Genesis 38.

„Takže chtěl vlastně vědět co?“ šeptal opatrně Tom, seděli v jídelně naproti sobě, snídali a snažili se pokud možno nepoutat pozornost svého okolí.

„No… nejdřív se mě vyptával na tebe, vypadalo to, jako by věděl, že tě miluju,“ usmál se Bill, rozhlédl se, jestli nejsou sledováni, a lehce pohladil Tomovy prsty, které svíraly krajíc chleba namazaný pomazánkou. „Pak se to ale začalo spíš točit kolem mého odmítání holek. Čekal jsem, kdy se zeptá, jestli jsem na kluky, ale nakonec na to nedošlo. Nechápu proč,“ pokrčil rameny Bill. „Asi jsem to na něj skvěle hrál,“ zazubil se.

„Takže myslíš, že našeho plánu se to netýkalo?“ ujišťoval se ještě Tom, ačkoliv si tím byl celkem jistý už předtím.

„Ne, o tom nepadla ani zmínka, myslím, že to netuší,“ potvrdil mu domněnku zpěvák. „Jak ses dozvěděl, kde jsem?“ zeptal se zvědavě.

„Paul mi napsal včera večer vzkaz, že tě tam dole slyšel mluvit, ale nemohl nic dělat. Pracoval v kuchyni, roznášel jídlo. Do té doby jsem si myslel, že jsi nemocný, strašně jsem se o tebe bál.“ Nepřiznal, že kvůli tomu probrečel celý den, doufal, že to na jeho očích není poznat.

„Já se taky strašně bál,“ přiznal Bill. „Když jsem se probudil přivázaný na křesle, myslel jsem, že to je to elektrické,“ šeptal. Tom se opatrně rozhlédl, jestli je někdo nesleduje a vrátil Billovi lehký konejšivý dotek ruky.

„Je mi moc líto, žes to musel zažít, cítil jsem, že se bojíš,“ vypadlo z něj spontánně, aniž by přemýšlel, jak to bude na Billa působit, pro něj se to stalo už samozřejmé.

„Tys cítil, že já se bojím?“ udiveně zvedl obočí Bill. „A jak se to projevovalo?“

„Měl jsem tady svíravý pocit,“ ukázal Tom přesně doprostřed hrudi, „prostě jsem věděl, že se ti děje něco špatného,“ vysvětlil. „Bylo to zvláštní, a přestalo to, když jsem se ráno probudil. To už jsi v pohodě chrápal ve své posteli,“ zakřenil se na Billa, vzápětí obdržel plácnutí přes místo, které předtím Billovy prsty lehce hladily.

„Já nechrápu,“ rozčílil se naoko znovu Bill, oba se na to konto rozesmáli, a konečně tak na sebe upoutali pozornost celé jídelny.

~*~

„Jak to, že to zamítli?“ rozčiloval se Karl do telefonu tak hlasitě, až jeho kolega Manfred zvedl oči od práce. „Ale vždyť jsem jim to tam jasně napsal! Jost byl přece drogovej dealer…“ Jen chvilku se nechal někým na druhém konci linky přerušit a pokračoval. „Jo, já vím, ale… jaký důkazy, pořád!? Copak jim nestačí, že je tam podzemní prostor, o kterým nemají úřady ani ponětí?“ Manfredovi bylo jasné, že je Karl pěkně v ráži. Předpokládal, že na druhém konci telefonu je šéf. „Copak jsou pitomí, sakra!? Jak jim asi můžeme předložit důkazy? Copak tam můžu nakráčet a jen tak se poptat: „Copak to tady vaříte za matroš, hoši?“ To by byla jasná sebevražda, už by mě nikdy nikdo neviděl… Jak… infiltrovat někoho?“ otočil se Karl na Manfreda s tázavě zvednutým obočím v naprostém údivu, potřeboval nejspíš své překvapení s někým sdílet. Gestem naznačil, že na druhém konci linky je naprostý idiot a zase se pootočil na židli zpět ke stolu. „To si můžou dovolit, když sledujou drogovej gang pět let, aby rozkryli síť, ale tady jde o čas, šéfe, vždyť to víte.“

