Novel of Dreams – My Dream 9.

BILL

Tom si promne krk a rozejde se k nám. Lehce se olíznu a sleduju ho. Jsem vážně zvědavý, co mi řekne.

„Ty máš teda nápady,“ řekne mi s malým úsměvem. „Vážně by mě zajímalo, jak jste došli k takovému tématu.“

„Co máš na mysli přesně?“ brouknu tiše. Zatraceně, na co naráží?

„Co asi,“ povzdechne. „To běžně lidem vypráví o svojí smrti a o tom, že budu sám? Nikdy… nikdy mě ani nenapadlo, že nad tím takhle přemýšlí,“ poví mi sklesle a opře se vedle mě o stůl.

„Taky mi říkala, že tě nerada vidí smutnýho,“ zastane se mě Patty, ačkoli mi Tom nenadává. Těší mě to od ní, je to hodná holka. Není vůbec rozčílený.

„Jako bych byl snad někdy smutnej,“ pousměje se Tom a zavrtí hlavou.

„Nechci na ni nic shazovat, ale ona o tom začala mluvit sama od sebe. Naopak jsem se jí snažil vysvětlit, že sám nebudeš, ale že ti ji nikdo nenahradí a naopak. Já jsem o tom nemluvil, Tome. Nechtěl jsem vůbec o tomhle tématu mluvit,“ kouknu se mu do očí.

„Já ti přece nenadávám,“ řekne mi vlídně.

„Já vím, že ne, ale já ti to i přesto chci vysvětlit,“ povzdechnu. „Jak jsem říkal, bude lepší, když už půjdu.“

„Nechci, abys chodil a Molly taky ne. Pokud ovšem chceš jít, nemůžu tě tu držet,“ zadívá se mi do očí.

„Je to vaše oslava. Já rád zůstanu, ale nechci to tu dál kazit.“

„Nic nekazíš,“ usměje se. Položí mi ruku na rameno a zase ji stáhne. „Uhm… Máš u sebe zapalovač? Kouříš vůbec?“ Sjedu pohledem na jeho ruku a pak se trošku usměju. Je zase nervózní.

„Jo, hned,“ zalovím v kapse a podám mu pak zapalovač.

„Anebo to zapal sám,“ přisune ke mně dort.

„Já? No, tak dobře,“ začnu zapalovat všechny svíčky.

Tom zapíská na prsty. „Tak pojďte! A přiveďte Melissu!“ Okamžitě se začnou všichni sbíhat kolem nás. Tiše to sleduju a usmívám se.

„Máš k nim tak hezký vztah,“ kouknu se na něj.

„Mám je rád,“ věnuje mi úsměv. Otočí se k nim a po chvíli za ruku přivede holčičku. Na dortu je 10 svíček, takže tolik je jí nejspíš let. Tom všem ukáže rukou, že můžou spustit a oni začnou zpívat Happy Birthday to you. Ta malá se jen na všechny culí. Tiše to sleduju. Je to tak hezký. Je vidět, jak se tu mají vzájemně rádi, a hlavně je vidět Tomova snaha. Když všichni dozpívají, ta malá slečna dojde ke stolu a sfoukne všechny svíčky na dortu. Oni začnou tleskat a pískat.

„Tak jo, rozkrojíme to,“ přinese Tom nůž. Dá jí ho do rukou, postaví se za ní a společně ho rozkrojí. Pak už si všichni začnou brát jídlo a pití. Spustí se hudba a všechny děti začnou lítat kolem. Je to tak hezké. Je to až okouzlující, jak všem těm dětem září oči.

„Jak ty to jen děláš,“ brouknu, když mu podávám talíř, na který dá kousek dortu Patrickovi.

„Co dělám?“ pozvedne obočí a dá mu to.

„Tohle všechno. Je to báječnej pohled,“ usměju se. „Umíš to s nimi.“

„Studuju psychologii, vzpomínáš?“ zasměje se. Unaveně si sedne na židli a vytáhne krabičku cigaret. Jednu si zapálí.

