Side by side 9.

BILL

Dneska je to týden od konfliktu mezi Oliverem a Fabiánem. Dneska je to týden od toho, co jsme si volali s Tomem. Dneska je to týden ode dne, co se mi začaly zdát sny o Tomovi bez přestávky, dneska je to týden, co se vrátili rodiče z dovolené, protože se tátovi ozvali z práce. Mohl bych pokračovat ve výčtu věcí, které mají dneska vlastně takové malé týdenní výročí. A že jich není málo. Celou dobu se nic neděje, pak se toho semele tolik naráz. Klasika. Za některé z těchto věcí jsem ale opravdu rád. Třeba za hovory s Tomem. Má krásně sametový hlas, upřímný smích, nádherný výraz ve tváři. Hned první večer jsem nemohl od obrazovky odvrátit pohled, musel jsem se na něj dívat. Zkoumal jsem každičký záhyb tváře, který šel přes obrazovku rozeznat, přitom jsem ale musel vypadat nenápadně. Pokud na to přišel, tuším, že měl ze mě srandu. Sám bych se sobě smál, kdybych se viděl.

„Ach bože. Já se do něj prostě… Úplně totálně jsem se do něj zamiloval,“ vydechnul jsem a lehl si na záda. Složil jsem ruce pod hlavu a podíval se do stropu. Teď to už můžu s jistotou tvrdit, jsem si jistý, že je tohle celé zamilovanost. Buší mi srdce, když s ním mluvím, neustále na něj myslím, stýská se mi po něm. Musí to být zamilovanost, jinak nevím. Podíval jsem se na hodiny, které jsou naproti mé posteli. Za půl hodiny má zavolat. Už se nemůžu dočkat. Celý den utekl strašně rychle, teď se to ale táhne jako smažený sýr. Pokaždé to tak je.

„Billy?“ ze zasnění mě vytrhl matčin hlas, když zaklepala na dveře mého pokoje.

„Dále,“ usmál jsem se a pomalu se posadil. Dal jsem si pod záda polštář, o který jsem se opřel, a na dveře se podíval. Za malý okamžik v nich stála žena s dlouhými hnědými vlasy, spadajícími přes ramena. Moje maminka.

„Zlatíčko, chtěla bych si s tebou promluvit,“ posadila se ke mně na postel a sjela mě pohledem, „měl by sis uklidit psací stůl,“ nakrčila nos. O tomhle chtěla mluvit? To mohlo počkat snad na později. Tak tam mám trošku… Trošku víc papírů. Organizovaný pořádek, já se v tom vyznám. Zakroutil jsem hlavou a musel se trošku zasmát.

„Mami, řekl bych, že tohle není žádná tragédie, tvůj výraz není odpovídající.“

„Nepřišla jsem kvůli stolu. Chtěla jsem se tě zeptat… Víš… Máš nějaký doprovod na maturák?“ povytáhla upravené obočí. A do prdele. Nad tím jsem za celý ten týden ani nepřemýšlel, neměl jsem zkrátka čas na takové ‚nepodstatné‘ věci. Co jí mám ale teď říct? „Ano, maminko, mám.“, při čemž vlastně nikoho nemám? Nebo jí mám říct pravdu a ona z toho začne dělat strašnou tragédii a začne mi doprovod shánět po všech možných čertech? Joo, kdybych se snažil, nemusel bych teď řešit tohle.

„Maturák… Jo, těším se,“ nasadil jsem úsměv. Takhle se z toho ale nedostanu, bude naléhat dál, dokud se nedočká odpovědi. Na to ji znám až moc dobře.

„To je dobře, ale ptala jsem se na doprovod… Nikoho nemáš, viď?“ pohladila mě po tváři. Přivřel jsem oči a sklopil pohled do peřiny. Vydechnul jsem a zakroutil hlavou. Prokouknula mě. Je to máma, a jak jsem se snažil odpovědi vyhnout… Bylo jí to hned jasný.

„Nemám,“ hlesnul jsem, „kdo by chtěl jít s mrzákem, jako jsem já? Odpovím ti rád, nikdo, mami. Tak to tam zvládnu sám… Fabi taky nikoho nemá.“

„Bille, neměl by ses na Fabiána takhle vázat. Vím, že jste nejlepší přátelé, ale… Jednou se vaše cesty prostě rozdělí a vy to nezvládnete. Nemyslím to nijak zle. Co kdybys šel s Oliverem? Ten je fajn, nemyslíš? Navíc se znáte. A nejsi mrzák. Jsi krásnej kluk, každý by s tebou šel rád.“

Rychle jsem se napřímil. Kdybys jenom, maminko, věděla, jakej je Oliver ve skutečnosti hajzl, rychle bys přehodnotila svůj výrok. No říkat jí to teď ale nebudu, čas nás tlačí. Nebudu se pitomcem, jako je on, okrádat o čas, který můžu strávit s Tomem. Jenom jsem se na ni usmál a pohladil ji po paži, kterou stále měla na mojí tváři. Poznámku o Fabiánovi jsem se rozhodl ignorovat. Neví, jak moc jsme si blízcí od minulého týdne, zatím to ani vědět nebude. Povím jí to jindy… Až k tomu bude příležitost.

