Nechť běží skrz krutý mráz 2/2

Když se potom odtáhli pro kyslík, jen se navzájem sobě dívali do očí. Ani jeden nevěděl, co by měl říct. Tak raději neříkali nic. Bill se Tomovi stulil do náruče a usnul.

Další den ráno se Bill probudil v posteli sám. Zvedl unaveně hlavu, ale Toma nikde neviděl. Ani jeho oblečení, které zanechal večer přehozené přes židli, nebylo na svém místě. Asi někam šel, možná, že snídá.

Černovlásek se tedy neochotně vyhrabal z postele a šel dolů do kuchyně. Byla sobota, takže jeho rodiče byli doma a Bill se nemusel stresovat tím, že musí do školy.

„Ahoj,“ pozdravil svou mámu, která seděla za židli při kávě a četla si nějaký módní časopis.

„Dobré ráno… teda vlastně spíš už poledne,“ usmála se. Mohlo být asi kolem půl jedenácté.

„Tom tady není?“ zeptal se černovlásek. Jeho jinak dokonale vyžehlené vlasy, které tvořily perfektní účes, byly teď jako vrabčí hnízdo, ale nějak to neřešil, jen si je trochu prohrábl a šel si udělat něco k snídani.

„Ne, už brzo ráno ho táta zahlédl, jak šel ven,“ vysvětlila mu matka.

„A nic neříkal, kam jde nebo tak?“ vyzvídal Bill.

„Ne, prostě rychle odešel. Nic neříkal, vyletěl jako tajfun, nevím, jestli jste si něco udělali nebo co?“ pokrčila Simone rameny.

„Ne, nic jsme si neudělali,“ hlesl Bill šeptem a jenom si povzdechl. Nechápal Tomovu reakci. Že by na něj šel včera večer moc rychle? Ale byl to přece Tom, kdo Billa políbil jako první. Nerozuměl tomu, neviděl do Toma tak dobře.

Bill byl takový typ člověka, který si hned všechno moc bral k srdci. Nad vším až moc přemýšlel a viděl to všechno jen v tom nejhorším světle. Byla to neuvěřitelná směska člověka. Dalo by se říct, že v určitých situacích uměl být snad pesimista i optimista zároveň. Ale momentálně byl z velké části pesimista. Obával se toho, že něco pokazil, že za Tomův odchod může on. Ale třeba to jenom moc dramatizuje a jenom se šel projít, i když to by aspoň někomu něco řekl jako vždycky.

Černovlásek nad tím strávil celý den. Stále nad tím uvažoval a napadala ho nová a nová vysvětlení toho, proč Tom tady není. Dokonce se dostal už i do stádia, kdy o něj začal mít strach. Co když se mu něco stalo? Co když je někde zraněný? Tyto dvě věty mu vířily hlavou jako dva černé stíny pořád dokola. Neukázal se.

Celý den se nevrátil zpátky domů. Bill už začal vyšilovat víc než jeho matka.

„Vždyť nemá, kam by šel, co když se mu něco stalo?“ opakoval své matce stále dokola.

„Ale no tak, Bille, určitě se vrátí, jenom se uklidni. I já se o něj bojím a nemám tušení, kde by mohl být, počkáme do zítřka, a jestli se neukáže, nahlásíme to, ano?“ utěšovala ho jeho máma.

„Klid, Bille, Tom je schopný kluk, bude v pohodě,“ přidal se Gordon. Tímto způsobem Billa trochu ukonejšili a dodali mu trochu optimismu, který potřeboval.

Nastal druhý den. Bill nemohl celou noc spát. Byla to mučivá, bezesná noc. Bylo to tak úmorné a bolestivé, když celou noc nedokázal usnout a jenom se převaloval v posteli. Pořád zíral na místo, kde dříve vedle něj ležel Tom. Ani si sám neuvědomil, kolik pro něj ten dredatý truhlík znamená a jak se na něm pomalu a jistě stává závislý.

Kolem páté ráno se mu podařilo na chvíli usnout. Spal asi pět hodin, tedy do deseti.

Jakmile se probudil a uvědomil si, kolik je hodin a taky to, že vlastně spal, rychle vyletěl z postele a utíkal se podívat dolů. Teď zase překypoval tím naivním optimismem. Už si představoval, jak najde Toma sedět v kuchyni s hrnkem kávy a bude si hřát ruce z té zimy, co je venku. Až zase uvidí ten jeho sluníčkovský úsměv. Ale nic z toho se nestalo. Naivní představy se rozplynuly, jako když fouknete do hromádky prachu.

