Who am I? 81.

TOM

Po zbytek dne jsme spolu skoro nemluvili. Vlastně vůbec. Bill koukal na televizi a já, jelikož jsem neměl co dělat, byl jsem na notebooku. Prohlížel jsem si různé byty a domky jako dopoledne. Některé se mi vážně zalíbily. Když už jsem jich měl pár vybráno, začal jsem počítat, kolik bych si nechal zhruba platit nájem, aby to pokrylo cenu bytu, a zároveň jsem na tom vydělal. Strávil jsem u toho celý večer. Vyrušilo mě až v 11 večer, když se Bill vrátil z koupelny a zalezl do postele. Otočím k němu hlavu. No jo, ráno vstával. Je nejspíš unavený. Já vstával taky, ale holt víc vydržím. Ještě se mi nechce ani spát. Možná nic ani nedávají v televizi, tak se rozhodl jít spát. No… nevím. Podíval se na mě a pak smutně svěsil hlavu. To teď bude jako dělat pokaždé, když se na něj kouknu?

„Jdeš spát?“ zeptám se.

„Nevím, nechce se mi,“ šeptne.

„Tak proč si leháš do postele?“ natočím se k němu s celým křeslem. Že by moje teorie o nudném televizním programu byla pravdivá?

„A co mám dělat?“

„Co já vím. To, co jsi dělal doteď,“ pokrčím rameny.

„Tome, já… Mrzí mě to,“ posadí se. Jo, teď se bude omlouvat, když je večer. Protože má strach, že bude v posteli spát sám. Jako vždycky.

„Jo, to mě taky. Budeš chtít ráno odvézt?“ zavřu propisku. Zhasnu lampičku a zvednu se.

„Ne, ne, vyspi se,“ broukne. „Chci se omluvit. Ty jsi za to nemohl a já jsem si toho vědom. Jen… prostě to od něj zabolelo.“

„To není důvod, aby ses ke mně takhle choval,“ řeknu. Vezmu si notebook i zbytek věcí a odejdu do obýváku, aby mohl spát. On se hned ale zvedne a přijde za mnou.

„Já se omlouvám, vážně se ti omlouvám,“ chytne mě za paži. „Promiň mi to. Já jen… jsem na to citlivý.“

„Fajn,“ povzdechnu. Že já blbec mu vždycky všechno odpustím. Ale jsme ve vztahu, budeme se brát. Musíme si umět odpouštět. Navíc on už mně toho odpustil dost. Tohle je blbost… Nemá cenu se na něj zbytečně zlobit.

Postaví se přede mě. „Odpusť mi to, prosím.“

„Už jsem ti to odpustil. Dobrý?“

„Já… Nechceš spát tady, že ne?“

„…proč bych měl?“ povytáhnu nechápavě obočí. Nechce mě v posteli, nebo co?

„Ne, právě že neměl. Já se jen leknul, že si ke mně ani nelehneš,“ šeptne bázlivě.

„Toho se neboj,“ ujistím ho. Sednu si na gauč, položím notebook na stůl a vrátím se ke svým počtům.

„Mohl jsi tam zůstat,“ vydechne smutně. Ach bože…

Zvednu k němu pohled. „Šel sis lehnout, tak jsem si myslel, že jdeš spát.“

„Ale i kdybych šel spát, nerušil bys mě,“ založí si ruce na hrudi. O co mu jde?

„Svítil bych ti tam. Jdeš ráno do práce, takže chci, aby ses vyspal,“ vysvětlím mu. Rozejde se ke mně. Klekne si na bobek a ruce si zapře o pohovku.

„Jsi hodný, děkuju. Ale i tak, nevadil bys mi tam, a ty to víš.“ Nechce být v ložnici sám? Má snad něco v plánu? Je to ‚něco‘ sex?

Přes řasy se na něj podívám a pousměju se. Pohladí mě něžně po ruce. Vždycky ustoupím.

