Attention

Byl to jeden ze špatných dnů. Tom seděl ve své malé třídě a zlostně koukal na nástroj, který v sobě div neměl díry z jeho celodenního zírání. Měl by cvičit, věděl to. Měl by to hrát pořád dokola a dokola, dokud sám nezíská jistotu. Ale nemohl. Za pět minut učil a musel být v klidu. Jeho student jitřil jeho nervy, i když byl Tom v naprostém klidu. Dnes se mu ruce klepaly nervozitou a nebyl si vůbec jistý, jak dnešní hodinu zvládne. I přes svůj věk 24 let, učil v umělecké škole hru na elektrickou kytaru, jako jediný. Ostatní učitelé učili jen akustiku a ředitel si Toma celkem vážil. Byl oblíbený mezi studenty a milý na kolegy.

Tom neměl se svojí prací problém, jeho životní styl mu vyhovoval. Přes den učil, večer měl zkoušku a někdy vystupovali se skupinou v baru. A přesto…

Klepání na dveře trhlo jeho svalstvem v obličeji, i když se snažil zachovat tvář. Tiché dále dovolilo mladému černovlasému klukovi vejít. Špitnul tichý pozdrav a hodil na stůl modrou žákovskou. Vybalil si pod Tomovým zkoumavým pohledem kytaru a usadil se na židličku. Zvedl pohled.

„Tak…“

„Zkus chromatiku od pátýho pražce a ztlum si vrchní struny, ať ti nedrnčí, minule ti to nešlo,“ řekl Tom pomalu a celkem ochotně zapojil černý kabel do zesilovače v rohu. Záhy kombo zapnul a založil si ruce přes prsa. Přistihnul se, jak zkoumá Billovy těsné kalhoty a sleduje jeho dlouhé prsty, které se pohybovaly po krku kytary. Už od první chvíle ho ten kluk něčím hypnotizoval a nebyla to jen linkou obtažená kukadla. Měl v sobě něco… prostě něco, co táhlo Tomovu pozornost. Skoro nevnímal, jak Bill hraje, a zalistoval jeho žákovskou, jen aby zaměstnal ruce. Nesnášel se za tyhle pocity.

„Pane učiteli…?“ ozval se Bill nejistě a mávnul Tomovi rukou před obličejem. Připadal mu duchem nepřítomný.

„C-co? Jojo, v poho, promiň. Tak teď silový akordy s prázdnou strunou, E5, D5 a A5, máš to?“

Bill zakroutil pusou a provinile na Toma zamrkal. Ten si povzdechnul a popadl svoji Gibsonku, rychle ji zapojil a jeho prsty zaujaly svéráznou pozici na začátku hmatníku. Cítil na sobě Billův pohled a třásly se v něm vnitřnosti. Řekli byste o něm, jak je ostřílený kytarista, kterého nic nerozhodí, ale chyba lávky, jeden pohled čokoládových očí a byl z něj rosol.

Rychle odehrál tři akordy a zvedl pohled. Bill ho pořád sledoval. Ne, Bill na něj zíral. Tom si odkašlal a trhnul bradou k Billově černobílé Strattocasterce. Tak rád by… vyklepal si tyhle myšlenky z hlavy a prohrábnul si rasta copánky. Chtěl být kdekoliv, jen ne tady. Chtěl pryč z téhle dusné třídy, prostě ven. Tak rád by si teď dal cigaretu, natáhnul do sebe kouř a nechal celou uměleckou školu i tuhle třídu za sebou. Ale do konce hodiny zbývalo přesně třicet pět minut a Bill dneska vypadal tak…

Tom se rozhodně otočil v židli a odložil svoji kytaru. Nemohl pomalu hrát, jak se mu klepaly prsty, které svíraly trsátko. Potil se. Doopravdy se sakra potil, a ten osudný důvod seděl přímo před ním. A skláněl se na kytaru s tou svojí klasickou nechutí. Tom nechápal, že tu ještě je. Kytara ho očividně nebavila a akorát se trápil…