Kuchyň byla prázdná. Tedy ne tak úplně. Seděl tam jeho otec u novin a četl si je.

„Tom se neukázal?“ zeptal se s nadějí v hlase. Ale i tu zabilo Gordonovo nesouhlasné zavrtění hlavou.

„Jenom,“ podotkl, když si všiml, že se Bill obrací k odchodu, „nechal tady tohle,“ zamával kusem papíru a přitom hleděl do novin. Bill po papíru chňapl a rychle si ho přečetl. Byl od Toma.

Byl to jenom krátký vzkaz, ale i to stačilo Billovi, aby v sobě zahnal ten prázdný strach o Toma. Aspoň věděl, že je v pořádku.

xXx

Už to bylo celých dlouhých pět dní, co se Tom neukázal. Napsal přece vzkaz, že si jenom musí něco zařídit. To byla vlastně jediná zpráva, kterou Kaulitzovi dostali. Potom už nic. Bill z toho začínal být značně nervózní, ale stále jej tak trochu uklidňoval ten dopis. Měl ho stále u sebe a četl si ho stále dokola. Ta poslední čtyři slova viděl stále před sebou, potřebuju si něco zařídit. Billovi vrtalo hlavou, co asi tak Tom zařizuje. Nakonec to ale vzdal, protože škola a jiné povinnosti mu nedovolily nad tím nějak moc uvažovat.

Po dvou týdnech se už zcela zbavil naděje, že Toma ještě někdy uvidí. Byl to prostě jenom takový chvilkový zvrat, kdy byl konečně trochu šťastný, ale stejně to nakonec dopadlo jako se všemi ostatními. Každý si s ním jenom trochu pohrál, a pak se vytratil. Ten už se neobjeví, nechal tě, ty osle. Prostě nemáš v lásce štěstí a nikdy mít nebudeš. Tato slova si stále opakoval v hlavě. Optimismus ho úplně opustil.

Tři týdny byly skoro dovršeny a po Tomovi, jako by se slehla zem. Už o něm doma ani nemluvili. Jako by snad zapomněli, že kdysi tady byl ještě jeden opuštěný kluk, který byl vděčný za každou pomoct. Na Billa dolehla lítost a deprese. Neskutečně těžké a černé deprese. Uvědomil si, jak mu Tom chybí, a že se do něj nejspíš zamiloval. Co na tom, že prakticky nic neměl. Byl to prostě on sám a Bill se do něj zamiloval až po uši. Jenomže co teď? To byla ta záludná otázka. Kde by ho měl hledat? Není už přece jen trochu pozdě? Navíc venku je neskutečná mráz a chladný štiplavý vítr, který vás vyšlehá, sotva otevřete dveře.

Bill už toho měl dost. Proč by se měl trápit? Ať si ho ten mráz vezme. Ať si chlad vezme jeho duši, která je stejně jenom bolavá. Moc racionálně neuvažoval. Prostě asi potřebuje jenom na vzduch. Říká se, že les má na lidi pozitivní účinky. Tak si udělá výlet do lesa, je stejně jenom kousek. Uvidí zmrzlou přírodu a třeba ho ta ledová krása malinko povzbudí. Oblékl se a vyrazil ven.

Brzy se ocitl mezi stromy. Zůstávaly za ním jenom stopy ve sněhu. Měl pravdu, příroda v zimě byla vskutku nádherná. Všude byly chomáče nadýchaného sněhu a působilo to tak… magicky. Šel dál a dál, ani nevěděl, kam vlastně jde, však se pak vrátí podle stop.

Tento nápad však vzal za své v momentě, kdy začal zase padat sníh, ale tentokrát ve velkém. Bill si začínal uvědomovat, že neví, kde je, a byla mu celkem velká zima.

Pro tentokrát se z něj stal flegmatik. Když už má tady zůstat a zmrznout, tak proč ne? Stejně byl osamělý, s bolavou duší. Věděl, že to bude bolet, ale bylo mu to už opravdu jedno. Opřel se o jeden kmen buku a svezl se podél něj k zemi, kde se posadil do sněhu. Byla mu zima a tiskl si k sobě kolena. Jenom tak se díval kolem a přál si splynout s tou ledovou krásou kolem něj.