„No tak fajn,“ povzdechnu poraženě. Zaklapnu notebook a zvednu se. „Tak pojď.“

Pousměje se jako malé dítě, a hned se zvedne také. Uvolní mi cestu, abych mohl projít. Chytím ho za ruku, zhasnu v obýváku a zavřu za námi dveře od ložnice.

„Co budeš dělat zítra?“ šeptne, když se posadí na postel.

„Ještě nevím. Možná se půjdu podívat na nějaký ten byt,“ pousměju se. Rozsvítím lampičku na nočním stolku, aby tu nebyla taková tma.

„Aha, tak mi dej kdyžtak vědět,“ usměje se trošku. „Já se pokusím přijít dřív a něco uvařím, uklidím tady.“

„Uklidíme až o víkendu,“ zakňučím. Sundám si triko a hodím ho na křeslo. Zůstanu před ním stát. To jsem tedy zvědav, co se bude dít. Nechtěl mě tu přece jenom tak, ne? Natáhne ke mně ruku.

„Pojď ke mně,“ pošeptá potichu. Hah, že by? Chytím ho za ruku a usměju se. Pomalu k němu dojdu a jen v boxerkách se na něj obkročmo zlehka usadím. Hned si mě chytne za boky a přitiskne se ke mně. Hlavu mi položí na hruď a spokojeně vydechne.

„Miluju tě, miláčku,“ líbne mě pod bradavku. Mmh, já to tušil.

„Já tebe taky,“ pohladím ho po vlasech. Vyjíždí mi dlaněmi po bocích, žebrech a pomalu i po zádech. Jen mě tak něžně hladí a vtiskává mi drobné polibky. Tulí se ke mně a snaží si mě u sebe udržet, co nejblíže. Zvláštní… Chová se nějak jinak.

„…děje se něco?“ zašeptám. Pohladím ho po rameně, a poté ho políbím na čelo.

„Ne, to nic,“ broukne a stáhne kolem mého pasu paže.

„Lásko…“ dožaduji se odpovědi.

„Nic se neděje, vážně. Jen tě potřebuju mít u sebe, chybíš mi. Dnešek byl tak dlouhý. Hlavně v práci. A já chtěl co nejdřív už domů za tebou a pořád byla práce,“ šeptá nespokojeně. Nad tím se pousměju.

„Tak dej výpověď, hm?“ navrhnu. „Budeš mi dělat sekretářku, miláčku.“ Schválně ho pobaveně líbnu na nos, abych mu zvedl náladu. Trošku se usměje.

„Já ti dám sekretářku,“ broukne a stiskne mi v dlaních zadek. Hmmh. Uchechtnu se a zavrtím se. Líbí se mi, jak mi sahá na zadek. Je to vždycky tak zvláštní. Mám z toho pocit, že jsem jenom jeho.

„Proč by ne. Vždyť bys byl pěkná sekretářka. A hlavně moje.“

„Budu jedině tvůj sekretář,“ zdůrazní se smíchem.

„Ah, a není to jedno?“ protočím oči.

„Ano, je. Víš proč? Budu prostě tvůj stejně tak, jako už jsem,“ usměje se.

„Tak to se mi ulevilo,“ oddechnu komicky a se smíchem se na něj položím. Chytne si mě za boky a kouká na mě.

„Víš, nad čím jsem přemýšlel?“

„Nad čím?“ podzvedne obočí.

„Že když ze mě bude ten velkej pan podnikatel…“ uchechtnu se, „…tak ti koupím tvůj vlastní butik. Bez Marthy.“ Zůstane na mě koukat s pusou dokořán.

„To nemyslíš vážně. Ty ses zbláznil, broučku,“ broukne překvapeně.

„Když ty nevíš, co chceš. Mojí sekretářkou být nechceš, butik taky nechceš. Co bys chtěl dělat? Být model? Chtěl bys fotit katalogy a chodit po molech? Oh, nechal bych tě nafotit kalendář se spodním prádlem,“ zazubím se. Ta představa… Uh. Ale jiným by ten kalendář zpřístupněn nebyl!

Zasměje se. „Prosím tě, nikdo by si ho nekoupil,“ broukne se smíchem. „Ale já ne, že nevím, co chci. Jen jsi mě překvapil.“

„Já bych si koupil všechny vydání,“ zakřením se. „A navíc… Když jsme teda u toho, ty bys vážně chtěl butik? Líbilo by se ti to?“

„Už jen kvůli tomu bych to nafotil,“ líbne mě na rty. „Já nevím, je to na mě moc rychlé. Ale mít vlastní butik, nevím. Zní to sice hezky, ale tohle bych asi nechtěl. Je to příliš. Ale ten model,“ začne se smát. „Ty si mě umíš představit?“

„Ne, ve skutečnosti moc ne,“ zasměju se.

Umím si ho představit na molu, jak se nechává fotit a usmívá se. Dělalo by ho to šťastným a za to bych byl rád. Jenomže by neustále fotil, nebyl by skoro vůbec doma. Kdyby byl vážně dobrý – což by samozřejmě byl – jezdil by i do zahraničí. A kam by pak šly všechny naše sny o domě, rodině, dětech? Uchopím ho za tvář a smutně se pousměju. „Nebyl bys moc doma.“

„No právě. Zní to zajímavě, ale asi bych to už kvůli tomuhle nesnesl. Něco fotit nebo navrhovat by mě bavilo, ale to je všechno,“ stáhne si mě znovu k sobě a políbí mě. Mohl by mít svůj ateliér, mohl by navrhovat oblečení. Má tak osobitý a zvláštní styl… Usměju se a pohladím ho po tváři. Byl by šťastný… Měl by dostat tu šanci – ukázat všem svůj talent. Neviděl jsem žádný jeho návrh, ale podle jeho oblečení to musí být fajn.

„Ne, nedokážu si představit, že by mě někdo nutil se svléknout, a ještě to fotil, ne, ne, ne,“ šeptá se smíchem, „ale víš co? My si něco nafotíme spolu,“ zasměje se radostně. Já a fotit se? Gah.

„Jasně,“ zavrtím pobaveně hlavou a slezu z něj.

„Kampak?“ zvedne hlavu.

„Nikam,“ svalím se vedle něj.

„Dobře,“ překulí se na bok a kouká na mě. S lehkým úsměvem mě hladí po břiše.

„Půjdeme spát? Zítra brzy vstáváme,“ zeptám se.

„Jak chceš, klidně můžeme.“

„Jde o tebe, ty jdeš do práce. Já si můžu zdřímnout, až se vrátím domů,“ pousměju se.

„Já to nějak zvládnu,“ broukne a nahne se nade mě. Dá mi dlouhou pusu.

„Nechci, abys to jen zvládal. Chci, aby ses měl dobře,“ šeptnu, když se odtrhnu.

„Mám se dobře. A víš proč?“ přejede mi ukazováčkem po špičce nosu. „Protože jsem s tebou.“ To je přesně důvod, proč ho miluju. Trošku pozvednu hlavu, dám mu pusinku na prst a obejmu ho rukou kolem pasu.

„Jsi moje štěstí. Nechci o tebe nikdy přijít,“ pošeptám, přičemž se mu dívám do očí.

„Já taky ne,“ vydechne, a potom se ke mně přitulí. Obejmu ho ještě pevněji, abych ho u sebe měl co nejblíže.

„Nechci čekat až do jara, než si tě budu moct vzít,“ brouknu a propletu prsty s jeho. Prohlédnu si zásnubní prstýnek a políbím ho do dlaně. Ještě tolik dnů, týdnů, měsíců… Je teprve leden. Grrr.

„Musíme to vydržet. Na jaře to bude všechno mnohem hezčí, a řekl bych, že i snazší. Ten prstýnek ani ten papír není tak důležitý jako to, že jsme spolu. Spolu budeme tak jako tak. Ale taky si tě chci už vzít. Chci, aby to bylo všechno potvrzené oficiálně a já byl tvůj a ty můj,“ pousměje se a políbí mě na rameno, „Martha už ten prstýnek zmerčila,“ uchechtne se.

„Jo?“ podložím si hned hlavu rukou, „co říkala? Byla bledá závistí?“ pozvednu napjatě obočí. Zasměje se.

„No, začalo to tak, že mi skoro urvala ruku s tím, kde jsem to vzal. Tak jsem jí řekl, že jsem ho dostal od tebe. No a ona se začala vyptávat, jestli mě takovými dárky zahrnuješ pořád a jen tak. Oznámil jsem jí, že se budu ženit. Napřed to nechápala a ptala se, která holka byla tak bláznivá a dala mi prstýnek, i když to má být naopak…“ neudrží se a začne se smát, „…no… Eeh a já jí řekl, že si budu brát tebe. Tak ztuhla, chvilku na mě jen tak koukala a byla naštvaná, taková… nafouknutá,“ zasměje se a prohrábne si vlasy. „Nakonec mi řekla, že doufá, že ji pozvu na svatbu.“ Aaaaaaaa!

„Háááh,“ vybuchnu smíchy a začnu se šíleně smát. „Zítra půjdu s tebou. Pozdravím ji.“

„Můžeš,“ směje se se mnou.

„Pozveme ji spolu osobně, ne? Přece jen… Takovou příležitost si nesmíme nechat ujít. Umíš si představit ten její výraz, až si budeme vyměňovat prstýnky? Ta tam chcípne,“ zachrochtám smíchy a seknu sebou do polštáře.

„Ne, Tome, ne!“ směje se nahlas se mnou dál, až sebou kecne na mě. „To nejde, ona tam dostane mrtvici.“

„Tak ať. Zbavíme se jí jednou provždy,“ promnu si schválně ruce jako nějaká sketa a zasměju se. Zakroutí se smíchem hlavou a zapře se rukama vedle mé hlavy.

„Jsi tak úžasnej,“ broukne.

„Ale…“ zamlaskám pobaveně. „Přestaň… A pojď spát. Už je pozdě. Zítra vstáváme.“ Trochu se posunu, zhasnu lampičku a přikryju nás. Nespokojeně zabručí, ale nakonec si ke mně přilehne a vydechne.

„Zítra mi poděkuješ,“ dám mu pobaveně pusinku.

„Ale já vím, že máš pravdu a dobře děláš,“ povzdechne a políbí mě. Obejmu ho a spokojeně zavřu oči.

„Mám ti zítra zavolat, když se mi podaří koupit ten byt?“ pošeptám po chvilce ticha. „Přece jen jsou to společné peníze.“

„Budu jedině rád,“ pohladí mě po paži.

„Už jsem spočítal, kolik bude stát pronájem,“ brouknu pyšně.

„Hodně ses do toho pustil, viď?“ usměje se.

„Hmm nijak zvlášť. Tohle je zkrátka základ. Neměl jsi snad na škole ekonomiku, management a tyhle sračky kolem podnikání?“ zívnu a přitisknu se k němu víc.

„No, ani právě, že neměl,“ broukne. Otevřu jedno oko a poté i druhé. Oh, to je trapas.

„Já vím, že to zní blbě, ale jakouže jsi to dělal školu? Vůbec to… nevím,“ vydechnu. Chci si ho brát a ani nevím, jakou má školu. Skvěle. Tak to máme ještě co dohánět. Vydechne a semkne rty k sobě.

„Návrhářství, módní designer,“ šeptne.

„Ah…“ vydechnu.

No jo, mohlo mi to dojít. Je gay, jeho styl je výjimečný a líbí se mu návrhářství, modeling a focení.

„Tak to je fajn. Myslel jsem, žes byl na nějaké obchodce nebo tak. Pokud máš maturitu nebo alespoň výuční list, tak si myslím, že můžeš dělat návrháře,“ usměju se povzbudivě, abych zamluvil tu trapnou situaci. Jsem takový idiot. Akorát jsem teď ukázal, jak moc jsme ještě nepřipravení. Ale zas na druhou stranu je lepší to zjistit teď, a ne po svatbě.

„Mám maturitu,“ usměje se trošku. „Ale cesta k návrhářství není tak lehká, není to jen tak ze dne na den se stát návrhářem. Navíc, už jsem dlouho nekreslil…“

„Takhle na to nekoukej. Začni zase kreslit a uvidíš, že ti to jde pořád. Pokud máš talent, tak ti to půjde samo. Stačí zajít do nějaké agentury a ukázat jim to. Zaujmeš je jenom svým vzhledem, takže se určitě kouknou i na tvé návrhy,“ usměju se. „Ber to pozitivně. Já chodil na soukromou podnikatelskou školu, a co se ze mě stalo…“ Je lepší o tom snad ani nemluvit.

„Děkuju, Tomi,“ usměje se a pohladí mě po tváři. „Ani jsem po tom všem o tomhle už neuvažoval, abych se přiznal. Prostě jsem svoje vzdělání zahodil.“

„Když zítra budeš ve skladu, vytáhni papír a tužku a začni kreslit,“ zavrtím se spokojeně a zase zavřu oči. „Nebudu podnikat s byty. Budeme mít vlastní firmu. Koupím ti látku, seženu ti pracovníky a ty budeš návrhář. Já se postarám o prodej a náklady.“ Hmm… To zní dobře. Bude to lepší, než pronajímat byty. Jsem geniální. Navíc ho budu mít pořád pod dohledem a budeme spolu. Ah… Musím se pochválit. Jsem prostě dobrý. Spokojeně se usměju.

„Radši spinkej, ty můj snílku,“ políbí mě na čelo a pak si už lehne a zavře oči také. Však já mu ještě ukážu.

BILL

— O 4 měsíce později —

„Ještě ten límeček a jsi dokonalý,“ broukne mi Simone zezadu do ucha a stoupne si přede mě. Upraví mi límeček u košile, urovná mi na zádech sako a potom poodstoupí, abych se mohl v zrcadle celý vidět. Prohlédnu si sám sebe. Připadám si jiný. Jako bych byl zase o něco dospělejší, a není divu, tohle je jedna z dalších velkých kapitol mého života.

„Děkuju vám, za všechno,“ kouknu se na ni se slzami v očích. Pevně ji pak obejmu a vydechnu. „Asi to bude znít směšně, ale… vidím ve vás svou maminku. A věřím, že moje mamka by byla ráda za to, že právě vás takhle beru,“ povzdechnu a zavřu oči. Ne, brečet nesmím. Nejen kvůli tomu, že můj make-up je dnes vážně bezchybný, ale hlavně kvůli Simone. I kvůli sobě a Tomovi. Dnes je den, kdy se mám smát a radovat, ne brečet.

„Oh, Bille,“ sevře mě v objetí pevněji. „Já… ani nevíš, jak moc pro mě tohle znamená. Bohužel ti maminku nikdy nenahradím, ale budu se snažit alespoň o to, aby to bylo tak skvělé jako doteď. Víš, věřím tomu, že tvoje maminka i tatínek se na tebe teď tam shora dívají a jsou pyšní na to, jakého mají syna,“ pohladí mě po zádech. V ten okamžik mi steče několik slz po tvářích. Tolik bych si přál, aby tu moji rodiče byli. Možná by se jim nelíbilo, že se žením, že si beru kluka, že jsem gay… Ale byli by tady. Věřím tomu, že hlavně mamka by mě podpořila.

„Tím si nejsem jistý, ale budu vám věřit, Simone,“ šeptnu a otřu si opatrně tváře a trošku popotáhnu.

„Ale no tak, nebreč, teď ne. Vždyť právě dnes je tvůj velký den,“ věnuje mi láskyplný úsměv.

„Ještě jednou vám děkuju,“ dám jí jemnou pusu na tvář.

„Nemáš za co,“ pousměje se a jen mě pohladí po vlasech, hned mi je trošku urovná. „No, ale teď už jdu za Tomem. Vsadím se, že bude mít špatně zapnuté knoflíčky u saka,“ zasměje se.

„Dobře,“ zasměju se společně s ní, „pozdravujte ho ode mě,“ usměju se.

„Samozřejmě budu, jen ho musím udržet. Už předtím za tebou chtěl jít,“ řekne.

„Ne, jen ať si počká,“ uculím se. Simone jen pokývá hlavou a se smíchem odejde.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Dál se na sebe v zrcadle nevěřícně dívám. Mám na sobě elegantní oblek, košili bílou jako padlý sníh a kravatu v barvě jemného olemování obleku. Vlasy jsem si nageloval do mohawku, ale není to žádný extrém. I líčení mám jemnější. Nechtěl jsem to nijak přehánět, dnes ne.

Píše se 22. 4. 2011. V tento den se můj a Tomův život spojí, a to oficiálně. Ano, dnes je den naší svatby. Ani mně se tomu nechce věřit. I přesto, jak nás oba trápilo, že tento den nadejde za příliš dlouhou dobu, naopak to hrozně rychle uteklo. Než se všechno zařídilo a připravilo, chvilku to trvalo. Nedokážu pořád uvěřit tomu, že budu nosit jeho jméno a on mé. Budu ženatý, ženatý s ním. Já se dnes opravdu žením.Posadím se do křesla a zavřu oči. Nedochází mi to. Připadá mi to, jako bych si spíš ten oblek zkoušel, všechno bych jen zkoušel, ale není tomu tak. Dnes už se to stane, doopravdy stane, a už to nikdo nezruší. Možná je tohle rozhodnutí ukvapené, ale já vím, že toho nikdy nebudu litovat. Miluju ho, a to nikdo a nic nezmění. Zajímalo by mě, co se mu teď asi honí hlavou. Ale to se stejně nedozvím. Uvidíme se až při obřadu. Domluvili jsme se na tom, ale ani jeden z nás netušil, jak to bude těžké se nevidět. Chci už vidět, co má na sobě, jak vypadá, jak mu to sluší. Tak rád bych si už uložil do paměti jeho tvář, jeho výraz v dnešní den.

Ani nevím, jak dlouho tam takhle sedím. Z toho všeho přemýšlení mě vytrhne až to, jak se prudce otevřou a zavřou dveře.

„Bille, je na čase jít,“ usměje se na mě mile Gordon. Sakra, je to tady. Pootevřu rty a trhaně oddechnu.

„Už?“ šeptnu. Já se bojím, opravdu cítím, jak mi v žilách koluje strach. Srdce mi buší najednou rychleji, ruce i nohy se mi chvějí. Pomalu se zvednu z křesla a přejdu ke Gordonovi. „Tom je už pryč?“

„Ano, už odjel se Simone,“ kývne a vede mě ven z pokoje. Ubytovali jsme se na týden v hotelu. S Tomem jsme se totiž rozhodli, že naše svatba bude venku, přesněji u moře na útesu. Odletěli jsme do Španělska. Bylo to tu nádherné.

Vezmeme si věci a vyjdeme ven na chodbu. Gordon kráčí pořád přede mnou jako nějaký můj bodyguard. Jakmile sjedeme výtahem do přízemí, rozejdeme se ven z hotelu. Už tam čeká auto s řidičem. Všechno bylo tak perfektně zařízené. Hlavně se nesmí nic pokazit. Do dnešního dne jsem se bál každičké sebemenší hádky mezi mnou a Tomem. Bál jsem se, že mi najednou řekne, že si mě nevezme. A já toužím po tom být s ním svázán. Ještě se za Gordonem se strachem v očích otočím, ale hned mi ukáže, abych si nasedl. Nezkouším nijak protestovat a nasednu si. Když se posadí i on, rozjedeme se na místo konání svatby. Sledoval jsem cestu. Najednou mi utíkala tak strašně pomalu. Poslední okamžiky svobody. Pchm, zvláštní pocit. Ani mi nijak nevadí, že o svobodu přijdu, ba naopak.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne