Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 17.

Jen hloupí lidé tvrdí, že slzy jsou důkazem zženštilosti muže… Vždyť pouze ten, kdo má srdce z kamene, nikdy nebrečel…

Jessica otevřela dveře jejich bytu. Druhou rukou podpírala Billa, který hlasitě brečel, a pomalu se ani neudržel na vlastních nohou. Pomohla mu dovnitř a zavřela za ním. Jejich pracovní doba sice ještě měla pokračovat, ale oběma už to bylo jedno. Když se Jessica dozvěděla, co se skutečně stalo, podala za ně oba výpověď. Bill nebyl schopný racionálně uvažovat a možná by i po tom všem zůstal pod Dylanovou krutovládou.

Jessica mu pomohla do jeho pokoje, kde ho posadila na postel.

„Převlékni se do něčeho pohodlnějšího, nebo si rovnou dej sprchu. Určitě ti to uleví. Já ti zatím uvařím kafe.“ Bill přikývl, ale když Jessica opustila jeho pokoj, pouze zabořil hlavu do polštáře a znovu se rozvzlykal. Něco mu však říkalo, že pokud se nepůjde vykoupat, Jessica přijde zkontrolovat, jestli už se převlékl. A pokud neudělá ani to, určitě bude nazlobená, že neposlechl. S povzdechem se zvedl z postele, vyndal z kapsy mobil, položil ho na noční stolek a odešel se osprchovat.

Zatímco se z koupelny ozývalo hučení vody v potrubí, Jessica došla se dvěma hrnky kávy k Billovi do pokoje. Uvelebila se na jeho postel, když vtom si všimla mobilu na jeho nočním stolku. Za normálních okolností by ji to nechalo ledově chladnou, ale teď potřebovala něco, co mohlo Billa vyléčit z jeho nepříjemné deprese. Popadla Billův mobil a projížděla kontakty v něm, dokud nenarazila na číslo, které potřebovala. Spontánně ho vytočila. Ozvala se tři pípání, než se v mobilu ozval hlas.

„Bille?“ zamumlal rozespalý hlas z reproduktoru.

„Ne, Tome, to jsem já… Jessica. Viděli jsme se dnes v noci v nevěstinci. Potřebovala bych vaši pomoc.“

„Poslouchám.“

„Dylan, vedoucí podniku, Billa zneužil. Pokud mám dobré zdroje, je to minimálně dva týdny zpátky. Dnes za Billem přišel nějaký muž, vzal si ho na pokoj. Musíte sem okamžitě přijít. Něco mi říká, že jen vy dokážete spravit jeho náladu.“

„Hned jsem tam,“ odpověděl naprosto vážně Tom a brzy se z mobilu ozývalo pouze pípání oznamující nepřítomnost osoby na druhé straně telefonního spojení.

Nezáleželo na tom, že venku ještě zářily pouliční lampy a slunce spalo za horizontem. Nezáleželo na tom, že budík ukazoval sotva čtyři ráno. Jediné, co se zdálo být skutečně důležité, byl on…

Bytem se rozdrnčel zvonek. Jessica okamžitě vyskočila z Billovy postele, aby otevřela. Bill seděl na okně ve svém pokoji a zíral ven. Když se vrátil ze sprchy, nechal Jessicu, aby tam s ním zůstala, ale ignoroval ji. Doufala, že se to změní, když zjistí, že za ním přišel Tom. Otevřela mu dveře a prstem přiloženým na rtech mu naznačila, že má být zticha. Tom ji pozdravil kývnutím, vyzul se a automaticky zamířil ke dveřím do Billova pokoje. Jessica ho nechala jít a zatím si šla se spokojeným úsměvem po svém.

Tomovi se sevřelo srdce, když viděl to klubíčko nervů zhroucené na parapetě okna.

