autor: Fee
pairing: Bill/Brian Molko
Bill
Jen co jsme dorazili do Německa, zavřeli jsme se do studia. Museli jsme se konečně pořádně pustit do práce na novém albu. První úkol pro mě však byl dát dohromady všechny mnou vyhotovené texty, které byly načmárané a poztrácené všude možně.
30. září byla moje vosková figurína slavnostně zařazená do kolekce berlínské pobočky muzea Madame Tussauds.
Za ten krátký pobyt v domovské zemi jsem ale stihnul i další věci. Zaprvé jsem vyměnil kroužek v obočí za kuličky, ty samé, které nosí Tom ve rtu. Vypadalo to líp. Následně jsem si splnil dlouholetou touhu a nechal si místo těch svých křivých nedokonalých zubů, za které jsem se styděl při každém otevření pusy, udělat nové. A nakonec jsem šel na to již zmiňované tetování.
S Brianem jsme si pravidelně skypeovali. Byl to on, kdo s tím začal. A já to samozřejmě jenom uvítal. Vidět jeho obličej každý den bylo sladké. Byl jsem z něj prostě v koncích, no! Kromě jiného jsem ho pořád popoháněl k tomu, aby konečně navštívil nějakého doktora a on to urputně odmítal s tím, že je naprosto zdravý. Ovšem vzápětí tam tak jako tak musel, když na něj sednul nějaký virus, který ho úplně ztrhal.
Brian
Po Billově odjezdu jsem si tak nějak musel zvykat na dříve běžný stereotyp bez podstatné špetky vzrušení. Ale alespoň jsem se dokopal k tomu navázat s ním spojení přes oceán. Původně mi to přišlo jako hloupý nápad, avšak on z toho byl naštěstí nadšený. A já pod vrstvami svojí hrdosti také. Takže mě denodenně mohl nutit do zpívání mu do zblbnutí a vyhledání lékařské pomoci.
Na začátku října jsem měl dvoudenní výjezd do Paříže kvůli té akci, na níž jsem přislíbil svou účast a vystoupení. Jel jsem sólo, bez kluků, kteří zůstali v L.A. A ani trochu jsem jim nescházel. Sluníčko Steve randil s nějakou slečnou a Stefan… ten si vždycky bez problémů najde společnost.
Jenže jakmile jsem se vrátil, sklátila mě nějaká záludná choroba. A to taková, že jsem ji výjimečně nemohl ignorovat, ačkoliv jindy to u tělesných neduhů dělám automaticky. Dokázal jsem jenom apaticky ležet v posteli ve vysokých horečkách. Bolely mě svaly, natekly mi krční uzliny, přes noc jsem propotil postel tak, že by si nezavdala s propršenou. Nakonec mě Stef i přes vyčerpaný odpor nacpal do auta a odvezl na polikliniku. Doktor se usnesl, že jde o angínu a předepsal mi antibiotika. Přirozeně vůbec nezabírala. Ale vůbec. Po nějakých deseti dnech blouznění mimo realitu, kdy jsem myslel, že vypustím duši, všechno odeznělo samo. Byl jsem z toho zmatený a netušil, co to mělo znamenat. A to bylo nic v porovnání s Billovým rozčilením. Hučel do mě, ať si koukám zjistit, o co šlo, že to není jen tak. Měl pravdu, to bylo jasné.
Tudíž jsem si jednoho říjnového večera sednul k internetu a zadal parametry – vysoké horečky, malátnost, bolest svalů, natékání uzlin – a stisknul enter. Ta čtyři písmenka, která mi vyskočila jako diagnóza a odpověď na můj problém, mě donutila nevěřícně se uchechtnout. AIDS? Jo, jasně. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, laptop vypnul a uložil jsem se ke spánku. Minuty plynuly, já se neklidně převaloval z boku na bok, sledoval reflektory občasně projíždějících aut na ztmavlých stěnách a snažil se přijít na to, co zapříčiňuje onen tíživý pocit v mém žaludku. A potom jsem si vzpomněl. Vzpomněl jsem si na jednu noc letošního léta na tom zatraceném Kypru, kdy jsem se opil tak, že jsem nevěděl, co dělám, a nechal jsem se ojet jedním chlápkem. A ochranu jsme neměli určitě. Polila mě hrůza.