„Ty… Bille?“ promluvil, aby narušil to ticho. Billovi sklouzlo trsátko ze struny a kytara vydala kňučivý zvuk, když zvedal oči. „Proč tu jsi? Teda ne… ne, že bych tě tu nechtěl, já jen… nebaví tě to, proč to děláš?“ mluvit Tom potichu, ale dost hlasitě, aby byl slyšet. Potřeboval rozpustit svoje zběsilé myšlenky v něčem méně… v něčem jiném, než byly Billovy štíhlé prsty, které svíraly krk kytary.

„Musím,“ zamumlal Bill a spustil ruce z nástroje, opřel se do židle.

„Ale proč?“

„Můj táta… nevlastní táta hraje v kapele na kytaru, a od doby, kdy mi bylo asi pět, chce, abych byl jako on. Chtěl ze mě vždycky mít kytaristu nějaký slavný skupiny a prostě se doteď nesmířil s myšlenkou, že mě to nebaví tak jako jeho. Jo, obdivuju kytary, miluju ty nástroje, ale nikdy mě nelákalo na ně hrát,“ vysvětlil Bill se sklopenou hlavou a pohledem zabodnutým do země. Tom musel odvrátit pohled od té scény, motala se mu hlava.

„No… já si říkal, že tě to moc nebaví,“ řekl potichu, aby narušil ticho. V tu chvíli se ozvalo další klepání na dveře a vešla učitelka houslí. „Tome, chce tě u sebe ředitel,“ houkla rychle a dveře za sebou zase zavřela. Před Tomem se zčistajasna otevřela možnost vypadnout na chvíli z téhle dusné atmosféry. Rychle se omluvil Billovi, zadal mu jednoduché cvičení a opřel se o klavír v rohu, když se zvedal z křesla. S úlevou se nadechl vzduchu venku na chodbě a nadával sám sobě do blbců. Jak ho mohl sakra takhle rozhodit sedmnáctiletý kluk? A ještě k tomu kluk, který skoro mlčel a nic nedělal?

Z kanceláře vycházel už docela uvolněný a pevně rozhodnutý, najít si co nejdříve nějakou holku, se kterou by se vyspal a zapomenul na toho kluka. Třeba dneska na koncertě. Hrklo v něm, a rázem se mu vrátil třas do rukou, sakra! Tak nervózní snad nebyl ani před svým prvním koncertem. To se jen pozvracel, ale byl v pořádku. Určitě neměl neurózu celý den předtím. A když vešel do třídy, překvapením se mu nervy vypjaly ještě víc. Bill seděl u klavíru a hrál… hrál něco, co Tom dobře znal. A hrál to dobře. Nechtěl rušit ten okamžik, a tak zůstal zaraženě stát u dveří, které potichu dovřel. Kochal se pohledem na štíhlé tělo, usazené na černé židličce, které sebejistě pohybovalo prsty po klaviatuře. Jakmile zazněl poslední tón dlouhé skladby, pustil pedál a otočil se. Očividně se Toma leknul a omluvně vstával od klavíru, chtěl se zase chopit kytary. Ale Tom ho zadržel.

„Ne, klid… seď,“ vykoktal a opřel se o stůl, ruce založené přes prsa. „Nevěděl jsem, že hraješ… že hraješ tak dobře.“

Bill se nervózně usmál a zasunul si jeden pramínek černých vlasů za ucho. „Jo, baví mě to, teda… ty asi hraješ líp, ale mě…“

„Děláš si srandu? Tohle se snažím naučit už dva roky,“ zasmál se Tom, uvolněný ve viditelně řidší atmosféře.

Bill zamrkal. „Poznal jsi to?“

„Jo, November rain, jedna z nejgeniálnějších skladeb všech dob,“ prohlásil Tom lehce zasněně.

