Zeiten ändern dich 31.

Probudí mne lehké šimrání na nose. Aniž bych otevřel oči, oženu se rukou v domnění, že kolem mne poletuje moucha. K mému překvapení mi ale v ruce něco zůstane. Z donucení tedy otevřu pomaličku oči a pohlédnu si do ruky. Pírko. Zaostřím za něj, ale když zaslechnu tichý smích pod sebou, nahnu se přes postel, abych našel toho narušitele. Nelly se krčí se smíchem u mé postele a vesele na mne mrká.

„Nelly! Ty jsi taaak zlobivá!“ se smíchem se k ní ohnu, a ač nejsem po ránu nijak aktivní, vyzvednu ji na postel, že ji alespoň jako oplatu zlechtám. To se mi ale nepodaří, protože když ji položím, píchne mne v podbřišku a celá ta křeč mi projde jako elektřina celým tělem. Se syknutím se chytnu za břicho, když už se ke mně starostlivě Nelly nahne.
„Co se ti stalo?“ pohladí mě lehce po vlasech a nepřestává na mne upírat pohled, když mne ale pojme náhle jiný pocit. Pocit nevolnosti.
„Počkej, Nelly, pusť mě,“ naléhavě řeknu, aby mi slezla z nohou, abych mohl vyběhnout z postele na záchod, kam to stihnu jen tak tak. Mám pocit, jako bych měl umřít, a ne že jen zvracím. Bolesti břicha jsou větší a větší, čím víc se nad mísou nakláním. Se slzama v očích, a s téměř žádným dechem se opřu o stěnu vedle záchoda a snažím se nalézt dech nový.

„Bille, co se stalo?“ ozve se najednou Gordon ve dveřích a v závěsu za ním vběhne Nelly.
Stěží otevřu oči a zvednu k nim pohled. „Nevím, co to je.“
„Myslíš si, že je to jen normální nevolnost, nebo za to může to, co se stalo včera?“
„Co se stalo včera?“ zvedne Nelly pohled ke Gordonovi.
„Zlatíčko, nech mě tu chvilku prosím tě s Billem, jo? Hned se ti zase budu věnovat,“ lehce ji pohladí po tvářičce a ta se tedy dobrovolně odebere pryč. „Cítíš se normálně, jako když je ti špatně?“
„Já nevím, Gordone.“ Bolestí zase oči zavřu a než se naděju, musím se nad mísu naklonit znovu. Nevím, co to je, a oceňuji Gordonovu starost, ale vážně nesnáším, když mne někdo vidí zvracet. Když už to vypadá, že ven nic nepůjde, Gordon mne lehce pohladí po zádech, spláchne záchod a pomůže mi se zase opřít o stěnu. „Zavolám lékaře, ano? Abychom měli jistotu.“
„Gordone, prosím.“ On už ví, co ta prosba znamená, ale stejně zavrtí hlavou.
„Ne Bille! Chápu to, ale budeš muset protentokrát svůj strach odhodit, protože nemůžeš vědět, od čeho to je!“

Jedinou pravdou, se kterou bych měl teď souhlasit, je fakt, že nepřichází jisté uvolnění, které přichází vždy, když člověk obsah svého žaludku zvrátí. A to je možná divný, ale neřekl bych, že k tomu potřebuju doktora. Chtěl bych tady Toma. Ach sakra! Už zase ta tupá bolest. Gordonova slova mi splývají v jedno a já jen cítím, že se mi začíná zase rosit čelo těsně před tím, než jsem nucen se zase vyzvracet.
„Bille, tohle přece není normální, uznej sám. Nelly! Přines mi prosím telefon!“ slyším jen jeho hlas, když se mé tělo trochu uvolní a pak následuje jen pocit, že se mi šíleně začnou zavírat oči. Bože, jsem najednou tak unavený! Zvracet se mi už nechce, a tak se jen pokusím zvednout, což se ale napoprvé nepovede. Telefonující Gordon ke mně starostlivě přijde a naznačí, ať vydržím. Jenže on neví, že já to přece nevydržím. Potřebuju spát. Okamžitě!

„Doktor tu bude za chvilku. Jak se cítíš?“
„Potřebuju se napít a lehnout si,“ řeknu zoufale během druhého pokusu vstát. S jeho pomocí dojdu do koupelny, kde si vypláchnu pusu, a zároveň i napiju, protože mám pocit, že než by se ode mne Gordon dostal pro skleničku vody, umřel bych, i kdyby to mělo být jen v řádu sekund. Doplazím se až do pokoje, kam mi Nelly přinese po chvilce vodu a Gordon kýbl. „Nelly, neskákej na tu postel,“ upozorní Gordon Nelly těsně před tím, než se mi zavřou oči a já jsem schopný vnímat jen svůj zrychlený dech. A jako v mlze už mám pak jen veškerou činnost Gordona, přítomnost doktora a jejich hlasy. Někdy mezitím zaslechnu i svůj hlas, když se doktor na něco vyptává, ale nejsem si jistý, že odpovídám vážně já.

Probudím se jak Šípková princezna po sto letech. Ne ale díky polibku, ale díky tomu, že Gordon vejde do mého pokoje. Jen s těmi sto lety mám nejspíš pravdu, protože si tak připadám.
„Kolik je?“ zvednu hlavu na Gordona ke dveřím a ten, když zjistí, že jsem vzhůru, vejde dovnitř.
„Půl šestý. Spíš už sedm hodin v kuse.“
Kouknu se na kýbl pod sebou. Prázdný. Tak se mi jen zdálo, že jsem zvracel? „Co doktor?“
„Dal mi pro tebe nějaký prášky na zklidnění. Myslí si, že to máš z šoku, nejspíš ještě pozůstatek z toho, že tě oni napadli. Prohmatával tě, to nevíš?“
Zavrtím hlavou a jako bych snad chtěl najít stopy po doktorovi, vyhrnu si na břiše triko. „Cos mu řekl?“ optám se, když tam najdu akorát modřiny ze včera.
„Pravdu. Je to ale prý dobré, nadiktoval mi tady milion jiných příznaků, jaké bys ještě musel mít, aby si tě odvezl.“
„Ty bys mu to dovolil?“
„No tak, o tom se bavit nebudeme. Je ti líp?“
Napiju se a lehkým posunkem se napůl posadím. „Trochu.“
„A myslíš, že budeš ještě zvracet?“
„Myslím, že už ne. Kde je Nelly?“
„Kreslí toho doktora. Zamilovala se,“ usměje se. „Skočím ti pro jeden ten prášek.“
S lehkým úsměvem přikývnu. Fuj, doktor!

V pondělí se stále cítím trochu slabý, ale trvám na tom, že nemá cenu do školy nejít. Nechci si to možná přiznat, že tam chci jít, abych viděl Toma. A Gordon to nejspíš tuší stejně správně jako já. Už jen ten jeho vědoucí pohled ráno mi řekl své.
„Ahoj Bille.“
Hlas mne donutí zvednout pohled ze země. „Ahoj Marku,“ vřele se usměju, když spatřím právě jeho. „Měl ses?“
„Bylo to super. Super relax od školy. Teta mi o tobě vyprávěla neskutečný story, ještě teď z tebe nespí.“ Začne se smát a posadí se vedle mne.
„Nepřeháněj,“ šťouchnu do něj lehce.
„Vážně. Neustále vyprávěla, jak jsi byl ke všemu pozornej a všechno možný. Říkám, nespí kvůli tobě.“
„Jsem hrozně rád, že jsem jí poznal. Je strašně milá. Říkala ti, že si chci vzít Malou dámu?“
„Oh ano, málem bych zapomněl. Říkala, je úžasná, že? Taky mi říkala, že jsi jediný, s kým se mazlí.“

Kouknu se na okamžik jiným směrem, když zaslechnu ten známý zvuk auta. Bohužel dnes ale sedím dost daleko od místa, kde parkuje, takže jen lehce přimhouřím oči, abych ho spatřil za okýnkem, a pak se vrátím pohledem k Markovi.
„Jo, to je pravda. Je fakt úžasná.“
Mark se pousměje a pohlédne směrem, který vyrušil mou pozornost. „A co…?“ pokyne hlavou k Tomovu autu. Stočím pohled taky tím směrem, jako bych to byl doteď nepostřehl, a pak jen pokrčím rameny. „No tak, mluv. Teta mi stejně říkala, že tam za tebou někdo byl, chci slyšet všechno.“
„Ona ti říkala, že tam za mnou byl Tom?“ trochu s obavou se zeptám.
„Takže Tom. Hmm, tak pokračuj,“ jeho úsměv se více rozšíří a mně teprve teď dojde, že jsem se prozradil.
„Sakra,“ řeknu s úsměvem a rádoby kopnu do vzduchu.
„Než ale začneš, chci jen podotknout, že seš nějakej bledej, je ti dobře?“
„Ještě furt bledej? V sobotu mi bylo blbě, a to natolik, že mi Gordon volal doktora. Myslel jsem, že už to odeznělo.“
„Tak podle toho, jestli se cítíš líp.“
„Jo, je mi už dobře. Hele, Marku, můžeme se sejít po škole? Chci s tebou mluvit, ale je to na dlouho a teď bude zvonit. Mohl bych pak alespoň jít s tebou a navštívit Malou dámu, nevadí?“
„Vůbec ne. Počkám tu pak na tebe, jo? Končíš pořád v tak blbej čas, že?“ pronese s úsměvem, a když jen přikývnu, rozloučíme se, a já se vydám do školy.

A aby byla trochu změna, chybí protentokrát ve škole Andreas. Ani jeden s Tomem, ale i přesto nemáme nejspíš odvahu jeden druhému něco říct. Alespoň si to myslím do velké přestávky. Na chodbě si všimnu, že mi akorát Mark zmizí z dohledu s Erikou, takže v domnění, že dnes budu ve svém úkrytu o přestávce sám, se odeberu do velké prosklené místnosti a s výdechem sebou plácnu na jeden z gaučů.
„Neruším? Jednou jsem si tě tady už všimnul, ale nechtěl jsem ti kazit ten pocit z toho, že jsi dobře schovanej,“ dosedne opatrně vedle mne Tom po tom, co roztomile nakoukl nejdříve do dveří a teprve, když se ujistil, že jsem sám, začal mluvit.
„Vůbec ne.“ S nádechem se teprve usměju a stočím k němu pohled. Všimnu si, že v jedné ruce má láhev, se kterou si hraje. „Tohle je tedy moje schovka, ze který jak děcko křičím: Nenajdeš mě, jsem pod stolem.“
Tom se zasměje a přetočí se bokem ke mně. „Děcko, který nevypadá ale vůbec zdravě,“ řekne po chvilce. Z jeho hlasu pocítím jakousi něhu. Ach, jak tohle hřeje.
„To vypadám vážně tak strašně?“ pronesu frustrovaně a pohled sklopím. „Celý víkend mi bylo špatně. Ale teď už je mi fajn, tak proč už jsi druhý člověk, co mi to řekl?“
„Vážně, už je ti fajn?“ pocítím, že chce říct ještě něco víc, ale nemusí, pochopím to sám.
„Jo, je mi už dobře. A s tím v pátek to nemá nic společného. Doktor mě viděl.“
„Tak přeci jen doktor?“
„Nebyl jsem při smyslech, spal jsem. Myslím. Nevím.“
„Neboj, vypadáš dobře.“ S úsměvem mne prstem lehce pohladí po ruce a já s lehkým pousmáním a pohledem na naše ruce, přetočím dlaň, abych se dotkl té jeho.
„Tome, vážně si vážím toho, co jsi pro mne v pátek udělal.“

autor: Mintam

betaread: J. :o)