„Do prdele…“ zamumlal jsem konsternovaně a zajel si prsty do vlasů. Několik sekund jsem pouze paralyzovaně lapal po vzduchu, jako ryba dusící se pod silnou krustou ledu. Vzápětí jsem se zprudka posadil a rozsvítil lampičku, protože jsem měl takový nával klaustrofobie, jako ještě nikdy. Několik dlouhých a palčivých desítek minut jsem přecházel po pokoji a uvažoval nad tím, zda by to skutečně mohla být pravda. A co bych v tom případě měl udělat. Zbytek noci jsem strávil na internetu. Vyhledané informace mě ponoukly k tomu si hned druhý den obstarat v lékárně AIDS test. Klukům jsem o svém podezření neřekl ani písmenko, ovšem. To bych nebyl já, kdybych to udělal. Pouze jsem se postaral o to, abych měl volný kvartýr a mohl se přesvědčit v klidu.
Zamknul jsem se v ložnici a na matraci vyskládal obsah papírové krabičky. Z pohledu na to se mi nervozitou rozhoupal žaludek. Musel jsem si připálit. Test obsahoval tři lahvičky označené čísly, pipetu pro nabrání krve a takový kalíšek s membránou, kde se měl zobrazit výsledek. Píchnul jsem se do prstu a tu trochu krve přidal do lahvičky s číslem jedna. Zředěný vzorek jsem poté nalil na membránu, přidal modrou tekutinu z lahvičky číslo dva a nakonec i čirý obsah třetí lahvičky pro zesvětlení. A pak jsem musel minutu počkat. Bylo to nejdelších 60 vteřin v mém životě. Mačkal jsem si chvějící se ruce a už snad po tisící uvažoval nad tím, zda by se mohlo něco takového stát i mně. Roztržitě jsem zavadil očima o test. Dvě tečky. Dvě tečky. Co to znamená?! Panicky jsem chmátnul pro návod k použití. A zůstal zkoprnělý. Test byl pozitivní.
Bill
S tím, jak jsme se v polovině října přesunuli zpátky do Států a střihli si ještě miniaturní několikadenní turné různých Signing Session a vystoupení v rádiích, začaly se na mém čele objevovat pomyslné vrásky. Brian se totiž propadl do země.
Když jsem jej několik dní nemohl zastihnout na skypu, říkal jsem si – v pořádku, nejspíš jim vyvstanuly nějaké nečekané povinnosti. Po týdnu marného vyhlížení jsem mu ze samého stesku už psal textovku, ačkoliv jsem měl trochu zábrany takhle ho obtěžovat. Po pár dalších dnech jeho nereakcí už po zábranách nebylo ani památky. Absolutně mě ignoroval, i když měl telefon dostupný. Něco se dělo.
Všechno se ve mně svíralo obavami, že prostě jednoduše už ztratil zájem, ač mě prve přesvědčoval o něčem jiném, ale přesto jsem byl rozhodnutý přijít tomu na kloub. A proto jakmile jsme třicátého skončili v New Yorku, a ještě na několik dní se přesunuli do L.A., než poletíme do Liverpoolu na letošní EMAs, bez pozvání jsem se vypravil na důvěrně známou adresu jejich bytu.
Bylo pozdní odpoledne, když jsem zaklepáním na dveře ohlásil svou přítomnost. Minuta čekání, kroky, vrznutí a už jsem mohl hledět do Brianovy bezbarvé tváře. Načež se na mě zatvářil, jako by ho bolely zuby, než tenhle výraz skryl. Vydechnul jsem a nervózně přešlápnul. Později jsem si vyčítal, že jsem se tehdy rovnou neotočil na podpatku a neodešel. Místo toho jsem vstoupil dovnitř, poté, co mi beze slov otevřel vstup a sám se ztratil v obýváku. To už jsem si byl stoprocentně jistý, že se něco stalo. V životě ke mně nebyl takhle skoupý.
Zato Stefan mě uvítal stejně radostně a srdečně jako pokaždé. Zatímco jsem se ošíval, sedíc vedle Briana u baru, který kouřil svou cigaretu a pil svou kávu, urputně zírajíc do prázdna, kouřil jsem svou cigaretu, pil svou kávu a odpovídal na jeho čilé otázky ohledně uplynulého měsíce. Také jsem se dozvěděl, že vůbec žádné akce neměli, celou dobu se flákali tady. Hm, zajímavé.
