Side by side 10.

TOM

„Cože? Já se nikam nestěhuju, Alexi. Na to okamžitě zapomeň. Je super, že jsi tam získal místo, ale stejně tak ho můžeš získat i tady. Nebo můžeš dojíždět,“ pokrčil jsem rameny a situaci považoval za vyřešenou. Nechápu, jak si to představoval. Opravdu si myslel, že si jen tak nakráčí do pokoje, oznámí mi, že se stěhujeme, a já mu okamžitě padnu kolem krku a budu hloupě souhlasit? S tím se přepočítal.

„Pokud mě miluješ, tak se přestěhuješ se mnou. Jestli ne, je mi jasný, že jsi mě celou dobu využíval,“ pokrčil rameny a opřel se o futra. Ruce založil na hrudníku. Nepomátl se? Tak on mi bude říkat, že ho celou dobu využívám? Já, kterej ho celou dobu živím?

„Já tě využívám? Alexi, tohle je můj dům, do práce chodím já, ty nemáš ani žádnou blbou brigádu. Laskavě se uklidni!“ zvednul jsem se ze židle a zpříma se na něj podíval. Asi bychom si měli vyjasnit pár věcí, když už nic víc.

„Kdo ti dává lásku, hm?“

„Alexi, kurva,“ začal jsem zvyšovat hlas. Co do toho vůbec tahá něco takového?! Jak tohle spolu souvisí, to by mě opravdu zajímalo, „tohle sem do toho netahej. To jsou úplně odlišný věci. Poslední dobou… Poslední dobou cítím, že je něco špatně,“ zadíval jsem se mu do očí. On si na to pouze odfrknul.

„Samozřejmě, že je něco špatně. Řeknu ti, co je špatně. Ten černovlasej kretén je špatně! Celou dobu, co jsi si s ním začal psát, mě ignoruješ, jsi upnutej k debilnímu počítači. Kdybys žil alespoň trošku reálně, tak to nemusíme řešit takhle!“ křičel na mě, jako kdyby byl smyslů zbavený. Celkem zvrat v našem vztahu. Neříkám, že náš vztah byl vždycky bezchybný, hádali jsme se, ale takové… Takové to nebylo opravdu nikdy, až teď. Opravdu ho Bill tak štve? Jeho problém, mám taky nárok na přátele.

„Tak ať. Bill je můj kamarád,“ mrknul jsem. Alexovy zelené oči se zalily zlostí. Takhle jsem ho nikdy neviděl. O krok jsem couvnul dozadu, naháněl mi strach. Nasucho polknu a skousnu si ret, když ke mně přistoupí blíž. Chytnul mě hrubě za bradu a zaklonil mi hlavu. V krční páteři mi nepříjemně zakřupalo, usyknul jsem.

„Bolí to, viď? Pořád je to ale menší bolest než ta, kterou způsobuješ ty mně,“ syknul zlostně a shodil mě na postel. Okamžitě mé tělo zalehnul a chytnul mi ruce nad hlavou. Co ho to sakra popadlo?! Ať se dělo, co se dělo… Nikdy se nechoval takhle krutě. Pokaždé jsme si všechny problémy vyříkali a byl klid. Teď ne… Mám pocit, jako kdyby mě chtěl zabít. Jaký jiný taky můžu mít? Chová se hrozně surově, jako kdybych byl obyčejný kus hadru a ne lidská bytost.

„Já ti způsobuju bolest? Čím? Neubližuju ti.“ Dal mi facku. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem měl asi spíš mlčet a nechat si své myšlenky jen a jen pro sebe. Proč ale? Mám snad pravdu. Nic mu nedělám. Pokud je jiného názoru, tak prosím.

„Podvádíš mě! To mi děláš, kurva!“ zase zakřičel. Pustil ruce, chytnul mě za boky a hrubě je stisknul. Přitlačil mé tělo více do postele, „já tě miluju… A ty se mi takhle odvděčuješ. Nádhera!“ zavrčel a s mým tělem udělal totéž, co před chvílí. A dost! Tohle by stačilo! Nebude si na mně nikdo vybíjet svoji zlost. Semknul jsem víčka k sobě, skousnul si ret a odstrčil ho od sebe.

„Jo, já tě hrozně podvádím. Úplně strašně. Když můžu, tak si zašukám. A víš proč? Protože ty mi to nedovolíš! Jsem chlap, potřebuju to stejně jako ty!“ to už jsem křičel taky. Když on se ke mně chová takhle… Proč bych se tak neměl chovat i já? Proč bych měl být pořád milý a laskavý Tom, když on se ke mně chová jako smyslů zbavený surovec? Samozřejmě, že to, co jsem řekl, nedělám, ale proč si to nepřibarvit? Když se hádat, tak alespoň pořádně.

„Věděl jsem to. Jsi malá kurva,“ zavrčel. Do žil se mi nahrnula zlost. Takhle se mnou jednat rozhodně nebude.

„Co jsi řekl?!“ chytnul jsem ho pod krkem a stisk zesílil. Do obličeje se mu nahrnula rudá barva.

„Slyšel jsi. Jsi malá kurva,“ zasípal. Bylo úplně jasně vidět, jak se potřebuje nadechnout. Samozřejmě, že bych ho mohl uškrtit, ale… To by nebylo nejsprávnější řešení. Potrestán bych za to byl já a nemyslím tím ztrátou Alexe. Do lochu nepotřebuju jít sedět. Stisk jsem tedy povolil a zvednul se z něj.

„My dva… Rozcházíme se, pokud jsi to nepochopil,“ podíval jsem se mu do očí. „sbal si svoje věci a za hodinu ať tě tady nevidím,“ zakroutil jsem hlavou a opustil ložnici.

***

Sedím v obýváku a mlčím, dívám se do stěny. Tikot hodin mě znervózňuje, protože pouze on ruší ticho, které v místnosti je. Klepu nohou do podlahy, koušu si ret. Byl jsem možná až moc unáhlený. Na druhou stranu… Kdybych to neudělal teď, tak už nikdy. Nyní jsem k tomu měl i pořádný důvod. To, jak se choval… Určitě by se to stupňovalo ještě víc, až by to přerostlo v psychický teror. Na to opravdu nemám nervy. Kdyby to bylo horší, bál bych se Alexe vyhodit pryč, přestože tohle je můj dům.

Střelil jsem pohledem po hodinách. Za čtvrt hodiny má vypadnout. Možná bych se měl cítit skvěle… Ale nejde to tak dobře. Dům bude prázdný, nikdo na mě nebude čekat, až přijdu z práce. Navíc… Je to tady hrozně velké pro jednoho člověka. Možná dům prodám a poohlídnu se po něčem menším. Stejně využívám jenom pár místností a ty můžou být i v nějakém panelákovém bytě.

Dům najednou rozezvučely kroky po schodech. Otočil jsem se ke dveřím ložnice a podíval se na Alexe, který tam stál. Přes rameno měl tašku, v každé ruce měl další jednu. Ani si nepamatuji, že si sem bral tolik věcí… Co já vím, přišel s jednou. Je možné, že tolik věcí si pořídil? Možná si ale bere nějaké společné věci, v tom mu samozřejmě bránit nemůžu. Má na ně stejné právo, jako mám já, takže pokud něco chce, tak prosím. Hádat se s ním už kvůli tomu nebudu. Nemám na to nejmenší chuť a ani náladu.

Pomalu jsem se zvednul z pohovky a houpavým krokem došel k Alexovi. Za normálních okolností bych ho pohladil alespoň po rameni, teď ale ne… Není normální okolnost, je to prostě… rozchod. Čekal jsem, že to bude bolet víc, až se to někdy stane, necítím ale téměř nic. Přijde mi to, jako kdyby někam jel a měl se vrátit. Možná si ani neuvědomuji, že odchází napořád. Nebo jsem se spletl v mých citech? I to je možné, celé jsem si to mohl jenom namlouvat. Zadíval jsem se Alexovi dlouze do očí.

„Takže… Asi ahoj? Nebudeme to zbytečně dlouho prodlužovat, takže… Hodně štěstí v dalším životě.“

Jenom pokrčil rameny a ušklíbnul se rošťáckým úsměvem. Má snad něco v plánu? V očích má zlost, poznám to. Neřekl bych, že tohle je naše poslední setkání. Na to znám Alexe až příliš dobře. Nic nenechá… Jen tak.

„Jasný, tobě taky. Určitě se ještě potkáme,“ hrubě se zasmál a zakroutil hlavou. Takže jsem to poznal správně. Zmetek. Někdo by mu měl konečně vysvětlit, že nemůže chtít všechno, co chce. Není už malé dítě, měl by to pochopit.

„Jasný. Takže někdy,“ vyprovodil jsem ho ke dveřím. Nemůžu se hlavně od něj nechat vyvést z míry, takovou radost mu prostě neudělám. On mě na kolena opravdu nedostane. Pokud si to myslel, spletl se. Nenechám sebou manipulovat nikým.

„Jo, čau,“ vyšel ze dveří a zabouchnul je za sebou. Odešel. A s ním i část mého života.

Po Alexově odchodu jsem jenom zůstal stát v chodbě a prohlížel si všechny fotografie, které byly pověšené na zdech. Vzpomínky… Musím to sundat, už tady nemají tyhle fotky co dělat. Když nejsme spolu, nebudu tady mít fotky, kde se objímáme a jiné podobné. Je to prostě minulost. Spolu s ostatními společnými věcmi je uklidím někam, kde je denně neuvidím, a nebudou mi Alexe připomínat. Mohlo by se mi po něm začít třeba doopravdy stýskat… Měl bych začít co nejdříve, nejlépe už dneska. Nějaké krabice, jako například od televize a takových věcí, by měly být ještě v garáži. Musím se tam podívat. Pokud nic nenajdu, pořídím si je holt zítra v obchodě a všechny věci uklidím až zítra. Stejně si nemyslím, že bych všechno zvládnul dneska, ale alespoň větší část bych snad mohl.

Obul jsem si tedy boty a oblékl bundu. Není venku už nejtepleji a nechci se nastydnout. Fouká tam silný vítr, co jsem zpozoroval skrz kuchyňské okno. Stromy se prohýbaly pod nátlakem větru, takže si dokážu představit, jak to venku musí vypadat. Vzal jsem si klíče, na kterých je elektrické ovládání na garáž, a vyšel ven. Zabouchnul jsem za sebou vchodové dveře a po malém chodníčku, podél stěn domu, jsem se vydal ke garáži. Zastavil jsem se před velkými bílými dveřmi, které se otevírají nahoru. Spokojeně jsem se pousmál. Po Vánocích už garáž nebude fungovat jako nějaký sklad, nýbrž v ní budu parkovat nové autíčko. Už abych si ho konečně pořídil a vezl se v něm domů. Opravdu se na ten pocit těším, na vůni nových potahů, na všechno. Auto, na které jsem si sám vydělal.

O krok jsem od garáže ucouvnul a namířil ovladač na dveře. Stiskl jsem na ovladači mírně vystouplé černé kolečko a čekal, než se vrata otevřou. Jakmile byla nahoře, v garáži se automaticky rozsvítilo světlo. Nemám tady bordel, ale prostě… Patří sem auto. Až ho sem zaparkuji, bude to vypadat dokonale.

Vydechnul jsem a zakroutil hlavou. Nebudu teď přemýšlet nad autem. Třeba nebude do termínu vydání hotové a já budu akorát tak zklamaný. Nad takovými věcmi můžu rozmýšlet, teprve až v něm ze servisu pojedu domů. Otřásl jsem se, ovanul mě nepříjemný vítr. Raději jsem se více zabalil do bundy a rychlými kroky se přesunul do garáže, kde bylo alespoň částečné teplo. Rozhlédl jsem se. Přesně, jak jsem to čekal. Vzadu v rohu jsou poskládané nějaké lepenkové krabice, kterým když slepím dno, budou snadno použitelné. Přesunul jsem se k nim a pobral je. Do práce se tedy můžu dát již dnes.

S krabicemi uloženými v podpaží a se svazkem klíčů v druhé jsem se dostal zpátky do domu. Rychle jsem za sebou zavřel dveře, abych si příliš nevyvětral teplo, které zajišťovalo topení. Odložil jsem krabice na botník a odstrojil jsem se. Už donesu jen izolepu, nůžky a bude to. Zbytek dne strávím už jen uklízením důkazů o našem vztahu.

***

Bylo něco po desáté hodině večerní a já seděl v chodbě na zemi uprostřed spousty fotek. Všechny, které jsem ze zdí sundal, jsem dal na jednu hromadu, abych je mohl do krabic naskládat. Bral jsem postupně jednu za druhou, u každé jsem vzpomínal na místo, kde byla fotka pořízená. Nejkrásnější byly fotky, které byly pořízeny na počátku našeho vztahu. Bylo to ta nejhezčí doba. V tu dobu jsem neměl na rozchod ani nejmenší pomyšlení, a když jsem na něj pomyslel, draly se mi slzy do očí. Představoval jsem si nejhorší konce, které mohly nastat. Teď to ale takové nebylo. Necítil jsem prázdnotu, stesk, prostě nic. Možná to tak opravdu má být, možná… Možná mi bude jednoho dne chybět a já budu svého rozhodnutí litovat. To je ale jenom možná. Teď to tak není.

Skousnul jsem si ret a vzal poslední fotku z hromady. Byla pořízena před měsícem na rozhledně. Bylo to tam pěkné, ačkoliv už byl chladný podzim. Podíval jsem se na Alexe. Změnil se i na fotkách. Nevypadá tak jako dřív. Nebo si to jenom vsugerovávám? Možná…

„Ne, nechybíš mi, Alexi. Možná jednou budeš, ale teď rozhodně ne,“ zamumlal jsem, jako kdyby mě mohl snad slyšet, a dal fotografii v černém rámečku na vrch krabice a zavřel jsem ji. Tohle je hotové, už jen zbytek místností. To udělám zítra, teď se mi do toho opravdu nechce. Dám si sprchu a ulehnu konečně do postele. Pořádně se prospím, potřebuji to.

Možná je dobře, že to skončilo. Říká se – ‚Něco starého končí, něco nového začíná.‘. A kdo říká, že to nové nemůže být lepší? Nikdo, takže věřím v lepší budoucnost. V budoucnost s někým, koho budu doopravdy milovat. A já mám pocit, že někdo takový už existuje.

autor: Catherine