, aby v jeho slovech nebyla jediná citová zabarvenost.
„Dobře. Pojďte dál,“ řekl stejně chladně Tom a pustil ho dovnitř. Tom přešel ke skříni a hledal ten správný formulář, zatímco se Bill usadil do zrovna ne moc pohodlného křesla a rozhlížel se po Tomově pracovně. Panoval tu celkem chaos od doby, kdy tu byl na posledy. Na stole spatřil dnešní výtisk novin a na titulní stránce opět svoji fotografii. Překvapovalo ho, že to noviny stále ještě neomrzelo. Pro Georga to bylo přímo skvělé a ani jemu trocha popularity nevadila. Ale jen do té chvíle, kdy si uvědomil, jak moc mu hyzdí jeho soukromý život. Pokud ještě vůbec nějaký existoval.
„Tady to je,“ ozval se po chvíli Tom a vyrušil tak Billa z úvah. Bill jen pozvedl hlavu, aby dal najevo, že věnuje Tomovi pozornost. „Myslím, že potvrdit to nebude problém,“ dodal ještě a zasedl za stůl. Bill si nemohl pomoct, ale musel ho propalovat pohledem. Miloval ho. Věděl to. A také věděl, že on miluje jeho. Jenže někdy není všechno tak jednoduché. Zvlášť, když milujete více sebe. Jak se říká. Pýcha předchází pád. Doslova. Bill si s prázdným výrazem převzal dokument a chystal se ke dveřím, když ho ruka na klice zastavila.
„Bille…“ šeptl Tom a pohlédl Billovi do očí.
„Sbohem, Tome,“ špitl Bill a odešel. Čekali jste, že mu poteče po tváři slza, kterou budou následovat stovky dalších? Že se složí a padne Tomovi do náručí? Možná by to tak být mohlo, jenže to by to pak nebyl Bill Kaulitz. Ten jen hrdě zvedl tvář, upravil si prsten na ruce a vydal se ke svému autu. Ale přece jenom… ještě se otočil. Vlastně by měl být naštvaný Tom. Jenže nebyl. Nedokázal to. Na rozdíl od Billa mu tekly slzy proudem.
Bill stál v honosném domě Georga Listinga. Těžko říct, čí dům byl lepší. Jestli Billa nebo Georga. Georg se jako každý večer povaloval na pohovce se sklenkou whisky v ruce. Bill ho jen pozoroval a přemítal, proč tak mladý člověk, který by měl kypět životem a energií, je tak prázdný a apatický. Když se podíval do zrcadla, jako by ho uhodilo. Jako by ve svých očích spatřil výraz otce. Mění se v něj snad? Přisedl si ke Georgovi a sám si nalil skleničku. Dneska po něm Georg nevyjížděl. Byl zvláštní. Držel v ruce knihu a melancholicky přejížděl po jejím obalu.
„Máš rád Petrarcu?“ zeptal se Billa najednou.
„Působí na mě moc melancholicky a beznadějně,“ pokrčil rameny Bill, ale Georg se pohrdavě usmál.
„A není to snad to jediné, co nám zbylo? Poslouchej,“ zašeptal Georg a otevřel knihu.
*Mír nenacházím, k válce síla není.
A bojím se a doufám, žhnu, jsem led.
Na nebe vzlétám, ležím na té zemi;
a v dlaních nic, objímám celý svět.
Vězní, kdo neotevře, nezamkne mi;
nechce mi vlást, nesundá smyčku zpět.
Smrt Amor nedá, pouta nesejme mi;
nechce mě živého, nezprostí běd.
Bez očí vidím, křičím bez jazyka;
po zmaru prahnu, pomoc zaklínám.
Nenávist k sobě, lásku k jiné zas.
Pasu se v bolestech a v smích vzlykám.
K životu, k smrti stejný odpor mám –
a v tomto stavu, paní, jsme jen z vás.
Georg zavřel knihu a ponuře se ušklíbl.
„Věříš na lásku, Georgu?“ zeptal se ho najednou Bill.
„Nesmím na ni věřit,“ šeptl a upil ze skleničky.
„Neptal jsem se, jestli smíš. Ale jestli věříš.“
„Věřím,“ zachraptěl Georg a na chvíli zkoprněl, než zakroutil hlavou a odložil knihu na stolek.
„Co nenávidíš?“ zeptal se opět Bill. Takhle s Georgem nikdy nemluvili.
„Peníze,“ odpověděl rozhodně Georg.
„A… co miluješ?“ vyzvídal Bill. Čekal, že ho Georg odpálkuje, ale jeho reakce ho zaskočila.
„Tebe,“ zašeptal Georg a vzhlédl Billovi do očí.
*Francesco Petrarca, Sonety Lauře
autor: Darkbeth
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
ráda bych tímto poděkovala autorce za pokračování 🙂
Bill, ma hnevá, on stou svojou tvdohlavou palicou, si nedá poradiť.
Som zvedavá na Billovu reakciu po tom čo povedal George.
nenenene!! takhle to rozhodně pokračovat nesmí! sakra at' bill pěkně nakráčí zpátky do kanceláře k tomovi!!!!
kráááásný !!!!! miluju to !!! ale tom a bill musí být spolu ??!
BIIIIIIILLL!!!…si normálny???…prečo sa prosím pekne zdržiavaš s nejakým Georgom, keď vieš, že Toma miluješ???….Je pravda, že sa musíš ešte poučiť!