Překvapeně jsem zamžikal, jak se Brian zvedl a opět s hrobovým mlčením odešel k sobě do pokoje. Nějaký čas jsem čekal, jestli se třeba zase nevrátí, a když se pět minut nedělo nic, bezradně jsem se obrátil na Stefana, který špulil rty a tvářil se zamračeně.
„Co je to s ním?“ pípnul jsem dosti zničeně.
„To by mě, ksakru, taky zajímalo. Zase se mu něco stalo a on místo toho, aby se někomu svěřil, nechá se tím masochisticky týrat. Fakt mě tímhle přístupem sere.“
Neodpověděl jsem. Měl jsem poměrně jiný názor na to, z jakého důvodu se ke mně staví jako ke skvrně na čistě bílé košili. Krátce jsem zaváhal, než jsem povstal a namířil si to rovnou do jeho ložnice. Opatrně jsem vstoupil. Seděl pod oknem, tam, kde jsme po sobě vyjeli v noc našeho seznámení, a ztracený v myšlenkách, brnkal na svou nejoblíbenější elektrickou kytaru jménem Bitch. Kromě bleskového vzhlédnutí jinak nedal najevo, že zaregistroval mou přítomnost. Nasucho jsem polknul. Neměl jsem ponětí, co říct, jak to spravit. Co jsem mu udělal? Bezradně jsem si zajel rukou do vlasů.
„Stojíš tu o mě, nebo mám odejít?“ učinil jsem poslední pokus. Pohlédl na mě bez jakékoliv emoce.
„Dělej, co chceš.“
Přejel jsem si dlaní přes obličej. Pohádka skončila.
„Krásnej život,“ prohodil jsem hořkým tónem a plnou vahou se opřel do dveří. Chtělo se mi plakat. Stefan mi vyšel vstříc a já ho jen slepě obešel a zapadnul do chodby, kde jsem se rychle obul.
„Rád jsem tě poznal,“ zahučel jsem, vyčouhlého basáka uspěchaně objal a třísknul za sebou dveřmi. Ze všech sil jsem se snažil vůbec nic si nepřipouštět, nevnímat svoje pocity, které na mě bušily ze všech stran jako beranidla s železnými hlavicemi. Seběhnul jsem schody, vyšel na ulici a mávnul na kolem projíždějící taxi. Poslušně zastavilo. S pomyšlením, že je to naposledy, co to dělám, jsem vzhlédnul. V Brianově okně se zavlnila záclona. Poraženě jsem svěsil hlavu, raněné oči schoval za skly neprostupných slunečních brýlí a nasednul do pronikavě žlutého vozidla, jež mě záhy odvezlo pryč.
V dalších dnech jsme měli na můj vkus až příliš málo pracovních povinností. Nechtěl jsem nic jiného, než si zaměstnat mozek a nepřemýšlet. Naděje na to, že se třeba ozve s omluvou a vysvětlením, ve mně skomírala stále víc a víc. A do toho do mě hučel Tom, který se strachoval o to, co mi je. Nechtěl jsem o tom mluvit.
Menším rozptýlením se mohlo stát letošní udílení EMA v Liverpoolu, konající se šestého listopadu. Ovšem měla to moderovat Katy Perry, která na nás měla pifku, jak jsme jí v září vyfoukli Best New Artist před nosem. A taky to nakonec nepříjemně dopadlo. Během přenosu na nás měla nevhodné narážky, doprovázena přizvukováním slizouna Pereze Hiltona. Ten se do mě navážel ještě nějaký čas poté na svém slavném blogu, jelikož jsem ho zděšeně poslal do háje, když to začal zkoušet na mého bratra. A já… neplánoval jsem to, ale jak jsem zapíjel smutek a na afterparty si k nám přisedli 30 Seconds To Mars… skončil jsem v posteli s Jaredem. Vím, že jsem neměl jediný důvod pro to si za to spílat, Jared se mi vždycky moc líbil a byl přesně můj typ… jenže když jsem se druhého rána probudil vedle něj, bylo mi ze sebe zle. Uvažoval jsem nad tím po zbytek dne. Měl jsem absurdní vnitřní pocit, že jsem podvedl Briana. Nerozuměl jsem tomu, proč ve mně vzklíčila tahle myšlenka. Bylo to k vzteku. Mezi námi dvěma nebylo nic, vůbec nic!! A také už nikdy nebude.
