Zeiten ändern dich 30.

Otočím se, abych spatřil osobu, co se rozhodla mne vylekat, a nemálo mne překvapí, když za okýnkem spatřím Nelly.
„Někdo tě už postrádá.“
Otočím se zpět k Tomovi, kterému tvář zdobí úsměv, a lípnu mu jen rychlou pusu. „Děkuju za všechno, a hezký večer.“
„Tobě taky,“ pronese ještě krátce před tím, než vylezu z auta a kouknu na Nelly, která se culí od ucha k uchu.

„Ahoj,“ pronese se zvědavým tónem a nakloní se, aby viděla za mne, když se Tomovo auto dá opět do pohybu.
„Ahoj.“ Skloním se, ač přes slabou bolest, abych ji lehce obejmul a lípnu jí pusinku na tvář.
„Kdo to byl?“ Vypadá, jako by jí vůbec moje přítomnost nezajímala.
„Nebuď zvědavá. Stýskalo se ti po mně vůbec?“ zeptám se s úsměvem naoko dotčeně.
„Jo, ale tobě ne, když si měl kamaráda.“
„Kecko.“ Píchnu do ní lehce prstem a popostrčím, abychom spolu mohli vejít na zahradu. „Jak to, že jsi tady sama?“
„Všichni jsou vzadu na zahradě. To je tvůj novej kamarád?“
„Ne, novej ne.“
„Bille!“ postěžuje si a zamračí se na mě.
„Pojď, chci je pozdravit,“ řeknu jí, ale dozadu do zahrady se stejně vydám sám, protože Nelly doufá, že když bude trucovat, že si ji půjdu udobřit tím, že jí vše řeknu. Jen mě zaráží, že ona zvědavka Toma nepoznala. Pamatovala si ho přece předtím z toho rána, ne? „Ahoj,“ zahlásám.
První, kdo se otočí, je Gordon.

„Ahoj, kde se nám touláš po večerech?“ usměje se Gordon a já ho bez zaváhání se smíchem obejmu. Je to prostě z toho veškerého báječného pocitu ve mně. Jenomže Gordon se zarazí a už se smíchem mě obejme taky. „Copak? To se ti stýskalo tak moc?“
Přikývnu a zase se postavím. „Strašně moc.“
„Kde máš Nelly? Furt chtěla, abys už přijel, a když seš tady, tak tu není.“
„Čekala na mě už u vrátek. Skočím si pro věci, a hned jsem tu.“

Za další hodinu, když se vydáme teprve k našemu autu na cestu domů, na mne Nelly nezapomene vypláznout jazyk, než do něho nasedne. Gordon to postřehne stejně tak jako já, a když už sedí na svém místě, otočí se na ni. „Vždyť si se na něho tak těšila, proč teď plazíš jazyk?“
„Protože mi nechce říct, s kým přijel v autě.“
„S kým přijel v autě?“ zopakuje opatrně Gordon s úsměvem a pohledem na mě.
„Jo, a taky se pusinkovali,“ přikývne moudře Nelly a složí ruce na prsou. Gordon pozvedne obočí, ale já jen pokrčím rameny a s lehce skousnutým rtem stočím raději pohled z okýnka.
„A proč tys je sledovala?“ nastartuje Gordon a vyjede.
„Protože je zvědavka zvědavá,“ odpovím za Nelly, a ta jen nespokojeně broukne.
„Ale Nelly, nemůžeš přece být naštvaná, musíš Billa nechat, až ti to bude chtít říct sám.“
„Jenže on mi to nechce říct nikdy.“
„Chci, Nelly, ale ne hned,“ reaguji na to rychle.
„Hm,“ vede si stejně dál svou, takže ji raději nebudu už popichovat.

Po večeři se dost unavená Nelly odebere dobrovolně do koupelny, a ještě dobrovolněji si jde dnes lehnout. Celý den prý s Gordonem cestovali, a to ji nejspíš zmohlo víc než dost.
„Koukám, že těch 14 dní v Magdeburku bylo víc přínosných, než bylo v plánu.“ Pronese jakoby mimo řeč Gordon, když se večer spolu díváme na televizi.
„Seš víc nápadnej než Nelly,“ s úsměvem nad ním zavrtím hlavou a teprve pak strhnu pohled z televize.
„Promiň, jen jsem to zkusil,“ s pousmáním pokrčí rameny.
„Nejde ani o to, že bych vám nechtěl nic říct, ale spíše o to, že to slyšet nechcete.“
„Proč myslíš?“
„Protože jde o jistou osobu, která… se obzvláště tobě nebude zamlouvat.“
„O koho jde?“
Chviličku zapřemýšlím a rychle se silně štípnu do stehna, abych se donutil to vyslovit. „Tom.“
„Tom… myslíme oba toho samého Toma?“
„Ano, je to TEN Tom.“
„A to si ze mě teď děláš srandu?“
Zavrtím hlavou a ústupně se zavrtám více do gauče. Když ale dlouho nic pak neříká, ujmu se slova sám.

„Gordone on je ale někdo jinej. Změnil se.“
„Jak někomu takovýmu můžeš věřit, že se změnil?“
„Ale já mu nevěřím, já to vím.“
„Tvoje mamka taky věřila.“
Nadechnu se a raději spolknu to první, co mě napadne. Jak může teď vytahovat něco takovýho? „To s tím nemá nic společnýho. Neměl jsem ti raději nic říkat.“
„Dobře, omlouvám se, ale on ti dva roky ubližuje, a ty pak přijdeš s tím, že se změnil?“
„Gordone, je to pravda, věř mi nebo ne, ale je. Není mi pět,“ vstanu prudčeji, než bych chtěl, takže se na chvilku zastavím, aby křeč v břiše zase odešla.

„Pojď sem.“
„Co?“
„Pojď ke mně.“ Dojdu tedy k němu s výdechem. On mi dost nečekaně odhrne zespoda trochu triko, a tím odhalí rozléhající se modřiny v oblasti mého břicha. Zvedne ke mne krátce pohled. „Takže změnil, hm.“ Zase triko pustí a já se jen nadechnu, ale už nic neřeknu. „Myslel sis, že to přede mnou skryješ? Sledoval jsem tě celej večer.“
„Za to ale nemůže Tom.“
„Bille, mně je jedno, kdo za to může, ale já nedovolím, aby ses setkával s klukem, který ti ničil a ničí život.“
„Gordone on za tohle nemůže!“
„Může za milion jinejch věcí předtím. A nezvyšuj na mě hlas.“
„Můžu se scházet, s kým chci, nic ti do toho není.“
„Ano, nic mi do toho není, ale nenechám tě zabít.“
„A jen mimochodem, mýho otce jsi ty nepoznal, takže to k tomuhle nepřirovnávej.“
„Udělal jsem si jeho obrázek jen z vašeho vyprávění.Chceš tím říct, že když mi to Simone s pláčem všechno vyprávěla, že si to vymyslela?“

Kouknu se na něho a jediné, co zvládnu, je zavrtět hlavou a s roztřeseným spodním rtem utéct do svého pokoje, kde se rozpláču naplno. Tak tohle trochu víc přehnal! Můj otec se nedá přirovnat k Tomovi! Ano, ubližovali, oba ubližovali, ale v mém otci se nenašla špetka soudnosti, a už vůbec ne jiný, ten lepší charakter. Bolí to, nevím, zda si to Gordon uvědomuje, ale tohle od něho fakt bolí. Nevěří mi, a už vůbec nerespektuje tu mez mezi mnou, jím a mým otcem. Dovolím mu hodně na to, že on není mým vlastním otcem, ale určité věci jsou mu zapovězené. Tedy měly by být!
Když zaslechnu za sebou dveře, neobtěžuji se s tím, abych se kouknul kdo vešel. Ale svým způsobem stejně není na výběr.

„Promiň,“ jeho ruka mě jemně pohladí po zádech. „Promiň, přehnal jsem to. Uvědomuju si to.“ Po chvilce, co se ale místo nějakých slov ode mě ozývají jen vzlyky, vstane a položí přede mne krabičku s kapesníkama ze stolu.
„Děkuju,“ popotáhnu a posadím se. Stále se snažím vyhýbat se mu pohledem, nevím sice proč přesně, ale už jen tak z principu.
„Musíš mě ale taky pochopit. Mám o tebe strach a prostě jen nechci, abys dopadl jako mamka.“
„Gordone, Tom ale není jako můj táta.“ Pozdvihnu na chvilku pohled, ale při dalším přívalu slz, ho raději sklopím jako dosud.
„Dobře. Tak mi ale řekni, kdes sebral náhle tu důvěru v něj, když ti doposud ubližoval.“
„Víš, jak jsem ti říkal, že si mě už nevšímají? Bylo to kvůli Tomovi. Přestal si mě všímat, přestal mi ubližovat, a zakázal to i jim. Když mi ublížili, tak on se mě zastal. Už tam to začalo.“
„Ale proč tak najednou? Ty k němu necítíš něco… nechci říct nenávist, ale nějaký druh odporu za to, co ti prováděl?“
„Protože ve mně shlédnul sebe. Respektive v Nelly. Spatřil v ní svou malou sestru, o kterou přišel, a došlo mu, že chce být lepším. Že nechce být tím, kým ho udělala nenávist k světu, za to, že nemá sestru.“
„To ti řekl on?“
„Jo. Ale už jen v tomhle ho chápu. Přišel o svou malou sestru. Můžeš pak klidně kvůli tomu nenávidět svět a všechno, co je jeho součástí. To se přece pochopit dá. Já to chápu.“

„Tak mi to neříkej tak, jak ti to on nadiktoval, řekni mi, jaký pocit z toho máš ty. A hlavně kdo ti ublížil teď, když říkáš, že se tě zastává.“
„Ublížil mi znovu gang, ale jen z důvodu, že jsem jim sebral Toma. On se jich snaží zbavit a jim se to nelíbí, tak si vybíjejí zlost na mně.“
„To je trochu sprostý, ne?“
„Je, ale… Tom za to vážně nemůže. Když jsem ti tvrdil, že jsem byl dneska v útulku, lhal jsem. Byl jsem u Toma. Postaral se o mě. Vlastně by to možná dopadlo mnohem hůř, kdyby mne nezachránil.“
„Dobře, zavřu oči nad tím, že jsi mi kvůli němu lhal…“
Chce pokračovat, když mu ale skočím do řeči. „Musel jsem, promiň, ale nemohl jsem ti do telefonu nadiktovat, že jsem u Toma, protože mi je blbě.“
„Fajn, chápu to. Ale jak to vidíš do budoucna? Oni ti budou neustále ubližovat, a ty budeš jen doufat, že se tam Tom zrovna objeví?“
„Nikdo tady nemluví o budoucnosti. A potom, i kdyby, odejdu do Wolmirstedtu, a s nima už se nebudu vídat.“
„Ještěže kvůli němu nechceš zůstat v Magdeburku.“
„Ne, to ne. Gordone, já chápu tvé obavy a tvou nedůvěru ohledně Toma, ale dej mi prosím čas, abych tě o něm přesvědčil. Musím to nejdřív vstřebat já sám. Jen ho neodsuzuj prosím předem.“
Gordon jen vydechne a semkne rty k sobě. Pak se ale s nádechem narovná a starostlivě si mne prohlédne. „Když ti to pomůže, pokusím se to respektovat. Ale ty neodsuzuj mne za to, že k němu budu chovat nedůvěru, alespoň do doby, než dostanu šanci přístup k němu změnit. Jestli. A slib mi, že mi nebudeš už lhát.“
„Slibuju.“

autor: Mintam

betaread: J. :o)