Hodiny ubíhaly a pomalu se stmívalo. Zima byla větší a Bill bledší. Už byl promrzlý do morku kostí a prsty měl zkřehlé. Z úst mu šla pára, jak oddechoval. Měl pravdu, bolelo to, ale už pomalu stejně nic moc necítil. Byl to tak povznášející pocit, necítit nic, ani tu bolest, co měl na duši. Tvář měl bílou skoro stejně, jako byl sníh. Nechal klesnout víčka. Pomalu se propadal do hlubší temnoty.

Pohled na něj by se hodil na nějakou smutnou pohlednici. Kolem bílá, ledová příroda a u buku se krčilo jedno zkřehlé vybledlé tělo. Avšak ještě neumrzl úplně. Nemohl se hýbat, ale pořád ještě vnímal okolí, i když se propadal do temnoty. A pak to zaslechl. Nějaké volání? Možná, že už ho volají ti seshora. Třeba už přišel jeho čas. Chtěl jít za tím voláním, ale nešlo to, jeho tělesná schránka ho nechtěla pustit. Třeba to volání není seshora. Ten hlas mu byl povědomý. Stále opakoval:

„Bille, no tak, Bille, prober se!“ Znal ten hlas, až neuvěřitelně dobře. Ještě co dokázal, bylo otevřít svá zkřehlá víčka. Řasy měl pokryté mrazem. Vypadal jako porcelánová panenka. V ten moment byl naprosto šokován osobou, která ho držela v náručí. Nedokázal ani mluvit, jak byl celý promrzlý. Jenom zíral. Mluvení, které vycházelo z úst té osoby, slyšel jenom tak monotónně. Slova se ozývala v jeho hlavě jako ozvěna.

Ten večer se všechno změnilo. Tom, který byl Billovým zachráncem, jej odnesl až k silnici, kde stopl první auto a jeli s ním do nemocnice. Byl silně podchlazený, a kdyby ho Tom nenašel, umrzl by tam.

V nemocnici se zotavil až po pár dnech. Jeho rodiče byli strachy bez sebe a děkovali ze srdce Tomovi.

„Jak jsi mě tam vlastně našel?“ zeptal se Bill, když už byl schopný normálně komunikovat.

„Byla to náhoda. Já se vrátil k vám domů a tvoji rodiče byli strachy bez sebe, že jsi někam zmizel a oni nevěděli kam. Tak jsem se tě vydal hledat. Už jsem to chtěl vzdát, byla neskutečná zima. Byl to zázrak, že jsem tě našel. Rychle jsem běžel skrz ten krutý mráz k tobě. Můžeš mi říct, co se vlastně stalo?“ mračil se na něj, protože ho opravdu vylekal. Bill sklopil zahanbeně pohled a vydechl.

„Myslel jsem si, že už se neukážeš, že sis chtěl jenom pohrát a pak ses vypařil. Víš, jak jsi mě políbil. Dost to pro mě znamenalo. Nejednou se mi stalo, že si se mnou jen tak hráli. Tak jsem se šel projít, ale ztratil jsem se. A už mi to bylo celkem jedno, co se mnou bude…“

„Ty jsi nehorázný pako. Vždyť jsem psal vzkaz, že si musím něco zařídit. Vrátil bych se, ale trvalo to. Ukázalo se, že všechno je totiž podvrh a ten barák, co v něm bydlel strýc, je napsaný na mě, taky že je na mě napsaných ještě pár pozemků. Strýc mi to všechno zatajil. Chtěl si to nějakým podvodem napsat všechno na sebe. Ale nevyšlo,“ pokrčil Tom rameny a hleděl na Billa. „Zasloužil by sis jich pár, víš o tom? Víš, jak bys mi zlomil srdce, kdybys tam umrzl? Tohle bych si neodpustil. Pro mě ten polibek taky znamenal hodně a já nejsem jeden z těch, co si jenom pohrají a jdou dál.“

Bill nějak nevěděl, co na to říct. Přišel si najednou jako malý dítě. Jak mohl mít tak stupidní nápad? Prostě to všechno bez boje hodit za hlavu a nechat se zabít. Kdyby lidé nebojovali za co, po čem touží, nic z toho, co teď máme, bychom neměli.

„Já vím, že jsem idiot, ale raději mě místo sekýrování polib, prosím,“ řekl černovlásek. Tom neváhal ani na chvíli a jeho prosbě vyhověl neskutečně rád.

autor: Tina