„Vzpomínám, ale ne každý i přesto, že se to učí, tenhle obor v praxi zvládá tak dobře,“ brouknu a posadím se také.

„Co vůbec děláš ty?“ nabídne mi z krabičky. Zakroutím hlavou a sáhnu si do tašky pro svou krabičku cigaret, jen se trošku usměju. Je to hloupé si od něj brát, když sám mám.

„No,“ vložím si cigaretu mezi rty a sáhnu po zapalovači. Lehce ji zapálím a potáhnu si z ní. „…designera,“ brouknu a až pak vydechnu.

„To je fajn. A to děláš jako oblečení, nebo domácí zařízení, návrhy domů?“ zajímá se.

„Většinou domácí zařízení, veškeré vybavení. Spíš doplňky než velký nábytek,“ přikývnu. „K oblečení jsem se dostal také, ale to chce být dost slušně založený, a to chtělo čas.“ Ne, že bych peníze neměl, ale nebylo to pro mě to pravé. Navrhovat oblečení? Klidně. Ale rozčilovat se s modelkama, které pořádně neumí ani bosé chodit po mole, a co potom teprve v podpatkách? Ne.

„Tak to neni až tak špatný. Ale spíš jsem si tě představoval, jak se někde procházíš na molu,“ zasměje se, „…teda ne, že bych si tě představoval,“ dodá rychle. To už nezakecáš, Tome. Jako by nad sebou snad zakroutil hlavou a rychle potáhl z cigarety.

„Rozumím,“ potáhnu si také a s klidem vydechnu. „Já na mole? Sice by to šlo, ale neměl jsem zatím dobrou zkušenost s lidmi, kteří by rádi tvořili. Navíc, dnes je módních návrhářů spousta, ale jen málo z nich se za ně dají doopravdy považovat,“ povzdechnu, „navíc, moje práce mě baví, a hlavně se líbí lidem kolem, což mě motivuje.“ Tom si mě zvláštně změří pohledem, načež se potutelně pousměje. Nasadím naprosto vážný výraz a pootevřu rty.

„Co bys rád dělal po škole?“ odklepnu popel z cigarety.

„Chci pracovat s lidmi nebo dětmi jako psycholog nebo poradce. Přijde mi správné pomáhat lidem, kteří to potřebují. A ani u toho nemusím dělat s krví jako třeba v nemocnici,“ zasměje se.

„To zní dobře,“ pokývám uznale hlavou. Tom se už jen pousměje a začne se rozhlížet po dětech, až se pohledem zastaví u Molly.

„Myslíš, že bys mohl na chvíli dohlídnout na Molly? Zavolám Brianovi,“ zvedne se.

„Jo,“ brouknu jen a típnu cigaretu. „Klidně si zavolej,“ ušklíbnu se a rozejdu se k Molly. Oh, o čem se budou asi bavit teď? Jak bude šukat dneska Tom Briana, nebo jak se ten jeho přítel jmenuje…

„Tak jak se bavíš?“ usměju se na ni. „Už jsi měla dort?“

„Jo, už jo,“ usměje se a začne kolem mě vesele jezdit.

„Dobře,“ otáčím se za ní. „Molly, sice jsme to nedohráli, ale i tak,“ rozepnu si ten náramek a pomalu jí ho vložím do její drobné dlaně, „je tvůj,“ usměju se na ni.

„Jé, díky. A zapneš mi ho?“ zastaví se. Poslušně nastaví ruku.

„Určitě,“ brouknu a zapnu jí ho. Přetočím ho tak, jak má být, a na její ruce si ho prohlédnu. „Líbí se ti?“

„Je krásnej. Vždycky mi tě připomene,“ věnuje mi svůj úsměv a začne si ho prohlížet.

„Mě? No, nevím, jestli je zrovna dobré, aby ti připomínal právě mě. Ale jsem rád, že je tvůj. Sluší ti,“ pohladím ji po vlasech.

