Cizinec 10.

Bill seděl za oknem a sledoval, jak se k zemi snáší velké kapky. Kropily přírodu všude kolem, listy stromů se ohýbaly pod jejich tíhou. Na nebi visela těžká temně černá mračna. Všechno to mělo negativní dopad na jeho náladu. Cítil se otupělý, nesvůj, nic se mu nechtělo dělat. Dokonce i Tomovy opakované výzvy, jestli se s ním nechce jít zahrát nějakou společenskou hru, zamítal. Jen seděl u okna a zíral ven. Vedle něj ležel na zemi rozplácnutý Scotty. Nechával se hladit a občas, když se mu některý pohyb Billovy ruky skutečně zalíbil, spokojeně zamručel.

Tom stál kousek od nich a sledoval je. Déšť mu nikdy nepřišel nijak extra zajímavý, možná právě kvůli tomu, že ho v Anglii bylo tolik. Bill pozorující déšť byl daleko sympatičtějším objektem ke sledování. Stál tak dlouho, dokud mu pomalu nezačínaly dřevěnět nohy.

„Stejně si myslím, že děláš chybu,“ promluvila kousek vedle něj Simone. Nadskočil deset centimetrů nad zem. Nevěděl o ní, dokud nepromluvila.

„Už ne, mami… Prosím.“

„Nechci se s tebou hádat, Tome… Jen… Něco na tom chlapci mě děsí. Je zvláštní. A pak to jeho tetování,“ otřásla se Simone. Neměla tetování v oblibě a často děkovala Bohu, že její syn zůstal pouze u ozdoby ve rtu. Kdyby byl Bill její syn, brzy by ji z něj trefil šlak. „Nechci, aby sis to bral jakkoliv osobně. Za tu dobu, co jsem se vrátila domů, jsem stihla postřehnout, že nemá cenu v čemkoliv ti bránit. Jen si prosím tě prvně rozmysli, co chceš udělat, než to skutečně uděláš. Zamysli se nad tím, Tomi, a já budu spokojená. Naučím se s ním žít, ty to víš…“ Tom zaraženě přikývl. Simone se na něj vřele usmála, políbila ho na tvář a vrátila se zpět k náplni svého dne.

Tom stál stále na svém místě a přemýšlel o tom, co mu Simone řekla. Věděl, že její slova měla být mířena proti Billovi, ale on je rozebral přesně v opačném směru. Váhavým houpavým krokem se rozešel k oknu a sedl si na podlahu vedle Billa.

„Ahoj,“ zašeptal. Scotty vymrštil hlavu ze země. Když si všiml úsměvů na tvářích chlapců, zanadával si pro sebe na jejich bezohlednost a položil hlavu zpět na zem. Bill odtrhl zrak od vody padající z nebe a kývl na Toma.

„Víš, docela jsem přemýšlel o tom muži, o Cizinci. Pořád chceš zjistit, co je zač, viď?“ Bill nechápavě přikývl. „Až přestane pršet, nebo alespoň nebude pršet tak silně, mohli bychom jít zpátky do pravého křídla… a porozhlédnout se tam,“ navrhl Tom. Bill vykulil oči a začal se divoce rozhlížet kolem sebe. Plácal kolem sebe rukama; hledat svůj blok.

Když ho nenašel, pobouřeně zafrkal. Obočí se mu stáhlo do jedné linie. Otevřel ústa, aby alespoň pohybem rtů Tomovi nastínil, co se mu honí hlavou. Pomalu hýbal rty, a aniž by si to uvědomoval, zatlačil na hlasivky. Zarazil se uprostřed pohybu, když z něj vyšel zvuk podobný dávení. Překvapeně zamrkal. Poulil oči a zíral na Toma, jako by nevěděl, co si má počít. Tom se při pohledu na něj rozesmál. Vypadal tak naprosto ztraceně. Když se uklidnil, konečně mu došlo, co se vlastně stalo. Nadšeně se napřímil a sevřel v dlaních Billovy ruce. Donutil ho, aby se mu díval do očí. Když si získal Billovu stoprocentní pozornost, promluvil: „Tvoje hlasivky fungují.“ Artikuloval pomalu a zřetelně. Byla to jednoduchá věta a on ji přednesl, jako kdyby vysvětloval šestiletému dítěti, že jedna plus jedna jsou dvě a ne tři. „Takže to znamená, že je to pouze o tvé vůli, jestli budeš mluvit nebo ne.“ Bill mu visel očima na rtech, ale když tohle pronesl, odmítavě zakroutil hlavou.

Vstal z podlahy a prošmejdil minimálně dva pokoje, než našel, co hledal. Ještě za chůze napsal Tomovi vzkaz.

„Možná, kdybys skutečně chtěl promluvit, povedlo by se ti to. Nechceš to alespoň zkusit?“ zeptal se jemně Tom. Tak moc chtěl slyšet Billův hlas… Bill zakroutil hlavou. Mluvení se mu zdálo jako proboření další zdi, jako další nová zkušenost. Už si zvykl na to, co zde prožíval, a nechtěl to zatím nijak měnit. Chtěl o sobě zjistit něco víc, to ano, ale nechtěl nic měnit. Tom pokýval hlavou. Byl zklamaný. Doufal, že alespoň kvůli němu se Bill pokusí něco říct. Ten však jen sklopil hlavu a díval se ven na kapky deště, jak bubnují do oken.

°°*°°

„Skutečně tu chceš něco hledat? Je tu neuvěřitelný bordel,“ zaksichtil se Tom. Stáli ve dveřích staré pracovny v pravém křídle Broken Manor. Bill se nadšeně rozhlížel kolem. Fascinovala ho představa, že už dnes by se o sobě mohl dozvědět něco víc. V ruce žmoulal obrázek muže, který tu našel před pár dny. Cizinec…

„Ano, chci,“ napsal Bill na bloček, aniž by z ruky obrázek pustil. Tom se snažil chápat, jak moc důležité to pro Billa musí být, ale když viděl, jak je všechno pokryté tlustou vrstvou prachu, měl sto chutí odejít.

„Rozumím,“ přikývl Tom a štítivě přejel po hřbetě zaprášené knihy. Přejížděl hadříkem po všech knihách, které mu přišly do ruky, a doufal, že v jejich názvech najde něco zajímavého, aby tohle divně ponuré místo mohli co nejdřív opustit.

I Bill se dal do hledání. Zasedl ke starému pracovnímu stolu a znova šacoval jeho zásuvky. Skládal všechny papíry na pracovní desku stolu, aby je prošel podrobně. Když byly zásuvky prázdné, začal se přehrabovat v papírech. Ty, které se zdály být nedůležité, vkládal zpět do zásuvek. Připadalo mu to jako znesvěcování něčích tajemství, ale zvědavost byla silnější než svědomí. Snažil se, aby všechno vypadalo přesně tak, jako když sem přišli. Vnikali do cizího soukromí a on nechtěl, aby na to někdo přišel. I když majitel téhle místnosti už byl nejspíš dávno pod zemí. O to horší se jejich činy zdály.

„Našel jsi něco?“ zeptal se Tom po dobré hodině hledání. Na čele mu perlil pot. Venku už dávno přestalo pršet, a teď do pokoje pronikaly paprsky slunce skrz ušmudlané okno. Venku bylo určitě jako ve skleníku. I v pracovně se to sotva dalo snášet. Bill zakroutil hlavou. Nenašel absolutně nic. „Pokud tu byl někdo jako ty, pak si ten, který nakreslil ten tvůj obrázek, určitě psal deník. Pochybuji, že by nezaznamenával své poznatky. Zřejmě to byl vzdělaný člověk a snažil se ho zkoumat.“

„Kniha, kterou píše člověk o svém životě. Zaznamenává tam každý svůj den nebo nevšední zážitek. Občas to může být taky jako tvůj blok. Prostě místo, kam si člověk zaznamenává věci, na které by mohl časem zapomenout, ale on si je chce uchovat v paměti.“

„Ten člověk, kterému patřila tahle pracovna, tu ještě musí mít někde pokoj, kde spal. Možná, když najdeme pokoj, najedeme i jeho vzpomínky…“ přemýšlel Bill. Tom musel souhlasně přikývnout. Zdálo se to jako dobrý nápad, kdyby tu nebyl fakt, že pravé křídlo Broken Manor má tři patra o padesáti pokojích.

autor: Helie