Benedikt si ve své kanceláři povzdychl, Karl, který na něj řval do telefonu tak, že musel držet sluchátko dvacet centimetrů od ucha, aby neohluchl, a přesto ho skvěle slyšel, měl naprostou pravdu, ale zpráva z protidrogovky hovořila jasně. Bez jasných důkazů, že se v podzemí továrny nachází alespoň podezřelá osoba, která je už pár let prohlášena za mrtvou, a byla předtím aktivní drogový výrobce, do toho nepůjdou ani náhodou. Důkazy, které jim předložili, prý nejsou dostatečné pro zásah takového rozměru, větrací šachty mohou vézt kamkoliv, takže bylo doporučeno nejprve zjistit, co se pod zemí nachází. Dojmy prý nejsou k ničemu, zásah stojí moc peněz a omyly jsou nepřípustné. Daňoví poplatníci, potažmo voliči, by případný neúspěch připsali na vrub současného vedení, a to se rok před volbami nehodilo. Ben tomu rozuměl jak z jedné, tak z druhé strany, ale neuměl si s tím poradit. Nechal na sebe Karla ještě chvíli hulákat, chápal jeho zklamání, byl na tom podobně, ačkoliv tohle rozhodnutí tak trochu čekal, ale musel to utnout.

„Karle, prostě musíme vymyslet něco jinýho,“ skočil svému rozčílenému podřízenému do řeči. „Tady máme momentálně zavřené dveře, protidrogovka je prozatím ukončená záležitost. Přemýšlej, jak by se to dalo provést. Infiltrace našeho člověka do továrny je zatím to jediné, co mě napadlo, tak zapoj mozkové závity a zavolej mi, až tě něco napadne. Musím na schůzku, už jsem měl být deset minut na cestě.“

„Ale koho bys tam chtěl poslat, proboha? Copak někdo dobrovolně poleze do díry v podzemí, když neví, co tam má čekat? To by trvalo měsíce, než by se nám podařilo zjistit, jak na to. Maj to obšancovaný kamerama, hlídaj si to a nikoho cizího do továrny nepustěj jen tak. I tu přepadovku z finančáku neustále někdo sledoval, ačkoliv se snažili bejt nenápadný. Šéfe, tohle přece…“

„Karle, já vážně musím, nemůžu to s tebou teď rozebírat, promluvíme si, až se vrátím, zatím o tom přemýšlej. Měj se,“ práskl Ben telefonem, neměl na tohle nervy. Musel opravdu běžet, nezbývalo mu, než se spolehnout na Karlův mozek, že pod časovým tlakem dostane nějaký spásný nápad. Současně měl ale velké obavy, co to nakonec bude.

~*~

„Takže to padá?“ zklamaně protáhl obličej Sascha poté, co natěšeně zvedl hovor, domnívaje se, že ho detektiv Hüne povolává konečně do akce. Zrovna se chystal na odpolední směnu, vůbec se mu tam nechtělo, a chvilku měl naději, že tam ani nebude muset. Teď byl ovšem zklamaný.

„Bohužel, nevyšlo nám to, chtějí po nás víc důkazů, ale jak je máme získat, to už nenapsali,“ povzdychl si Karl do telefonu, očekával, že bude Sascha zklamaný. „Šéf navrhuje někoho nasadit do továrny, ale to je záležitost na dlouho, a hlavně netuším, jak bychom to mohli udělat, když nevíme, co tam dole vlastně je. Nemůžu poslat někoho na bránu elektrárny s tím, že by chtěl koupit dva pytle kokainu, případně u nich dostat práci prostituta, to je hovadina. Už je vidím, jak budou nadšení,“ ušklíbl se ironicky představě, kterou měl živě v hlavě. „Mám prej něco vymyslet, ale prozatím mě nic smysluplnýho nenapadá, tak jestli chceš mít svůj článek, pisálku, budeš muset zapojit mozkový závity taky. Kdyby tě něco napadlo, tak brnkni, musím běžet.“ Ukončil krátký rozhovor.

„Dobře, zkusím něco vymyslet,“ slíbil Sascha, a doufal, že ho k tomu inspiruje už jen představa dalších týdnů strávených v supermarketu mezi luxy, žehličkami, toustovači a varnými konvicemi, a zvlášť skvělý motor mu poskytne pisklavý hlásek jeho protivného šéfa.

~*~

„Tak tě vítám zpátky z prázdnin, byly krátký, co?“ křenil se Kat na svého žáka, když ho konečně spatřil ve dveřích. Nechával mu na ubytovně vzkaz, aby přišel hned, jak bude moct. „Trochu se nám to tou karanténou zkomplikovalo. Slyšel jsem, že ses dobrovolně pro blaho celku zapojil v kuchyni, to tě šlechtí, kuchtíku, tak jsem si říkal, že bych tě tam kuchařkám nechal ještě pár dní napospas, aby sis vážil dobrýho bydla, ale potřebuju tě tu, máme nový projekt,“ šklebil se na vykuleného Paula.

„Kuchyně mám tak akorát dost, je to tam šílená dřina,“ reagoval student a nenápadně mrkl k místnosti, kde byl předtím uvězněný jeho kamarád. Nikde nikdo. Oddychl si, že je Bill zase na svobodě. Tedy alespoň v to doufal, taky mohl být zavřený někde jinde. Bude to muset později zjistit. Ráno byl překvapený, když uprostřed práce v kuchyni z rozhlasu uslyšel hlášení o ukončení karantény. S chutí práskl utěrkou, rozloučil se s Emily, a šel zpátky na ubytovnu, kde našel Katův vzkaz. „Ještě teď mě bolej nohy, jak jsem lítal s vozíkem jídla po chodbách. A mám namožený svaly,“ postěžoval si naoko a poklepal na své bicepsy. „Nevěřil byste, jak namáhavý je pokládat neustále tácy s jídlem před dveře a zase je pak sbírat. Horší než posilovna,“ s úlevou dopadl na svou otočnou židli.

„No jo, já věděl, že se ke mně rád vrátíš,“ samolibě se usmíval Kat.

„Říkal jste něco o novém projektu?“ zvědavě zvedl obočí Paul. Hlavou mu prolétlo, co se tu v posledních dnech dělo, a měl obavy, že by se to nějak mohlo týkat Billa.

„Ano, začneme s tím brzy, ale než ti řeknu, o co jde, budeš muset složit slib mlčenlivosti,“ podíval se Kat na Paula, co on na to.

„Slib mlčenlivosti?“ udiveně vydechl Paul. To slyšel prvně. „Co to znamená?“

„To znamená, že o tom, co tady budeme dělat, se pod hrozbou trestu nesmíš zmínit živé duši, bez výjimky,“ tvářil se Kat vážně, potřeboval nějak zajistit, aby se Paul o celé věci nezmínil před Billem nebo Tomem, kdyby se s nimi náhodou někde setkal. Proto ta přísaha, doufal, že bude pro Paula dostatečně závazná na to, aby se ji střežil porušit.

„A jak se to dělá?“

„Jednoduše, budeš přísahat na Zákon Genesis,“ vytáhl ze šuplíku útlou knížku s ohmataným obalem. Byla to taková zdejší Bible, ruční vazba, kdysi ji vydal velký Garry vlastním nákladem. Odmalička se děti ve společenství učily, že je to nejdůležitější kniha všech knih, a ovládaly její zákony nazpaměť. Přísaha na ni byla opravdu to nejzávaznější, co mohl člověk ve svém životě udělat. Paulovi se sevřel žaludek. Taková přísaha opravdu nebyla legrace, zákony Genesis v něm byly pevně zakořeněné od útlého dětství, ať už se chystal odtud utéct nebo ne.

„Tak jo,“ špitl potichu, když na něj Kat chvíli vyzývavě zíral. „Můžeme začít.“

~*~

Paul spěchal chodbou k výtahu. Bylo devět večer, právě mu skončila dnešní výuka a hlavou mu běžely překvapivé informace, které se dnes dozvěděl. Jak je možné, že ho to nenapadlo? Vždyť to bylo tak zjevné! Ti dva měli stejné oči, dělali stejná gesta, ještě si říkal, jak je to zvláštní, že se jim to daří ve stejnou chvíli, ale nedal si dvě a dvě dohromady. Panebože… taková náhoda, a zrovna on je toho svědkem.