„Tak já jdu zase hrát. Vyhrávam,“ zasměje se a rozjede se k ostatním dětem. Jen se za ní ještě usměju, potom se opřu o zídku a sleduju ji i ostatní děti. Byl bych nerad, kdyby se něco stalo. Tom by mě navíc asi zabil.

Děti pobíhaly všude kolem. Porozhlédnul jsem se a viděl, jak i Patty hlídá několik prcků, kteří se neustále honili kolem stolu s dortem. Na druhé straně zahrady na lavičce seděla partička známých slečinek alá Barbie. Jen jsem se posměšně zaculil a důležitě si založil ruce na hrudi. Je fakt sranda koukat se na ně, jak se narovnávají, špulí prsa a zadek, když vidí, že na ně koukám. Naivky. Asi po dvaceti minutách se Tom vrátil. Konečně.

„Tak, vyřízeno?“ usměju se trošku.

„Jo,“ odpoví jen podivným tónem a jde dál, jako bych tam vůbec nebyl. Ptát se, co se stalo, se teda fakt nebudu. Nebudu se plést do jeho osobního a dokonce i milostného života. Pokrčím trošku rameny a dál tam postávám. Nevím, co tady budu po zbytek odpoledne dělat.

„Nemyslíš, že to už trochu přeháníš?“ uslyším opodál něčí křik. Otočím se za tím hlasem. Stál tam Tom s tou blonďatou holkou.

„Ne, nemyslím. Nechápu, proč se pořád takhle chováš. Nepřipadám ti dost sexy?“ řekne ta holka namyšleně.

„Ano, nepřipadáš. Je ti jenom 16 a já tady pracuju. To, že se ti líbím, fajn, to není můj problém. Ale aby ses mě pokusila už i líbat, to přesáhlo všechny meze!“ křikne na ní. Rozhlédne se, poté ji chytne za ruku a vleče ji někam stranou. Ona se mu ale vytrhne a rozuteče se pryč. Tom tam zůstane stát opřený o strom. No páni. Nějaké vzrůšo dokonce. Zní to jako pokus o znásilnění. Radši to jen sleduju. Tom musí být vážně hodně naštvaný. Kouknu se na něj a trošku smutně se usměju. Odvrátí ode mě pohled a někam odejde. Po chvilce ke mně přijde Patty.

„Co se tu stalo?“ broukne zvědavě. Pěkná drbárna tady.

„Ta super Barbienka se pokusila Toma líbat…“ pokrčím rameny.

„To si děláš prdel,“ otevře pusu dokořán.

„Ne, nevím, jak se to stalo. Ale podle toho, jak Tom řval, to bylo dost drsný,“ pronesu klidně.

„Jdu jí rozbít držku,“ řekne naprosto vážně a rozejde se k domu.

„Patty, prosím tě, počkej,“ chytnu ji za ruku, „to je mezi nima, Tom si to s ní vyřídí, kašli na to.“

„Ne, oni si to nevyřídí, protože Tom nezmůže vůbec nic. Jsem si víc než jistá, že by jí rád dal přes držku, jenomže se jí nesmí ani dotknout. A jí to rozhodně neuškodí,“ zasyčí.

„Bude z toho akorát problém, kterej Tom bude muset řešit,“ upřu k ní pohled.

„Čekala jsem na tenhle okamžik hodně dlouho. Nenechám si tu příležitost ujít. Doufám, že jí zmaluju ten ksicht tak, že už se na sebe nikdy nepodívá ani do zrcadla,“ řekne rozčíleně a odejde.

„Ah bože,“ brouknu jen sám pro sebe a dojdu se posadit ke stolu. Zřejmě nikdy ženský nepochopím. Proč se chovají jako slepice?

Netrvalo dlouho, než z domu vyšel Tom a za sebou vedl vzpouzející se Patricii. Měl na sobě tmavou mikinu Eckó a kšiltovku na hlavě. V ruce nesl nějakou menší mikinu. Zdál se být opět vyrovnaný a klidný. Kdyby nešlo o Molly, už dávno bych tu nebyl. Proto jsem uvítal, že přicházel.