„Přesně to tvrdím já.“

Pousmáli se na sebe v neobvyklé shodě a Tom bez rozmyslu vzal do ruky kytaru. Bill touhle hrou uvolnil atmosféru a zklidnil Tomovy nervy, aniž by o tom měl tušení. Tom přejel prsty po hmatníku a našel si první tóny jednoho ze sól.

„Můžeš to zahrát znovu? Od …Everybody need some time, on thein own… sometimes i need some time, all alone…„

Bill se k němu přidal výraznou, hlubokou melodií klavíru a Tom zabořil trsátko do strun. Učil se tuhle skladbu dlouho a jeho prsty měly teď absolutní jistotu v každičkém riffu. Užíval si to hraní, a ještě lepší to bylo, že měl konečně s kým hrát.

Když se dostali k pauze na konci písničky, Bill obrátil na Toma zvědavý pohled.

„Umíš i to poslední sólo?“

„Nejsem si s ním jistej, ale můžu to zkusit.“ Tomův ukazováček přejel po struně a vydal jemný zvuk. Chtěl se předvést. Chtěl to dokázat. Už to hrál a věděl, jak těžké to sólo je. Považoval to za vrchol Slashovy kariéry a nebyl sám. Slyšel první tóny z klavíru a považoval to za výzvu. Podřídil se a opravdu soustředěně si vybavoval známou tabulaturu. Věděl, v jakých místech to zkazil, ale nebylo to skoro slyšet. Vlastně se mu ten part povedl víc než kdykoli jindy. Naposledy prohrábnul struny a vyklepal si ruku.

„Ladilo to,“ zasmál se.

„Jsi vážně dobrej,“ zazubil se Bill, mnohem uvolněnější, než ho Tom znal.“

Zakroutil hlavou. „Ty jsi dobrej, já mám nervy v kýblu.“

„Proč?“

„Večer máme koncert v Notte, a já mám pocit, že nezahraju ani notu, kurva,“ neudržel se Tom a složil hlavu na svoji kytaru.

„Jestli ty máš nervy, že to nedáš, tak to už je… no, co potom máme říkat my?“

„To není sranda, Bille, celý město uvidí, jak to zvořu.“

„Ale klid, prosím tě, máš to nazkoušený, tak…“

Tom nakrčil čelo. „Právě, že nemám.“

„Tak mi to zahraj.“

Bill byl obdařen nedůvěřivým pohledem, ale po chvíli rasta opravdu přehodil snímače na kytaře a přejel po strunách. Hrál pár minut, než utišil kytaru a povzdechnul si. „Jak to zní?“

„Perfektně…“ vydechnul Bill a nepřítomně koukal na dlouhé prsty, které se teď spustily z nástroje. Tom si neuměl jeho pohled vysvětlit, ale pod ním se mu zpotily ruce a kytara mu z nich klouzala.

Hodina skončila neobvykle rychle a Tom si po ní připadal mnohem klidnější a psychicky připravenější na nadcházející večer.

Do klubu dorazili s hodinovým předstihem a zapojovali aparaturu. Tom si opřel kytaru o hranu podia a sednul si na jednu prázdnou barovou židličku. Líně vedl konverzaci se zbytkem skupiny, s Georgem, Gustavem, Andreasem a Hansem, když se do klubu vřítil jeho šéf, vysoký chlápek s hnědou patkou přes čelo. Změřil si je pohledem a zalovil v paměti.

„Už jste tu hráli.“

Tom kývnul.

„Jsme ready?“

Všichni přikývli.

„Za deset minut otevíráme, za půl hodiny hrajete, tak jedem, dozadu,“ ukázal do malé místnůstky, vznosně nazývané místním zákulisím.

Za pár minut se opravdu ozvalo množství hlasů a první cinkání skla. Tom si přikazoval být v klidu, ale jeho ruce se zase klepaly. Všimnul si toho i Georg.

„Co se děje, chlape?“

„Jsem jen nervní, spadne to ze mě,“ odpověděl rychle a dost obecným tónem.

Georg nakrčil čelo. „Jsi mimo.“

Tomovi se před očima vybavil obličej orámovaný černými vlasy. „Možná jo.“

Basák nepřestal vrtět hlavou, dokud nenastoupil na stage. Klub byl docela vybavený, proto jim do očí svítila prudká světla a skoro neviděli do publika. Tom přesto poznal, kolik je tu lidí, a trsátko mu skoro vyklouzlo ze zpocených prstů. Namlouval si, že je v klidu, že není nervózní, ale houby to pomohlo. Stál tam a lidi od něj očekávali výkon. Ještě než Gustav odklepal začátek první skladby, uviděl v davu záblesk černých vlasů. V tu chvíli se přestal soustředit úplně, protože chtěl za každou cenu zjistit, jestli ho nešálí zrak. Skoro propásl začátek skladby, potom podělal mini-sólo, které měl, a nakonec brnknul špatně poslední strunu. Zamračil se a omluvně pokrčil rameny, kluci z kapely na něj upírali nechápavé pohledy.

A v tu chvíli to uviděl. Linky kolem očí, upnuté džíny, pruhovaná mikina a ledabyle nalakované prameny černých vlasů. Nemohl tomu uvěřit, co tady dělal? Posunul si černý šátek na čele a rázem se rozhodl, že už to nepodělá. Musí se předvést, toužil po tom celou svojí bytostí. Jeho ego se probralo a prsty se rozeběhly po kytaře. Vrátila se mu sebejistota a dalších pět songů odehrál, jak nejlíp uměl. Vysloužil si uznalý pohled od Andrease i od Georga. Usmál se do publika a opřel se o reprobednu. Pot mu stékal po čele a čekala ho písnička, u které si nebyl vůbec jistý. Dávali ji dohromady před týdnem a nikdo ji neměl příliš v rukách. Tom mohl ze všech tváří, které s ním byly na podiu vyčíst, jak jsou nervózní.

Začal suverénně, snad aby podpořil kluky i sám sebe, a do druhého refrénu neudělal ani jednu chybu. Snažil se nemyslet na známou tvář, která zářila z publika pod nimi, snažil se věnovat jen své Gibsonce. Ale Bill ho rozptyloval způsobem, který mu byl dosud neznámý.

Koncert skončil známou skladbou Rock&roll queen a Tom úlevně odložil kytaru. Byl dotažen na bar, kde do něj Georg nalil dva panáky a jeden Red Bull. „Tak… kdo to je?“

„Kdo?“ zeptal se Tom s nepřítomným pohledem.

„Ten někdo, na koho si myslel celej koncert, a kdo je pravděpodobně někde tady… no ták, nakrm ucho.“

„Nikdo… myslel jsem jen na to, abych to nepodělal.“

„Ani hovno,“ zasmál se basák a objednal Tomovi další pití.

Tom se ošil a skleničku odmítnul. „Nechci se zlejt.“

„Ale za střízliva z tebe nic nedostanu.“

Kytarista skrčil ramena a pohledem sledoval dav. Několikrát zahlédnul černou kštici a po pár minutách zahlédnul dokonce Billa. Jenže to byl Bill tancující v přítomnosti několika starších kluků. Sevřel se mu žaludek, čím déle toho kluka sledoval, tím horší to bylo. Nejdřív, když poprvé přišel do třídy, pojmulo Toma jeho charisma a způsobilo, že se těšil na každou jejich hodinu. A zároveň se jí bál. Potom viděl Billa hrát na klavír jeho nejoblíbenější skladbu, a tím si k sobě Toma přivázal, aniž by rasta věděl proč. A nakonec, když ho jeho přítomnost tak zázračně uklidnila. Skoro nevědomky se odpíchnul od baru a vmísil se do davu tancujících lidí. Jeho cíl byl jasný, čert vem jeho plán o holce, posteli a odkopnutí. Nechtěl holku, chtěl Billa. Když si černovlásek uvědomil, že vedle něj už se nekroutí tělo hubeného blonďáka, ale dobře známý rasta ve volném oblečení, neměl už čas přemýšlet o důsledcích. Nalepil se na Tomovo tělo a nechal se lapit rytmem hudby.

Po několika písničkách se odtrhnul a nechal se Tomem odvést k baru. Z mírného šoku se dostal, až když se kouknul do tváře hnědovlasého kluka, kterého Tom představil jako Georga. Georg ho propaloval zvláštním pohledem, až se ošil. Nechal si od Toma koupit pití a za chvilku dorazil další člověk, který k němu natáhnul ruku.

„Andreas.“

„Bill,“ usmál se černovlásek a poznal v Andreasovi toho kluka, který zpíval s Tomovou kapelou. A právě tenhle Andreas vytáhnul Toma na parket a přímo se na něj nalepil. Na první pohled to mezi nimi jiskřilo, jako by spolu snad… Bill stisknul zuby a prsty pevně obepnul okolo skleničky, když tu dvojici sledoval. Proč ho to nenapadlo? Neuvažoval racionálně, měl by vypadnout…

Zrovna když chtěl zmizet, ozval se vedle jeho ucha tichý, ale přesto dost hlasitý smích. Nechápavě kouknul na toho … Georga? …, který se mu snad smál?

„Co je?“ zeptal se hrubě.

„Žárlíš…“

„Ty vole, ty si divnej,“ vsadil Bill na tvrdý tón, schovával překvapení. To to na něm bylo tolik vidět?

„Odkud ho vlastně znáš?“

Bill se ošil. „Učí mě na kytaru.“

„Jasný, jasný… zapomněl jsem, že maká v umělce. Kolik ti je?“

„Sedm… osmnáct… sedmnáct,“ vypotil ze sebe Bill po chvilce pravdu a sklopil hlavu. „Nech mě, jdu pryč.“

„Protože on tancuje s Andreasem? To neuděláš,“ smál se mu Georg. Billovi už lezl na nervy.

„Musím domů…“

„A zůstaneš tady, když ti řeknu, že Tom s Andreasem nic nemá?“

Bill se zarazil. „Naprosto očividně.“

„Ne, že by Andreas nechtěl, ale to je nepodstatný.“

Georg sledoval, jak Bill zavrtěl hlavou a dal se na cestu ven, prodíral se davem lidí. V tu chvíli mu přišlo toho kluka celkem líto, byl mladý. Proto počkal u baru, než se Tom vykroutil Andreasovi, a vrátil se zpátky.

„Kde je B-Bill?“ dýchal Tom přerývaně, jak se zpotil na parketu. Pohledem hledal známou černou hřívu, ale ta se ztratila.

„Odešel.“

„Cože?“ Tom vykulil oči a praštil Georga do ramene. „Co jsi mu řekl?“

Georg pokrčil rameny. „Já nic, to ty.“

„Já?“

„Hele, koukat na tebe a Andrease se příčí i mně, natož jemu. Mám dojem, že teď lehce žárlí a přemýšlí, jestli tě nenávidět, nebo…“

„Žárlí?!“

Georg zakroutil hlavou a strčil Toma směrem z baru. „Padej za ním.“

„Ale já…“

„Padej!“ smál se basák a nalil do sebe půlku skleničky koly na ex. Připadal si tady jako jediný, kdo měl v hlavě mozek.

Tom už na nic nečekal a rychle se dostal přes dav lidí k východu. Venku stála skupinka pokuřujících lidí a nahoře, nad špinavými schody, stála o zábradlí opřená jediná postava. Nevěděl, jestli tam chvíli stál okouzlený tím pohledem, nebo to bylo slabé zaváhání. Přece jen… byl to sedmnáctiletý kluk, měl ho učit hrát na kytaru. Ale proti jeho tělu a mozku to byla chabá výmluva, jeho vlastní nohy se rozešly a vyšlapaly schody. Venku foukal vítr, a z nebe se snášely první sněhové vločky téhle zimy.

Když došel až nahoru, setkal se s Billovým tázavým pohledem. Odpověděl úsměvem a přemýšlel, jak začít. Nikdy nevěděl, co v takových chvílích říkat, a nikdy se to nenaučil, proto se jen opřel o zábradlí a mlčel, koukal na tmavé nebe. Když bude mít kliku, Bill se nesebere a neodejde.

„Nemusel si odcházet kvůli mně.“

„Nemusel si odcházet kvůli mně,“ odpověděl mu Tom stejnou větou a zasmál se. „Pokud si po tom teda netoužil, potom jsem ti nemohl zabránit.“

Bill mu věnoval polovičatý úsměv. „Je mi tu líp než uvnitř.“

„Je zima.“

„Mám rád sníh.“

Tom zakroutil hlavou a nechal si na ruku dopadnout pár vloček. „Tady vždycky hned roztaje.“

Bill jen přikývnul a obrátil tvář k nebi, nechal si na líce dopadat velké vločky sněhu. Kolem nich panovalo tíživé ticho, rušené jen nedalekou silnicí, kde občas projelo auto. Tom uvažoval, co by mohl udělat. Tedy ne, že by nevěděl, jen se nemohl rozhodnout, jestli poslechnout srdce nebo mozek. Nakonec zvítězil silně bušící orgán, který mu těžknul v hrudníku, když se kouknul na Billův výraz. Pomalu se k Billovi přibližoval, a nakonec se nad něj i naklonil. Teď stál proti němu a ruce si opíral o studené zábradlí, znemožňoval mladšímu klukovi utéct. Bill k němu obrátil oči plné otazníků a Tom ten pohled potichu opětoval. Sledoval ty rty, lehce fialové od zimy a pokryté pár kapkami z roztátých vloček. Tahle situace pro něj měla jen jedno řešení. Pomalu se sklonil a spojil jejich rty v pomalém, nevinném polibku. Sevřel se mu žaludek a on lehce zatlačil na Billovo tělo, aby se na něj mohl víc natisknout. Jedna jeho dlaň si našla Billovu šíji, druhá studenou dlaň. A jejich jazyky se spojily v opatrném, zkoumavém tanci. Tma je obklopovala jako deka, která přikryje tajemství noci.

Bill se odtrhl a vykroutil se z Tomova sevření. Musel zvednout oči, aby se mohl podívat do těch Tomových, a usmát se na něj. Hned potom naposledy stisknul jeho ruku a utekl tmavou ulicí, do centra města. Tom byl natolik paralyzovaný, že ho nedokázal ani zadržet.

Vrtalo mu to hlavou celý týden. Už čtvrtý den to na něm všichni poznali a s upřímnou starostí se ptali, co se děje. Všimli si i kluci v kapele. Gustava odbyl, Hanse jakbysmet, ale Andreas s Georgem se nenechali opít rohlíkem. Tom nehodlal Andreasovi říkat nic, proto počkal na chvíli, kdy si Geo o samotě ladil basovku. Přisednul si k němu, s kytarou hozenou přes rameno, a složil si hlavu do dlaní.

„Vypadáš jako puberťák, kterýmu někdo zlomil srdce.“

Tom mu věnoval výmluvný pohled.

„Oh, co se stalo…?“

„J-já nevím…“

Georg si povzdechl. „Chodils někdy s někým?“

„Minulej tejden… na dvě hodiny.“

„Ty si případ… cos to zas provedl?“ zaúpěl Georg.

Tom rozhodil ruce. „Jen jsem ho… políbil.“ Sklonil hlavu a rozpaky schoval za soustředěný výraz, když dolaďoval kytaru, která už beztak zněla perfektně.

„Jenom?“

„Co si o mně myslíš? Je to ještě kluk!“

„No právě, mám dojem, žes ho vyděsil.“

„Vyděsil?“

Georg kývnul. „Představ si, že by k tobě dneska v práci přišel ředitel a dal ti pusu.“

„To je debilní přirovnání, já vypadám…“

„O tom nemluvím, je to jen… bylo to pro něj asi nečekaný, vezmi si, že si ještě deset minut předtím myslel, jak šťastnej nejsi s Andreasem.“

Tom chvilku přemýšlel, nakonec kývnul. „Vykašlu se na to.“

„Mám dojem, že pravdu se dozvíš v pátek.“

„Asi se hodim marod.“

Georg ho praštil do ramene a vstal. „Budeš zdrhat jak malá holka? Buď chlap, chováš se na dvanáct,“ smál se mu, když odcházel.

Tom měl zrovna v klíně kytaru a plně se soustředil, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Bill. Rasta zvednul hlavu a s obavou kouknul do nic neříkajících čokoládových očí. Po chvilce zaregistroval, že Bill s sebou nemá kytaru, překvapeně zvedl obočí a sledoval jeho počínání. Usadil se na židli naproti Tomovi a kývnul k jeho kytaře. „Můžu?“

„Nemáš s-svojí?“ Tom se nesnášel za svoje koktání.

„Doma.“

Nekomentoval to, radši ne, a kytaru Billovi podal. Už čekal, co zahraje, když se Bill zvednul a jeho milovanou Gibsonku odložil do stojánku. Tom se nestačil divit, obočí mu stoupalo výš a výš do čela a skoro se dotklo vlasů, když Bill… když se Bill pousmál a usadil se na Tomových kolenou. „Nemůžeš tohle,“ dotknul se rtů ozdobených v koutku dvěma kuličkami, „dělat jako můj učitel.“

„Um… asi n-ne.“

„Přemluvil jsem tátu… nemusím už hrát.“

Tom se zhluboka nadechl, nevěřil by, jak ho tahle věta zasáhla. Snažil se o klidný tón. „Aspoň ses zbavil nepříjemný povinnosti.“

„Asi máš pravdu,“ zamyslel se Bill a poposednul si. „Od teď budu chodit na klavír.“

„To je… skvělý.“

„Zníš zklamaně… budu ti chybět?“ zasmál se Bill lehce. Zdál se být v extra dobré náladě.

Tom skrčil ramena a opřel se do židle, nejradši by ze sebe Billa shodil, ale nedokázal to udělat. Měl se radovat? Nebo smutnit? Nevěděl, měl v sobě totální chaos. Ale mohl to čekat, přece…

Doširoka rozevřel oči, když na svých rtech ucítil jiné, známé a přece jiné. Chyběly na nich roztáté kapky sněhu… Odtrhnul se. „Co to…“

„Nemůžeš to dělat jako můj učitel, ale teď už nejsi můj učitel. Což znamená…“

Tomovi se rozjasnil ten dusivý oblak, co mu zakryl mysl. Ve dvou vteřinách mu došel smysl celé téhle konverzace a on se nemohl dál bránit úsměvu.

„Což znamená, že tohle budu moct dělat častěji,“ dořekl a s posledním slovem se vpil do Billových rtů. Snad poprvé za posledních pár let cítil, jak ho naplňuje pocit štěstí a jak mu žilami proudí do celého těla opojné teplo.

„Jak dlouho… už chceš tohle udělat?“ vypravil ze sebe Bill mezi krátkými polibky.

„Od první hodiny, na kterou jsi přišel,“ odpověděl Tom upřímně a odhodil za hlavu všechny starosti týkající se Billova věku a toho, jak tohle celé dopadne. Bill žil okamžikem a on se ho rozhodl na téhle cestě prozatím následovat.

autor: GossipGirl