Nastoupil do výtahu a zmáčkl nulu. Musí hned teď s dvojčaty mluvit. Sice přísahal na Zákon Genesis, ale tohle je tak důležitá informace, že by mu to starý Garry snad i odpustil. Přece nemůžou zamlčovat těm dvěma, že jsou bratři, natož jednovaječná dvojčata. To je proti přírodě, proti morálce, proti všemu, na co si dokázal vzpomenout. Těšil se, až jim tu zprávu řekne, jak budou reagovat, určitě budou šťastní, že se našli, že mají sourozence, o kterém nevěděli. Zvlášť Bill. Podle toho, co mu Kat řekl, je jasné, že má Toma moc rád. Jeho učitel mu vykládal svůj postoj k věci, neuvěřil udavači, kvůli kterému se celá ta komedie s karanténou semlela, a vysvětluje si to jejich propojením, které mezi sebou jednovaječná dvojčata mívají, a chce je podrobit pozorování, aby si svou teorii ověřil. A taky proto musí Paul ty dva okamžitě varovat. Netušil, kdy dostane Kat povolení namontovat k Billovi kameru, ale taky by to varování nemusel stihnout. Bylo třeba využít chaosu, který ještě dnes po karanténě ve společenství panoval, nikdo přesně nevěděl, v kolik hodin má kde zrovna být, tak toho musí využít. Až se všechno vrátí do starých kolejí, jen tak se během dne ke klukům nedostane.

Výtah cinkl, dveře se otevřely, Paul byl ve správném podlaží. Vystrčil hlavu z výtahu, opatrně se rozhlédl, jestli neuvidí někoho, kdo by se mohl ptát, co tady dělá. Nepatřil sem, všichni to věděli, musel si dávat pozor. Nikoho na chodbě neviděl, tak se rozhodl to risknout. Tichými dlouhými kroky se rozešel k Billovu apartmá. Byl sotva tři metry od jeho dveří, když v dálce za sebou zaslechl kroky. Někdo jde. Sakra! Natáhl nohy, jak nejvíc mohl, a aniž by se zdržoval klepáním, vzal za kliku, a když dveře bez námitek povolily, vpadl dovnitř. Ještěže nebylo zamčeno, uvědomil si, když mu došlo, že přede dveřmi jako obvykle neseděl Saki. Nejspíš už šel k sobě.

„Fuj!“ oddechl si nahlas. „Málem mě někdo nachy-“ zarazil se uprostřed slova, když si uvědomil, čeho se stal právě nezvaným svědkem. „Pa… pa-pardon…“ vykoktal zmateně, „nevěděl jsem, že…“ nebyl se schopen pořádně vyjádřit, když sledoval scénu před sebou. Dvě tváře, stejně vyděšené jako on, na něj upíraly oči. Jeho dva kamarádi, stále se objímajíc, svírajíc toho druhého v náručí, leželi spolu na Billově posteli a vypadali, jako by zamrzli v čase. „Že jste… to…“ koktal, snad i trochu zrudnul v tváři.

„Že jsme co?“ zeptal se Tom, který se jako první vzpamatoval z překvapení, jež jim způsobil Paul, a současně si oddechl, že je to zrovna on a ne někdo jiný. Saki odešel teprve před chvilkou, a on mu slíbil, že se hned zamknou, ale Bill ho stáhl na postel, a on na to okamžitě zapomněl. V duchu si nadával do idiotů, ale teď už bylo stejně pozdě.

„Že jste se to…“ Paul stále hledal vhodné slovo, byl rudý až po kořínky vlasů. Zírat na zasvěcení mu nedělalo vůbec žádné problémy, ale to, co viděl před chvilkou, pro něj bylo něco naprosto nového, šíleného, a hlavně zakázaného. Všechno v něm křičelo, že tohle se nesmí, že je to proti zákonu, na který zrovna dneska přísahal. Nevěděl, co si má vlastně myslet. Byl z toho prostě v šoku.

„Že jsme se líbali?“ zeptal se chraptivým hlasem Bill. Bylo mu jasné, že to, co jeho kamarád viděl, se nedá jinak vysvětlit, nemělo cenu zapírat. Chytil je přímo uprostřed vášnivého polibku. To si nemohl splést s ničím jiným, ani kdyby chtěl.

„Jo,“ vydechl Paul. Nemohl pořád věřit tomu, co viděl. Ti dva se skutečně líbali. Bože… poprvé v životě viděl dva chlapy spolu v takovéhle situaci. Jak velký to pro něj byl šok, dokazovalo jeho stále zběsile bijící srdce a jen pomalu ustupující červeň ve tváři. „Máte se zamykat, pitomci, co kdyby to byl někdo jinej?“ konečně se vzpamatoval a sevřené hrdlo mu dovolilo mluvit. Potřeboval si nějak ulevit, tak na ně trochu vyjel.

„Ten by zaklepal,“ poznamenal logicky, a zároveň vyčítavě Tom, pustil Billa a vstal z postele. Měli štěstí, že se ještě nestačili vzájemně svléknout, ačkoliv Billovo tričko se válelo na zemi a jeho kalhoty měly rozepnutý poklopec, což naštěstí pod peřinou, kterou se stihl rychle zakrýt, nebylo vidět.

„Jo, to je fakt,“ připustil Paul. Ve společenství, kde se nesměly kvůli požárním předpisům zamykat dveře, byl vpád do cizího prostoru bez klepání velkým prohřeškem, zvlášť na prvním podlaží. Všichni se tu řídili pravidly, respektovali své právo na soukromí. Jen pár jedinců mělo z důvodů osobní bezpečnosti možnost se zamykat, mezi nimi Bill, a Paul o tom samozřejmě věděl. Jen na mužských ubytovnách tyhle prkotiny neřešili, tam si každý chodil, jak chtěl.

„Krom toho jsme tě nečekali,“ pípl Bill, obě ruce ponořené pod peřinou, snažil se poklopec znovu zapnout, což mu jeho stále ještě tvrdý kámoš dost znesnadňoval. „Jak ses sem vlastně dostal?“ zeptal se, aby řeč nestála, bylo tu nepříjemně dusné ticho.

„Výtahem a dveřma,“ sarkasticky odpověděl Paul, a konečně se odlepil z místa, na kterém až doteď strnule stál. Posadil se na stolek. „Skončil jsem u Kata, a než budu muset být na pokoji, chtěl jsem…“ zarazil se, až teprve teď mu došlo, že to, co chtěl těm dvěma říct, je teď absolutně nemožné. Přece jim teď nevyklopí, že jsou bratři, notabene dvojčata, když mezi nimi probíhá něco, co se velice nápadně podobá lásce? Všiml si už dřív, jak Bill na Toma nábožně zírá, vždycky ho podezíral z toho, že není na holky, ale nenapadlo ho, že to Tom bude opětovat. Jak je vidět, zmýlil se, a to zásadně. Tom udělal přesný opak. Nápadně červené rty ho usvědčovaly, i kdyby chtěl náhodou zapírat, což viditelně neměl v úmyslu. Paul jejich počínání viděl na vlastní oči a jako bratrské líbání to určitě nevypadalo. Co s tím teď?

Najednou si nevěděl rady. Potřeboval čas, aby si mohl rozmyslet, jaké důsledky by jeho původně „dobrá“ zpráva na ty dva mohla mít. Prozatím bude mlčet, nedá se nic dělat.

„Chtěl jsi co?“ zeptal se zvědavě Tom, když viděl, jak se Paul zarazil uprostřed věty. Ten k němu zvedl zmatený pohled, potřeboval rychle odpovědět, aby nevypadal jako idiot.

„Domluvit se, jak to uděláme s tím útěkem,“ vyhrkl konečně, byl rád, že se z téhle zapeklité situace dostal se ctí.

autor: Janule