„Tome,“ dojdu k němu i s taškou a bundou, „už půjdu domů. Ehm, díky za pozvání, a že jsem tu mohl… oslavovat s vámi,“ brouknu. Sice jsem tu spíš seděl a koukal, ale budiž.

„Jo, my už taky jdeme. Mám tu toho plný zuby,“ zakroutí hlavou a povzdechne.

„A ty se uklidni. O nic nejde,“ řekne Patty, pustí ji a rozejde se k Molly.

„Jsi tu autem?“ zeptá se mě Tom.

„Ne, nejsem,“ řeknu a obléknu si bundu.

„A chceš hodit domů?“ nabídne mi ochotně.

„Už půjdeme, zlatíčko,“ klekne si k Molly. Ona hned poslušně natáhne ruce a on jí oblékne mikinu.

„Ty už taky jdeš, Bille?“ zeptá se mě Molly.

„Ano, Molly,“ usměju se na ni. „Ne, to je dobré. Jen jeďte domů.“

„Dobře, jak chceš,“ pokrčí Tom rameny. Zapne jí mikinu, rozloučí se s dětmi a veze ji pryč, jako by odtud chtěl už vypadnout. Ani bych se nedivil. Jdu pomalu za nimi. Ještě se rozloučím rychle s Patty a zavřu za námi dveře. Vyjdeme pomalu ven před dům.

„Tak se mějte hezky a… díky,“ kouknu se na ně.

„Přijdeš k nám někdy na návštěvu?“ zeptá se mě Molly. Trošku překvapeně se na ni podívám a usměju se. Nechci jí kazit radost. Nebudu jí přece hned říkat, že ne.

„Uvidíme, princezno,“ brouknu a pohladím ji po vlasech. Tom odemkne svoji Audi a posadí Molly dovnitř.

„Víš, Molly, Bill není na takovéhle akce. Nedělej si moc velké naděje,“ řekne jí. Složí vozík a dá ho do kufru auta. Co to mele, sakra? Je tu snad řeč o nějaké akci? Zamračím se. Když zavře dveře a otočí se ke mně, hned se mu kouknu do očí.

„Nejde o žádné akce, ale my se snad nějak známe? To k vám mám jen tak přijít? Samozřejmě, že bych Molly viděl rád.“

„Ne, neznáme. A v tom to je. Jen jsem k ní upřímný,“ pokrčí rameny a zvláštně si mě prohlédne.

„Jsem pro ni cizí člověk stejně tak jako pro tebe,“ vydechnu.

„Jo, a proč by se někdo jako ty měl chtít s někým sblížit,“ zasměje se ironicky. „Takže jí nebudu dělat zbytečné naděje, aby pak byla zklamaná.“ Otevře dveře na straně řidiče. Zle se na něj podívám a přešlápnu.

„Chtěl jsi říct s někým, jako jsi ty,“ pohodím hlavou a rozejdu se pryč.

„A to jsem si myslel, že aspoň někde hluboko je v tobě něco dobrýho,“ zaslechnu ho a pak bouchnou dveře jeho auta. Během chvilky už jsou pryč.

Něco dobrýho. Idiot. Vidí mě pořád jako toho nejhoršího, přitom mě ani nezná. Co jiného jsem mu na tohle mohl asi říct, když mě i před Molly okamžitě zavrhnul. Radši se rozejdu pomalu k centru. Je načase jet domů, a konečně si odpočinout. Ještě že je pátek a je přede mnou víkend. I když… to bude zase nuda.

Víkend utekl celkem rychle. Skoro celé dva dny jsem se válel doma, kromě toho, že jsem si dojel na rychlý nákup toho nejnutnějšího. V pondělí ráno jsem přijel do práce a hned mě chytla Deborah. Tohle mi dělala pravidelně každé pondělí, ale bylo to od ní fajn, mohla se na mě vykašlat.

„Ahoj Bille, na stole máš všechny zakázky, které jsou potřeba už jen podepsat, abych je zaslala do zhotovení… Potom tam máš nějakou korespondenci a účty,“ usměje se hned mile. „Dáš si kávu?“ Nenechá mě nic ani říct. Pro ni je to typické.

„Ahoj,“ usměju se, „dám si ji a moc rád, díky. Jdu se na to vrhnout,“ rozejdu se k sobě do kanceláře. Když vidím tu hromadu papírů na stole, je mi zle. To bude den. Jen tiše povzdechnu, hodím si bundu na věšák a odložím si tašku na pohovku, kterou tady mám. Zasednu si rovnou ke stolu a zapnu si notebook. Ani ne za deset minut přiběhne Deborah s kávou a hned mi ji dá až pod nos.

„Díky moc,“ brouknu a hned se trošku napiju. Horká káva… to je pro mě po ránu to, co nejvíc potřebuju. Jakmile jsem se dal do ‚úřadování‘, tak mi zazvonil telefon.

„Design agency, Trümper,“ vydechnu unaveně a opřu si hlavu o ruku. Pravidelně, když jsem začal s prací, tak mi volalo tisíc zájemců, ale byl jsem rád. Tak to mělo být.

„Dobrý den, Werner. Doslechl jsem se o vás od mé známé a slyšel jsem samou chválu. Předělávám byt, a tak by se mi hodil nějaký šikovný designer,“ ozve se hlas z telefonu.

„V tom případě voláte správně,“ usměju se mile. „Co byste si tak představoval? Nějaké doplňky nebo celková proměna bytu?“ zapíšu si hned na kus papíru jeho jméno. Je to tak nejlepší. Nemám rád, když mám někoho oslovovat a zapomenu jeho jméno.

„No… to si právě nejsem tak zcela jistý. Máme s přítelem každý jiný styl, takže bych nechal nejspíš na vás, co všechno by se změnilo,“ řekne zadumaně. Další gay. Nějak se tady rozmnožili, ne?

„Dobře. Pokud byste měl zájem, mohli bychom si domluvit schůzku. Je více možností,“ odkašlu si trošku. „Pardon… Můžete se dostavit k nám do firmy nebo se můžeme někde sejít, ale nejlepší možnost je, kdybych přijel k vám domů a všechno to viděl. Je to pouze na vás.“

„Dobře, není problém…“ zasměje se a nadiktuje mi adresu.

„Skvěle,“ zapíšu si jeho adresu a zacvaknu propisku. „A na kdy bychom se domluvili?“

„No, to je jedno. Jak máte čas? Nehodí se to moc akorát dopoledne, protože jsem v práci.“

„Jelikož to spadá do mojí práce, tak i do pracovní doby mám čas od rána až do odpoledních hodin. Takže je to na vás.“

„Tak třeba ve 3 odpoledne. Mohl byste zítra?“ navrhne.

„Samozřejmě, budu s vámi počítat. Těšilo mě, zítra nashledanou,“ usměju se do telefonu a zapíšu si to do diáře. Tak, to bychom jeden kšeft měli.

Dám se zpátky do práce. Vyřídím ještě pár telefonátů a nakonec se dám do podepisování všech těch dokumentů. Přečtu si veškerou korespondenci. Sice jsem tohle mohl přenechat někomu jinému anebo to vůbec nečíst, ale vždy jsem byl na tohle pečlivý. Měl jsem ve zvyku všechno si sám nastudovat. Nechtěl jsem riskovat, že někdo něco kolem mě pokazí a já za něj ponesu následky. Chtěl jsem, aby firma dobře prosperovala, a proto jsem se z velké části spoléhal jen sám na sebe.

Dnes jsem skončil poměrně brzy. Všechno jsem to za dnešek zvládnul poněkud rychle, což mě překvapilo. Dojel jsem odpoledne domů a už se tam odsud ani nehnul. Zapracoval jsem už jen na nějakých zakázkách a pak už jen relaxoval.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne