Who am I? 79.

BILL

Hned, co jsem zalezl do sprchového koutu, jsem popadl žiletku a do hladka se oholil. Osprchoval jsem se, umyl si vlasy. Osušil jsem se a vlasy si jen maličko prosušil ručníkem. Jen v ručníku jsem zaběhnul do ložnice a oblékl si boxerky. Vyštrachám tepláky a tričko. Obléknu si to a s ručníkem odejdu zase zpět do koupelny. Dám ho na sušák a potom jdu za Tomem. Tak mile mě překvapil tou snídaní, bylo to tak hezké. Rozešel jsem se do obýváku, ale Tom tam nebyl, tak jsem tedy zašel do kuchyně. Cítil jsem cigaretu. Ale komentovat to nijak nebudu, když sám kouřím. Nesnáším ten zlozvyk.

„Ah, co ty tady?“ usměju se na něj sladce, když ho tam vidím posedávat. Vzhlédne ke mně a odklepne do popelníku z cigarety. Jen se trošku usměju. Je na mě naštvaný? Tom mlčí a všímá si své cigarety. V popelníku už byly dvě.

„Děje se něco?“ brouknu tiše.

„Ne, nic,“ pousměje se na mě. „Co budeme dělat?“

„To nevím,“ pokrčím rameny. „Mohli bychom se jít projít.“

„Jo, to bychom mohli,“ odsouhlasí a potáhne z cigarety.

„Jestli sebou fláknu,“ zasměju se. Chvíli mě pozoruje, až se pobaveně usměje a skloní pohled k cigaretě. Chvíli na ni kouká a nakonec ji típne.

„Tak až budeš chtít jít, stačí říct,“ brouknu a natočím si skleničku vody.

„Záleží na tobě. Kam chceš navíc v téhle zimě jít?“ zeptá se.

„No, máš pravdu, je tam zima. Můžeme být klidně doma, mně je to jedno. Chci si tě dneska ještě užít.“

„Jak chceš,“ usměje se mile.

„Ne, jak chceme my,“ brouknu a dojdu k němu. Přijde mi oproti ránu tak bez nálady.

„Mně je vážně jedno, jestli s tebou budu doma v teple, nebo se o tebe zahřívat někde v mrazu,“ poví mi. Tiše povzdechnu a pohladím ho po hlavě.

„To mně taky. Klidně tu s tebou budu sedět do rána a dívat se na tebe. Pořád tě mám málo.“

„Mmh,“ zavrní spokojeně a obejme mě kolem pasu. Bradu si mi opře o bříško a vzhlíží ke mně.

„Umíš bruslit?“ zeptá se najednou.

„Ne,“ zasměju se. „Stál jsem na bruslích asi jednou.“

„Tak si půjdeme zabruslit,“ usměje se sladce. Tak to bude dobrá ostuda.

„Já se zabiju,“ brouknu se smíchem.

„Né, budu tě držet. Naučím tě to,“ dál se na mě usmívá jako sluníčko. Pohladí mě po bříšku a poté mě na něj přes tričko políbí.

„Mhh,“ pohladím ho po hlavě něžně. Potom se k němu sehnu a políbím ho. „Máš mě na svědomí, protože já na tom neumím ani stát,“ zasměju se.

„Ále… Když máš dobrého učitele, tak jde všechno,“ uculí se.

„Věřím ti,“ usměju se na něj. Stáhne si mě k sobě a políbí mě. Poté mě obejme zase kolem pasu a opře si hlavu o moje bříško.

„Tam nikdo není, tam se nedovoláš,“ pousměju se trošku.

„To sice není, ale je to bříško mýho Billa,“ pošeptá s úsměvem a pohladí mě po něm.

„Pravda,“ zasměju se a trošku to bříško zatáhnu. Trochu se odtáhne a pomalu mi tričko vyhrne. Začne mi dávat malé pusinky kolem pupíku.

„Mmmm,“ zaculím se. Je tak roztomilý. „Máš rád můj pupek?“

„To není žádný pupek. Máš krásný plochý bříško,“ pošeptá a dá mi pusinku přímo na pupík.

„Jo, plochý, já ti ukážu, jak je plochý,“ řeknu posmutněle a hodně vydechnu a trošku se nafouknu.

„Ale prosím tě,“ zasměje. „I kdybys měl pár špeků, tak mi to nevadí. Budu tě milovat tak i tak.“ Dá mi pusinku na hvězdičku. Stáhne mi triko a pomalu se postaví.