Tohle mé mínění bylo záhy smeteno z povrchu zemského. Sotva jsme přicestovali do Los Angeles – jako by se mi osud vysmíval, obdržel jsem textovku. Brian mě žádal, abych se zastavil. Už jsem ani nedoufal. A ačkoliv jsem věděl, že bych k tomu měl plné právo, ani na okamžik jsem nepomyslel na to poslat ho k šípku. Ovšem když jsem klepal, umiňoval jsem si, že mu to ulehčovat nebudu a vynasnažím se nedat najevo, jak plný dychtivosti jsem. Přece jenom se ke mně nezachoval úplně košer, to byla skutečnost a ne výplod mého ukřivděného ega. Výjimečně.
Dveře se rozletěly až příliš okamžitě. Spojil jsem rty k sobě a tvrdě polknul. Byl jsem v nekonečné nejistotě z toho, co po mně vůbec bude chtít. Vypadal tolik unaveně, temné kruhy pod očima. Navzdory tomu mne pozdravil jasným hlasem. Oplatil jsem to nepřístupným kývnutím, obejmul se rukama a uposlechl jeho výzvy a vešel dál.
autor: Fee
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
!!!!!!!!! Zabiju tě, jestli mu naordinuješ tu nejhnusnější nemoc, kterou po rakovině znám. A to nežertuju. >.<
No joooo, ja to vedela, ze se jim to zrovna timhle virem zneprijemnis. Ale soude podle Brianova hlasu a to, ze se vubec ozval si myslim, ze si zasel k doktorovi, aby mu udelal poradnej test. Ja temhle 'instantnim testum' typu tehotenskyho, tohohle HIV testu nikdy neverila a asi ani nebudu xD
Doufejme, ze to dopadne dobre.
nééé řeknete mi ze ten test byl proste to jedno % co selze..takle to nemuze dopadnout..jinak jared je yummi moooc
Uaaaa! To ne! To jim snad nemůžeš udělat? Marijá, chudák Brian! O_o jak jsem to viděla, tak to se mnou málem seklo!
Aj ja dúfam, že to bol iba dák vadný test, a Brian si naozaj začiel k doktorovu ktorú urobil pravý test a ten dopadol dobre to predsa nejde, aby to takto skončilo.
au!!! bolí mě žaludek z toho, jak jsem ho měla celou dobu čtení stažený úzkostí. :/ a to ani nemluvím o bolesti v pantech mé neustále šokem otevřené pusy. ty mě budeš mít fakt na svědomí..!
musím si to přečíst ještě jednou, protože tomu prostě nevěřím. ne. nevěřím. určitě si nechal udělat další testy a byly negativní a teď pozval Billa, aby se mu omluvil za to, jak se k němu zachoval, že jo? že jo?! 🙁
do příštího dílu zaručeně zešílím!
Skvělá povídka. U toho testu na AIDS, pokud vím, trvá nějaký týden, než přijdou výsledky, vůbec nevím, že už dnes jde udělat si test takto. Ale to asi nebude 100% nebo ano?
Proboha prosím, to mi nedělej! jsem myslela, že mě klepne…Jen tohle ne!
[7]: Existují tyhle amatérské testy, dokonce jsou dostupný už i v ČR, a tam to máš do minuty, ale samozřejmě ta spolehlivost není taková jako při kontrole v laboratoři. 🙂
Po tom teste som mala obrovskú chuť niekam zaliezť, zatresnúť notebook a ani neviem čo urobiť Tebe drahá autorka. Tak nádhernú poviedku okoreniť niečím takýmto, a on spal s Billom bez ochrany, okamžite som si predstavila toho krásneho chalana ako umiera na tú hroznú chorobu 🙁
Toto bude hrozné čakanie na pokračovanie. Nechcem aby mal Brian AiDS a Bill to už absolútne nie. Ten test bol pokazený, Molko potrebuje okuliare na čítanie a nedal si ich, tie dve bodky vôbec neznamenajú, že je test pozitívny, on určite prečítal blbo alebo si kúpil omylom tehotenský test 🙁 Bože takto ma prebrať teraz na noc. Idem si naliať nejaký chlast aby ma netrafilo.