„Vždycky, když vidím, jak jsi nešťastný, láme mě to ještě víc než tebe. Nezáleží na tom, jak zlý je vůči mně můj vlastní život, důležité je pouze tvoje štěstí,“ zašeptal Tom. Bill poznal jeho hlas a otočil se k němu. Oči měl ošklivě zarudlé a v nich tak zmučený výraz… Tom se na to jednoduše nedokázal dívat. Překonal vzdálenost celé délky pokoje mezi nimi a sevřel Billa v náručí.

„T-ty víš, co se stalo?“ zavzlykal mu Bill do ramene. Nechával se hladit po zádech a nemohl zapírat, že mu Tomova přítomnost byla příjemná.

„Jessica mi to řekla. V noci jsem přišel do baru, ale ty jsi tam nebyl. Byla tam místo tebe ona a říkala, že se mám vrátit domů, že ty hned tak nepřijdeš. Je to pár minut, co mi volala, abych přišel, a řekla mi, co se vlastně stalo. Chápu, že to musí být hrozné, ale my to spolu zvládneme, rozumíš?“ zeptal se Tom a zachytil Billův obličej do dlaní, aby ho donutil dívat se mu do očí. „Slibuju, že odteď budu pořád u tebe a nedovolím, aby ti nějakej kretén ublížil.“

„B-budeš m-můj r-r-rytíř. J-jako v po-po-pohádkách,“ zamumlal Bill a hlasitě kýchnul. Tom se usmál a přikývl.

„Přesně to budu. Budu na tebe dávat pozor, protože ani já bych nesnesl, aby na tebe někdo sahal. Teď pojď, musíš se z toho vyspat.“

Bill se nechal stáhnout z parapetu a odvést k posteli. „Neodejdeš?“ ujišťoval se ještě, když se ukládal ke spánku.

Tom mu s úsměvem urovnal peřinu. „Ne. Budu tu, dokud se neprobudíš. Teď už tě nikdy nikde samotného nenechám, i když vím, že tady ti žádné nebezpečí nehrozí,“ mrkl na něj Tom a pohladil ho ve vlasech, jako to dělávají matky u svých dětí, když se je snaží ukonejšit, že pod postelí skutečně žádný bubák nečeká. „Ale teď už spi,“ dodal ještě nesmlouvavě a sedl si na židli u psacího stolu. Nohy si natáhl a opřel o matraci Billovy postele.

„Tomi?“ ozvalo se za chvíli kníknutí do tmy. Tom už pomalu začínal klimbat, ale když se o jeho uši otřel Billův hlas, okamžitě se zase probral. „Bojím se,“ zašeptal Bill. Tom se pousmál a zvedl se ze židle. Za chvíli už se dobýval pod Billovu peřinu.

„Lepší?“ zeptal se a podepřel si hlavu rukou. Dělilo je od sebe asi deset centimetrů. Tom se bál jakkoliv posunout. Nechtěl, aby se Bill v jeho přítomnosti cítil nepříjemně. Bill se k němu však přisunul blíž a položil mu hlavu na hrudník.

„Teď je to lepší,“ zamručel spokojeně a nechal se hladit na zádech.

*

Kolem poledne zaťukala Jessica na dveře Billova pokoje. Od té doby, co přišel Tom, nevěděla, co se s chlapci děje. Tiše otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Když viděla, jak bratři spokojeně spí v objetí toho druhého, opět vycouvala. Stejně potřebovala dojít na nákupy a chtěla se poptat, jestli někdo neví o nějakém vhodném pracovním místě pro její maličkost. S nájmem si nemohla dovolit nemít práci. Zrovna když se za ní zabouchly dveře, bratři se začínali pomalu probouzet.

Každé ráno má své kouzlo. Stačí vidět sluneční paprsky, jak bojují se záclonou, aby prolomily tmu, která zatím okupuje pokoj. Všechna rána mohou být krásná, když se člověk dobře probudí, když dokáže ocenit krásu… Veškerá krása rán však hasne v momentě, kdy se probudíte vedle člověka, kterému patří vaše srdce… Potom už ostatní rána nejsou tak krásná, když neleží vedle vás…

autor: Helie