„Dobře, to si budu pamatovat,“ zasměju se a odstoupím, aby mohl vstát.

„Tak se pojď obléknout,“ políbí mě.

„Dobře,“ oplatím mu to a cupitám za ním do ložnice.

„A chtěl bys na nějaké venkovní kluziště, nebo raději bruslit do haly?“ zeptá se. Jako by na tom v mém případě záleželo.

„Myslím, že upadnu tam i tam,“ zasměju se. „Nechám to na tobě. Nevím, co je lepší.“

„Ono je to v podstatě stejný, ale když je zima, tak všichni budou spíš na tom kluzišti,“ zauvažuje. Otevře skříň a stáhne ze sebe tepláky. Začne si vybírat nějaké boxerky. Otočím se na něj a podzvednu obočí. Sakra, on má tak nádherný tělo. Každičký sval tak lehce pěkně vyrýsovaný. Jen se pousměju a stoupnu si pak vedle něj. Lehce do něj strčím bokem a usměju se.

„Nestrkej do mě a raději si vyber, kam chceš jít,“ řekne pobaveně.

„Opravdu to nechám na tobě. Raději ti stokrát poradím, jaký si máš vzít boxerky, než tohle,“ zasměju se.

„Jo? Tak poraď,“ zasměje se. Pomlaskám a prohrabu se mu boxerkami. Nakonec vytáhnu jedny upnutější, černé a podám mu je.

„Proč zrovna tyhle?“ zeptá se, když si je ode mě vezme. Oblékne si je a sundá si triko.

„Líbí se mi na tobě,“ usměju se na něj a vyhrábnu si džíny, tílko a svetr. Jen kývne, oblékne si černé triko, a poté si začne vybírat kalhoty. Začnu se také oblékat. Když to na sebe všechno natáhnu, zajdu do koupelny. Tom za mnou po chvíli přijde už i v mikině a začne na sebe stříkat svůj parfém. Jen nad tou vůní přivřu oči a odložím hřeben na svoje místo. Strašně se mi líbí jeho vůně. Je pronikavá, ale přitom jemná. Ještě se trochu upraví a odejde z koupelny. Udělám totéž a přejdu do ložnice.

„Co si mám vzít s sebou?“

„Vůbec nic. Nic nepotřebuješ. Peníze beru já,“ usměje se. Vezme peněženku, kterou si strčí do zadní kapsy u kalhot. Vyndá si ze skříně šátek a začne si ho vázat kolem krku.

„Už jsem ticho, vzdávám se,“ zvednu ruce nad hlavu a směju se.

„Lásko,“ broukne nesměle.

„Ano?“ O co, že si to nebude moci zavázat.

„Nezavázal bys mi to?“ pousměje se prosebně. Jako bych to neříkal, bože! Začnu se trošku smát.

„To víš, že jo. Pojď ke mně, šmudlo,“ usměju se sladce. Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho. Hned mu to začnu vázat. Pořádně mu to zavážu, aby mu netáhlo na krk.

„Hotovo,“ usměju se.

„Jsi moje zlatíčko. Děkuju,“ usměje se sladce a něžně mě políbí.

„A ty moje…“ oplatím mu polibek, „…a neděkuj.“

„Děkuju,“ zasměje se tiše.

„Tome,“ zasměju se. „Ne-dě-ko-vat.“

„Dobře, už nikdy neuslyšíš ‚díky‘. Pak si nestěžuj, že jsem nevděčný,“ zaksichtí se na mě a rozejde se do chodby. Trdlo moje.

„Neboj se,“ zasměju se a jdu za ním. V chodbě se obuje, a poté si oblékne bundu. Podívám se na svoje boty. Když si vezmu kozačky, tak se budu zouvat hodinu. To nelze. Nakonec si vezmu kotníčkové tenisky a bundu. Ještě si zapne bundu, nandá si šátek na hlavu, aby mu nemrzly uši, a otevře dveře.

„Sluší ti to,“ brouknu za ním a vezmu si ještě šálu. Pak už za námi zavřu dveře.

„Díky, tobě taky,“ věnuje mi úsměv. Zamkne byt a nastoupíme do výtahu.

„Neříkal jsi, že mi nebudeš děkovat? Já děkuju,“ zasměju se.

„Ježiš, jdi někam,“ strčí do mě se smíchem. Jen se zasměju a chytnu se zábradlí, co tu je. Postaví se ke dveřím, zády ke mně, a netrpělivě poklepává nohou. Když konečně výtah zastaví, vyjdeme ven. Zepředu mi nastaví ruku. Hned ji přijmu, chytnu se ho a spokojeně vedle něj kráčím.

„A ne že zase upadneš,“ varuje mě se smíchem a raději mi dá ruku kolem pasu.

„Neboj se, stáhnu tě s sebou, aby ti to nebylo líto,“ ušklíbnu se. Jen na mě vyplázne dětinsky jazyk a vyjdeme z baráku. Abych se přiznal, nevím, kde se tady dá bruslit. Projdeme městem a jdeme dál. Je to celkem daleko. Zvlášť, když mi to celou cestu klouže. Nechápu, jak Tom může tak klidně jít, a ještě mě držet. Asi mám špatný boty. Aspoň nějaká výmluva. Asi po půl hodině dorazíme k hale. Zajdeme dovnitř. Když Tom zaplatí, vybereme si svoji velikost bruslí, a poté si uložíme svoje boty do skříňky. Tom se usadí na lavičku a začne si zavazovat první botu. Chvilku ho sleduju. Potom jednu botu vezmu a dám si ji na nohu, ale… nezavážu ji. Sakra, jak to jen dělá? Jde mu to tak rychle, ale já nevím jak na to. Já říkal, že to bude ostuda. Když Tom zpozoruje moji bezradnost, jen se tiše zasměje.

„Já ti to pak zavážu.“ Jo, je to trapas. To jsem to dopracoval. Ale co, nemusím se před ním přece stydět. Já neumím zavázat tohle a on zase šátek.

„Díky,“ zasměju se. „Nemáš to se mnou lehký, co?“

„Ale ani těžký,“ usměje se. Začne si zavazovat druhou botu.

„Takže?“

„Takže?“ zopakuje nechápavě.

„Jaký to se mnou máš?“

„Tak akorát,“ zasměje se. Zvedne se a dojde ke mně. „Ale stejně bych tě za nikoho nevyměnil.“ Klekne si přede mě a začne mi brusli pořádně utahovat.

„Já tebe taky ne,“ vydechnu a koukám na něj. Jen se usměje a začne ji zavazovat.

„Ono to není tak těžký,“ brouknu po chvilce, co detailně zkoumám jeho počínání.

„Není, ale musíš to pořádně utáhnout. Jinak si vyvrkneš kotník, a to opravdu nechci,“ poví mi. Ještě jednou mi je pořádně utáhne a udělá mi na nich mašličku. Začne mi obouvat druhou.

„Jsi hodnej, děkuju mockrát,“ pohladím ho po hlavičce.

„Není za co. Já tě sem vzal, tak ti to i zavážu,“ zasměje se. Začne mi ji utahovat. Celkem fest utahovat. Ale držím. On ví, co dělá.

„Dobře,“ usměju se.

„Nehýbe se ti v tom noha?“ zeptá se, než ji zaváže.

„No, právě že ani o milimetr ne,“ zasměju se.

„To je dobře,“ přikývne. Stáhne mi nohavice od kalhot a postaví se. „Tak pojď.“ Podá mi ruce. Začnu se smát a to ještě sedím. Chytnu se ho. Pomalu mě vytáhne na nohy.

„Jééžiš,“ zasměju se a udělám krok k němu. Tak tohle bude stát za to. Couvne.

„Ne, ne, nenechávej mě v tom,“ zasměju se. Se smíchem mě chytí.

„Na ledě se nechodí tak blbě. Tam jezdíš,“ řekne mi a začne mě pomalu vést k ploše. No právě.

„No, to bude právě to nejhorší,“ zasměju se a jdu za ním.

„Ale nebude,“ usměje se. Pomalu couvá, aby na mě viděl. Otevře dvířka a vkročí na led. Pořád se ho držím.

„No…“ vydechnu nejistě. Udělám krok a stoupnu na led taky.

„Nejdřív si to jenom ozkoušej,“ řekne a dál couvá, ale vážně pomalinku.

„Jo, dobře,“ brouknu a přejedu párkrát po ledě. Přichytí mě silněji, kdybych se náhodou bál nebo začal padat.

„Tomi, jedeme dneska na pohotovost,“ zasměju se a vkročím pak na led i druhou nohou. Přichytnu se ho víc.

„Žádný takový. Kdybys padal, skočím pod tebe, aby sis nic neudělal,“ zasměje se. Pomalu se rozjede dozadu. „Hlavně se drž,“ broukne.

„Ne, to nee,“ vyhrknu ze sebe hned, „sakra, ty jedeš,“ brouknu naprosto vážně, ale pak se začnu smát.

„Pojeď taky,“ zasměje se. Trochu zrychlí. Stačí jen to, jak trošku zrychlí, já se mu vysmeknu a fláknu sebou. Do prdele!

„Seš v pořádku?“ zasměje se.

„Jo,“ zasměju se taky a pořád ležím, „nee, já se nezvednu,“ směju se. On mě tam se smíchem nechá, otočí se a rozjede se podél stěny. Objede celou plochu, u mě se zatočí a pobaveně mi podá ruku. Chytnu se ho. Jednou nohou se trošku podepřu, abych se zvednul, ale podjede mi to znovu a sednu si.

„Nehýbej se, prosím tě,“ začne se smát. Chytne mě kolem boků a vytáhne mě na nohy. Je mi tak zatraceně trapně, ale začnu se smát.

„Díky…“ vydechnu. „Jak to děláš, že na tom jezdíš, zvedáš mě a nepadáš?“

„Jezdil jsem s tátou už jako malý. Jednu dobu jsem hrál i hokej,“ objasní mi s úsměvem. Chytí mě za ruce a pomalinku se zase rozjede. Tentokrát mě drží mnohem silněji, abych znovu tak hnusně neupadl.

„Aha,“ usměju se sladce a držím se ho. Pomalu jedu s ním.

„Je to lehký. Když jsi byl malý, určitě ses klouzal na ledě, ne? Musíš se prostě klouzat. Jednou nohou, druhou nohou. Vidíš? Pravá, levá, pravá, levá,“ říká mi vlídně s naprostým klidem v hlase. Je tak trpělivý a vlídný. On bude jednou skvělý táta, jsem si tím jistý. Úplně ho vidím, jak tohle učí toho malého chlapečka, kterého mi dneska ukazoval. Jak je na něj hodný, pomůže mu. Sleduju ho a dělám, jak mi říkám. Po chvilce to opravdu začne jít lépe, ale stále jedeme pomaličku.

„Musíš si to vychytat, a to chvíli potrvá. Nesmíš tou nohou dělat velké kroky. Zkus jenom maličký a postupně dělej větší, dobře?“ říká mi tiše. Pohladí mě po rameně a druhou mě vezme kolem pasu.

„Jo, dobře,“ usměju se na něj. Stále si koukám na nohy. Levá, pravá, levá, pravá. Postupně začal dělat větší kroky, ale stále mě hlídal. Jakmile si všiml, že mi to přestává jít, opět se vrátil na menší pohyby.

„Pokud chceš, já počkám, a ty se projeď. Přece se tu nebudeš se mnou takhle šoupat,“ zasměju se. Je tak hodný.

„Ále… Za chvilku ti to půjde, máš talent po mně,“ dá mi s úsměvem pusinku. Nechá mě do sebe narazit a přitiskne si mě k sobě. Ruce mi omotá kolem pasu.

„Jsi zlatej,“ vydechnu a nechám se jím držet. Pomalu se zase rozjedeme. Přejede za mě a zezadu mě chytí kolem pasu.

„Teď se pomalu rozjeď. Budu ti posunovat nohy tak, jak bys je měl dávat. Držím tě, tak šup,“ řekne mi.

„Ne, Tome… Já spadnu a ty se mnou. Já nechci, abys spadl,“ řeknu bojácně.

„Neboj se, já nespadnu,“ zasměje se. „Hlavně ti dám radu. Kdykoliv začneš padat, snaž si tam dát ruce, aby to neodneslo něco jinýho, ok?“ Začne mě pomalinku tlačit. Chytne mě jenom jednou rukou, skloní se a druhou mi začne posouvat nohy.

„Okay, okay,“ vydechnu a jedu podle toho, jak mi nohy posouvá. Trošku mi to podjede. Kdyby mi teď viděl do tváře, viděl by, jak jsem rudej. Ihned mě chytne a udrží nás oba na nohou.

„Promiň,“ brouknu a chytnu se ho.

„Dobrý, dobrý. Myslím, že už ti to jde líp,“ řekne vesele. Zase se skloní a pokračujeme. Zasměju se nad tím. Snažím se. Dělám to přesně tak, jak říkal a jak mi ukazuje.

„No vidíš,“ zasměje se. Klekne si a na bobku jede za mnou. Trošku se na něj pootočím a podjede mi to.

„Sakra,“ vyjeknu trošku, ale udržím se.

„Nekoukej na mě, ale na cestu,“ napomene mě pobaveně. Chytne mě za kolena a znovu se pomalu rozjedeme.

„Jasně, šéfe,“ zasměju se. Rozjedu se trošku rychleji, jde to.

„No vidíš, jen tak dál,“ povzbuzuje mě. Jen se nad tím usměju a jedu tak dál. Nebojím se s ním. Je mi oporou. Je mi vším. Rozjedu se o maličko víc, ale pak mi to hodně taky podklouzne. Tom hned zareaguje. Je jasné, že tentokrát už to neustojím. Stáhne mě k sobě dozadu. Dopadne na zadek a já na něj.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se.

„Jo, ty?“ vydechnu rychle, leknul jsem se. „Prosím tě, promiň.“

„Dobrý,“ usměje se a dá mi pusu na tvář. „Už ti to začíná jít. Zkus se sám postavit.“ Sundá mě ze sebe a vyleze na nohy. „Musíš popředu, přes kolena. Jinak zase spadneš na zadek.“

„Dobře,“ nadechnu se. Potom to udělám, tak jak mi řekl. Sice mi to ještě podjede, ale zvednu se. S úsměvem mě obejme rukou kolem pasu a políbí mě.

„Teď tě potáhnu za sebou, jo? Pojedu pomalu a ty si zkusíš dělat stejné kroky jako já,“ řekne mi. Otočí se ke mně zády a podá mi ruce. Hned se ho chytnu a rozjedu se za ním. Sem tam mi to podklouzne, ale celkem se držím.

„Dobrý, už přestaň. Teď tě povozím. Jen se snaž držet rovnováhu,“ zasměje se. Chytne mě pevněji a rozjede se mnohem rychleji.

„Nééé,“ směju se, ale nechám se jím táhnout. Objedeme půl plochy, tak potom se mu nechtěně vyvléknu, prásknu sebou a on jede dál. Začnu se tomu smát. Se smíchem se otočí a jede pozadu.

„Zatím se zvedni. Za chvíli jsem u tebe,“ zavolá na mě. Rozjede se po ledě. Párkrát kolem mě projel. Po celou tu dobu se vesele usmíval. Začnu se zvedat, ale prásknu sebou tak, že ležím na břiše. Začnu se po tom ledě válet smíchy. Nakonec ke mně dojede.

„Neválej se po tom ledě, nebo mi nastydneš. Pojď,“ snaží se mě vytáhnout na nohy. Ale já se tomu stále směju. Až po chvilce se postavím a sám.

„Vzdáváš to? Nebo chceš ještě?“ zeptá se s úsměvem.

„Ještě to zkusím,“ usměju se. Když už ostuda, tak pořádná.

„Dobře. Tak to zkus sám. Pojedu za tebou,“ pobídne mě.

„Okay,“ řeknu rozhodně. Semknu rty k sobě a pomalu se sám rozjedu. Tomovi náhle začal zvonit iPhone.

„Jen tak dál,“ zavolá na mě a zvedne to. S někým začal mluvit. Ještě chviličku jsem jel, ale když jsem cítil, že spadnu, chytil jsem se hrany a zastavil se. Tom s někým mluvil a pozoroval mě. Usmál jsem se na něj. Zase jsem se rozjel, tentokrát doprostřed plochy. Samozřejmě, že jsem sebou prásknul.

„Jo, jo, jasně. Hele, mně se Bill natáhnul na bruslích. Ozvu se ti později. Čau,“ slyšel jsem Toma. Sklidil iPhone a během chvilky byl u mě. „Dobrý?“

„Nemusel jsi končit,“ zasměju se. „A ještě tohle říkat… Jo, dobrý, jen mám asi zase zadek v háji.“

„Takže to vzdáváš?“ zeptá se se smíchem a vytáhne mě na nohy. Začne mě oprašovat.

„Já bych řekl, že je na čase, i když nechci,“ zasměju se a chytnu se ho. Obejmu ho kolem krku a něžně ho políbím. „Děkuju,“ pošeptám.

„Až půjdeme příště, už ti to určitě půjde,“ usměje se sladce a polibek mi oplatí.

„No, to jsem na to zvědavý,“ zasměju se. Usměje se, chytí mě za ruku a pomalu se rozjedeme k lavičkám. Tam se přezujeme. Já dokonce už sám. Když jsme oba obuti zase ve svých botách, rozejdeme se k východu. Vrátíme brusle a vyjdeme ven.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne