Someone like you 6.

„Neměl jsem s tím souhlasit, Tome. Je to hloupé. Myslím, že ti poslední dny již dostatečně komplikuji život a za chvilku mě budeš mít dost.“ Tom rychle stiskl rty, aby se nezasmál nahlas a pobaveně zavrtěl hlavou. Nemohl uvěřit tomu, jak byl ten kluk výřečný.

Trvalo téměř půl hodiny, než jej dokázal přemluvit, aby se nastěhoval alespoň k němu do pokoje, a Bill celou cestu od zahradního domečku trávil tím, že se Tomovi všemožně omlouval za všechno, co mu prý udělal, a dokonce i za to, co vůbec neudělal.

„Přijdu ti otravný? Protože pokud ano, klidně mi to můžeš říct a já přestanu mluvit,“ sliboval Bill, pomalounku cupkajíc za Tomem, který jej vedl do svého pokoje.

„To bys pak nebyl ty, Bille. Mně tvé mluvení nevadí. Alespoň se pobavím,“ krátce naklonil tvář a pohlédl na omluvně se usmívajícího černovlasého chlapce, i na malého kocourka, který se vyvaloval v Billově náručí. Úsměv mu roztřeseně opětoval a opět pohlédl před sebe.

„Tak, jsme tady,“ zašeptal a dřív, než otevřel dveře, nesměle sklonil hlavu.

„Možná tam bude malinko nepořádek, ale to víš, jsem kluk. Nemůžu za to,“ trhl ramenem a ve chvíli, kdy spatřil Billův něžný úsměv, usmál se i on. Na několik vteřin se pozapomněl a nevědomky sledoval Billovy usmívající se rty. Ještě nikdy tak kouzelný úsměv neviděl. Jako by se neusmívaly jenom Billovy rty, ale celá jeho tvář byla náhle zvláštně rozzářená a šťastná.

„Mně nepořádek nevadí. Pokud budeš chtít, můžu ti pomoct s uklízením. Alespoň si nebudu připadat tak nepotřebný,“ roztřeseně vydechl, jakmile si všiml, jakým směrem se Tom dívá. Nemohl si pomoct, ale udělal totéž. Sklopil pohled a pomalounku jím mapoval Tomovu krásnou tvář, samozřejmě směřujíc dolů. Všude kolem nich se rozléhala pouze únavná tma a ticho, které bylo přerušováno pouze vrněním malého koťátka, které Billa hravě tahalo za mokré triko a dožadovalo se jeho pozornosti. Bill však na něj ani nepohlédl. Veškerou pozornost soustředil pouze na Tomovy rty, které mu přišly až mučivě vzdálené. Sledoval je smutným pohledem a toužil jenom po jediném.

Vpít se mezi ně.

Ukradnout si alespoň jeden drobný polibek, který by mu jistě pomohl zapomenout na všechno zlé, co jej kdy potkalo, a totéž byl ochoten dát i on Tomovi, kdyby chtěl.

Kéž by chtěl…

Tom se vzpamatoval ve chvíli, kdy do sebe špičky jejich bot zlehka narazily, jak se k sobě pokoušeli nenápadně dostat blíž. Bill rychle sklonil tvář a zlehka se dotkl chlupatého kožíšku kocourka, kterého mu bylo tak líto, že jej nemohl nechat v zahradním domečku osamělého, a byl příjemně překvapen tím, že s ním Tom souhlasil, a dokonce on sám navrhl, aby jej vzal s sebou, že mu najdou v jeho pokoji nějaké hezké místečko, kde by mohl přespat.

„Snad se ti u mě bude líbit,“ zašeptal směrem k Billovi, a ještě pořád rozhozen vzniklou situací otevřel dveře, rozsvítil světlo a ustoupil, aby mohl Bill vejít dovnitř.

Bill udělal několik nejistých krůčků vpřed a zvědavě se kolem sebe rozhlédl. Nemohl uvěřit, že se tento pokoj skutečně nacházel v domě, ve kterém pojem barva zřejmě nikdy nikomu nic neříkal. Všechny ostatní pokoje byly zvláštně pochmurné a studené, ale Tomův pokoj… Tomův ne. Byl veselý, plný života a směsi barev, které Billovi přišly přímo kouzelné. Nábytek i doplňky do sebe skvěle zapadaly, a i když byly jednoduché a nepřepychové, byly krásné. V pokoji se nacházela manželská postel, roztomilý noční stolek, několik skříní a poliček a drobnosti, které pokoj celkově zpříjemnily.

Bill pohlédl na noční stolek a také na několik fotografií, které pokrývaly jeho povrch. Opatrně položil kocourka na podlahu a popošel blíž.

„To jsou tvoji rodiče?“ zeptal se tichým hlasem a lítostivým pohledem sledoval laskavé tváře dvou lidí, které pro Toma znamenali celý svět.

„Ano.“ Billovu cestovní tašku položil vedle postele, popošel k němu a zadíval se na fotku, která mu přišla ze všech nejkrásnější. Byla to fotografie z jejich společné dovolené u moře. Vůbec si na to nepamatoval, neměl ani rok, ale při pohledu na to, jak byli jeho rodiče s malým drobečkem v náručí šťastní, věděl, že musel být šťastný také.

„Jak je to dlouho?“ Bill nevěděl, jak jinak by měl zformulovat otázku, aby mu tím neublížil. Stačil však jediný pohled do Tomových očí a věděl, že mu rozumí.

„Už to bude deset let. Měl jsem tehdy teprve dvanáct,“ špitl.

„Byl jsi ještě malé dítě,“ Bill si nebyl jistý, zdali jej více litoval proto, že ztratil oba rodiče najednou a v tak malém věku, nebo protože již deset let bydlel v domě, kde laskavost a ochota zřejmě nikomu nic neříkala.

„Ale ne tak malé, abych si na ně nepamatoval. A to je pro mě to nejdůležitější.“ Bill se smutně pousmál a pohlédl Tomovi do očí. Bylo na něm krásné, že se snažil i ve zlých věcech najít alespoň něco hezkého.

„Od chvíle, kdy jsem začal pracovat, si šetřím na nějaké lepší bydlení, abych odsud mohl co nejdříve vypadnout, a doufám, že se mi to podaří. Akorát mě mrzí to, že budu muset bydlet sám. Samotu nemá nikdo rád.“ Bill rychle přikývl a pousmál se.

„Do té doby jistě potkáš někoho, kdo s tebou bude chtít bydlet. Kluk jako ty, Tome, si nezaslouží být sám,“ Billovo srdce tlouklo skutečně divokým tempem. Bolelo jej to, co mu říkal, nebo spíš smysl toho, co mu říkal. Kdyby to bylo možné, dal by cokoliv za to, aby spolu někdy bydleli, ale to bylo nemožné. Dělilo je až příliš mnoho.

„Děkuju, Bille,“ věnoval mu posmutnělý úsměv a konečky prstů jej zlehka pohladil po tváři.

„Nechám tě. Klidně se převlékni, vybal si věci a já mezitím udělám něco k jídlu a přinesu něco dobrého i pro to kotě,“ ještě jednou se na něj pousmál a dřív, než se stačil Bill vzpamatovat, odcházel pryč.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Bill se konečně pokusil zhluboka nadechnout. Přivřel oči a položil prsty na svou tvář přesně na místo, kde jej Tom ještě před chvilkou pohladil. Srdce cítil až někde v krku, husí kůže pokrývala celé jeho tělo a rozrušeně se třásl. Nerozuměl tomu, co s ním ten kluk udělal, a zlobil se na sebe za to, že jeho kouzlu tak lehce podléhal.

Prudce zavrtěl hlavou, pohledem zkontroloval kocourka, který se rozvalil na podlaze a spokojeně si hrál s tkaničkou od Tomových bot, a rychle ze sebe svlékl všechno oblečení. Nahý popošel ke své tašce a pokoušel se v ní najít něco, v čem by mohl přespat. Několikrát ji celou přehrabal, než se rozhodl pro to nejobyčejnější, co v ní měl. Široké tmavé tepláky a bílé tričko.

Posadil se na postel, oblečení si položil vedle sebe a na krátkou chvilku zavřel oči. Nevědomky se pokládal na záda, jeho nahé tělo se ocitlo rozvalené v Tomových peřinách, obklopeno nádhernou vůní, která se vznášela všude kolem něj. Pootevřel rty, zaklonil tvář a poddal se představě, jak se nad ním Tom sklání a vášnivým pohledem si prohlíží jeho tělo. Jak je dělí posledních několik vteřin od střetu jejich těl. Dlaní se pohladil přes boky a tichounce sténal při představě Tomových dlaní na svém těle. Naklonil tvář a nosem se dotýkal hladkého povlečení, na kterém ulpěla Tomova vůně. Pootevřel rty a tichounce zavzdychal. Otevřel oči a šokovaně se zadíval na malé kotě, které se náhle rozvalovalo vedle něj a sledovalo jej úplně stejným pohledem.

„Já jsem se musel zbláznit, kocourku,“ dlaní si rychle rozcuchal vlasy, několikrát se zhluboka nadechl a opatrně se posadil. Rychle na sebe navlékl oblečení, které si připravil, zachumlal se pod peřinu a smutným pohledem sledoval zeď nad sebou. Nerozuměl tomu, co to do něj vjelo. Byl tak zmatený ze svého chování…

„Bille?“ zašeptal Tom a opatrně nahlédl dovnitř. V pokoji se nesvítilo, jediným zdrojem světla byla drobná stolní lampička, která vrhala tlumené světlo na Billovu spící tvář. Tom za sebou pomalu zavřel dveře, tác s jídlem položil na stůl a mističku s jídlem pro kočky položil na podlahu vedle postele.

Několika kroky popošel k Billově straně postele, téměř neslyšně se svezl na kolena a něžným pohledem sledoval obraz před sebou. Kocourek, do té doby klidně spící v Billově blízkosti, zvědavě zvedl hlavu, rozběhl se ke své mističce, nevnímajíc Toma, který se sklonil k Billově tváři, aby si jej mohl lépe prohlédnout.

Nikdy předtím tak krásného chlapce neviděl. Sledoval jeho zlehka se míhající řasy, symetrický nos a dokonale vykrojené rty, které Toma neslyšně prosily o polibek. Cítil se jako úplný hlupák a šílenec. Nikdy předtím v sobě neukrýval tolik zmatku, a zároveň potlačovaných emocí. Nemohl uvěřit tomu, že mu kdysi říkal nekuřáku a náhle se pro něj stalo jméno Bill něčím, na co nedokázal přestat myslet. Třásl se už jenom při uvědomění si, jak blízko mu právě teď byl. Dělilo je od sebe sotva několik centimetrů. Víc určitě ne.

V krku měl obrovský knedlík a sucho. Všechna energie, potřebná k jeho životu náhle vyzařovala z Billových pootevřených rtů a vzdálenost, která je dělila, jej přímo ničila. Dal by cokoliv za to, aby mohl toho kluka alespoň jednou políbit. Stačil by mu jeden jediný polibek.

Měl poslední možnost udělat něco tak bláznivého. Byl si jist, že kdyby se Bill probudil, zřejmě by se mu to nepodařilo ničím obhájit a nenašel by vhodná slova pro vysvětlení, ale toužil po tom polibku natolik, že mu všechno ostatní přišlo úplně méněcenné.

Ve chvíli, kdy se jeho spodní ret líně a pomalu otřel o Billův horní, bezmocně stiskl víčka a kdyby se nebál Billova probuzení, zřejmě by v sobě nedokázal potlačit vzrušené zasténání. Málem omdlel, jakmile tento pohyb udělal opět. Svým spodním rtem se pomalounku a téměř neznatelně dotýkal Billových rtů, obkresloval jejich tvar a ochutnával jejich plnost v něžných dotecích. V tu chvíli si vůbec neuvědomoval, jak neopatrný je. Nezáleželo mu na tom, zdali se Bill probudí nebo ne. V tu chvíli žil jenom pro jediné. Pro neopětovaný polibek, který byl tím nekrásnějším, co jej za posledních deset let potkalo. Ještě naposled se zlehka otřel o Billovy sladké rty, a poté se z jeho blízkosti raději tichounce vytratil a lehl si vedle něj. Na krátkou chvilku se zadíval na strop nad sebou, a poté s veselým úsměvem na rtech zavřel oči a představoval si všechno, co před chvilkou zažil. Ještě jednou rychle zkontroloval Billa, zdali jej svým polibkem neprobudil, Billovo tělo však neustále zůstávalo klidné a zvedalo se v pokojném rytmu tichého dýchání. Zřejmě se opravdu obával úplně zbytečně. Zachumlal se do přikrývky, zavřel oči a během několika vteřin usnul.

Bill v té chvíli prudce otevřel oči a šokovaným pohledem sledoval vzduchoprázdno před sebou. Konečky prstů si nevědomky přiložil ke rtům, a tím ztlumil bezmocné zasténání, které z nich vzápětí uniklo.

Museli se zbláznit! Oba! Jinak si to nedovedl vysvětlit…

It was dark and I was over
Until you kissed my lips and you saved me

Přesně tato slova se opakovala v Billově nejoblíbenější písničce a on si naivně myslel, že se jejich význam někdy naplní i v jeho životě. Tom však udělal přesný opak. Svým polibkem jej zničil. Zničil všechno to, proč se Bill objevil v tom nešťastném domě, zničil veškeré jeho odhodlání, veškeré zábrany a pomalounku ničil i poslední zbytky Billovy rozvahy. Zjevil se v jeho životě jako blesk z jasného nebe a pomalounku jej měnil v něco, co Bill nepoznával. Bál se svých pocitů, bál se se toho, co měla přinést budoucnost, ale ze všeho nejvíc se bál toho, že Toma dřív nebo později ztratí.

autor: B-kay