„Mami, s Oliverem nepůjdu, já ho nemám rád. Celé by mi to zkazil.“

„Tak dobře, je to tvoje rozhodnutí. Já mám jenom strach, že ti bude líto, když tam budeš mít jenom…. Rodinu.“

„Maminko, vy jste mi vším. Jsem rád, že tam budu mít jenom vás,“ objal jsem ji a pohladil ji po zádech. Je strašně hodná, jak se takhle stará o to, jak se budu cítit. Měli by to dělat sice všichni rodiče… Ale ti moji to dělají prostě nejlépe. Nikdy bych je nevyměnil za jiné. Upřímně? Nepochopil jsem děcka, která by ty svoje vyměnila, nebo ty, kteří na ně nadávají.

„Tak dobře. Já tě k tomu nebudu nutit. Nemůžu, ani nechci. Ještě jedna věc. Nemáš hlad? Udělám ti večeři. Na co máš chuť?“

„Děkuju. Nemám hlad, pak si něco vezmu. Nedělej si starosti,“ kývnu jí a dám pusu na tvář. Nadechuje se, že ještě něco poví, ale nedám jí šanci, „mám tě rád.“

„Zdržuju, viď?“ zasmála se a zakroutila hlavou. Pohladila mě po vlasech, trošku mi je rozcuchala. Zlobit se na ni ale za to nemůžu. Jsem prostě pořád její malej chlapeček.

„Ne… Já jenom… Budeme si volat zase s Tomem,“ ve tvářích jsem cítil červeň. Ani vlastně nevím, proč se červenám. Co je na tom zvláštního? Nic, lidé si spolu volají pořád, nemusí se stydět. Tohle je ale prostě úplně jiné… Jiné, než když komunikuji s někým jiným.

„Tak to chápu. Užij si to. Taky tě mám ráda,“ dala mi pusu na čelo a z postele se zvedla. Ještě na mě povzbudivě mrkla. Omyl, nemám ji rád, já ji totiž miluju. Ve chvílích, jako je tahle, ji neberu jako matku, ale spíše jako kamarádku. Jsem jí vděčný za spoustu věcí, které kdy pro mě udělala.

Dveře se zavřely. Můj pohled okamžitě střelil k nástěnným hodinám. Čas se teprve pošoupnul o hloupou čtvrthodinu. Tím pádem si ještě stihnu uklidit stůl. Respektive poskládám všechny papíry na jednu hromadu tak, aby to vypadalo, že je stůl uklizený. Polovinu z nich stejně nepotřebuji, nechci je ale teď třídit. Udělám to prostě co nejrychleji, aby to nějak vypadalo.

Zadíval jsem se na psací stůl. Pěkný… Na stole je bordel všude možně, jen ne kolem rámečku s fotkou Toma. Ještě aby byl i kolem něj, to by tak scházelo. Potřebuju ho vidět pořád, mám takhle i pocit, že tady spí se mnou nebo mě alespoň střeží.

Různě velké papíry jsem začal skládat na jednu hromadu. Tužky, které byly pod nimi, jsem dal do stojánku. Malé papírky od sladkostí jsem smetl do koše. Hned to vypadá líp… Ne, vypadalo to dobře i před tím! Jen to prostě bylo jinak uspořádaný.

Není sice půl, ale třeba tam je Tom už teď, dřív… Určitě se těší stejně jako já, říkal mi to. On je celkově milý, sladký, úžasný… A prostě dokonalý. Už si neumím představit den, aniž bychom byli v kontaktu. Jakkoliv.

Ha! Říkal jsem to! Je online. Jako kdybych měl nějaký tušení, či co. Okamžitě jsem rozkliknul okno s jeho jménem. Natáhnul jsem se poslepu k topení, kde mám položená sluchátka s mikrofonem. Vzal jsem si je, připojil k notebooku a nasadil na uši. Teď už stačí jenom kliknout na zelenou ikonku, Bille, no tak!

Už, už jsem na ikonku kliknul, když v tom se ve sluchátkách ozval tón, který oznamoval hovor. Tom, samozřejmě, kdo jiný. Bez přemýšlení jsem to přijal. Ihned se mi na obrazovce ukázal Tomův obličej. Vypadá tak… Nádherně. Copánky mu spadají po ramenou, vypadají jako malá háďata. Ve tváři má spokojený výraz, na sobě má bílé tílko. Je prostě sexy, jak jinak. To já jsem oproti němu ve volném tričku, nenalíčený, s nevyžehlenými vlasy šedá myška. Když tak přemýšlím… Dneska mě tak vidí poprvé. Oh god! Teď se lekne a ukončí to.

„Ahoj Billy,“ ve sluchátkách se ozval pevný a mužný hlas, tak jako obvykle.

„Ahoj,“ usmál jsem se na něj a podepřel si hlavu jednu rukou. Je mi to tak pohodlnější. Pořád mám ve tváři ten stupidní výraz. Připadám si jako malá puberťačka.

„Jsi vážně nádherný… Přemýšlel jsem nad tím, jak vypadáš bez make upu, Vypadáš jako anděl, víš to? Krásný anděl.“

Nasucho jsem polknul. Super, stupidní výraz vyměnila rudá barva. Opět. Dneska se ti vážně daří, Bille. Když to ale jinak nejde. Jak mi takhle lichotí… Pokaždé řekne na začátku nějakou takovou krásnou větu, na kterou těžko hledám vhodnou odpověď.

„Děkuju. Taky ti to moc sluší.“

„No, mně za svoji krásu vážně děkovat nemusíš. Na fotce jsi vypadal krásně, tady vypadáš nádherně… Radši si ani nedomýšlím, jaké to je ve skutečnosti. To musíš jít po ulici a všichni se za tebou musejí otáčet. Je to tak, Bille? Mám pravdu?“

„No… Je to tak,“ pokrčil jsem rameny a olíznul si rty, „neřešme ale tohle, ano?“ Pravý důvod lidí, proč se za mnou otáčejí… Nemusí vědět. Ne teď. Pořád to odkládám, jsem strašný, ale já za to nemůžu. Prostě se bojím jeho reakce.

„Proč? Červenal by ses, viď? Jsi sladký, když se červenáš.“

„Tome,“ zasmál jsem se, „nebavme se o mně, není mi to příjemný. Nejsem rád středem pozornosti, chápeš?“

„Dobře, takže jiné téma… Chtěl bych tě vidět. Prosím…“ podíval se mi přes obrazovku do očí. Pohled jsem mu opětoval, má v nich výraz prosícího štěněte. Nikdy se na mě takhle nepodíval… Nikdy. Jako by byl napospas smrti a tohle mělo být jeho poslední přání. Cítím v těle nutkavý pocit souhlasu, ale kdy? Uvidíme se nejdříve někdy přespříští týden, tenhle mám hodně nabytý. Já ho ale nechci zklamat. Ne, když se na mě dívá takhle.

„Já tebe taky,“ uvolnil jsem ruku pod hlavou a přitiskl ji dlaní na obrazovku, jako kdybych se takhle mohl Toma dotknout. Co mě ale překvapilo víc, bylo to, že udělal to samý. Měl dlaň položenou stejně jako já. V blízkém doteku bránila pouze obrazovka… A dálka. Přísahám, že kdybych ho takhle držel opravdu, nikdy ho už nechci pustit. Tenhle moment byl ale kouzelný. Oba jsme byli potichu, tvářili jsme se, jako kdybychom se za ruku drželi doopravdy. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem měl chvílemi pocit, že mi zase vyskočí z hrudníku.

„Billy, opatláme si obrazovku,“ zasmál se a svoji ruku stáhnul. Udělal jsem to stejné a pohodlněji se uvelebil.

„To mi nevadí. Bylo by pěkné… Vidět se. Příští týden mám bohužel plný, co ten další? Měl bys čas?“

„Dobře. Budu mít pro tebe čas jakýkoliv budeš chtít den, ano?“

„Děkuju. Nebudeš mít problém… S Alexem?“ vytáhnul jsem obočí. Jelikož mi Tom řekl něco málo, co se stalo, když neměl zrovna nejlepší náladu, dokážu si domyslet, co by udělal. A příjemné by to určitě zrovna nebylo. Jenom se zasmál, jako kdybych řekl nějakou hloupou věc. V tom případě to… Nechápu.

„Bille, jsem dospělý. Jemu může bejt úplně jedno, kam s kým jdu, ano? Netrap se tím, je to zbytečné. Řekni mi radši, kam bys chtěl, abych tě vzal. Co kino?“

Až uvidíš, že jsem na vozíčku, nebudeš mě chtít vzít stejně nikam… Možná je načase, abych o svém postižení doopravdy promluvil. Skousnul jsem si ret. Musím o tom promluvit.

„Já… Musím ti něco říct,“ nasucho jsem polknul. Cítím, jak mi po celém těle stékají odporné kapky potu. Takhle vystresovaný jsem nebyl hodně dlouho.

„Něco vážného? Děje se něco?“ v jeho hlase šel rozpoznat strach. Bojí se… To je milé. Sklouznul jsem pohledem k invalidnímu vozíčku, který mám zasunutý u psacího stolu. Blbej kus šrotu, kterej mi jenom ničí život. Takže… Nádech, výdech. A ještě jednou. Připadám si jako u maturity. Už jsem se nadechoval k vyslovení věty, že jsem postižený, když v tom jsem uslyšel u Toma Alexův hlas.

„Tome? Vyšla mi ta práce. Stěhujeme se.“

Nasucho jsem polknul. Něco o čem nevím? Stěhují se? Kam? Proč mi Tom nic neřekl? V hlavě mi poletuje hrozná spousta otázek, na které bych chtěl dostat odpověď. Kolem žaludku cítím nepříjemný, svíravý pocit. Očekávám, že se každou chvíli pozvracím. Celý se klepu, jako kdybych měl horečku. Přál bych si, aby Tom řekl, že nikam nejde. Prosím… Chci snad moc?

autor: Catherine