autor: Majestrix & Little Muse
Nepříznivé zprávy
„Nabízí…?“
„Informace,“ řekl Bill s přikývnutím. „Věřím, že jich má spoustu, aby pomohl.“
Tom se zamračil a zavrtěl hlavou. „Proč nepřišel dřív? Je v takové pozici, aby ho mohl zničit, ať už by to bylo nechutné, jak chce.“
„Možná je to stigma obrátit se proti manželovi, které nechtěl riskovat. Nebo možná jeho odvaha se zvětšila, když si uvědomil, že není sám. Měli bychom ignorovat jeho pomoc a nechat ho jít po cestě zoufalství?“ Bill přistoupil blíž ke svému manželovi a vzal ho za ruku. „Určitě ne.“
„Musím být opatrný, Bille; nejen kvůli tobě, ale také kvůli Domu Vave. Nebylo by přehnané si myslet, že je to jen důmyslně nastražená past. Určitě to napadlo i tebe samotného. „
„Tome,“ řekl Bill trpělivě. „Prozkoumal jsem duši Lorda Benjamina; je unavená, ale dobrá.“
„Tahle… informace, jak bychom měli přijmout tak delikátní materiál?“
„Na něco přijdeme. Nechci kontaktovat Benjamina, nechci ho vyděsit. Možná prostě jen počkáme.“
Tom stiskl Billovu ruku a jemně ho na ni políbil. „Mám hodně věcí, které musím ještě vyřídit. Jestli ti Lord Benjamin znovu zavolá, pak budeme přemýšlet o tom, co uděláme dál.“
„Samozřejmě,“ zamumlal Bill a nechal jít svého manžela pracovat. Napětí v jeho těle ustupovalo a Bill byl najednou unavený. Jeho mozek si stále přemítal jejich konverzaci, dokud slova nedávala žádný smysl, a pak se zastavil.
„Nejsi jediný, kdo v téhle válce někoho ztratil.“
Nejsi ten jediný.
Billovi se v krku zadrhl dech, když si uvědomil, že Raphael se musel zmínit o tom, co mu Bill řekl. Měl pocit, že byl dost diskrétní; hodný podezření, to ano, ale on přeci neřekl jméno. Mohl držet smutek za příbuzného, to je to, co si mohl Raphael myslet, alespoň Bill si to tak myslel. Ale jestli Raphael mluvil o této věci se svým chotěm, když mu to připadalo hodné takové pozornosti, a jeho manžel dokázal Billovu situaci měřit se situací vlastní…
Raphael možná ví, že on a Bushido- Že jeho city k Bushidovi byly-
Dveře se znovu otevřely a Tom se zarazil, když Bill nadskočil. „Jsi v pořádku?“ zeptal se pomalu.
Bill ztuhl, otevřel pusu. Věděl, že by měl něco říct, ale když oni se zrovna dostali do bodu, kdy to mezi nimi začínalo být v pořádku. Takovou neuváženou neopatrnost z jeho strany, obzvlášť o tak ošemetném tématu, by Tom nevzal dobře.
„Bille?“ zeptal se jeho manžel znovu.
„Nic,“ řekl rychle. „Zapomněl jsi něco?“
„Ano, datapad.“ Tom si ho vzal ze svého stolu a ještě jednou se na Billa podíval. „Možná by sis mohl před večeří odpočinout?“
„To by bylo rozumné,“ řekl Bill slabě.
„Dobře. Řeknu Andreasovi, aby se na tebe později podíval.“ Bill přikývl, čekal, než se dveře za Tomem zavřou, a až pak se mohl znovu nadechnout.
~*~
„Nechápu, v čem je problém.“
„To mě ani nepřekvapuje.“
Andreas zvedl pohled od datapadu, nakrčil obočí na svého naštvaného chotě. Občas měl Andreas pocit, že Michaela nezná tak dobře, jak si původně myslel. Často ve chvílích, jako byla tato, nebyl schopen pochopit, jak někdo může zprávy, které mu právě nabídl, brát jako nepřijatelné.
„Právě jsi naplánoval celou cestu, aniž bys to se mnou probral,“ řekl Michael s rukou opřenou v bok, a najednou měl Andreas pocit, jako by mluvil s Billem.
„Ano,“ zavrčel Andreas. Pořád však nebyl schopen lokalizovat, v čem je problém. Měl pocit, že už dřív udělal větší rozhodnutí bez svého manžela než to, že naplánoval výlet ke svým rodičům.
„Co se stane, až si budu přát vidět mé rodiče?“
„Řekneš mi to.“
Michael ho probodl pohledem, čekal. Andreas zamrkal.
„Nebudu se omlouvat za to, že jsem hlavou rodiny,“ řekl po chvíli.
„O to tě nežádám.“ Michael sundal ruku z boku a založil si obě ruce na hrudníku. „Uvědomuješ si, že jsi nikdy nebyl u mých rodičů?“
„Jsou v Triopoli.“ Oprávněný argument, pomyslel si Andreas.
„Diopole je dál!“ rozkřikl se Michael.
„Tohle je něco jiného,“ hádal se Andreas. „Teď navštívíme můj domov. Žijeme v tvém domově. Kdyby tady tvoji rodiče bydleli, viděli bychom je častěji.“
„Tohle je směšné. Ani jedni rodiče tady nebydlí. Oboje potřebují navštěvovat. Jestli něco, tvoji jsou méně přizpůsobiví.“
„Tahle hádka je směšná.“ Povzdychl si Andreas a postavil se, položil datapad na stranu, dopis od jeho otce byl stále na obrazovce. „Odjíždíme za dva dny. Už jsem to s Lordem Jorgem dohodl. To je vše.“
Michael ho znovu probodl pohledem.
~*~
„A pak!“ křičel Andreas, mezitím co neklidně pochodoval kolem snídaňového stolu, u kterého seděl Bill. Nebyl si jistý, jestli ho jeho Lord poslouchá tak pozorně, jak by chtěl, ale alespoň tohle mu stačilo. „A pak… začne brečet. Prosím tě, vysvětli mi to. Nikdy jsem ho neviděl vyvádět pro něco tak malého. Ty bys tohle udělal?“
Bill možná brečel víc během jeho necelý rok dlouhého vztahu s Tomem, než brečel za celý svůj život, ale rozhodl se o tom nezmínit. „Já… manželství je jiné než zasnoubení,“ dostal ze sebe.
Andreas se hořce uchechtl. „Ale vždyť je to… proč je to takový problém? Je to absurdní.“
„Pro něj nejspíš ne,“ řekl Bill. „Takže bych to tak ani nebral.“
„Ale on o tom pořád a pořád mluví, přísahám-„
„Proč tohle neřekneš jemu?“ zeptal se Bill.
Andreas trochu svěsil ramena. „Omlouvám se,“ řekl. „Jsem si jistý, že toho nechceš slyšet ani polovinu z toho, ale Lord Tom mě poprosil, abych se za tebou šel podívat a tohle se zrovna stalo…“ podíval se na Billa opatrně, možná poprvé, co se vřítil do pokoje. „Je ti dobře? Vypadáš unaveně.“
Bill se podíval od okna na svého přítele. Mohl mu říct, na co myslí. Ale zdálo se méně přijatelné stěžovat si sluhovi, teď když měl Andreas sám svoje problémy, teď když on a Tom byli šťastní.
Předtím Andreasovi důvěřoval víc než Tomovi.
„Je mi fajn,“ ujistil ho. „Nemyslel jsem to tak, že mi vadilo tě poslouchat, jen myslím, že když si s ním promluvíš, všechno to vyřeší.“
„Byl jsem jen frustrovaný; už jsem se o to postaral.“
„Oh?“
„Vezmu ho do Triopole za dva dny, a pak do sídla tvého otce na víkend.“ Přikývl Andreas, jako to Bill viděl dělat Toma, když udělal nějaké rozhodnutí. „To je konec té hádky, to ti říkám.“
Bill si na Andrease zadíval, vypadal spokojený s tím, čeho dosáhl, a přemýšlel, jestli Michael není génius.
„No vidíš,“ usmál se. „Tím se to vyřeší.“
Andreas rozhodně přikývl. „Samozřejmě.“
~*~
„Zdá se, že je to přesně to, co bychom v tuto pozdní hodinu potřebovali.“
Tom přikývl. „Vskutku.“
„Skoro jako by se Osud konečně obrátil na naši stranu.“
Tom znovu přikývl, i když pomalu. „Otče?“ zeptal se, „děje se něco?“
Jorg pokrčil rameny a prsty přejel po kraji datapadu. „Nevím, synu. Bojím se, že nevěřím Lordu Benjaminovi.“
„To chápu, ale Bill řekl nespočetněkrát, že mu důvěřovat můžeme.“
„A ty mu věříš?“
Tom přikývl. „Věřím Billovi.“
Jorg odvrátil pohled a povzdychl si. „Ale jako Patriarcha tohoto Domu nemůžu spočívat tak lehce jako ty na názoru tvého chotě.“
„Otče, vyslyš mě, vím, že v tomhle můžeme Billovým instinktům důvěřovat.“
„Co navrhuješ?“
„Jelikož Šetření nikam nepokročilo, můžeme začít shromažďovat naše vlastní poznatky. Tímto způsobem budeme mít do obnovení fakta, která nemůžou smést ze stolu.“
Jorg přikývl. „Mám přítele, který pracuje na Úřadu pro Šetření, a ten mi diskrétně řekne, jestli můžeme naše Šetření obnovit. Možná to bude na papíře vypadat ještě lépe, šťavnatěji.“
Tom souhlasil. „Nechám tě tedy pracovat,“ řekl a zvedl se k odchodu.
„Tome?“
Zastavil se a otočil se zpátky na svého otce. „Ano?“
„Rád slyším, že si spolu s Billem konečně důvěřujete.“
„Stále toho máme hodně na práci,“ přiznal Tom.
„Pak se na situaci díváš dospěle a jasně. S manželem, který má takový postřeh a odvahu, tě může tvůj choť jen hrdě následovat.“
Tom odešel z otcova Slunečního Pokoje s červenýma ušima a úsměvem na rtech.
~*~
„Ach, báječné,“ Tom pozdravil Billa, když zdráhavě vešel do jeho Slunečního Pokoje. Zvedl pohled od svého stolu, pak se podíval zpátky na papíry před sebou. „Zrovna jsem tě chtěl hledat a říct ti, že jsem mluvil s otcem. Moc se mu to s Benjaminem nelíbí, což je pochopitelné, ale bude na pátrání dávat větší důraz.“ Podíval se znovu nahoru, zachytil Billovu odpolední róbu a zarazil se, znovu si ho prohlédl. „Ty nebudeš večeřet s rodinou?“
„Já, um,“ Bill si mnul ruce, udělal krok blíž, „chtěl jsem si s tebou před večeří promluvit.“
Tom se zamračil ohromením i starostí a ukázal Billovi, aby přistoupil, znovu se ale pak podíval dolů na stůl, aby podepsal nějaké dokumenty. „Děje se něco?“ zeptal se, odstrčil na stranu papíry a zadíval se svému choti do očí.
Tom to skrýval dobře, ale Bill i tak viděl, jak si dělá starosti o více, než jen o Billovo mentální nebo fyzické zdraví. Jeho manžel zvažoval možnost, že se možná opět schyluje k dalšímu kolu argumentů a bolestivé výměně názorů, které jim měly pomoci dostat se až k samým kořenům jejich komplikovaných problémů. Bill zakroutil hlavou, což bylo nejspíš nechtěně špatně zvolené gesto.
„Nic, co bys udělal,“ řekl, ale Tom nevypadal, že by se mu ulevilo.
„Stalo se něco?“ zeptal se, trochu naléhavěji než předtím.
Bill polkl a podíval se znovu na své pevně sevřené ruce. „Já… od chvíle, co jsem mluvil s Benjaminem, o té konverzaci přemýšlím, od té doby, co jsme spolu o tom mluvili.“
Cítil, jak Tom přikývl, čekajíc. „Já také.“
„No, on… se o něčem zmínil.“
„Bille,“ řekl Tom a Bill se přinutil znovu k němu zvednout pohled. „Jestli se jedná o nějakou zásadní informaci, kterou ti řekl, a my ji mohli použít v Šetření, musíš mi říct všechno. Kousky mi nepomůžou.“
Bill usykl. „Nejedná se ani tak o informaci, která by pomohla, je spíš… kompromitující.“
Tom nevypadal dvakrát spokojeně.
„A to proč? Jestli je na naší straně, tak proč by nám chtěl přitěžovat?“
„On ne.“ Zavrtěl Bill hlavou. „Tím jsem si jistý, ale… jediný způsob, jak se to mohl dozvědět, je od svého manžela, který by si moc přál-„
„Co ví?“ naléhal Tom a to přerušení Billa umlčelo. Měl pocit, že Tom už uhádl. V rodině Vave bylo jen pár morálních přestupků, které by se týkaly i Billa.
Poposedl si. „Když jsme tančili na Bauber Ha, předstíral vlídnost a přátelskost, a já- no, zmínil se, že jsem možná ve válce někoho ztratil-„
Bill se odmlčel a sledoval Tomovu reakci, stejně tak, jako když se mu se vším svěřil před měsíci. Při zaslechnutí slova ztratil sebou Tom škubl. Zaplavily ho nepříjemné pocity, to slovo v něm vyvolávalo představu, že Bill stále to něco ztracené ještě hledá.
„A?“ Tom skoro vyštěkl.
Bill polkl. „Já to nepopřel.“
„Tys to potvrdil?“ rozkřikl se Tom a Bill znovu nadskočil.
„Ne- nebyl jsem specifický, ale…“
Tom zanadával a složil si obličej do dlaní, možná se snažil uklidnit svou zlost, než promluví. Bill čekal skličující dobu, než Tom konečně zvedl hlavu, pěstí udeřil do stolu. Bill málem vyjekl.
„Tome-“ začal a Tom zvedl ruku, aby ho umlčel, zvedl se ze židle.
„Jak jsi mohl-“ chtěl začít křičet, tím si byl Bill jistý, ale oba se zarazili, když se z Tomova datapadu ozvalo zapípání. Podíval se na něj a tvrdě zmáčkl tlačítko. „Co?“ vyštěkl.
„Zprávy z Domu Crae, můj Pane,“ zněl Gustavův hluboký a nakřáplý hlas. „Naléhavé.„
„Teď není vhodná doba,“ informoval ho Tom, podíval se na svého chotě, až Bill se pod jeho tvrdým pohledem nakrčil. Gustavovo odkašlání bylo slyšet dokonce i skrz přístroj a oba dva se k němu znovu otočili.
„Lord Kent byl vážně poraněn, můj Pane.“
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule & modrozelená
Nvím,co přesně napsat. Tenhle dílmi nepříjde nějak zvlášť specifický dějem. Ale konec mě dostal 🙂 Tímhle způsobem to useknout?! 😀
Mimochodem, bohužel mi nefunguje odkaz obrázku.
[1]: No jo, no, to bohužel dělá blbej blog.cz, vždycky mi na konec odkazu hodí %20 a pak to nefunguje. Zabít. Už by to mělo fachat správně. J. :o)
Ach jo, s každým Tomovým výbuchem mám pocit, že Billovi pořád ještě nevěří… Řekla bych, že Bill udělal chybu, když Tomovi něco řekl, ale zase určitě chápu, že to někomu říct musel… Zapeklitá situace toto 😀 A ten konec – no tak to je fakt hrůza 😀 Takhle blbě to useknout 😀 To týdenní čekání mě jednou zabije 😀 Takže jako vždy – strašně se těším na další díl =))
Dúfam, že Tom, to nepreženie, a dá si to vysvetloť.
Ďakujem za preklad.
To snad ne… Už je to tu zase… snad je to zase nedostane na začátek, protože než by se vrátili znovu na takovéhle místo na jejich cestě k usmíření, trvalo by to hrozně dlouho, pokud by se to vůbec znovu povedlo. mmj ten obrázek je moc hezký, Bill vypadá, jako by se vážně bavil Andyho výrazem.
I exactly don't understand why Bill didn't refute it.It's even worse than confirming. Just small mistake and everything seems bad between them :(. Fortune is really fickle …. Tom's wrath is actually very rightful. This novel is perfect x)
Ten Andreas mě dokonale pobavil a myslím, že jsem ještě napnutější z toho dílu, co bude dál. Každopádně mi je líto pořád Toma.
Dokonalý díl!
ajajaj, Kent? to je ten klučina, co mu pomáhal s Vyšetřováním? zatím něco bude.. :/
ale jsem hrozně ráda, že se Bill odhodlal svěřit se se svou myšlenkou Tomovi. opravdu jsem byla přesvědčená, že si to nechá pro sebe, jen aby Tomovi neublížil a nepokazil jejich lepšící se vztah. rozhodl se mu důvěřovat a spoléhat se na něj. šikovnej kluk. 🙂 sice se nedivím, že Tom zareagoval, jak zareagoval, je to prostě horká hlava, ublíženeček. ale po tom, jak ho Jorg pochválil, mohl taky nejdřív přemýšlet, než se nechal ovládat pocity. myslím, že už Bill dostatečně dokázal, že Anis je pro něj uzavřená kapitola, i když se jeho stín neustále někde objevuje..
úplně jsem za Billa opotila 😀 chudák tam tak upřímně jde a ještě to schytá